Vláda se v těchto dnech zabývá návrhem rozpočtu na další rok. Jak už informovala média, dotaci Úřadu vlády pro neziskové organizace na podporu rovnosti žen a mužů čeká další snížení. Z původních sedmi miliónů korun se přes letošní čtyři milióny dostane příští rok možná jen na pouhé dva milióny — a to pouze za předpokladu, že ji z rozpočtu nevyškrtne některý poslanecký návrh.

Je takové snížení dotace špatnou zprávou pro nás všechny? Potřebujeme vůbec vyčleňovat peníze na něco tak abstraktního, jako je rovnost žen a mužů?

Genderová rovnost dnes u veřejnosti nestojí na žebříčku témat, která si zaslouží podporu, nijak vysoko. Většina lidí má za to, že ženy a muži si už dávno rovní jsou. Ženy mají přece volební právo, mohou se ucházet o stejné pracovní či politické pozice jako muži, a dokonce to podle mnohých zřejmě vypadá, že pokud nám ženy ještě nevládnou, tak zanedlouho budou. Feministky a ti, kdo o nutnosti podporovat rovnost mluví, jdou prý navíc proti přirozenosti toho, jak vztahy mezi ženami a muži odedávna vypadaly. A kdyby bylo po jejich, tak mají kluci zakázáno hrát si s autíčky a povinně se učí vařit. O tom, jak to mezi ženami a muži je, by si měla každá rodina nebo firma rozhodnout sama.

Navzdory tomu má ale Česká republika Vládní strategii pro rovnost žen a mužů, jejíž prosazování sleduje i zvláštní Rada vlády. Proč, když podle obecného mínění rovnost žen a mužů už máme?

Ano, volební právo ženy mají, studují vysoké školy — dokonce úspěšněji než muži — a kandidují do Parlamentu. V tom už ale tak úspěšné nejsou, ve Sněmovně jich pouze necelých 23 procent žen, v Senátu jen 16 procent. Průměrný příjem žen je na úrovni 78 procent příjmu mužů. Dá se tedy s mírnou nadsázkou tvrdit, že ženy sice chodí do práce stejně jako muži od pondělí do pátku, za pátek už ale nedostávají zaplaceno. Ženy jsou také mnohem častěji oběťmi domácího či sexuálního násilí. Zvlášť vážným problémem žen — konkrétně samoživitelek a osaměle žijících seniorek — je chudoba.

↗

Platy mužů a žen na stejných pozicích ve stejných organizacích se liší v průměru o jedenáct procent. Foto Flickr, Leo Marco 

Za tím vším stojí spletitá síť příčin, jak na straně stávající legislativy, tak na straně samotných žen či mužů a předsudků zakořeněných v našich myslích. Vezměme si například rozdíl mezi platy žen a mužů. Vysvětlit jej lze do jisté míry různými typy pozic vykonávaných ženami a muži.

Zatímco muže najdete častěji v lépe placených technických oborech a na vyšších pozicích, ženy zastávají s větší pravděpodobností profese související s péčí a výchovou, jako je například ošetřovatelství či učitelství. Hodnota práce se ale v jednotlivých profesích historicky odvíjela i od toho, zda ji vykonávali spíše muži či ženy. Příkladem budiž programování — dokud bylo doménou žen, jednalo se o podprůměrně placenou práci; ve chvíli, kdy do něj vstoupili muži, platy vylétly nahoru.

Navíc část rozdílu mezi platy žen a mužů jde na vrub tomu, zda jste muž, či žena. Platy na stejných pozicích ve stejných organizacích se liší v průměru o jedenáct procent. Dlouhé období péče o děti a nedostatek míst ve školkách a jeslích matkám komplikují návrat do zaměstnání. Propast mezi průměrnými platy žen a mužů se tak ještě prohlubuje.

Rozdíl mezi platy a obtíže sladit práci s rodinou komplikují život zejména sólo matkám, kterých je pětapůlkrát víc než sólo otců. Protože o děti u nás zpravidla pečují ženy, zatímco otcové živí rodinu, zůstává toto dělení zachováno — ne vždy k vzájemné spokojenosti — i po rozvodu.

Pro nás všechny jsou podstatné jejich následky. Nízké platy v produktivním věku vedou k nízkým důchodům a větší zranitelnosti starší generace žen. Chudoba a násilí v rodinách, kde vyrůstají děti, mají tendenci se v dalších generacích opakovat. Vzniká tak řetězec sociální patologie. I taková „drobnost“ jako nedostatek školek a jeslí snižuje zaměstnanost matek malých dětí, a tak redukuje příjmy státu. Výzkumná studie think tanku IDEA uvádí konzervativní odhad, že zřízení jednoho místa ve školce přinese státu čistý zisk deset tisíc korun měsíčně.

Proč tedy potřebujeme dotaci na podporu rovnosti? Stát řeší nejen akutní pomoc těm, kdo nerovnostmi nejvíc trpí. To je relativně dobře pokryto dotacemi ministerstev a Evropského sociálního fondu. Klíčové je hledat cesty, jak problémům předcházet. Jedna věc je pak vytváření preventivních služeb — jako je třeba podpora lépe placeného pracovního uplatnění žen —, ale ještě důležitější je veřejná osvěta a vedení kontinuálního dialogu s klíčovými hráči o tom, jak by měla vypadat a zejména být zaváděna legislativa dotýkající se příčin nerovnosti. Nejde tu o žádné prosazování vlivu nevolených subjektů na stát. Jde naopak o podporu státu v oblasti, kde nemá dostatečnou expertízu — a současně o běžnou praxi v jiných oblastech i zemích světa.

Dotace pro nevládní organizace na podporu rovnosti žen a mužů tuto službu plní, jak je patrné ze seznamu podpořených projektů. Státu se vyplatí, protože organizace nejméně třicet procent nákladů financují z jiných než státních prostředků — dobrovolnickou prací, z darů či příspěvků nadací — a navíc pokrývají velmi různorodé oblasti. Pokud budou příští rok peníze na jejich práci chybět, připravíme se o šanci systémově řešit něco, co pálí nás všechny. Je to, jako bychom místo důkladné opravy děravé střechy nakoupili jen kbelíky a hadry na utírání mokré podlahy.