↗

Stát by měl podrobně vysvětlil fungování a role jednotlivých státních úřadu i soukromých subjektů v celém systému, měl by jasně sdělit, s jakými konkrétními daty jakých osob se pracuje, k čemu všemu a kým budou poskytnuté údaje využívány a jak se zamezí identifikaci nakažených. Ideálně by to měl udělat písemně, aby se předešlo dezinterpretacím. Grafika Enterprise Talk

Heslem posledních dní v boji proti nákaze COVID 19 se stal pojem „chytrá karanténa“. Má jít o řadu opatření, které mají vést k uvolnění plošných omezení výměnou za důsledné vyhledávání nakažených či jejich kontaktů a jejich umisťování do karantény.

Důležitou součástí má být i využití dat o poloze mobilního telefonu či údajů o platbách kartami. S nápadem přišla iniciativa soukromých firem sdružená v iniciativě COVID19CZ a státu se zalíbila.

Na první pohled nápad nevypadá špatně. Podstatou totiž má být získání souhlasu nakaženého, což je v dnešní době ohled na ochranu soukromí, který není úplně běžný. Když se ale člověk začne pídit po detailech, jak by celý systém měl vypadat, kdo v něm bude mít jakou roli, a tedy i odpovědnost, naráží často na protichůdné informace. Spíše než odpovědi se množí otázky.

Budou data využívána opravdu pouze se souhlasem? Jak s tím pak korespondují výroky Romana Prymuly, že trasování bude využíváno ke kontrole dodržování karantény? A jak budou dohledáváni potenciálně nakažení, na něž nemá nakažený kontakt?

Nebudou náhodou k tomu také sloužit lokalizační data o mobilech přihlášených v jeden čas k jedné buňce BTS nebo údaje o tom, kdo zrovna ve stejný čas platil v obchodě? A pro zpracovávání jejich dat už nebude potřeba souhlas?

Ale dobře, dejme tomu, že skutečně dáme souhlas s využitím dat. Komu ho vlastně budeme dávat? Kdo má jakou roli v jejich zpracování? Podle informací z iniciativy COVID19CZ pro server iRozhlas.cz se zdá, že třeba údaje o poloze mobilního telefonu budou zpracovávat jen telefonní operátoři a call centrum. Ale kdo jsou tito operátoři? Čí jsou to zaměstnanci? Kdo za ně odpovídá?

Data prý nebudou předávána státním orgánům. Ale na základě jakého ustanovení zákona bude jejich správce — zřejmě nějaká soukromá společnost — požadavky státu na poskytnutí informací odmítat, když tu není žádná specifická povinnost mlčenlivosti jako například u telefonních operátorů či bank? To vše je podstatné, protože platný souhlas ke zpracování dat lze dát jen tehdy, pokud osoba, která ho dává, skutečně ví, k čemu a komu ho poskytuje.

Řadě lidí se mohou tyto otázky zdát jako podružné tváří tvář ohrožení, kterému čelíme. Nejde ovšem jen o — pro někoho abstraktní — zachování lidských práv, ale vše může mít i zcela praktické dopady. Pokud by se například vyskytly obdobné úniky informací jako nedávno na Slovensku, pak by to ve spojení s již známými případy ostrakizace některých nakažených v rámci komunity mohlo vést k snižování ochoty — zejména nakažených s mírnějším průběhem nemoci — své problémy hlásit a nechat se testovat.

To by samozřejmě mohlo výrazně omezit pozitivní dopady chytré karantény. V takové chvíli by bylo už jasnější, že ochrana osobních údajů a důvěra v jejich zpracovatele je podobně klíčovým opatřením v boji proti koronaviru, jako je distribuce roušek.

Stát by měl podrobně vysvětlil fungování a role jednotlivých státních úřadu i soukromých subjektů v celém systému, měl by jasně sdělit, s jakými konkrétními daty jakých osob se pracuje, k čemu všemu a kým budou poskytnuté údaje využívány a jak se zamezí identifikaci nakažených. Ideálně by to měl udělat písemně, aby se předešlo dezinterpretacím.

A měl by to udělat pro širokou veřejnost, nejen pro ty, kteří budou k využití informací dávat souhlas. Obecná prohlášení o tom, že zpracování údajů je věnována maximální pozornost bez konkrétních informací a záruk, jsme bohužel v minulosti slyšeli už od mnohých a asi už nikdo je jako záruku proti zneužití dat vážně nebere.