„Byla vypsána architektonická soutěž na novou základní školu v menší vesnici. Ateliér, kde pracuji jako čerstvý absolvent na OSVČ má v plánu se zúčastnit. Potřebujeme se totiž prosadit na trhu i jinak než další studií rodinného domu. Soutěž je otevřená a jednokolová, zúčastnit se tedy může kdokoliv. Oceněna budou ovšem pouze první tři místa, a to částkou, která třetímu místu přinejlepším pokryje náklady na vypracování. Všechny zúčastněné ateliéry tedy musí počítat s rizikem, že pokud se neumístí, budou muset „sponzorovat“ soutěžní návrh z vlastních zdrojů. V našem týmu si všichni uvědomujeme, že by se nám hodil další kolega do týmu. Tento luxus si ovšem nemůžeme dovolit, a tak raději dopředu počítáme s bezesnými nocemi v ateliéru víkend před odevzdáním.“

Tyto téměř existenciální problémy má řada ateliérů. Praxe je v této profesi natolik nejistá, náročná a podfinancovaná, že nutí řadu převážně mladých a talentovaných lidí opouštět toto svobodné povolání. Je to útěk před nekonečným stresem, nejistotami, extrémním vypětím, přesčasy na denní bázi, toxickým prostředím a tím vším, co v lepším případě končí „jenom“ osobním a profesním vyhořením.

Právě mentální a fyzické zdraví bývá přehlíženo pro dobro projektu. To bohužel potvrzují i nešťastné výsledky statistik, které řadí profesi architekta či architektky jako pátou nejnáchylnější k sebevraždám.

Práce v architektonickém prostředí je totiž založena na zaběhnutém statu quo, který si budoucí architekti a architektky osvojí většinou již během studia. Nejprve si vytvoří emoční a afektivní vazbu k architektonickému oboru a začnou svou práci vnímat jako životní styl. Postupně přijmou za své i stereotypy jako například: „Architekti nemají volný čas“, „Poslední týden před odevzdávkou se nespí“, „Pracovat za minimální mzdu je normální, my jsme to měli taky tak“.

Architektura se tak postupně v jejich očích stává něčím víc než studiem či prací -- totiž posláním. Tento zaběhnutý přístup ze studií se navíc mnohdy přetaví do praxe. V té se člověk už neobětuje pro fiktivní návrh, ale hotový produkt. Absurdnosti této situace se přezdívá „architektonická rodina“.

Problém začíná už na vysokých školách

V České republice se dá architektonická profese studovat na devíti vysokých školách. Z našeho pohledu jsou to převážně vysoké školy, které formují zásadní názory o hodnotách architektonické profese u studujících. Jejich vzdělávání se však potýká s několika zásadními problémy, které následně podporují zaběhnutý nespravedlivý pracovní systém v praxi.

Upřednostňování kvantity předávané látky nad její kvalitou je všeobecný problém českého školství již od základních škol. Problém u architektonického studia je umocněn tím, že se samotný obor dotýká velmi širokého spektra jiných disciplín.

Toto „všeználkovství“ se propisuje i do studijního curicula. Jednotlivé předměty se většinou nedoplňují. Místo provázaného studijního plánu vzniká většinou nesouvislý přeplněný rozvrh předmětů, ve kterých jednotliví vyučující vnímají vlastní předmět jako nejdůležitější.

V současném dynamickém globalizovaném světě je však nutné si přiznat, že už i u architektonické profese je nutná profilace a že každého zajímá jiná oblast vědění. Rozumět všemu zkrátka nelze.

Smyslem vysoké školy by místo tvorby „všeznalců“ měla být podpora studujících v jejich vlastním rozvoji, samostudiu a kritickém myšlení tak, aby mohli najít různorodou profilaci i v rámci své praxe. Ne každý musí skončit v architektonickém ateliéru a  poznatky ze svých studií může zhodnotit jinak.

Práce vysokoškolských pedagogů v České republice je jedna z nejvíce podfinancovaných profesí v kontextu celé Evropy. Je smutnou skutečností, že akademická pozice člověka téměř neuživí. Vyučující se nemají možnost plně věnovat studujícím, protože potřebují mít další vedlejší výdělky. Chodí tak pozdě na výuku, jsou chaotičtí, neučí studenty time managmentu či zásadám mentálního a fyzického zdraví. Sami na tento přístup většinou nejsou zvyklí nebo si jej ani nemohou dovolit.

Je tedy náročné chtít po vyučujících, aby byli vzorovým příkladem. Vždyť právě kvůli podfinancování školství vzniká představa, že architektura znamená sebeobětování.

Problém time managementu a některými „obdivovaného“ nezdravého životního stylu lze demonstrovat na příkladu takzvaného ateliérového týdne. Ten umožňuje dokončit studentský projekt na půdě architektonické fakulty během nonstop režimu. Hlavní výhodou takového týdne je, že studující nemusí celý týden odejít z fakulty, mohou v ní spát (často na zemi), jíst rychlá a instantní jídla, vypít nezdravé množství kávy a v podstatě se nehnout od počítače.

Problém však není v jejich svobodném rozhodnutí sebedestrukce, ale v tom, že takový přístup je adorován kolektivem včetně vedoucích, nebo dokonce uváděn jako vzor. Jako by snad vyšší míra sebedestrukce měla reflektovat kvalitu výsledného projektu.

Na jednu stranu jsou studující vděční, že mohou dokončit projekt v kolektivu. Právě v těchto momentech vznikají nejsilnější přátelství, skvělé nápady, jelikož fakulta poskytuje prostor a prostředky k dokončení projektu. Na druhou stranu by bylo optimální promyšlené rozvržení semestru, aby nic jako ateliérový týden nemuselo existovat. Ten totiž není řešením problému, ale spíše snaha uhasit požár konví vody.

Paradoxy studia jako ateliérový týden vás naučí, že pro projekt se musíte naprosto vyčerpat. Není divu, že v nastupující praxi s lehkostí přijmete občasné přesčasy do pozdních nočních hodin jako standard profese.

Soutěživost nade vše

Přestože je architektonická profese založena především na finálním výstupu projektu, je to právě proces práce, který vede ke kvalitním výsledkům. Promyšlené projekty za sebou mají dlouhý příběh a silný teoretický základ, který je většině pozorovatelům téměř neviditelný.

Proto by i v rámci studia měla fakulta vést k pochopení důležitosti samotného procesu, a nikoliv jen hodnotit výsledek. Právě docenění důležitosti procesu by mělo být faktorem, který odlišuje akademickou půdu od architektonické praxe.

Občas je obtížné vysvětlit široké veřejnosti, že architektura není založena jen na „okamžitém nakresleném nápadu“, ale spíše na komplikovaných úvahách, provázaných s řadou jiných oborů a fenoménů. Tato neviditelná práce však ve výsledné prezentaci projektu „není vidět“. Přitom právě tato extrémně důležitá fáze bývá podhodnocena jak během studia, tak v praxi.

Architekti se vesměs zajímají o hodnoty společnosti, ale mnohem méně zájmu projevují o práci kolegů z jiných ateliérů. Projevuje se to už během studia ve fakultní soutěži o nejlepší projekt napříč ročníky. Krom toho, že se v rámci soutěže srovnávají projekty různorodých žánrů a měřítek, vyvolává tato soutěž mezi studujícími, ale také vyučujícími rivalitu a pocit nutnosti se naprosto obětovat pro soutěžní výstup.

Ti, kteří vyhrají, se utvrdí v přesvědčení, že sebeobětování přináší koláče, a ti, kdo ocenění nezískají, jsou frustrovaní pocitem nedostatku vlastního talentu. Každá soutěž tak má pár vítězů, ale minimálně stovku poražených. V neposlední řadě vzniká návyk, že vyhrát soutěž znamená dravý boj. Cílem opravdu není zúčastnit se, ale vyhrát. A to i přes to, že jsme všichni na jedné lodi a jde nám o kvalitní prostředí.

Kam mizí ženy

Přestože v poslední době studuje architekturu více žen, v praxi je stále křivka poměrně obrácená. Navíc ženy jsou v praxi ochotnější tolerovat horší pracovní podmínky. Genderový pay-gap vzniká hned s nástupem do profese, nikoliv až po mateřské.

Pro pochopení situace na trhu práce je nutné se opět podívat na samotné vysokoškolské studium. Studentky často mohou slyšet, že se na povolání nehodí stejně jako muži. Ve výuce je na tvorbu a působení žen v dějinách architektury kladen malý důraz. Navíc poslední dobou začínají vyvstávat kauzy o sexuálním obtěžování či psychickém nátlaku na vysokých školách. Architektonické školy, kde může vznikat bližší kontakt s vedoucím, nejsou žádnou výjimkou.

V rámci české architektonické scény jsou ženy podreprezentovány nejen ve vedoucích funkcích vzdělávacích institucí, ale i ve většině ateliérů. Doposud ani jedna z tří hlavních fakult architektury (FA VUT, FA ČVUT, TUA Liberec) neměla děkanku a zájemkyně o tuto pozici se objeví spíš vzácně. Českou cenu za architekturu si navíc většinou odnáší etablované mužské ateliéry. Ženských ateliérů je mnohem méně. V čele České komory architektů (ano jen architektů) nikdy neseděla žena. A není to tak nedávno, kdy porota na posuzování České ceny za architekturu byla čistě mužským kolektivem.

Být uznávanou architektkou je pro ženy velice náročné. Avšak je nutné se ptát, proč a kam většina studentek zmizela? Proč nemají zájem se o tyto pozice ucházet?

Ženy mají na začátku vyšší tendenci opustit profesi než muži a odejít do jiného oboru. Jsou to také ženy, které častěji nedokončí studium. Jedna z mála uznávaných českých architektek Alena Šrámková popsala tuto situaci velmi výstižně. Sama totiž dělila architektky na dvě skupiny — ty s kloboukem a ty, které se chovají jako muži. Sebe samu řadila do druhé skupiny. Ženy se navenek mnohdy raději stávají architektem než architektkou.

Práci v ateliéru získá asi pět procent z celkového počtu studujících, a to velmi často jako OSVČ na takzvaný švarcsystém. Většina zaměstnankyň a zaměstnanců pracuje za hodinovou mzdu, nemají placenou dovolenou, mají neplacenou nemocenskou, leckdy si musí zajistit vlastní počítač či dokonce i vlastní pracovní software. Jako největší výhodu vidí dobrý kolektiv a kávu zdarma. Většina z těchto začínajících architektek a architektů protrpí toto období s vidinou, že jednoho dne získají autorizaci a vše se zlepší. To ano, ale jen trochu.

Česká komora architektů místo toho, aby se snažila zlepšit pracovní podmínky, zaběhnutý systém spíše obhajuje. Předseda České komory architektů (ČKA) například prohlásil: „My na to můžeme jenom odpovědět — starejte se, snažte se, když budete šikovní a budete mít razítko, práci si obstaráte sami.“ V nedávné době se navíc proměnila pravidla kalkulačky, kdy místo k navýšení finančního ohodnocení se komora rozhodla ještě snížit hodinovou mzdu, kterou si architektonické ateliéry mohou účtovat, a to i přes rostoucí inflaci a energetickou krizi.

Mají-li se zlepšit pracovní podmínky architektek a architektů v praxi i akademickém prostředí, je nutné spolupracovat vertikálně i horizontálně. Protože pokud se nezmění vnímání veřejnosti, způsob výuky na vysokých školách či legislativní podmínky, nedočkáme se ani lepších pracovních podmínek.

První kroky ke změně již lze pozorovat. Vznikla například platforma Architektky, reflektující postavení žen v architektonické praxi (a nejen to). Bottom-up způsobem byla provedena anketa o pracovních podmínkách na trhu.

Čím dál víc se začínají objevovat vyučující, kteří motivují studující ke zdravému životnímu stylu, a dokonce jim pomáhají najít to, co je na studiu nejvíc baví. Nesnaží se tak z nich vytvořit další řemeslníky slepě přijímající status quo, ale učí je kritickému myšlení. Čím dál více ateliérů poskytuje pracovní hardware a software, nepodporují přesčasy a práci o víkendech anebo vycházejí vstříc ženám, které jdou na mateřskou.

Jak ukazují příklady, změna je možná. Jen se do budoucna vyvarujme hesla: „Já to měla taky tak“ a nahraďme ho: „Pro sebe to už nezměníme, ale můžeme to udělat pro ty, kdo přijdou po nás“.

Architektonická scéna se tak začne proměňovat rychleji, protože nás všechny trápí ten stejný problém — nedoceněné pracovní prostředí.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.