Student filozofie a skaut je zklamaný z toho, že jedno politické (občansky aktivní) hnutí, ve které on vkládal své naděje, nezískalo v rámci demokracie privilegované postavení, je zklamaný z toho, že jemu osobně konvenující sada názorů nemá v demokracii automaticky přednost před názory ostatními, před názory, které zastávají zase jiní lidé. Jsem z toho zklamaný.

„Chceme radikální změnu politického systému, chceme přímou demokracii, referendum a odvolatelnost politiků...“, to je program SPD a já jsem žádné naděje do programových myšlenek SPD Tomia Okamury ani do jiných podobných myšlenek, které chtějí radikální změnu politického systému a zaštiťují se třeba občanskou společností (tedy vlastně „referendem a přímou demokracií“), nevkládal. Jako studenti jsme věřili v demokracii a své naděje jsme vkládali do ní. Netoužím po jejím zničení (možná po tom touží autor článku, pokud touží po radikální změně). Spokojil bych se s tím, kdyby demokracii byl ponechán čas, aby se sama v rámci přirozeného kulturního vývoje společnosti postupně také vyvíjela (chcete-li, „zdokonalovala“).

Tento „masarykovský čas na vlastní vývoj“ bohužel už demokracii asi ponechán nebude. Jsem z toho zklamaný, ale jinak než autor článku.

Student filozofie a skaut je zklamaný z toho, že jedno politické (občansky aktivní) hnutí, ve které on vkládal své naděje, nezískalo v rámci demokracie privilegované postavení, je zklamaný z toho, že jemu osobně konvenující sada názorů nemá v demokracii automaticky přednost před názory ostatními, před názory, které zastávají zase jiní lidé. Jsem z toho zklamaný.

„Chceme radikální změnu politického systému, chceme přímou demokracii, referendum a odvolatelnost politiků...“, to je program SPD a já jsem žádné naděje do programových myšlenek SPD Tomia Okamury ani do jiných podobných myšlenek, které chtějí radikální změnu politického systému a zaštiťují se třeba občanskou společností (tedy vlastně „referendem a přímou demokracií“), nevkládal. Jako studenti jsme věřili v demokracii a své naděje jsme vkládali do ní. Netoužím po jejím zničení (možná po tom touží autor článku, pokud touží po radikální změně). Spokojil bych se s tím, kdyby demokracii byl ponechán čas, aby se sama v rámci přirozeného kulturního vývoje společnosti postupně také vyvíjela (chcete-li, „zdokonalovala“).

Tento „masarykovský čas na vlastní vývoj“ bohužel už demokracii asi ponechán nebude. Jsem z toho zklamaný, ale jinak než autor článku.

on Goebbels říkal, že strokrát opakovaná lež se stává pravdu. Takže to prosím zkopírujete je 98X.

Jinak jistě ani Vám neušlo, že je něco jiného angažovaná společenská kritika a něco jiného privilegované postavení nebo podíl na mocenských rozhodnutích. Tak do toho, máte dost práce.

Já Goebbelse narozdíl od Vás moc nemusím a že je ten diskusní příspěvek vložen 2x - to lze jednodušeji vysvětlit bez Goebbelse. Na starém webu DR, když se příspěvek chybně vložil 2x, tak to šlo jednoduše smazat, zatímco na vylepšeném webu DR, co se na něj pořádala sbírka, už to prostě smazat nejde.

Co je to „angažovaná společenská kritika“ si dobře pamatuji z doby před rokem 1989. Když kritizujete správně - tedy tak, jak je kritizovat dovoleno, jde prostě vždy o angažovanou kritiku, zatímco když kritizujete tak, jak kritizovat dovoleno není, mohlo by (tenkrát i dnes) jít o kriminální čin. Čili ta souvislost angažované kritiky s privilegovaným postavením a podílem na moci je pořád velmi podobná: Když nedostatky socialismu kritizoval nějaký stranický kádr tak, aby si neublížil, šlo o angažovanou kritiku, když ale socialismus kritizoval nějaký „zaprodanec“ nebo dokonce „samozvanec“, o angažovanou kritiku nešlo, šlo o kriminální čin. Podobně když dnes budete kritizovat třeba rasismus z privilegovaného progresivistického postavení, půjde o angažovanou kritiku. Když ale budete kritizovat rasismus privilegovaného progresivismu, mohlo by jít o kriminální čin.

Text Romana Vyšanského je plný rozčarování z toho, že Milion Chvilek není to, co od něj očekával. Místy zve k úsměvu na naivitou mládí, místy ke kousavému sarkasmu.ale jedné věc tam není ani lot:

Nežádá privilegované postavení Milionu chvilek v rámci demokracie. Naopak žádá pod hrozbou definitivní proměny v bišonka od Milionu chvilek, aby bralo vážně ideu, ze které vzniklo a ze které se úspěšně živilo.

Takže je zřejmé, že vědomě a drze lžete, když mu vyčítáte arogantní nárok, aby „jemu osobně konvenující sada názorů“ měla „v demokracii automaticky přednost před názory ostatními, před názory, které zastávají zase jiní lidé.“

A když už chcete drze lhát, pomlouvat a blokovat diskuse, tož jsem jsem Vám doporučil dodnes nepřekonaného mistra v této disciplíně, abyste to alespoň nedělal tak pitomě. Ale komu není rady...

Svým způsobem má pan Nushart pravdu. Milion chvilek byla (nebo ještě je, už nesleduji), elitářská středostavovská organizace, která odmítala respektovat výsledky voleb. O její demokratičnosti, jelikož hájila zájmy privilegované části společnosti, nemůže být příliš řeči.

„V průběhu času se Milion chvilek postavil do role jakéhosi ‚strážce demokracie‘. Vymezil ‚červené čáry‘, jejichž překročení by vedlo ke svolání demonstrací. Byla mezi nimi justice, média... V dalších dokumentech se můžeme dočíst, že cílem spolku jsou spravedlivé podmínky, či kvalitní politici...“

Z jednoho účastníka politické soutěže se nemůže stát strážce demokracie, který bude všem ostatním subjektům soutěže vymezovat co je spravedlnost a kvalita politiků - to je pak samozřejmě to privilegované postavení, pane Profante.

Autorem prosazované názory na výchovu dětí nebo na smlouvu s Polskem zase představují tu „jemu osobně konvenující sadu názorů, která by [podle autora] měla mít jaksi automaticky přednost před názory ostatními - názory, které jsou zastávány zase jinými lidmi“.

„... svou obdivuhodnou důsledností dosáhl pozice hráče...“

Autor článku, student filozofie a skaut, je, pane Profante, zklamaný, že hráč, kterému fandil, nedělá ostatním hráčům rozhodčího a že z této „privilegované“ pozice rozhodčího nezavádí pravidla (například to pravidlo o výchově dětí), která by si autor zavést přál, ale jiní by si je zase zavést nepřáli.

Milion chvilek opravdu vymezil určité červené čáry. A byl opravdu jen strážcem těchto čar, který křičel, když byli překročeny -- a protože lidé ty čáry brali za své, naslouchali mu a demonstrovali. Někteří lidé, ale bylo dost na to, aby to brali mocní v úvahu.

To ale není nijak výsadní postavení -- různé čáry hlídají různí strážci a malér je, když některé nehlídá nikdo, komu by lidé dost věřili na to, aby mu naslouchali a uposlechli výzvy k demonstracím či jiným formám odporu. Dnes například odbory nemají dostatečnou důvěryhodnost, aby vyvolaly dostatečný odpor proti přenášení nákladů sanace veřejných financí na konkrétní skupiny zaměstnanců. Vlastní vinou a vlastní neschopnosti, pracovali na tom řadu let.

Roman Vyšanský má pravdu v jednom -- pokud se Milion chvilek neozývá proti věcem, které překračují čáry, jež ještě včera dosti poctivě střežil, pak ničí svou důvěryhodnost. A ničí ji podstatně více, než kdyby se pokusil svolat demonstrace a ono by se sešlo desetkrát méně lidí než byl dříve zvyklý. Když se na ty čáry dlouhodobě vykašlou, skončí jako odbory.

Takže žádná exkluzivita. Možná je publikum Milionu chvilek středostavovské, jak tvrdí pan Krupička. No a? Buď se svými středostavovskými problémy dokáže oslovit různé skupiny obyvatel a bude mít význam -- nebo ne.

Abych Vám to pane Nusharte uvedl na příkladu. Milion chvilek je mi tisíckrát sympatičtější než hnutí Pro life, ale i to druhé beru jako strážce určitých červených čar, který upozorňuje, že jejich překročení se mnoha lidí bolestně dotýká. Neznamená to, že bych ty čáry chtěl respektovat za každou cenu a nechat umírat ženy s mrtvým plodem v těle bez lékařské pomoci jako se to stalo nedávno v Polsku, ale považuji za důležité vědět, že jsou to čáry, jejichž překročení řadu lidí zraňuje a že je je proto potřeba překračovat jen tehdy, když jsem po poctivé úvaze dospěl k přesvědčení že jejich respektování ubližuje jiným nevinným lidem.

Každý si tedy, pane Profante, může vymezit červené čáry, křičet, když je někdo překročí, sehnat dost velký dav na to, aby ho mocní brali vážně, a tomu se pak říká demokracie?

Demokracie se říká politickému zřízení, které každému umožńuje, aby zkusil vyznačit své červené čáry. A pak se ve složitémmdialogu různých reprezentací zvažuje, jaký má která ta čára veřejný význam.

Existuje například dav, který vyznačil čáru, jež vyžaduje, abychom znerovnoprávnili páry vychovávající děti podle toho, z jakých pohlaví se skládají. A existuje dav, který trvá na tom, že musím posledních pár let života prožít v nechtěném utrpení a nikdo mi nesmí pomoci odejít.

Oba ty davy považuji za odporné, splácané z xenofóbie, strachu z vlastních příbuzných, závisti a zabedněnosti, ale pokud s jejich příslušníky mám žít jako se svými spoluobčany, pak mohu jen trpělivě slovy, příkladem a zdůrazňováním jiných čar usilovat o erozi těch krvavých čar, které davy hlídají a o to, aby pohrdání jejich ohavnými názory převážilo v takové míře, že ty jejich čáry bude brát vážně jen malinká skupinka lidí.

Anebo pochopil a chce dát Milionu chvilek podnět k nové náplni. Nejspíš ho přitom čeká trpké zklamání a dobře tak. Nezabije ho to a do příštích nekončících střetů o kvalitu občanství v České republice půjde sice skeptičtější, ale pevnější.

„Existuje například dav, který vyznačil čáru, jež vyžaduje, abychom znerovnoprávnili páry vychovávající děti podle toho, z jakých pohlaví se skládají...“?

Z toho jsem trochu jelen.

„Zvažovat ve složitém dialogu, jaký má ta čára veřejný význam“, je asi nad mé síly. Mně dává dost zabrat už jenom samotný větný rozbor.

Vidíte, ptal jste se, co je to demokracie -- tak k té moderní patří také soustavná starost o základní čtenářskou způsobilost.

Bohužel, opravdu si neumím představit, že by Milion chvilek anebo Roman Vyšansky demonstrovali kvůli tomu, že většina současných absolventů gymnázií je na tom ještě mnohem hůř než Vy (podle Vašeho vlastního udání v posledním příspěvku), co se týče schopnosti přečíst si průměrně náročný text.

Raději vedou kulturní války o relativně nevinný Jurečkův výrok (který by byl povážlivý u ministra školství) -- jakoby by byl problém v tom, jestli k obecnému zákazu týrání dětí v zákoně explicitně uvedeme plácnutí přes zadek a nikoliv v tom, jak nabídnout důstojné podmínky pro výchovu dětí (například nebylo právě překvapivé, že home office dvou rodičů v čtyřčlenné rodině v třípokojovém panelákovém bytě se zavřenými školkami a školami vedlo k statisticky významnému navýšení domácího násilí, včetně násilí na dětech).

a proto vzhledem k současným velkým nerovnostem a poměrům ve společnosti nakonec svou roli nesplnila.

Viz např. dokument Sociální a hospodářská práva v Československu Charty 77 z března 1977, kde se mimo jiné píše: "Ideál osvobození člověka od strachu a nouze měl a má svého nejradikálnějšího obhájce v mezinárodním dělnickém hnutí. Socialistické hnutí si kladlo a klade za cíl vytvoření poměrů, v nichž pracující nebudou muset svou pracovní sílu prodávat."

Zdá se, že někdo by si tu měl doplnit vzdělání a nebo neříkat jen to, co se mu momentálně hodí, ale vím, že bych toho chtěl po některých hodně :-)

„Existuje například dav, který vyznačil čáru, jež vyžaduje, abychom znerovnoprávnili páry vychovávající děti podle toho, z jakých pohlaví se skládají.“

-----------------------------------

Tento text, pane Profante, není - jak tvrdíte - „průměrně náročným textem“, ale jde prostě o text špatně formulovaný (popřípadě v něm chybí čárka mezi slovy), text, kterému by nebylo možné porozumět, pokud bych neměl předchozí zkušenost s komunikací s Vámi a nevěděl bych, o co Vám obvykle asi tak jde. (Jistě jste totiž nemluvil o „párech vychovávajích děti podle toho, z jakých pohlaví se skládají“.)

----------------------------------

Nelze současně usilovat o „složitý dialog“ a o „pohrdání ohavnými názory oponenta“.

Milé, když se snažíte. Máte pravdu, ty čárky tam chybí. On se podobný idiotský postoj blbě popisuje. Nicméně je zřejmé, že jste si je tam byl schopen bez problémů doplnit.