Brzy po převratu v roce 1989, který pro Československý rozhlas představoval řadu vpravdě revolučních změn, založili literární redaktor Jan Halas, režisér Josef Henke, publicista a dokumentarista Zdeněk Bouček a režisér a teoretik Jiří Hraše Svaz rozhlasových tvůrců. Vznikl jako jeden z uměleckých svazů ve svobodné době, jako občanské sdružení s institucí Českého rozhlasu spolupracující, ale nezávislé a nepodléhající její hierarchii.

Sdružení si zpočátku kladlo za cíl obnovit kritické uvažování o rozhlase, jeho společenské funkci jako média veřejné služby, jeho estetice, teorii i historii. V prvních letech se konaly v rámci Prix Bohemia Radio početně navštívené konference, na nichž se rozhlasoví profesionálové a spolupracovníci seznamovali s novými fenomény jako například výzkum poslechovosti nebo digitalizace, hovořilo se i o problematice zvuku v uměleckých pořadech, o nových formátech literárních, dramatických, hudebních, publicistických i zábavných pořadů, o rozhlasové etice a tak dál: dnes už si málokdo uvědomuje, že do Listopadu 1989 byly neznámé pojmy jako talk-show, že s volným trhem do rozhlasu vtrhla i skrytá reklama a autorskoprávní otázky.

K rozhlasové historii vydalo Sdružení (zkráceně SRT) několik zásadních publikací: historickou monografii Od mikrofonu k posluchačům a encyklopedickou trilogii 99 významných uměleckých osobností rozhlasu, 99 významných tvůrců rozhlasového dokumentu a 99 osobností rozhlasového zpravodajství a publicistiky. Na těchto knihách — které by postupně měly být doplňovány o nová jména — se významně podíleli pracovníci rozhlasového archivu, ale také řada tvůrčích osobností, dramaturgů a redaktorů, kteří s pomocí dokumentačního střediska napsali čtivé a výstižné portréty kolegů v profesi.

Ve svobodném médiu se konečně mohl začít rozvíjet i rozhlasový dokument. Jeho obětavý a zapálený propagátor Zdeněk Bouček vymyslel a zavedl podle vzoru soutěže dokumentů na Prix Europa soutěžní přehlídku Report: první ročník se konal v roce 1991.

Pravidla Reportu jsou tato: autor pořadu musí být přítomen poslechu celého programu přihlášených příspěvků. O vítězném pořadu se rozhoduje bodováním, hodnotit smí jen ten účastník, který vyslechl všechny soutěžní příspěvky (ale nemusí být sám autorem pořadu). Rozhoduje se tedy na základě jednoho společného poslechu, k pořadu se nelze vrátit, hodnocení je do značné míry posluchačské, žádná porota. Důležité jsou moderované diskuse k vyslechnutým pořadům.

SRT (po změnách v občanském zákoníku Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, z.s.) je od založení příjemcem grantu Ministerstva kultury. To umožňuje zvát, dopravit a ubytovat studenty a free-lance tvůrce, kterých s úbytkem zaměstnanců v tvůrčích profesích stále přibývá a kteří nemají možnost pobytu hrazeného tzv. „cesťákem“.

Formální i neformální debaty suplují teoreticko-kritickou výuku, společně strávený čas umožňuje osobní kontakty a vzájemné poznání napříč jednotlivými stanicemi a tvůrčími skupinami. Byly časy, kdy se Report těšil zájmu vysokého managementu Českého rozhlasu, pravidelně přijížděli šéfredaktoři stanic a programový i generální ředitel.

Letos poprvé se stalo, že kromě dramaturgů Tvůrčí skupiny Dokument a vedoucího Archivních a programových fondů nedorazil z managementu rozhlasu nikdo. Což je zejména v případě programového ředitele a šéfredaktora celoplošné stanice Dvojka — v jedné osobě — až nepochopitelné.

Situace uprchlíků v Srbsku, usychající moravské lesy a strašení dětí čerty

28. ročník AudioREPORTu proběhl v Havlíčkově Brodě 22. — 24. října 2019. V minulých letech se podařilo připojit AudioReport k festivalu filmových dokumentů JiHlava, konal se v divadle Na kopečku v areálu psychiatrické léčebny v Jihlavě. Letos se nepodařilo v Jihlavě zajistit dostatečné podmínky, Report se tedy posunul do Havlíčkova Brodu.

Program zahrnoval poslech sedmnácti pořadů, maximální stopáž je šedesát minut. Témata byla kulturní, ekologická, politická, historická, ale i volnočasová a oddechová. Podoby dokumentů jsou s každým dalším rokem rozmanitější, od konzervativně publicistických až po divoké poetické kompozice hudby a slova.

Za celou dobu, co rozhlasovou dokumentaristiku sleduji, musím konstatovat, že profesionalita jejích tvůrců se neobyčejně zvýšila, pořady mají pěkný a mnohdy rafinovaný zvuk, k čemuž přispívá i úroveň techniky. V programu Českého rozhlasu se v posledních letech objevují i témata ze světa, dokumentaristé cestují na místa událostí anebo dokumentují své cesty. Znovu musím připomenout, že v případě free-lancerů za své, přičemž honorář za rozhlasový dokument náklady cesty například do Afriky nepokrývá ani zdaleka.

Na AudioReportu se na prvních třech místech umístily tyto pořady: Serbia is good for you Karolíny Škápíkové, Muž, který sází stromy Aleny Blažejovské a Peklíčko Brit Jensen.

Karolína Škápíková podala obraz uprchlického tábora v Srbsku o Vánocích a Czech teamu, který svou misi pomalu končí. V pořadu se objevila problematika uprchlíků vlny z roku 2015, kteří už dlouho žijí v táboře, odkud se nemohou dostat dál, hovoří se v něm o opakovaných ilegálních útěcích přes hranice, o zločinném byznysu srbských obyvatel, založeném na zneužívání tísně uprchlíků i humanitární pomoci, o tom, jak vzniká táborová subkultura a na čem stojí důstojnost (například na možnosti uvařit si vlastní jídlo).

Neuhýbá ani před problémem sexuálního prožívání v táboře. Dokument Karolíny Škápíkové ukazuje jak obětavost a vytrvalost lidí, kteří věcně a organizovaně pomáhají, tak jejich skepsi, vyplývající z faktu, že před obyvateli tábora se nerýsuje perspektiva normálního života a situace obecně se nelepší, zatímco veřejnost ztrácí zájem. Pořad je posluchačsky přístupným, excelentně natočeným připomenutím toho, že situace lidí, prchajících z míst, kde jim je nesnesitelno žít, je hrozná a za její negativní projevy můžeme často svým odmítáním sami.

Pořad Muž, který sází stromy brněnské autorky Aleny Blažejovské je sběrným portrétem lesníka Jiřího Nohela ve čtyřech ročních obdobích. Pořad na vysoké úrovni reaguje na aktuální problém kůrovcových kalamit v důsledku klimatické změny a špatné, příliš exploatační péče o les. Autorkou sledovaný hajný je s lesem těsně sžitý a vnímá ho jako přírodně—civilizační komplex, v němž přírodu je třeba respektovat i v zájmu člověka.

V přehledně vystavěném pořadu se dozví posluchač i o zásadách přirozené obnovy lesa a civilizačních příčinách jeho hynutí. Alena Blažejovská zná jako literární redaktorka a dramaturgyně lesníka Nohela už delší dobu jako básníka a muzikanta, v jeho lesnickém portrétu se přesně trefila do aktuální společenské debaty velmi kultivovaným, vnitřně zaujatým způsobem.

Vítězný pořad Peklíčko autorky Brit Jensen, v Česku žijící dánské dokumentaristky, se kulturně nezasvěcenýma očima dívá na českou tradici obchůzek Mikuláše, anděla — ale zejména čertů. Svých sousedů, přátel, manželových příbuzných i učitele v mateřské školce se ptá na souvislost čertů a pekla se smrtí a strachem z ní. Zjištění o českém vnímání čertů a pekla konfrontuje se svou sestrou v Dánsku, která se upřímně podivuje, že v civilizované zemi se považuje strašení dětí za něco, co je normální a v pořádku (k mému osobnímu pohoršení se k výchovné metodě „cukru a biče“ hlásí i ředitel mateřské školky).

↗

Díky hlasům (i křiku) dětí a zvukové plastičnosti je poslech pořadu až strhující. Foto Český rozhlas

Dokument je ve výsledku spíše než o české folklorní tradici o metafyzickém strachu. Díky hlasům (i křiku) dětí a zvukové plastičnosti je poslech pořadu až strhující, cizí přízvuk v češtině jeho autorky je výmluvně přesvědčivou rovinou sdělení o kulturních odlišnostech v rámci jedné, západoevropské civilizace.

Široké tematické i výrazové spektrum rozhlasových dokumentů může směle soupeřit s dokumenty filmovými, jimž se dostává mnohem větší veřejné pozornosti. Český rozhlas naopak několik dokumentárních programových řad ve vysílacích schématech svých stanic zrušil, v regionech téměř absolutně.

Jistě, dokument jde často proti srsti oficiálním strukturám nebo ukazuje jevy, před nimiž zavíráme oči. Také ale napomáhá společenské soudržnosti a paměti. S tím souvisí i to, že jeho tvůrci se můžou instituci rozhlasu jevit jako nepohodlní potížisté. To ale k profesi patří a nad tím se radovali „otcové zakladatelé“ Sdružení pro rozhlasovou tvorbu po Listopadu 1989.