Zklamání z Milionu chvilek pro demokracii
Roman VyšanskýSpolek Milion chvilek pro demokracii začínal jako občanská aktivita a svou obdivuhodnou důsledností dosáhl pozice hráče, který pomohl zbavit zemi vlády ANO. O to trpčí je sledovat, nakolik nyní toleruje fatální přešlapy nového kabinetu.
Vzpomínám si na dny, kdy se na české scéně objevil Milion chvilek pro demokracii poprvé a kdy v únoru 2018 vznikla petice za odstoupení Andreje Babiše z premiérského postu. Ačkoliv jsem dokument podepsal, nepřikládal jsem mu zvláštní význam a rozhodně jsem nečekal, že by něco podstatného změnil.
Takové výzvy se objevovaly i během předchozích vlád a jejich síla povětšinou velmi rychle vyprchala. Milion chvilek však vyrazil jiným směrem, nepolevoval, a naopak postupně sílil. Když na přelomu let 2018 až 2019 dokázal aktivizovat v nebývalé síle nejen Prahu, ale i menší města, začal jsem v něj věřit.
V dubnu 2019 jsem se sám zapojil a mluvil na demonstraci v Jilemnici, později jsem řadu setkání v tomto podkrkonošském městečku organizoval a moderoval. Fascinovalo mě, že Milion chvilek jako jediný dokázal tvořit a budovat komunity zajímající se o politiku i mimo Prahu.
To se během třiceti let od sametové revoluce nepovedlo nikomu, nepočítáme-li politické strany. Bylo úžasné sledovat, jak se rodí občanská společnost ve městech o pěti tisících obyvatel. I obě demonstrace na Letné navozovaly pocit, že alespoň trochu svítá na lepší časy.
Strážcem demokracie
V průběhu času se Milion chvilek postavil do role jakéhosi „strážce demokracie“. Vymezili „čtyři červené čáry“, jejichž překročení ze strany politiků by vedlo ke svolání demonstrací. Byla mezi nimi justice, média, ústava a střet zájmů. V dalších dokumentech se můžeme dočíst, že cílem spolku jsou např. spravedlivé podmínky, nezávislá média, chráněná příroda či kvalitní politici.
Milion chvilek tak již nezmiňoval pouze Andreje Babiše, ale „politiky“, čímž jasně deklaroval, že se nehodlá zaměřovat pouze na hnutí ANO, nýbrž na všechny politicky exponované osoby. A právě to se mu v poslední době příliš nedaří.
Milion chvilek měl nesporný vliv na výsledek voleb do poslanecké sněmovny. Ať už šlo o prvotní „pošťouchnutí“ demokratických stran do koaličních jednání či o kontaktní kampaň v ulicích, výsledek voleb byl z velké části jejich práce.
Po volbách jsem byl přesvědčen, že spolek bude pokračovat v kontrole mocných a nastupující vládě Petra Fialy bude měřit stejným metrem jako politikům Babišovy éry. A zpočátku to vypadalo velmi nadějně. Milion chvilek byl například znepokojen tím, že by se ministrem spravedlnosti mohl stát Pavel Blažek (ODS) vyšetřovaný policií pro korupci a manipulaci s městským majetkem, a dokonce v rámci této kauzy napsal otevřený dopis Petru Fialovi a žádal jej vysvětlení Blažkovy nominace.
Spolek se též věnoval kauze okolo podnikání Věslava Michalika, kandidáta na post ministra průmyslu a obchodu za STAN. Naopak Mariánu Jurečkovi (KDU-ČSL), současnému ministru práce a sociálních věcí, za jehož spravování resortu zemědělství ve vládě Bohuslava Sobotky byly uděleny sporná rozhodnutí ohledně střetu zájmů Andreje Babiše, věnoval jen několik krátkých vět. O Jurečkových sexistických či homofobních výrocích pomlčel pro změnu úplně.
Po jmenování vlády Petra Fialy 13. ledna ještě spolek upozornil na nejasné financování hnutí STAN, tím však kontrola vládních představitelů z jeho strany skončila. Spolek pokračoval v populární rétorice proti Andreji Babišovi a kroky nových ministrů a ministryň začal úspěšně ignorovat.
A to navzdory tomu, že některé z kauz nového kabinetu jsou téměř ukázkovým obrazem chování Babišovy vlády. Mám na mysli například Petra Gazdíka (STAN), který poté, co byl vydán článek o nejasném financování Starostů a nezávislých, obvinil šéfredaktora Seznam zpráv Jiřího Kubíka z ohrožení vyslovení důvěry vládě. Co na to Milion chvilek? Nic.
Stejně to vypadalo i v případě výroků Mariana Jurečky ohledně deklarování zákazu fyzického trestání dětí. „Dát do zákona ustanovení, které říká, že rodič ve výjimečné situaci nemůže v rámci výchovy vůbec dát pohlavek nebo takzvaně lepnout jednu na zadek, není správné.” tvrdil ministr práce a sociálních věcí v rozhovoru pro server Aktuálně.cz.
Stejný metr?
V reakci na tento výrok zaslala iniciativa Děti jsou taky lidi Jurečkovi otevřený a kritický dopis, k němuž připojilo svůj podpis přes 2900 lidí včetně významných pedagogů a pedagožek, psychologů a psycholožek i advokátů a advokátek. Česká republika je v rámci EU jednou z posledních čtyř zemí, které fyzické tresty dětí explicitně nezakazují. A co na to Milion chvilek? Nic.
Největším pomníkem Milionu chvilek je pak důl Turów. Když vláda Petra Fialy narychlo a tajně schválila nevýhodnou a ČR poškozující smlouvu s Polskem, Milion chvilek pro demokracii mlčel jako hrob. Na netransparentnost a nevýhodnost celé smlouvy přitom upozorňovali mnozí odborníci a odbornice, včetně právnické organizace Frank Bold, která mimochodem zmiňuje, že Petr Fiala o devastačních následcích smlouvy musel vědět.
3. února, tedy v den, kdy informace o Fialově podpisu vyšly najevo, se na sociálních sítích Milionu chvilek psalo o výroční zprávě České televize, o den později se spolek připojim k otevřenému dopisu ministru zemědělství ohledně veřejného výběrového řízení na ředitele státního podniku Lesy České republiky.
Ačkoliv v postu zmiňují ekologické organizace i transparentnost, ekologické katastrofě na severu Čech nevěnují ani zmínku. Milion chvilek má přitom zdravou krajinu a ochranu přírody na svém webu uvedené jako jedno z poslání a pod hashtagem #ptamesevlady se věnuje i přímo tématu zadržování vody v krajině.
V době, kdy se Česká republika začala dozvídat o chystaných škrtech v už tak podfinancovaném a koronavirovou pandemií vyčerpaném zdravotnictví, Milion chvilek zase poctivě řešil, zda se Andrej Babiš stane prvním trestně stíhaným kandidátem na prezidenta či zda má protikandidáta ve volbě předsedy hnutí ANO. A o zdravotnictví, ve kterém již odbory v reakci na škrty vyhlásily stávkovou pohotovost, opět ani slovo.
Ze psa pejsek
Z „hlídacího psa demokracie“ se tak stal malý bišonek, který se otočí zády a odejde, zatímco páníčkovi někdo vykrádá dům. Milion chvilek pro demokracii totiž poukazuje téměř výhradně na chyby a špatnosti vlády Andreje Babiše, zatímco u vlády Petra Fialy ty samé chyby velkoryse přehlíží.
Jistě, hnutí ANO má stále silný elektorát a má v poslanecké sněmovně významný hlas, Andrej Babiš je jedním z nejoblíbenějších politiků a kontrola této části opozice je zcela logická, stejně jako kontrola krajně pravicového SPD. Nelze však měřit dvojím metrem, přivírat oči a tvářit se, že je to v zájmu demokracie. Není. A nikdy nebude.
Student filozofie a skaut je zklamaný z toho, že jedno politické (občansky aktivní) hnutí, ve které on vkládal své naděje, nezískalo v rámci demokracie privilegované postavení, je zklamaný z toho, že jemu osobně konvenující sada názorů nemá v demokracii automaticky přednost před názory ostatními, před názory, které zastávají zase jiní lidé. Jsem z toho zklamaný.
„Chceme radikální změnu politického systému, chceme přímou demokracii, referendum a odvolatelnost politiků...“, to je program SPD a já jsem žádné naděje do programových myšlenek SPD Tomia Okamury ani do jiných podobných myšlenek, které chtějí radikální změnu politického systému a zaštiťují se třeba občanskou společností (tedy vlastně „referendem a přímou demokracií“), nevkládal. Jako studenti jsme věřili v demokracii a své naděje jsme vkládali do ní. Netoužím po jejím zničení (možná po tom touží autor článku, pokud touží po radikální změně). Spokojil bych se s tím, kdyby demokracii byl ponechán čas, aby se sama v rámci přirozeného kulturního vývoje společnosti postupně také vyvíjela (chcete-li, „zdokonalovala“).
Tento „masarykovský čas na vlastní vývoj“ bohužel už demokracii asi ponechán nebude. Jsem z toho zklamaný, ale jinak než autor článku.
Student filozofie a skaut je zklamaný z toho, že jedno politické (občansky aktivní) hnutí, ve které on vkládal své naděje, nezískalo v rámci demokracie privilegované postavení, je zklamaný z toho, že jemu osobně konvenující sada názorů nemá v demokracii automaticky přednost před názory ostatními, před názory, které zastávají zase jiní lidé. Jsem z toho zklamaný.
„Chceme radikální změnu politického systému, chceme přímou demokracii, referendum a odvolatelnost politiků...“, to je program SPD a já jsem žádné naděje do programových myšlenek SPD Tomia Okamury ani do jiných podobných myšlenek, které chtějí radikální změnu politického systému a zaštiťují se třeba občanskou společností (tedy vlastně „referendem a přímou demokracií“), nevkládal. Jako studenti jsme věřili v demokracii a své naděje jsme vkládali do ní. Netoužím po jejím zničení (možná po tom touží autor článku, pokud touží po radikální změně). Spokojil bych se s tím, kdyby demokracii byl ponechán čas, aby se sama v rámci přirozeného kulturního vývoje společnosti postupně také vyvíjela (chcete-li, „zdokonalovala“).
Tento „masarykovský čas na vlastní vývoj“ bohužel už demokracii asi ponechán nebude. Jsem z toho zklamaný, ale jinak než autor článku.
on Goebbels říkal, že strokrát opakovaná lež se stává pravdu. Takže to prosím zkopírujete je 98X.
Jinak jistě ani Vám neušlo, že je něco jiného angažovaná společenská kritika a něco jiného privilegované postavení nebo podíl na mocenských rozhodnutích. Tak do toho, máte dost práce.
Já Goebbelse narozdíl od Vás moc nemusím a že je ten diskusní příspěvek vložen 2x - to lze jednodušeji vysvětlit bez Goebbelse. Na starém webu DR, když se příspěvek chybně vložil 2x, tak to šlo jednoduše smazat, zatímco na vylepšeném webu DR, co se na něj pořádala sbírka, už to prostě smazat nejde.
Co je to „angažovaná společenská kritika“ si dobře pamatuji z doby před rokem 1989. Když kritizujete správně - tedy tak, jak je kritizovat dovoleno, jde prostě vždy o angažovanou kritiku, zatímco když kritizujete tak, jak kritizovat dovoleno není, mohlo by (tenkrát i dnes) jít o kriminální čin. Čili ta souvislost angažované kritiky s privilegovaným postavením a podílem na moci je pořád velmi podobná: Když nedostatky socialismu kritizoval nějaký stranický kádr tak, aby si neublížil, šlo o angažovanou kritiku, když ale socialismus kritizoval nějaký „zaprodanec“ nebo dokonce „samozvanec“, o angažovanou kritiku nešlo, šlo o kriminální čin. Podobně když dnes budete kritizovat třeba rasismus z privilegovaného progresivistického postavení, půjde o angažovanou kritiku. Když ale budete kritizovat rasismus privilegovaného progresivismu, mohlo by jít o kriminální čin.
Text Romana Vyšanského je plný rozčarování z toho, že Milion Chvilek není to, co od něj očekával. Místy zve k úsměvu na naivitou mládí, místy ke kousavému sarkasmu.ale jedné věc tam není ani lot:
Nežádá privilegované postavení Milionu chvilek v rámci demokracie. Naopak žádá pod hrozbou definitivní proměny v bišonka od Milionu chvilek, aby bralo vážně ideu, ze které vzniklo a ze které se úspěšně živilo.
Takže je zřejmé, že vědomě a drze lžete, když mu vyčítáte arogantní nárok, aby „jemu osobně konvenující sada názorů“ měla „v demokracii automaticky přednost před názory ostatními, před názory, které zastávají zase jiní lidé.“
A když už chcete drze lhát, pomlouvat a blokovat diskuse, tož jsem jsem Vám doporučil dodnes nepřekonaného mistra v této disciplíně, abyste to alespoň nedělal tak pitomě. Ale komu není rady...
Svým způsobem má pan Nushart pravdu. Milion chvilek byla (nebo ještě je, už nesleduji), elitářská středostavovská organizace, která odmítala respektovat výsledky voleb. O její demokratičnosti, jelikož hájila zájmy privilegované části společnosti, nemůže být příliš řeči.
„V průběhu času se Milion chvilek postavil do role jakéhosi ‚strážce demokracie‘. Vymezil ‚červené čáry‘, jejichž překročení by vedlo ke svolání demonstrací. Byla mezi nimi justice, média... V dalších dokumentech se můžeme dočíst, že cílem spolku jsou spravedlivé podmínky, či kvalitní politici...“
Z jednoho účastníka politické soutěže se nemůže stát strážce demokracie, který bude všem ostatním subjektům soutěže vymezovat co je spravedlnost a kvalita politiků - to je pak samozřejmě to privilegované postavení, pane Profante.
Autorem prosazované názory na výchovu dětí nebo na smlouvu s Polskem zase představují tu „jemu osobně konvenující sadu názorů, která by [podle autora] měla mít jaksi automaticky přednost před názory ostatními - názory, které jsou zastávány zase jinými lidmi“.
„... svou obdivuhodnou důsledností dosáhl pozice hráče...“
Autor článku, student filozofie a skaut, je, pane Profante, zklamaný, že hráč, kterému fandil, nedělá ostatním hráčům rozhodčího a že z této „privilegované“ pozice rozhodčího nezavádí pravidla (například to pravidlo o výchově dětí), která by si autor zavést přál, ale jiní by si je zase zavést nepřáli.
Milion chvilek opravdu vymezil určité červené čáry. A byl opravdu jen strážcem těchto čar, který křičel, když byli překročeny -- a protože lidé ty čáry brali za své, naslouchali mu a demonstrovali. Někteří lidé, ale bylo dost na to, aby to brali mocní v úvahu.
To ale není nijak výsadní postavení -- různé čáry hlídají různí strážci a malér je, když některé nehlídá nikdo, komu by lidé dost věřili na to, aby mu naslouchali a uposlechli výzvy k demonstracím či jiným formám odporu. Dnes například odbory nemají dostatečnou důvěryhodnost, aby vyvolaly dostatečný odpor proti přenášení nákladů sanace veřejných financí na konkrétní skupiny zaměstnanců. Vlastní vinou a vlastní neschopnosti, pracovali na tom řadu let.
Roman Vyšanský má pravdu v jednom -- pokud se Milion chvilek neozývá proti věcem, které překračují čáry, jež ještě včera dosti poctivě střežil, pak ničí svou důvěryhodnost. A ničí ji podstatně více, než kdyby se pokusil svolat demonstrace a ono by se sešlo desetkrát méně lidí než byl dříve zvyklý. Když se na ty čáry dlouhodobě vykašlou, skončí jako odbory.
Takže žádná exkluzivita. Možná je publikum Milionu chvilek středostavovské, jak tvrdí pan Krupička. No a? Buď se svými středostavovskými problémy dokáže oslovit různé skupiny obyvatel a bude mít význam -- nebo ne.
Abych Vám to pane Nusharte uvedl na příkladu. Milion chvilek je mi tisíckrát sympatičtější než hnutí Pro life, ale i to druhé beru jako strážce určitých červených čar, který upozorňuje, že jejich překročení se mnoha lidí bolestně dotýká. Neznamená to, že bych ty čáry chtěl respektovat za každou cenu a nechat umírat ženy s mrtvým plodem v těle bez lékařské pomoci jako se to stalo nedávno v Polsku, ale považuji za důležité vědět, že jsou to čáry, jejichž překročení řadu lidí zraňuje a že je je proto potřeba překračovat jen tehdy, když jsem po poctivé úvaze dospěl k přesvědčení že jejich respektování ubližuje jiným nevinným lidem.
Každý si tedy, pane Profante, může vymezit červené čáry, křičet, když je někdo překročí, sehnat dost velký dav na to, aby ho mocní brali vážně, a tomu se pak říká demokracie?
Demokracie se říká politickému zřízení, které každému umožńuje, aby zkusil vyznačit své červené čáry. A pak se ve složitémmdialogu různých reprezentací zvažuje, jaký má která ta čára veřejný význam.
Existuje například dav, který vyznačil čáru, jež vyžaduje, abychom znerovnoprávnili páry vychovávající děti podle toho, z jakých pohlaví se skládají. A existuje dav, který trvá na tom, že musím posledních pár let života prožít v nechtěném utrpení a nikdo mi nesmí pomoci odejít.
Oba ty davy považuji za odporné, splácané z xenofóbie, strachu z vlastních příbuzných, závisti a zabedněnosti, ale pokud s jejich příslušníky mám žít jako se svými spoluobčany, pak mohu jen trpělivě slovy, příkladem a zdůrazňováním jiných čar usilovat o erozi těch krvavých čar, které davy hlídají a o to, aby pohrdání jejich ohavnými názory převážilo v takové míře, že ty jejich čáry bude brát vážně jen malinká skupinka lidí.
Anebo pochopil a chce dát Milionu chvilek podnět k nové náplni. Nejspíš ho přitom čeká trpké zklamání a dobře tak. Nezabije ho to a do příštích nekončících střetů o kvalitu občanství v České republice půjde sice skeptičtější, ale pevnější.
„Existuje například dav, který vyznačil čáru, jež vyžaduje, abychom znerovnoprávnili páry vychovávající děti podle toho, z jakých pohlaví se skládají...“?
Z toho jsem trochu jelen.
„Zvažovat ve složitém dialogu, jaký má ta čára veřejný význam“, je asi nad mé síly. Mně dává dost zabrat už jenom samotný větný rozbor.
Vidíte, ptal jste se, co je to demokracie -- tak k té moderní patří také soustavná starost o základní čtenářskou způsobilost.
Bohužel, opravdu si neumím představit, že by Milion chvilek anebo Roman Vyšansky demonstrovali kvůli tomu, že většina současných absolventů gymnázií je na tom ještě mnohem hůř než Vy (podle Vašeho vlastního udání v posledním příspěvku), co se týče schopnosti přečíst si průměrně náročný text.
Raději vedou kulturní války o relativně nevinný Jurečkův výrok (který by byl povážlivý u ministra školství) -- jakoby by byl problém v tom, jestli k obecnému zákazu týrání dětí v zákoně explicitně uvedeme plácnutí přes zadek a nikoliv v tom, jak nabídnout důstojné podmínky pro výchovu dětí (například nebylo právě překvapivé, že home office dvou rodičů v čtyřčlenné rodině v třípokojovém panelákovém bytě se zavřenými školkami a školami vedlo k statisticky významnému navýšení domácího násilí, včetně násilí na dětech).
a proto vzhledem k současným velkým nerovnostem a poměrům ve společnosti nakonec svou roli nesplnila.
Viz např. dokument Sociální a hospodářská práva v Československu Charty 77 z března 1977, kde se mimo jiné píše: "Ideál osvobození člověka od strachu a nouze měl a má svého nejradikálnějšího obhájce v mezinárodním dělnickém hnutí. Socialistické hnutí si kladlo a klade za cíl vytvoření poměrů, v nichž pracující nebudou muset svou pracovní sílu prodávat."
Zdá se, že někdo by si tu měl doplnit vzdělání a nebo neříkat jen to, co se mu momentálně hodí, ale vím, že bych toho chtěl po některých hodně :-)
„Existuje například dav, který vyznačil čáru, jež vyžaduje, abychom znerovnoprávnili páry vychovávající děti podle toho, z jakých pohlaví se skládají.“
-----------------------------------
Tento text, pane Profante, není - jak tvrdíte - „průměrně náročným textem“, ale jde prostě o text špatně formulovaný (popřípadě v něm chybí čárka mezi slovy), text, kterému by nebylo možné porozumět, pokud bych neměl předchozí zkušenost s komunikací s Vámi a nevěděl bych, o co Vám obvykle asi tak jde. (Jistě jste totiž nemluvil o „párech vychovávajích děti podle toho, z jakých pohlaví se skládají“.)
----------------------------------
Nelze současně usilovat o „složitý dialog“ a o „pohrdání ohavnými názory oponenta“.
Milé, když se snažíte. Máte pravdu, ty čárky tam chybí. On se podobný idiotský postoj blbě popisuje. Nicméně je zřejmé, že jste si je tam byl schopen bez problémů doplnit.
Myslíte jako, že se Vám špatně popisuje Váš postoj?