Peklo v Českém ráji

Alena Zemančíková

Cesta do Českého ráje by měla být podle slov známé písně příjemná, opak je však pravdou, jak zjistila Alena Zemančíková. Co by pomohlo ke zlepšení?

Vždy, když si na internetu přečtu něco k situaci kolem ministerstva kultury, chce se mi vyletět a něco napsat. Naposledy, když ministr Staněk sdělil lidu, že kultura jsou především památky, zatímco živé umění je černá díra, u níž se ani nepozná, jde-li o umění, nebo je to už provokace.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Chtělo se mi napsat, že znám mnoho větších černých děr, než je živé umění (například tuhle při probíhajícím představení Cyrana z Bergeraku v Plzni na letní scéně U Ježíška rušily produkci kroužící vrtulníky, protože na vzdáleném stadionu se hrál fotbal: ani celá výprava pro tuto letní inscenaci se všemi honoráři nestála víc než několikahodinová pohotovost tří vrtulníků!). Ale vždycky se přistihnu, že něco vysvětluji, zdůvodňuji, div že se neomlouvám, a co já se mám co za živé umění a kulturu omlouvat? Komukoliv.

A tak raději nepíšu nic a jedu na výlet.

Do Českého ráje, i když je to blízko, se špatně jezdí vlakem, a do Sobotky obzvlášť. Obvyklým spojem je z Černého mostu autobus přes Mladou Boleslav. Ten je ovšem o prázdninách a v sobotu ráno obzvlášť přeplněný, nával vyvolává zvláštní, těžko řešitelné situace. Jedna spočívá v tom, že řidič vyzve ty, kteří mají místenku, aby šli napřed — ti v podstatě zaplní místa k sezení, někteří z nich mají jízdenku v mobilu, což způsobuje řidiči potíže s jejím čtením, nástup trvá strašně dlouho.

Celou tu dobu člověk ve frontě polyká výfukové plyny z autobusu před námi, který jede jinam a je bůhvíproč v tom vedru nastartovaný, člověk má chuť jít tomu řidiči vynadat, ale atmosféra je už tak hustá (i vlivem toho výfukového plynu), že je na pováženou do ní vnášet další agresi, mohlo by to špatně dopadnout. Nakonec dorazí ještě další lidé s místenkami, kteří jsou už nevrle odbyti s tím, že místenky mají nastupovat napřed a přijít dřív. Oni ovšem logicky odpovídají, proč by měli chodit dřív, když mají místenky. Autobus je tak narvaný a zarovnaný batohy a věcmi, že je problém vůbec vstát a někoho pustit na místo. Autobus jede až do Harrachova.

Hrad Kost je dnes restituovaný rodem Kinský dal Borgo a stále otevřený veřejnosti. Foto Zdeněk Fiedler

V Mladé Boleslavi přistoupí další lidé, s velkými nákupy — ti se už sotva vejdou a vlastně by je řidič neměl nechat stát, dálkový autobus není k tomu, aby se v něm stálo. Řidič však má pochopení, nakonec se dovnitř narvou všichni. Do Sobotky je pár kilometrů, jedeme to strašně dlouho kvůli práci na silnici, dopravu reguluje semafor, vzniká zpoždění, v Sobotce nám ujede turistický přípoj do našeho cíle, další jede až v pět odpoledne. Máme těžká zavazadla, protože vezeme z Prahy jídlo, na místě není obchod. Dvanáct kilometrů pěšky je v tom vedru a s taškami nepříjemná představa. Najít alternativní způsob přiblížení se nám ani mobilem, ani v infocentru nepodaří.

A tak porušíme předsevzetí a zavoláme si pro odvoz. Jedeme kolem hradu Kost, obklopeného parkovišti a stánky. Jiná cesta než po silnici ze Sobotky ke Kosti nevede, ani pro pěší, a kdo by tudy pěšky chodil, když tu auta jedou v podstatě v nepřetržitém štrůdlu? Myslím na Pekařovu Knihu o Kosti a na to, jak jsme tu vandrovali dávno v sedmdesátých letech, Kost byl státní hrad (dnes restituovaný rodem Kinský dal Borgo a stále otevřený veřejnosti) a my jsme tenkrát nešli dovnitř, protože jsme neměli na vstupné. Ani dnes bych nešla dovnitř, když vidím ten cirkus a představím si kolovrátkový průvodcovský tón. Co z toho člověk může mít?

Objedeme hrad a jedeme dál po úzké silnici, donekonečna obložené parkujícími auty — podél silnice se neplatí, a tak se tu stojí a zaparkovaná auta tvoří hradu barevný dračí ocas, táhnoucí se donekonečna. Nebo do takového konečna, odkud je ještě k hradu blízko, dál už by nemělo cenu stát ani zadarmo.

Nakonec odtud vyjedeme a dorazíme do vsi, kde máme propůjčenou chatu. Jsme z toho venku až do neděle, kdy se opět s nutným odvozem budeme ubírat do Prahy vlakem z Mnichova Hradiště, se zpožděním, s výlukami, ale přece jen o něco kulturněji.

Člověka napadá, proč nemůže ze Sobotky na Kost vést pěší stezka s vysázenou alejí — ale možná proto, že by musela vést po něčím pozemku (pozemcích) a určitě by někdo svůj úsek odmítl prodat za navrženou cenu, obec ze zákona nesmí zaplatit spekulativní cenu, takže by dílo bylo zmařeno. A nepomohlo by poukázat na fakt, že i soukromý majitel hradu ho poskytuje veřejnosti.

Ve chvíli, kdy by bylo možno dojít na Kost pohodlně pěšky, jezdilo by tam snad i méně aut a bylo by snad i možné zakázat parkování podél té úzké silnice. Tím by se trochu zkultivovalo prostředí, které starému a památnému hradu vůbec nesvědčí a připravuje ho o jakoukoli náladu a historickou atmosféru, vypadá mezi těmi auty a stánky jako nějaká kulisa v Mirákulu u Milovic.

A také vyvstává otázka, proč nemůžou z Černého Mostu do Českého ráje jezdit autobusy dva, když jeden je už předem vyprodaný? Anebo proč alespoň z Mladé Boleslavi nejede posilující přípoj?

Odpověď ovšem dostaneme nakonec pohledem z okna vlaku, kterým se vracíme. Jsou to ty nekonečné plochy a řady barevných aut, čekajících všude podél trati z Kolína a Nymburka a Mladé Boleslavi, až je naloží na kamiony a na nákladní vlak a ona pojedou do celého světa. V neděli v noci už je můžeme zahlédnout v Rokycanech a v pondělí se s nimi setkáme v Chebu, kde budou stát na seřaďovací koleji a čekat, až si je prodejci rozeberou. Jaké pohodlí, jet na výlet novým autem!

    Diskuse
    "živé umění je černá díra, u níž se ani nepozná, jde-li o umění, nebo je to už provokace" - právě v tom spočívá celá kulturní tragédie současné euroamerické civilizace, že ani ministr kultury (anebo především on?...) není vůbec schopen pravé umění odlišit od pouhého exhibicionismu.

    Podle toho to pak v reálné praxi také vypadá.
    AZ
    July 26, 2019 v 15.52
    Ba ne, pane Poláčku, ministr kultury tu vůbec není od toho, aby rozlišoval, co je umění a co pouhý exhibicionismus, a už vůbec tu není proto, aby to posuzoval z hlediska přidělených financí. K tomu je odborná kritická a teoretická sféra. Dějiny umění jsou plné různých exhibicí, které, jak se nakonec ukázalo, pohnuly vnímáním světa - nejen umění, ale reality vůbec - netušenými směry. Říkáme tomu kulturní dějiny. Ministr kultury by měl být tím, kdo ve vládě zajišťuje, aby oblast kultury , včetně živého umění, nespadla mezi marginálie, kterým se dostává jen zbytků a kterým se domnívá rozumět každý. Hájit důstojnost svěřeného oboru a mít k němu respekt - stejně, jako to má dělat třeba ministr životního prostředí. Když něco neví nebo neumí posoudit, má dostatek prostředků, aby se dobral rady i z několika stran. A pochopitelně má za úkol prostřednictvím svých úředníků dohlížet na to, aby se veřejné peníze neprošustrovávaly, k čemuž patří i to, že by se neměly dávat na komerční účely, neměly by hovět osobním libostem ( ani těm jeho) a neměly by být nástrojem osobních animozit ( ani těch jeho). Bída současné společnosti a jejích politických představitelů je v tom, že si, majíce úřad, osobují míti i rozum, a navíc v pocitu ukřivdění ( ministr Staněk ve skutečnosti rezignaci nemyslel vážně) ) píší na sociální sítě blbosti, které jen dosvědčují, že ve svém úřadě nikdy neměli usednout. Výrok, že živé umění je černá díra, je prostě a jednoduše sprostý, negativně populistický a buranský ( bez ohledu na to, co kdo z nás je ochoten uznat za umění).
    JN
    July 26, 2019 v 19.16
    Paní Zemančíkové
    Vzpomínám, jak jsme kdysi na přelomu tisíciletí byli na západní Ukrajině. Žádná nově vyráběná auta se odtamtud do celého světa na kamionech ani vlacích nerozvážela, jezdily tam poměrně malé a značně staré autobusy, snad asi ještě z padesátých let, které byly narvané k prasknutí tak, že pro stojící už na podlaze nebylo dost místa ani pro jedno chodidlo, takže jsme si vzájemně šlapali po nohou. Nikdo se nemračil, nikdo nenadával ani když jsem svým osmdesátilitrovým batohem na zádech kosil ostatní spolucestující. Všichni byli neuvěřitelně tolerantní a jedna sedící stařenka v šátku mi povídá: "Synáčku, dej si ten svůj těžkej batoh ke mně na klín, jistě jedeš na dalekou cestu, tak ať máš potom ještě dost sil." Namítl jsem, že batoh má třicet kilo, ale stařenka se nedala odbýt a batoh si vzala. Pak najednou autobus zastavil někde úplně mimo obvyklé zastávky, všichni cestující se spořádaně vysoukali ven, jen stařenka s mým batohem na klíně zůstala sedět, dala mi prázdnou láhev a požádala mě, abych jí šel také nabrat tu vynikající vodu z minerálních pramenů. Než si všichni nabrali, tak autobus nabral pořádné zpoždění, ale vůbec nikomu to nevadilo. Pak jsme se zase všichni spořádaně namačkali do autobusu a za spravedlivého střídání nejspodnějšího chodidla na podlaze pokračovali v jízdě.
    JP
    July 27, 2019 v 11.6
    Má ministr kultury mít ponětí o kultuře?
    Samozřejmě, paní Zemančíková, že v určitém ohledu máte pravdu. V běžném pojetí politiky, kdy rozhodujícím kritériem schopností ministra je jeho dovednost ryze politická, tedy schopnost orientovat se úspěšně v neproniknutelných politických a finančních propletencích, skutečně nějaká ryze odborná znalost daného ministra se jeví věcí zcela podružnou. A tak se při tomto pojetí politiky při změnách daných politických konstelací zcela běžně může třeba dosavadní ministr spojů stát dejme tomu ministrem zahraničních kolonií, a dosavadní ministr války může být ustanoven třeba ministrem zdravotnictví. Jak řečeno odborná znalost je tu zcela vedlejší, rozhodující jsou dovednosti v oblasti zákulisních jednání a politických pletich.

    Nicméně pro svou osobu zůstávám u přesvědčení, že je to symptomem hluboké kulturní, ale spolu s tím i společenské krize, když například česká ministryně kultury natolik evidentní kýč jakým je "Slovanská epopej" dokáže veřejně glorifikovat jako prý "toto úžasné dílo". (!!!)

    I kdybychom se na tuto záležitost podívali jenom z čistě prakticky kulturního hlediska, i pak je naprosto jasné, že za ministra s takovouto (ne)schopností rozpoznat pravé umění a kýč ty - vždy omezené - finanční prostředky pro oblast kultury a umění budou přednostně dislokovány především ve prospěch kulturních forem přízemních a kýčovitých, na úkor kultury a umění charakteru pravého.

    A co se těch kulturních a uměleckých "exhibicí" v dějinách týče: samozřejmě, někdy je opravdu nesnadné v daný okamžik dokázat jednoznačně rozlišit pravou (budoucí) hodnotu toho či onoho díla respektive nového uměleckého směru. A jsou tady záležitosti ze své podstaty vyloženě mezní: jak třeba hodnotit díla takového dadaismu? Který byl zcela programaticky exhibicionistický? Co třeba takový Dalí? Který bezesporu vytvořil díla umělecky fascinující; ale v každém případě já osobně právě ta jeho díla nejznámější a nejpopulárnější (jako například ty proslulé "Tekoucí hodiny" apod.) považuji za velice poplatná jeho celoživotnímu sklonu k exhibicionismu jakéhokoli druhu.

    Takže jak řečeno jsou dozajista umělecká díla a umělecké projekty s obtížně určitelnou hodnotou; nicméně od ministra kultury bych přece jenom očekával alespoň základní schopnost dokázat rozlišit uměleckou hodnotu od produkcí zcela evidentně pouze exhibicionistických a umělecky bezcenných.

    A opravdu nevidím žádný smysl, aby státní/společenské peníze byly poskytovány všem těm kýčařům, jenom proto že ministr/ministryně kultury tuto zcela základní schopnost rozlišování nemá.
    AZ
    July 27, 2019 v 13.51
    MIlý pane Poláčku, stran uměleckého vkusu se asi shodneme. V čem ale, promiňte, spočívá váš omyl, je, že ministr kultury vůbec má veřejně posuzovat uměleckou hodnotu toho kterého tvůrčího výkonu nebo úmyslu, Nemá. K tomu jsou odborné rady ( např.Rada Národního divadla), grantové komise, pečlivě a pracně složené a zodpovědně pracující ve specializovaných segmentech agendy ministerstva. POkud taková grémia ministr nemá ( třeba ke galeriím), je to chyba, jak vidíme na případu dvou ředitelů galerií. Ministr má závěry svých podpůrných těles respektovat, neintervenovat do nich a chovat se zdrženlivě i v posuzování umělecké hodnoty toho kterého díla. Má mít kulturní rozhled, ale také cit, aby neurazil ani úsilí venkova, ani vrcholné výkony státem financovaných uměleckých těles. Je v tom v úplně stejné situaci jako kterýkoli jiný ministr, srovnání s ministerstvem životního prostředí je nabíledni, i ten přece musí formulovat své veřejné výstupy podle poznání expertů a ne podle toho, co jemu osobně se líbí . Obdiv ke Slovanské epopeji se podobá podpoře zvířátek v ZOO, problematika resortu je jinde.
    JN
    July 27, 2019 v 14.18
    Zajišťování peněz na živé umění za současné neschopnosti hodnotit jeho kvalitu
    je vlastně aplikací nového vysoce tvůrčího a moderního uměleckého postupu, při kterém výsledné dílo není jen dílem pouhého umělce, ale také dílem náhody a současně i zrcadlem osobních vztahů a preferencí (na ministerstvu).

    HZ
    July 27, 2019 v 16.23
    Pane Poláčku,
    označit něco za kýč je snadné. Často to bývá pravda, ale stává se, že čas coby hlavní soudce rozhodne jinak.
    Koho z dnešních výtvarníků prohlásí budoucí generace za tvůrce, který ovlivnil vývoj výtvarného umění a stal se klasikem, určitě nedokážete odhadnout. Stejně tak ministr kultury.
    Ten by měl mít ve své gesci, co se výtvarna týče, aby byla k dispozici místa, kde mohou být pořádány přehlídky současného umění. Chtít po něm, aby se stal jeho kritikem, je podle mne zcestné. Lepší bude, když nebude házet klacky pod nohy institucím, které mají ve statutu samostatnou odbornou působnost.
    JN
    July 27, 2019 v 16.53
    Umění nerozumím, ale občas potkávám jednoho kunsthistorika
    a když se vidíme, už zdaleka na něj vždycky halekám: "Tak co umění, pořád v krizi, pořád v krizi?"
    A on vždycky jen smutně pokývá hlavou.

    Teď už jsme se dlouho neviděli, tak je možné, že se to umění z toho už trochu vybabralo...
    Tak trochu jste mě předběhla, paní Zemančíková. V mezičase mě také napadlo - kompromisní - řešení, že když už ministr kultury nemá ponětí o předmětu, kterému vládne (v daném případě kultuře), pak by měl mít alespoň k dispozici kompetentní grémia, která mu v základním rozlišování mezi tím, co je kýč a co je pravé umění, občas dodají nějaký ten "tahák".

    Jenže: on by tady asi byl problém i s těmi "odbornými grémii". Když totiž zůstaneme třeba jenom u té "Slovanské epopeje" - tak za její "uměleckost" se svého času (a vlastně dodnes) zaručovaly víceméně všechny příslušné (vládní) instituce. Nemám bohužel znalost toho, jaké na dané téma šly diskuse ve skutečně odborných a povolaných (uměleckých) kruzích; mně osobně je známo jenom zásadní vystoupení M. C. Putny, s demaskováním tohoto výtvoru jakožto naprostého kýče.

    Takže zásadní vada nebude zřejmě jenom u samotného ministra; zásadní vada bude v samotném celkovém kulturním prostředí současné společnosti.

    Ryzí shodou okolností jsem zrovna dnes v archivním Rudém právu z roku osmašedesátého četl interview s tehdejším - reformním - ministrem kultury M. Galuškou. Který se na téma vztahu kultury a společnosti vyjádřil takto:

    "(...) záleží také na umělcích, jak intenzivně a s jakými výsledky se budou podílet na formování takové socialistické společnosti, která v podmínkách skutečné demokracie zajistí občanům této země, aby se v ní cítili svobodni, žili v ní rádi a dávali jí své síly, schopnosti a energii ve prospěch humanistických idejí a ideálů socialismu."

    Leccos z té tehdejší rétoriky je ovšem dobově podmíněné, a dnes už to zní přinejmenším poněkud "zaprášeně"; ale centrálním momentem je tu bytostné spojení kultury a společnosti, ve společném úsilí o vytvoření opravdu humánní společnosti.

    Neboť, jak také řekl M. Galuška, "tvůrcem i vnímatelem kultury je však člověk - tedy nejdůležitější činitel společenského rozvoje".

    Co bylo na té tehdejší době natolik výjimečné: byl zde dán - jakožto víceméně samozřejmý - obecný konsensus, že společnost někam směřuje. Že se rozvíjí, k vyšším a hodnotnějším formám své existence. Že konečným cílem tohoto rozvoje je humanismus, zahrnující všechny stránky lidské i společenské existence. A že kultura - nejen umění v užším smyslu, ale kultura, respektive k u l t u r n o s t celé společnosti - je jedním z konstitutivních elementů tohoto směřování k humanismu.

    Prakticky všechny tyto vlastnosti kultura v prostředí liberální demokracie ztrácí. Kultura je tu chápána už ne jako prvek společensky konstitutivní, nýbrž jako víceméně soukromá záležitost. Chceš-li, můžeš rozvíjet svou vlastní kulturnost; ale máš-li přání zůstat kulturním barbarem a vyznavačem plochého a bezobsažného kýče, je to stejně tak jenom a pouze tvoje věc, do které ti nikdo nemůže mluvit. A ministerstvo ti na ten tvůj kýč poskytne stejně tolik finančních prostředků jako těm, kdo provozují činnost skutečně uměleckou; čistě na základě ryze mechanického proporcionalismu a "demokratického pluralismu".

    Ještě jednou, o co se jedná: ve společnosti založené na kulturnosti a na směřování k vyšším, humanistickým cílům by v čele ministerstva kultury s naprostou přirozeností mohl stát jenom člověk, který nejen o kultuře a umění něco ví a zná, nýbrž který k ní má sám osobně hlubší osobní vztah.

    Ve společnosti liberálně-demokratického typu ale všechny ty zmíněné momenty odpadají; tato společnost je založená v prvé řadě na aktuálním poměru vzájemně si konkurujících sil a zájmů, a tedy ani ministr kultury tady nehraje žádnou vyšší úlohu, nežli rozdělovače financí podle tohoto poměru sil. Aby se ještě nadto věnoval skutečné kultuře, by asi už skutečně bylo nad jeho síly a jeho možnosti.
    + Další komentáře