Peklo v Českém ráji
Alena ZemančíkováCesta do Českého ráje by měla být podle slov známé písně příjemná, opak je však pravdou, jak zjistila Alena Zemančíková. Co by pomohlo ke zlepšení?
Vždy, když si na internetu přečtu něco k situaci kolem ministerstva kultury, chce se mi vyletět a něco napsat. Naposledy, když ministr Staněk sdělil lidu, že kultura jsou především památky, zatímco živé umění je černá díra, u níž se ani nepozná, jde-li o umění, nebo je to už provokace.
Chtělo se mi napsat, že znám mnoho větších černých děr, než je živé umění (například tuhle při probíhajícím představení Cyrana z Bergeraku v Plzni na letní scéně U Ježíška rušily produkci kroužící vrtulníky, protože na vzdáleném stadionu se hrál fotbal: ani celá výprava pro tuto letní inscenaci se všemi honoráři nestála víc než několikahodinová pohotovost tří vrtulníků!). Ale vždycky se přistihnu, že něco vysvětluji, zdůvodňuji, div že se neomlouvám, a co já se mám co za živé umění a kulturu omlouvat? Komukoliv.
A tak raději nepíšu nic a jedu na výlet.
Do Českého ráje, i když je to blízko, se špatně jezdí vlakem, a do Sobotky obzvlášť. Obvyklým spojem je z Černého mostu autobus přes Mladou Boleslav. Ten je ovšem o prázdninách a v sobotu ráno obzvlášť přeplněný, nával vyvolává zvláštní, těžko řešitelné situace. Jedna spočívá v tom, že řidič vyzve ty, kteří mají místenku, aby šli napřed — ti v podstatě zaplní místa k sezení, někteří z nich mají jízdenku v mobilu, což způsobuje řidiči potíže s jejím čtením, nástup trvá strašně dlouho.
Celou tu dobu člověk ve frontě polyká výfukové plyny z autobusu před námi, který jede jinam a je bůhvíproč v tom vedru nastartovaný, člověk má chuť jít tomu řidiči vynadat, ale atmosféra je už tak hustá (i vlivem toho výfukového plynu), že je na pováženou do ní vnášet další agresi, mohlo by to špatně dopadnout. Nakonec dorazí ještě další lidé s místenkami, kteří jsou už nevrle odbyti s tím, že místenky mají nastupovat napřed a přijít dřív. Oni ovšem logicky odpovídají, proč by měli chodit dřív, když mají místenky. Autobus je tak narvaný a zarovnaný batohy a věcmi, že je problém vůbec vstát a někoho pustit na místo. Autobus jede až do Harrachova.
V Mladé Boleslavi přistoupí další lidé, s velkými nákupy — ti se už sotva vejdou a vlastně by je řidič neměl nechat stát, dálkový autobus není k tomu, aby se v něm stálo. Řidič však má pochopení, nakonec se dovnitř narvou všichni. Do Sobotky je pár kilometrů, jedeme to strašně dlouho kvůli práci na silnici, dopravu reguluje semafor, vzniká zpoždění, v Sobotce nám ujede turistický přípoj do našeho cíle, další jede až v pět odpoledne. Máme těžká zavazadla, protože vezeme z Prahy jídlo, na místě není obchod. Dvanáct kilometrů pěšky je v tom vedru a s taškami nepříjemná představa. Najít alternativní způsob přiblížení se nám ani mobilem, ani v infocentru nepodaří.
A tak porušíme předsevzetí a zavoláme si pro odvoz. Jedeme kolem hradu Kost, obklopeného parkovišti a stánky. Jiná cesta než po silnici ze Sobotky ke Kosti nevede, ani pro pěší, a kdo by tudy pěšky chodil, když tu auta jedou v podstatě v nepřetržitém štrůdlu? Myslím na Pekařovu Knihu o Kosti a na to, jak jsme tu vandrovali dávno v sedmdesátých letech, Kost byl státní hrad (dnes restituovaný rodem Kinský dal Borgo a stále otevřený veřejnosti) a my jsme tenkrát nešli dovnitř, protože jsme neměli na vstupné. Ani dnes bych nešla dovnitř, když vidím ten cirkus a představím si kolovrátkový průvodcovský tón. Co z toho člověk může mít?
Objedeme hrad a jedeme dál po úzké silnici, donekonečna obložené parkujícími auty — podél silnice se neplatí, a tak se tu stojí a zaparkovaná auta tvoří hradu barevný dračí ocas, táhnoucí se donekonečna. Nebo do takového konečna, odkud je ještě k hradu blízko, dál už by nemělo cenu stát ani zadarmo.
Nakonec odtud vyjedeme a dorazíme do vsi, kde máme propůjčenou chatu. Jsme z toho venku až do neděle, kdy se opět s nutným odvozem budeme ubírat do Prahy vlakem z Mnichova Hradiště, se zpožděním, s výlukami, ale přece jen o něco kulturněji.
Člověka napadá, proč nemůže ze Sobotky na Kost vést pěší stezka s vysázenou alejí — ale možná proto, že by musela vést po něčím pozemku (pozemcích) a určitě by někdo svůj úsek odmítl prodat za navrženou cenu, obec ze zákona nesmí zaplatit spekulativní cenu, takže by dílo bylo zmařeno. A nepomohlo by poukázat na fakt, že i soukromý majitel hradu ho poskytuje veřejnosti.
Ve chvíli, kdy by bylo možno dojít na Kost pohodlně pěšky, jezdilo by tam snad i méně aut a bylo by snad i možné zakázat parkování podél té úzké silnice. Tím by se trochu zkultivovalo prostředí, které starému a památnému hradu vůbec nesvědčí a připravuje ho o jakoukoli náladu a historickou atmosféru, vypadá mezi těmi auty a stánky jako nějaká kulisa v Mirákulu u Milovic.
A také vyvstává otázka, proč nemůžou z Černého Mostu do Českého ráje jezdit autobusy dva, když jeden je už předem vyprodaný? Anebo proč alespoň z Mladé Boleslavi nejede posilující přípoj?
Odpověď ovšem dostaneme nakonec pohledem z okna vlaku, kterým se vracíme. Jsou to ty nekonečné plochy a řady barevných aut, čekajících všude podél trati z Kolína a Nymburka a Mladé Boleslavi, až je naloží na kamiony a na nákladní vlak a ona pojedou do celého světa. V neděli v noci už je můžeme zahlédnout v Rokycanech a v pondělí se s nimi setkáme v Chebu, kde budou stát na seřaďovací koleji a čekat, až si je prodejci rozeberou. Jaké pohodlí, jet na výlet novým autem!
Podle toho to pak v reálné praxi také vypadá.
Nicméně pro svou osobu zůstávám u přesvědčení, že je to symptomem hluboké kulturní, ale spolu s tím i společenské krize, když například česká ministryně kultury natolik evidentní kýč jakým je "Slovanská epopej" dokáže veřejně glorifikovat jako prý "toto úžasné dílo". (!!!)
I kdybychom se na tuto záležitost podívali jenom z čistě prakticky kulturního hlediska, i pak je naprosto jasné, že za ministra s takovouto (ne)schopností rozpoznat pravé umění a kýč ty - vždy omezené - finanční prostředky pro oblast kultury a umění budou přednostně dislokovány především ve prospěch kulturních forem přízemních a kýčovitých, na úkor kultury a umění charakteru pravého.
Takže jak řečeno jsou dozajista umělecká díla a umělecké projekty s obtížně určitelnou hodnotou; nicméně od ministra kultury bych přece jenom očekával alespoň základní schopnost dokázat rozlišit uměleckou hodnotu od produkcí zcela evidentně pouze exhibicionistických a umělecky bezcenných.
A opravdu nevidím žádný smysl, aby státní/společenské peníze byly poskytovány všem těm kýčařům, jenom proto že ministr/ministryně kultury tuto zcela základní schopnost rozlišování nemá.
Koho z dnešních výtvarníků prohlásí budoucí generace za tvůrce, který ovlivnil vývoj výtvarného umění a stal se klasikem, určitě nedokážete odhadnout. Stejně tak ministr kultury.
Ten by měl mít ve své gesci, co se výtvarna týče, aby byla k dispozici místa, kde mohou být pořádány přehlídky současného umění. Chtít po něm, aby se stal jeho kritikem, je podle mne zcestné. Lepší bude, když nebude házet klacky pod nohy institucím, které mají ve statutu samostatnou odbornou působnost.
A on vždycky jen smutně pokývá hlavou.
Teď už jsme se dlouho neviděli, tak je možné, že se to umění z toho už trochu vybabralo...
Jenže: on by tady asi byl problém i s těmi "odbornými grémii". Když totiž zůstaneme třeba jenom u té "Slovanské epopeje" - tak za její "uměleckost" se svého času (a vlastně dodnes) zaručovaly víceméně všechny příslušné (vládní) instituce. Nemám bohužel znalost toho, jaké na dané téma šly diskuse ve skutečně odborných a povolaných (uměleckých) kruzích; mně osobně je známo jenom zásadní vystoupení M. C. Putny, s demaskováním tohoto výtvoru jakožto naprostého kýče.
Takže zásadní vada nebude zřejmě jenom u samotného ministra; zásadní vada bude v samotném celkovém kulturním prostředí současné společnosti.
Ryzí shodou okolností jsem zrovna dnes v archivním Rudém právu z roku osmašedesátého četl interview s tehdejším - reformním - ministrem kultury M. Galuškou. Který se na téma vztahu kultury a společnosti vyjádřil takto:
"(...) záleží také na umělcích, jak intenzivně a s jakými výsledky se budou podílet na formování takové socialistické společnosti, která v podmínkách skutečné demokracie zajistí občanům této země, aby se v ní cítili svobodni, žili v ní rádi a dávali jí své síly, schopnosti a energii ve prospěch humanistických idejí a ideálů socialismu."
Leccos z té tehdejší rétoriky je ovšem dobově podmíněné, a dnes už to zní přinejmenším poněkud "zaprášeně"; ale centrálním momentem je tu bytostné spojení kultury a společnosti, ve společném úsilí o vytvoření opravdu humánní společnosti.
Neboť, jak také řekl M. Galuška, "tvůrcem i vnímatelem kultury je však člověk - tedy nejdůležitější činitel společenského rozvoje".
Co bylo na té tehdejší době natolik výjimečné: byl zde dán - jakožto víceméně samozřejmý - obecný konsensus, že společnost někam směřuje. Že se rozvíjí, k vyšším a hodnotnějším formám své existence. Že konečným cílem tohoto rozvoje je humanismus, zahrnující všechny stránky lidské i společenské existence. A že kultura - nejen umění v užším smyslu, ale kultura, respektive k u l t u r n o s t celé společnosti - je jedním z konstitutivních elementů tohoto směřování k humanismu.
Prakticky všechny tyto vlastnosti kultura v prostředí liberální demokracie ztrácí. Kultura je tu chápána už ne jako prvek společensky konstitutivní, nýbrž jako víceméně soukromá záležitost. Chceš-li, můžeš rozvíjet svou vlastní kulturnost; ale máš-li přání zůstat kulturním barbarem a vyznavačem plochého a bezobsažného kýče, je to stejně tak jenom a pouze tvoje věc, do které ti nikdo nemůže mluvit. A ministerstvo ti na ten tvůj kýč poskytne stejně tolik finančních prostředků jako těm, kdo provozují činnost skutečně uměleckou; čistě na základě ryze mechanického proporcionalismu a "demokratického pluralismu".
Ještě jednou, o co se jedná: ve společnosti založené na kulturnosti a na směřování k vyšším, humanistickým cílům by v čele ministerstva kultury s naprostou přirozeností mohl stát jenom člověk, který nejen o kultuře a umění něco ví a zná, nýbrž který k ní má sám osobně hlubší osobní vztah.
Ve společnosti liberálně-demokratického typu ale všechny ty zmíněné momenty odpadají; tato společnost je založená v prvé řadě na aktuálním poměru vzájemně si konkurujících sil a zájmů, a tedy ani ministr kultury tady nehraje žádnou vyšší úlohu, nežli rozdělovače financí podle tohoto poměru sil. Aby se ještě nadto věnoval skutečné kultuře, by asi už skutečně bylo nad jeho síly a jeho možnosti.
Nemohu samozřejmě vědět, jak by se Čestmír Císař jako ministr kultury stavěl třeba konkrétně ke zmíněné "Slovanské epopeji"; ale zůstávám u přesvědčení, že ministrem kultury by měl být jenom někdo takový, kdo k ní má opravdu živý niterný vztah. V celém popřevratovém období mě napadá v tomto ohledu jedině Pavel Dostál, jako vzácná výjimka. (To jest: byli tu samozřejmě i další, kteří tak či onak byli třeba osobně činní v kulturním provozu; ale o jejich osobní, vnitřní kulturnosti a kultivovanosti chovám zásadní pochybnosti.)
Ale to všechno nic nemění na tom, že existuje určitá kategorie uměleckých výtvorů (a jejich autorů), kde je jejich bezobsažnost, jejich povrchnost, a jejich laciná vnější efektnost natolik evidentní, že ji zcela spolehlivě může rozeznat každý, kdo má o umění jenom trochu hlubší povědomí. A jestliže se najde ministerstvo kultury, které takovéto zcela evidentní kýče podporuje a masivně subvencuje, pak nemohu jinak, nežli pokládat to (a veřejně deklarovat) za příznak naprosto hluboké obecné a společenské krize.
Ta umělecká tvorba totiž ve skutečnosti naprosto není tak prostá objektivních kritérií, jak by se na pohled mohlo zdát. Tato kritéria ovšem nejsou principiálně bezprostředně předmětné, nýbrž spíše procesuální povahy.
Umění - je to dozajista specifický druh projevu lidského ducha, kde se napohled všechno zdá být nejisté, vše závisející jenom na citovém posouzení toho či onoho tvůrce respektive příjemce, posuzovatele daného uměleckého projevu či díla. Ale - konec konců se jedná nakonec o to samé jako ve všech jiných činnostech tohoto lidského ducha: totiž od čistě jevové stránky pokročit k hlubší podstatě. To je to samé ve vědě, jako v umění, jako i v kterékoli jiné oblasti lidského ducha.
Naprosto zásadní vadou - a ústředním kritériem kýčovitosti - je tedy setrvávání uměleckého projevu jenom na čistě vnějších stránkách uměleckého výrazu. Kdy se tedy daný předmět umělecké tvorby
- buďto jenom víceméně mechanicky reprodukuje (například krajinomalba která není ničím více nežli prakticky fotografickým obtiskem spatřovaného okolí)
- nebo je (typicky) dané dílo zaměřeno na bezprostřední líbivost, oslovující jenom velmi povrchní emoce (sentiment) potenciálních recipientů
- tato povrchní, kýčovitá líbivost ale není výlučným znakem tvůrčí povrchnosti; může se jednat stejně tak i o dílo napohled šokující svým negativismem, svým zdánlivým demaskováním zvrácenosti současného světa; ale tento zdánlivě "smělý" počin se stejně tak jako v předchozím případě vyznačuje prvoplánovostí svého sdělení, zcela bezprostředním působením na primární emoce publika.
Těch forem a metod povrchního, kýčovitého umění by samozřejmě bylo možno vyjmenovat ještě více; ale společným znakem všech je jejich plytkost; jejich neschopnost - či vůbec neochota - dát si práci a námahu s tím, od povrchního zdání věcí proniknout k jejich skryté, hlubší podstatě.
Samozřejmě, i tady by bylo možno namítnout: "A jak se dá poznat ten rozdíl mezi jevem a podstatou?"
Ale: to co bylo řečeno o tvorbě (špatného) umění, to samé platí i pro jeho vnímání, chápání, hodnocení. Povrchní člověk (a povrchní znalec umění) ten rozdíl samozřejmě nepozná. Protože stejně jako ten špatný tvůrce, i on sám zůstane polapen jenom v té vnější, jevové, na první pohled viditelné (či jinak bezprostředně vnímatelné) stránce daného díla. I tady platí: rozhodující není kritérium předmětnosti; nýbrž samotný vztah, postoj k umění. Kdo vidí, pozná. Kdo nevidí, nepozná.
----------------------------------
A jestliže tedy rozhodujícím je postoj, vztah člověka k uměleckému dílu, pak se zase dostáváme k otázce po konkrétním charakteru dané společnosti. Protože je to sama společnost, která má k umění buďto živoucí, intenzivní, hledající vztah - anebo je to společnost vnitřně prázdná, plochá, bezduchá. Která pak ovšem vždy bude upřednostňovat kýč před pravým, hlubokým, autentickým uměleckým projevem.
Současnou společnost kapitalisticko-občansko-demokratického typu je možno v této souvislosti charakterizovat (respektive kritizovat) ze dvou různých pohledů.
Klasická pozice levicové kritiky je ta, že tato společnost je definována jako společnost kapitalismu. Jako svět ovládaný kapitálem, respektive soukromým majetkem vůbec. Sotva kdo názorněji a kompetentněji ukázal tuto vnitřní souvislost mezi kapitalismem a všeobecnou nekulturností, nežli Erich Fromm ve své knize "Mít či být". Fromm tu ukazuje, jak nejen kapitalismus jako takový, ale už samotné soukromé vlastnictví člověka izoluje, redukuje jenom na jeho samého, na jeho čistě soukromou individuální dimenzi jeho existence - a uzavírá ho tak před celým živým světem. Kapitál - ten je podle Fromma principiálně neživotnou, mrtvou záležitostí; a kdo se na tento kapitál, na holé vlastnictví váže, ten je sám "mrtvý", ztrácí veškerou životnost. A tedy i živoucí, autentický vztah ke kultuře a umění.
Ale tento společenský typus je možno definovat a kritizovat ještě i z druhé stránky: totiž prostřednictvím jeho samotného "demokratického" politického zřízení.
Jestliže jsme si totiž uvedli, že zcela zásadním problémem a příčinou všeho zla v oblasti umění je povrchnost, mělkost ducha - pak je to sám tento způsob demokracie, který přesně k takovéto povrchnosti ducha vede, a tato povrchnost je jeho nevyhnutelným důsledkem a produktem.
Tento způsob demokracie totiž nemá substanciální, kvalitativní základ a charakter - nýbrž má základ ryze kvantitativní, povrchní. Základním kritériem provozu této demokracie není (humánní a kulturní) kvalita těch či oněch procesů a rozhodnutí; nýbrž primárním kritériem je počet hlasů, které za tím stojí. Počet hlasů, respektive výše finančních prostředků, případně mocenských konstelací - ale ve všech případech se tu jedná o momenty ryze kvantitativní, čili povrchní, kdy samotná kvalita či substance je záležitostí zcela podružnou.
Takto povrchně nastavená demokracie pak ovšem zcela přirozeně a nevyhnutelně generuje u svého obyvatelstva tu samou povrchnost ve všech sférách a dimenzích jeho vlastní existence. Takže pak se nejenom ztrácí schopnost rozlišovat mezi pravým uměním a kýčem - ale ztrácí se i jakékoli povědomí o kritériích tohoto rozlišování.
"... to co bylo řečeno o tvorbě (špatného) umění, to samé platí i pro jeho vnímání, chápání, hodnocení. Povrchní člověk (a povrchní znalec umění) ten rozdíl samozřejmě nepozná. Protože stejně jako ten špatný tvůrce, i on sám zůstane polapen jenom v té vnější, jevové, na první pohled viditelné (či jinak bezprostředně vnímatelné) stránce daného díla. I tady platí: rozhodující není kritérium předmětnosti; nýbrž samotný vztah, postoj k umění. Kdo vidí, pozná. Kdo nevidí, nepozná."
Pane Poláčku, vy jste sám sebe pasoval na toho, kdo vidí a pozná.
Já mám o tom své pochybnosti.
Pocit, že dokážete vniknout pod povrch uměleckého díla a odlišit hloubku od mělkosti, kvalitu od nekvality, může být ošidný. Snad byste na svou jasnozřivost neměl až tak spoléhat.
„Lidské utrpení politik/ideolog zevšeobecňuje a umělec diferencovaně nastiňuje.
Což znamená pro umělce úsilí o zachování jedinečného uprostřed zjednodušujícího a zevšeobecňujícího světa.
V opačném případě by umělec vytvářel kýč - když ne přímo politickou propagandu a klišé - tak otupující propagandu takového života, jakým by se tento sám rád prokazoval na očích veřejnosti".
Bohužel jde o menšinový postoj levicového intelektuála....bych mrzutě dodal.
Ano. Takže kvalitní umění by mohlo být něco jako "císařovy nové šaty", umění, které se nesoustřeďuje na vnější jevovou stránku, ale odhaluje samotnou podstatu skrývaného...
Takže speciálně pro Vás, naprosto polopatisticky: přesně naopak, ty "císařovy nové šaty" nejsou uměním, nýbrž právě tím, co dokáže uvidět každý blb.
A proto je ten blb také obdivuje.
Do jaké míry jsem já sám dokázal či nedokázal proniknout k hlubším vrstvám umění (to jest k porozumění umění, nejsem sám aktivním umělcem) by se mohlo poznat a přezkoušet až tehdy, když bychom se setkali před nějakým konkrétním uměleckým dílem, a já bych pak mohl ukázat, jestli z něj, z jeho vnější - dejme tomu optické - stránky dokážu vyčíst více, nežli kolik poskytuje jenom ten čistě vnější optický dojem. U kterého se zastaví - a dále nepokračuje - naprostá většina návštěvníků muzeí a galerií.
Jinak zůstávají dohady o mých schopnostech či neschopnostech v úrovni ryze abstraktní.
Výsledným produktem jsou destiláty souhrnně zvané vize.
Tyto destiláty/vize jsou variabilních hodnot
adresovaných různě mentálně založeným k různým účelům.
Definicí pravého umění obtěžovat nehodlám. Ale v každém případě není jen výronem zištnosti .....spíše nezištného talentu bych dodal.
Ten výtvor od Rodčenka budu podrobněji komentovat zítra; ale s tím Vaším (od Boštíka) bude opravdu problém. Ten je totiž až příliš zmenšený, nežli abych ho mohl nějak odpovědně posuzovat. A když si ho dostatečně zvětším - pak se zase stává neostrým, ztrácejí se kontury. Což je pak právě u takovéhoto nefigurálního díla problémem kardinálním. Neměla byste k dispozici buďto ten samý obraz v dostatečné velikosti; anebo nějaký podobný, taktéž dostatečně velký a zřetelný?
Takže paní Zemanová, pokud nemáte nic proti tomu, pak bych se pokusil poněkud blíže rozebrat toto Boštíkovo dílo, které je přece jenom poněkud zřetelnější, a nabízí tedy přece jenom větší možnosti jeho posuzování.
https://www.galeriekodl.cz/en/galerie/detail.html?id_galerie=1916
Je to motiv, který Boštík použil i ve svých pastelech. Jeden mám na zdi, tak bych mu dala přednost, ale je to na vás.
Úvodem totiž musím napřed konstatovat toto:
Za prvé, kdykoli se pouštím do hodnocení nějakého výtvarného díla, které nemohu sledovat v originále, ale jenom na obrazovce monitoru, tak v těchto případech vždy předem dělám tu výhradu, že tady nevidím - a tedy nemohu hodnotit - umělecké dílo samotné, nýbrž vlastně jenom jeho obtisk.
Mým základním kritériem pro hodnocení umění je to, že pravé umělecké dílo má vždy jakési "vyzařování", kterým překračuje svou bezprostřední předmětnost (malířské plátno apod.). Jmenovitě v malířství - kvalitní umění se dá pravidelně poznat toho, že tvůrce dokázal na dvojrozměrné ploše malířského plátna vytvořit, "vykouzlit" prostor trojrozměrný. (A jedinečnost van Gogha tkví v tom, že on dokázal - snad jako jediný - vytvořit snad vysloveně ještě i prostorovou dimenzi další. Čtyřrozměrný prostor.) Ale - právě tato prostorovost, tato hloubka, toto "vyzařování" se velice dramaticky ztrácí vlastně jakoukoli reprodukcí, a tím spíše pak promítáním na plochou obrazovku monitoru. (Právě proto jsem zvolil na úvod ten obraz od Rodčenka, tam jsou ty ztráty původního výrazu asi přece jenom relativně menší.) Takže v každém případě: veškeré mé následující soudy o daných uměleckých dílech jsou s tou výhradou, že tu mohu posuzovat pouze jejich druhotná vyobrazení, ale nemám možnost posuzovat samotný originál.
Za druhé: ujasněme si předem, o co se tu vlastně jedná. Nejde o to ukazovat či předvádět, do jaké míry je či není Poláček schopen "číst" umělecká díla. Diskuse šla výhradně o tom, zda existuje zásadní rozdíl mezi jevovou stránkou uměleckých děl, a mezi jejich skrytou podstatou. A jestli je možno tento rozdíl alespoň v základní míře možno relativně objektivně určit. (A nakonec tedy zda je možno právem žádat od vrchního správce kultury, aby on sám měl alespoň zásadní schopnost takovéhoto rozlišování mezi zdáním a podstatou.)
Tohle a právě toto dokázat je tedy tady mou úlohou; a na mé schopnosti či neschopnosti toto dokázat mám být měřen.
https://www.journal21.ch/russische-avantgarde-in-colmar#overlay=media/node/16993/13867
https://translate.google.de/translate?hl=de&sl=en&u=https://curiator.com/art/alexander-rodchenko/non-objective-composition-in-yellow-no-113-concentration-of-color&prev=search
V následujícím budu vycházet především z toho prvního vyobrazení; tady se ty barvy zdají být poněkud přirozenější.
Počněme tedy tím, co zde vidí lidské oko jakožto bezprostředně se jevící objekty: jeden velký čtverec špinavě okrové barvy, v něm jeden velký kruh, na jehož spodní straně ho překrývá menší, hnědý kruh, a tento pak ještě jeden další, ještě menší, barvy modré. - Tak trochu to připomíná tu scénu, když svého času Jan Werich líčil architekturu pražského hotelu Internacional, stavěného podle sovětského vzoru: "A z toho jde nahoře věž - a pak ještě jedna věž - a ještě jedna věž - a je to vošklivý!...."
No - ponechme teď stranou Jana Wericha; ten měl pro tento svůj estetický odsudek zcela specifické, svou dobou podmíněné důvody. Ale - je nutno se obávat, že v našem případě by běžný pozorovatel asi sotva dokázal spatřit něco více. Jak řečeno: jeden čtverec, tři kruhy, to celé vyvedené v takových či onakých barvách.
A chudák návštěvník či pozorovatel si teď marně láme hlavu: Co s tím? Jaký má tohle mít vlastně význam? Anebo rovnou: T o h l e že má být umění?!... Takový nesmysl!
Zkusme se tedy podívat na tuto kompozici nikoli okem běžného pozorovatele, který nevidí více nežli tu jevovou stránku, a pokusme se proniknout pod povrch, směrem blíže k umělecké ideji, tedy k podstatě daného uměleckého výtvoru.
Především si musíme ujasnit: jedná se o dílo jednoho z čelných představitelů ruské umělecké avantgardy. Jsme tedy víceméně ve dvacátých létech minulého století; v době fascinace novou technikou, novými vědeckými objevy hlubokých struktur vesmíru, ale i v době porevolučního optimismu z epochální možnosti člověk vytvořit svým vlastním počinem zcela nový svět. Umělci se snaží vystihnout tohoto nového ducha moderní doby, novými, převážně nefigurativními respektive abstraktními výrazovými prostředky.
Ta ruská avantgarda... Ta měla v prvé řadě jedinečnou schopnost vytvářet prostor. Jak už jsem zmínil úvodem, alespoň pro mě je tato schopnost na dvourozměrném plátně vykouzlit trojrozměrný prostor jedním ze základních kritérií pro posouzení schopností daného tvůrce.
A když se podíváme blíže na ty Rodčenkovy kruhy, ukáže se nám následující:oba ty menší kruhy ten větší kruh nejen překrývají - nýbrž zároveň vytvářejí dojem hloubky, prostorovosti. Tohoto efektu je dosaženo především jejich bílými okraji, kterými se ostře odrážejí od toho spíše matného pozadí velkého kruhu a čtverce.
Dále. I ty menší kruhy ale vytvářejí svou vlastní, interní hloubku či prostorovost. Především ten střední kruh, s hnědou barvou. Toto jeho vlastní hnědé pole se za prvé svou vlastní barvou taktéž odráží od toho bílého ohraničení; ale navíc ještě se svým radiálním zvlásněním tak trochu "vsakuje" či prolíná do toho bílého ohraničení, a tím ještě zvyšuje onen efekt vlastní - tajuplné -hlubinnosti.
Tím tedy máme učiněn první krok - vytvoření samotného prostoru, jeho hloubky. Ta kompozice jednotlivých obrazců, která se napohled zdála být plochou a nicneříkající, náhle "ožívá", jednotlivé komponenty vstupují do vzájemných vztahů, jedna je podmíněna druhou. Nejsou zde už jenom nějak náhodně položené; nýbrž jak jejich rozmístění, tak i jejich barevné vyobrazení získává svůj smysl, svůj hlubší umělecký záměr.
Ale postupme ještě dále. Podívejme se teď na vnitřní strukturovanost oněch jednotlivých elementů. Tedy - především na jejich barvy. Pohleďme napřed na ten velký čtverec: jak řečeno napohled dosti špinavá okrová barva, která se nezdá mít potenciál nějak blíže zaujmout oko pozorovatele.
Ale - při bližším pohledu i tady objevíme něco více. Zjistíme, že ta barevná plocha není zdaleka tak jednolitá, jak se na první pohled mohlo zdát. Zjistíme a rozpoznáme, že ve skutečnosti je to napohled jednolité barevné pole tvořeno respektive prokládáno celou řadou napohled drobných nepravidelností. (A to samé pak o něco zřetelněji i v tom velkém kruhu.) A u tak renomovaného umělce jakým byl Rodčenko si můžeme být jisti, že tyto nepravidelnosti nevznikly proto, že tvůrce by snad nebyl čistě technicky schopen namalovat "čistě" barevně jednolitou plochu.
Nikoli - tyto nepravidelnosti mají svůj vlastní, specificky umělecký význam; a to sice každá jednotlivá z nich. Jestliže jsme si totiž ukázali, že ty samotné jednotlivé elementy - čtverec a kruhy - svými vzájemnými konstelacemi a korelacemi vytvářely prostor jako takový, pak tyto nepravidelnosti jednotlivých barevných ploch v tomto prostoru generují pohyb.
Pohyb - ne pohyb toho či onoho, tím či oním směrem; nýbrž pohyb jako takový. Celý ten výjev, celá ta kompozice přestává být něčím statickým, jak se snad mohla jevit na počátku - nýbrž začíná se vlnit, začíná ožívat svým vlastním samopohybem. Ze všeho nejlépe je to opět znatelné na tom kruhu s hnědou barvou, ale i na tom modrém.
Především v tom hnědém poli toho středního kruhu je možno spatřit hluboká zvrásnění, skoro jako pohoří někde na Měsíci. Ale při pohledu ještě pozornějším se nám ukáže, že tato "pohoří" tu nestojí jenom mrtvě, ale že je tu neustálý pohyb, dynamismus, a že to daleko spíše připomíná zvířenou atmosféru Venuše.
Takže toto všechno je možno vyčíst z tohoto obrazu; a kdyby nám byla dána možnost stát před samotným originálem, dozajista by bylo možno vyčíst ještě mnohem více.
--------------------------------
Připomínám závěrem ještě jednou: tady se nejedná o to, do jaké míry jsem já sám naprosto přesně vystihl či nevystihl vlastní intence autora uměleckého díla. Nýbrž se jednalo o to ukázat ten zásadní rozdíl mezi tím, jak se umělecké dílo jeví navenek, svou vnějškovou, jevovou podobou - a jakým způsobem je nutno odhalovat jeho podstatu, jeho vnitřní umělecké sdělení.
A začněme opět tím, co by zde asi spatřovalo oko pozorovatele, nemajícího vlastní zkušenost či vysloveně "trénink" v rozklíčování hlubších rovin uměleckých artefaktů.
Takovýto pozorovatel by tu opět spatřoval sotva něco více nežli toto: je tady zase nějaký nažloutlý čtverec, s rozostřeným bílým orámováním, obklopený jakousi namodralou mlhou. Uprostřed toho čtverce je jakási mřížka z černých puntíků; uprostřed tohoto útvaru je pak prázdný, nevyplněný prostor. A tento pozorovatel by tu zřejmě zase před tímto obrazem stál v rozpacích: Co s tím? Co mi má t o h l e vlastně sdělit? Kde tady má být nějaké opravdové umění?...
Začněme opět tím samotným prostorem. Neboť bych soudil, že ten je tu přítomen nakonec stejně - či alespoň podobně - jako u Rodčenka; jenomže jiným způsobem.
"Do meziprostor hleděno..." - takto začíná německá básnířka a šamanka Ruth Fischer Fackelmannová svou sbírku poezie. A to co platilo pro oblast poezie, to se zdá být příhodným i pro charakterizování prostorového vnímání V. Boštíka. Jestliže Rodčenko svůj prostor sám vytváří, konstruuje, smělými a výraznými konturami svých objektů, pak Boštík daleko spíše jenom tiše nahlíží do "meziprostorů" jsoucího.
Boštík tedy nic nevytváří; ty doby velkých objevných, revolučních počinů už dávno minuly. A s nimi jejich lineární optimismus objevování univerzálního tajemství celého vesmíru.
I Boštík zjevně hledá tajemství - tajemství bytí, tajemství prostorovosti. Ale nikoli ve velkých, silných gestech a kosmických projektech, nýbrž v napohled skromném "tady a teď".
Boštík jak řečeno netvoří prostor a jeho objekty jako nějaký konstruktér, podle plánů z vlastní hlavy. Boštík daleko spíše tiše naslouchá tomu, co je. On nahlíží do - skrytých - meziprostorů viditelného; a to co zaslechl a v těchto meziprostorech zahlédl. to přenáší na plátno - velmi jemnými, subtilními strukturami, jejich téměř nepostižitelným chvěním. Které ale i zde poukazuje přes sebe samé a za sebe samé, směrem k oněm skrytým meziprostorám a jejich hlubokému tajemství.
Právě proto nenajdeme u Boštíka - na rozdíl od Rodčenka - žádné jasné, ostré kontury; u Boštíka se všechno navzájem prolíná, jedno přechází do druhého, je zde stále přítomna víceznačnost, je možno být sám sebou i tím druhým. Především ten "mlžný" modrý pás kolem bíle zarámovaného čtverce - tady je možno přes všechnu subtilitu znázornění cítit velice intenzivní proudění, tam se neustále něco děje, něco hledá, zkouší se nové a nové možnosti.
Ta puntíkovaná mřížka uprostřed - tu opravdu není nijak snadné vykládat či analyzovat její význam či účel, podle mého zdání i ona zde především vytváří prostor a jeho dynamiku, její vnitřní (a umělecká) ambivalence spočívá v tom, že ona je napohled naprosto symetrická, ale když na ni lidské oko upře svůj pohled, pak je tento pohled znovu a znovu strháván, odváděn někam stranou, vyvstává pocit či efekt nepravidelnosti, jako by ta mřížka se neustále vlnila, prohýbala, vzpírala se svému fixování. Nedá se rozpoznat, jakým způsobem tvůrce vytvořil tento efekt, snad je to tím že i ten zdánlivě prázdný prostor uprostřed opět není tak zdaleka homogenní jak by se napohled mohlo zdát, on má zjevně - nakolik je to možno z vyobrazení na monitoru vůbec vyčíst - sám nepravidelnou strukturu i okraje, snad právě toto mate oko tak, že to pak bloudí sem a tam a získává pocit proměnlivosti stálého, pohybu fixního.
Myslím, že celkově je možno Boštíkovu tvorbu ze všeho nejspíše charakterizovat opravdu tím, že on nás uvádí do velice jemného, subtilního světa skrytých tajemství našeho bytí. Jak řečeno v jeho tvorbě je sotva obsažen nárok odhalit Velké tajemství veškerého Bytí; on ukazuje daleko spíše na svět okolo nás, a dává nám nahlédnout, že toto tajemství je možno spatřit všude, pokud se dokážeme dívat pozorně, pokud dokážeme naslouchat tichu.
Nelze vám vyčítat, stejně jako jiným pozorovatelům Boštíkových obrazů, že nemůžete prožít všechno, co při tvůrčí práci prožíval on.
Jednou řekl: "Zajímají mne klíčové otázky. Ke svému životu a práci potřebuji představu jednoty a celku. Usiluji proto o takový obraz a výklad světa, v němž by jednotlivosti z celku a jeho základních vztahů přirozeně vyplývaly,… Vesmír je jednota. Není v našich silách se z něho vytrhnout a je naopak naší povinností usilovat o jeho pochopení a o možnost a vhodný způsob účasti na jeho uskutečňování..."
Nárok odhalit Velké tajemství veškerého Bytí, který jeho obrazům nepřisuzujete, je možná příliš nadnesený obrat, ale zas až tak vzdálený Boštíkově snaze není.
Ať je tím úžas daný
... obrazem a výkladem světa, z něhož by jednotlivosti z celku a jeho základních vztahů přirozeně vyplývaly, neb Vesmír je jednota, a z něhož není v našich silách se vytrhnout, ba naopak je naší povinností usilovat o jeho pochopení a o možnost a vhodný způsob účasti na jeho uskutečňování..."
....či obrazem velice jemného, subtilního světa skrytých tajemství našeho bytí, bez nároku nárok odhalit Velké tajemství veškerého.
Síla dojmu/úžasu tvářívtvář výsledku touhy se sdělit je přímo úměrná síle talentu autora.......bych dodal.
Co se pak toho týče, že jsem zcela ponechal stranou existující výklady Boštíkova díla: já jsem původně měl v úmyslu v tom mém úvodním slově zmínit (pak mi to ale bohužel úplně vypadlo z hlavy) principiální problém vztahu umění, uměleckého výtvoru na straně jedné, a snahy řečí, slovy toto umělecké dílo pojmout, rozebrat, vysvětlit.
V prvé řadě je opravdu nutno říci: tato snaha je principiálně marná. V zásadě není možno umělecké dílo, v nekonečné subtilitě jeho estetického gesta, adekvátně vyjádřit tím, že ho sevřeme do svěráku lidských slov, logických pojmů. To prostě nejde; v každém případě ne tak, aby přitom právě to nevyslovitelné umělecké gesto nebylo zdeformováno, umrtveno. Jedinou slovní formou, která by snad mohla být schopna tuto niternost umění reprodukovat, by byla řeč poezie - tedy sama o sobě řeč umění.
Ale obyčejnou, standardní řečí to možné není. Slovy takovéto řeči je nanejvýš možno se uměleckého díla - velmi opatrně - dotýkat, spíše je nutno tázat se ho, nežli pokoušet se o něm formulovat jednoznačné a fixní odpovědi a soudy.
Ti Boštíkovi "vykladači" - ne, opravdu jsem z toho naprosto nic nečetl, a nemám o to ani nějaký hlubší zájem.
Nechci být nespravedlivý: obecně vzato - když je třeba vydán nějaký katalog uměleckých děl - je docela dobře možné, že ty doprovodné texty k nim napsali skutečně kompetentní odborníci. Kteří tomu dílu - snad - doopravdy porozuměli, a kteří znají všechny okolnosti jeho vzniku, a znají i vlastní intence autora.
Ale i v tomto případě všechny tyto výkladové komentáře působí vždy jaksi "nepřípadně". Jsou to nakonec jenom vnější popisky - asi tak jako popisky exponátů v muzeu. I když onen komentátor dané dílo rozebere do všech jeho částí a jejich vzájemných vazeb - stále je to v posledku výklad pouze mechanický, který se naprosto míjí s niterným uměleckým obsahem díla. Do uměleckého díla - chceme-li mu porozumět - je v prvé řadě nutno "vstoupit", či snad lépe řečeno nechat se do něj pozvat, ponořit se do jeho vlastních sdělností; a teprve potom je možné se pokusit tato niterná sdělení a počitky alespoň zčásti uchopit pomocí slov lidské řeči.
Já jsem tady - jmenovitě ve srovnání a v kontrastu s Rodčenkem - hodnotil výhradně Boštíkovu umělecky-výrazovou f o r m u.
Ti rušní avantgardisté - opakuji ještě jednou - ti měli (alespoň jejich významný proud) opravdu ambice, prostřednictvím modernity, prostřednictvím jednoho jediného smělého gesta odhalit, uchopit, sevřít samotný centrální "kód" veškerého univerza. Ikonickým symbolem těchto snah byl zřejmě proslulý Malevičův "Černý čtverec v bílém poli".
Něco takového u Boštíka - alespoň v jeho shlédnutých dílech - nenajdeme; a troufal bych si odhadovat, že ani v něm samém.
Tu "jednotu Vesmíru" je totiž možno chápat a prožívat i zcela jiným způsobem - tichým, subtilním, kontemplativním. A domnívám se - a jsem o tom dost přesvědčen - že je to právě takovýto způsob, kterým Boštík chtěl zachytit a vyjádřit toto bytostné sepětí "jednotlivosti a celku".
Jak jsem sám napsal, on "dává nám nahlédnout, že toto tajemství je možno spatřit všude, pokud se dokážeme dívat pozorně". My můžeme bez dalšího toto "Tajemství" napsat s velkým písmenem - a máme tady rázem ten Boštíkův Vesmír. Který - a jeho celostnost a jeho tajemství - on podle svého vlastního vyjádření chce ukazovat právě v tom malém, jednotlivém, subtilním: "takový obraz a výklad světa, v němž by jednotlivosti z celku a jeho základních vztahů přirozeně vyplývaly".
Pochopili, že právě tvůrčí proces je pro Boštíka to nejdůležitější, protože hlavním cílem nebyl hmotný artefakt, ale práce na sobě. Při objevování souvislostí tvarů, barev a světla Boštík dospíval k vlastnímu chápání kosmického řádu, a to mimoslovními prostředky.
Podle mého názoru byl Václav Boštík zcela mimořádný zjev, a to nejen jako malíř, ale také jako naprosto konzistentní osobnost.
Snad by opravdu analogicky bylo možno říci, že "počátkem veškerého umění je pocit úžasu".
Pocit úžasu nad nesamozřejmostí světa, nad tajuplností jeho existence.
A zaujal mě dokonce až tak daleko, že jsem hned včera ten jeho obraz - po telefonu! - do všech podrobností líčil a popisoval jednomu mému příteli, mimochodem na rozdíl ode mě opravdovému znalci umění.
No - a hned vzápětí mě dohonila zcela syrová realita české politiky. Ministerstvo kultury v příští době povede - voják z povolání!!
Habt acht!
Svá další očekávání od nového dočasného vrchního správce kultury bychom tedy neměli odvíjet ani tak od toho, zda byl kdysi vojákem z povolání, ale spíše od toho, jestli by na tom Boštíkově obrazu uviděl uprostřed té mřížky onen kruh, který tam ale ve skutečnosti není - možná je to dokonce koule.
Na tom si už vylámali zuby i mnozí znalci.
Pokud správně chápu tuto metaforu, pak narážíš na nedostatečnou schopnost současného umění uspokojit diváka?
Správně. Několik posledních let trpím obsesivní představou, že naše společnost ztratila schopnost dešifrovat nové informace. Ale o to více dohledáváme referenční pole, které by umožňovalo podobné odcizení popřít a legitimizovat vizuální dyslexii.
Přestože tedy srdce prostého lidu ve skutečnosti láskou k umění překypuje, i přesto lid touží skrytě zvolat "císař je nahý", ale pokrokové konvence, mu v tom brání, znejisťují ho podobně, jako odporný Healy znejisťuje Teda a nalže mu o jeho křehké lásce z dětství spoustu nesmyslů. Ted si však pořád nesměle říká "něco na té Mary je, něco na ní být prostě musí, když všichni říkají, že je krásná. Jenom to nevidím". Ted prostě v důsledku své vizuální dyslexie ztratil schopnost dešifrovat nové informace a o to více dohledává referenční pole.
Je to právě tato schopnost pochopit, dešifrovat to nové, co ještě neproběhlo tím procesem kanonizace, kde se v plné míře prokazuje schopnost či neschopnost dané společnosti (respektive dané doby) používat aktivně svého ducha, svůj intelektuální potenciál.
Rozhodující při tom je prostředí co nejširší svobody (v nonverbální oblasti je volnější než v oblasti řeči).
Umění si žádá ideje v díle utajovat, a ty nejdůležitější co nejpečlivěji - tak aby si hledání vynucovaly.
Umění emoce tříbí a jejich procitání vytváří/umožňuje vzdorem emocím. Což znamená o emoce neusiluje, ale vyčkává až se ona Emoce dostaví.
Umění je způsob pátrání/tápání v ambivalentní spleti mentálního založení jedince a vypovídá o jeho estetickém cítění a etickém postoji.
Umění nabízí.........
Nezní to vše jak ze studnice poznatků nejen postmoderní ideologie .....bych na okraj s rozpaky poznamenal.
Je to ovšem docela pochopitelné, a svým způsobem přirozené. Původně umění bylo nástrojem k tomu, zde na zemi zobrazit estetickou harmonii kosmu, vytvořenou samotnými bohy. Tento svět antické bezprostřední identity umění a (božského) bytí je ovšem už ztracen v příšeří dávného starověku.
Potom následovala dlouhá perioda umění křesťansky-duchovního. Která navazovala na ten koncept antický, ovšem v rigidně křesťansko-duchovním smyslu.
Ovšem od 17. století počíná - jmenovitě v Holandsku - nástup umění desakralizovaného, civilního. Zbohatlá holandská střední třída se už nechce jenom stále upínat k vysokým - náročným a mravně přísným - duchovním hodnotám, nýbrž chce si užívat svého bohatství, exotiky nově objevených světů - a to i v oblasti umění. Nadchází éra umění pro střední třídu, pro spotřebitele, pro konzumenta; ale s tím nevyhnutelně také nadchází éra zploštění, banalizace umění. Umění padá z vysokých nebeských výšin, a stává se pouhou dekorací.
V 19. století dochází k novému oživení, napřed v romantismu jakožto jakési negativní odpovědi na chlad novodobého racionalismu; a poté v impresionismu, kdy impresionisté si z moderní doby dokázali pro sebe vzít a uhájit to nejlepší, totiž bezpodmínečnou svobodu vlastního hledání, vlastního tvoření.
Když pak ale už následující expresionismus (a paralelně dadaismus) v jakési intuitivní předtuše budoucí války už plně odráží negativní, nelidskou stránku tohoto moderního racionalismu, který se v oné válce ukázal být především maximálně zefektivněným, průmyslově dokonalým způsobem masového vraždění.
Ale vůbec zde počíná celé éra různých -ismů, z nichž každý dozajista přinesl nový umělecký impuls, ale zároveň se značně rychle vyčerpal úzkou specifikou své vlastní estetiky, a své vlastní výrazové formy.
Dnes tedy jak známo máme postmodernismus; v kterém jako by platilo ono známé Dostojevského "když není Bůh, pak je dovoleno všechno".
Jestliže bylo řečeno, že impresionisté si dokázali z moderní doby vzít to nejlepší, totiž naprostou svobodu vlastního hledání a tvoření, pak by téměř bylo možno říci, že tento postmodernismus si z této nové svobody vzal to nejhorší: totiž naprostou libovůli. A tak na místo toho opravdu ještě autenticky uměleckého hledání a tvoření impresionistů nastupuje většinou jenom umělecká křeč, prázdné gesto výrazového exhibicionismu za každou cenu. Kterýžto exhibicionismus nalézá své uplatnění u esteticky nenáročného masového publika konzumní společnosti.
Ti opravdoví umělci, kteří i dnes ještě zůstali - ti musí tak nějak začínat zase od úplného počátku. Odešli staří antičtí bohové dokonale harmonického univerza, ztratil se i křesťanský Bůh jako symbol absolutna; a tak to jediné co zbývá je pokoušet se z postmoderního chaosu jaksi "vyhmátnout" přece jenom nějaké obrysy nadčasové, nezničitelné estetické ideje. Nedá se jednoznačně říci, že by tomu tak bylo jenom a pouze špatně; na jedné straně to znamená definitivní osvobození ode všech kanonizovaných -ismů. Na straně druhé tu ale zůstává ten problém, že není možno jednoznačně říci co je umění a co je jeho - transcendentálním - základem. Takže se pak ani dost dobře neví a vědět nemůže, proč vlastně umění tvořit; a pro koho vůbec.
Jestli se v daném případě - tedy v těchto pokusech nějakým způsobem zachytit, vysvětlit, definovat funkce umění - jedná nakonec jenom o postmoderně ideologický výtvor?
Řekl bych - ano i ne.
Na straně jedné - nenalezl jsem v tom nic, s čím by v zásadě nebylo možno souhlasit. Umění na rozhraní "nesdělitelnosti komplexní pravdy" a nicméně "dílčího pokusu o její poznání" - ano, takto je skutečně možno nechat to platit.
Vzpomínám si, jak svého času nám náš (marxistický) docent filozofie na tabuli graficky načrtl (ano, skutečně!) rozdíl mezi uměním a mezi filozofií.
Tady nemám možnost takového grafického znázornění, a tak se pokusím o jeho verbální popis.
Důležité je uvědomit si: opravdu jak filozofie, tak umění usiluje o poznání "komplexní pravdy". O poznání celku. O poznání, zachycení tajemství veškerého Bytí.
To je jim tedy společné; rozdílná je ale cesta, forma jak se o to oba tyto způsoby lidského ducha pokoušejí.
Ten první obrazec - to byla v podstatě obyčejná mřížka, tvořená souborem vodorovných a svislých linií. Tento obrazec znázorňoval poznání filozofické. To znamená: filozofie poznává svět (komplexní) tím, že víceméně lineárně-logickou cestou prozkoumává všechny jeho dílčí aspekty, a tyto jednotlivé aspekty pak skládá v jeden jediný, vnitřně logicky uspořádaný obraz či celek.
Ten druhý obrazec - ten je ovšem obtížnější slovně popsat. Je to v principu ta samá mřížka - ale prohnutá, vyboulená směrem nahoru. Pro ilustraci: dost podobným způsobem se často zobrazuje Einsteinův zakřivený prostor. Ty jednotlivé linie tam stále ještě jsou - ale už netvoří pravidelnou mřížku, nýbrž ohýbají a prohýbají se spolu s oním prostorem.
Tento "zakřivený prostor" ilustruje metodu umění. Umění jak řečeno taktéž směřuje k poznání celku, a k poznání pravdy celku - ale nečiní tak tím lineárně logickým způsobem filozofů, nýbrž jedním jediným umělecko-tvůrčím gestem, kdy prostřednictvím jednoho konkrétního - umělecky přetvořeného - objektu zachytává, odkrývá tu pravdu celku. Tedy prostřednictvím partikulárního uměleckého díla je zde cíleno na tu pravdu komplexní.
---------------------------------
Takže jak řečeno nedá se říci že by ty uvedené úvahy na téma umění byly v zásadě nesprávné; ale platí tu zároveň to co už jsem sám napsal minule: je principiálně nemožné, či snad lépe řečeno nepřípadné pokoušet se specifičnost uměleckého výrazu pokoušet nějak uchytit do svěráku slov lidské řeči.
Jinak řečeno: teorie umění nakonec nikdy nemůže sdělit, co je umění doopravdy. Veškerá teorie umění nakonec nutně zůstává jenom u vnější stránky věci. To co je jí přístupno je víceméně jenom čirá forma; ale sám umělecký obsah, umělecká idea zůstávají nevyhnutelně skryté, nevyslovitelné.
Pokud si je toho teorie vědoma - pak je to v zásadě v pořádku. Sama teorie není vadná, je jí - pro určité účely - také zapotřebí. Ale zle je, když začne předstírat, když si začne osobovat schopnost nepostižitelné tajemství uměleckého výrazu uchopit do kleští svých abstraktních pojmů a analýz.
proč se jednomu to či ono umění stává životu nezbytným, takřka posvátně milostným jevem, a proč je druhému jevem zbytečným, ba nepřátelským.
Plus jaké jsou to rozdílnosti lidské povahy, které za tím vším stojí.
Tedy přístup/hledání, jehož výroky jsou často označovány jako triviální klišé rádoby psychoanalyzující levice.......bych si povzdechl.
Otázka je, zda tyto rozdíly - jmenovitě ve vztahu ke kultuře a umění - jsou přirozené, anebo (v mnoha případech) patologické.
Jinak řečeno, jestli by každý příslušník lidského rodu neměl být povinen u sebe samého provádět alespoň určitou základní kulturní hygienu.
Takže i dnes platí - kdepak povinnost kulturní hygieny.
Člověk se stává člověkem umění a nejen umění, když se oprostí od povinností jakékoliv zdravovědy a prostřednictvím partikulárního nejen uměleckého díla cílí na pravdu komplexní. Plně srozuměn s tím, že dosažení cíle předchází pád.......bych si s radikálními anarchisty vážně zalaškoval.
Buďto tak, že my napřed dosáhneme svého cíle - toho cíle, který jsme si vytyčili jako absolutní, finální metu, řešící všechny ostatní problémy. (V umění by to mohl být zrovna ten Malevičův "Černý čtverec na bílém pozadí".) Abychom pak vzápětí zjistili omylnost naší cesty, naší víry že vůbec takový jediný, absolutní finální bod existuje, existovat může. Na toto poznání pak nevyhnutelně následuje pád na tvrdou půdu reality.
Anebo je ale tu větu možno chápat také takto: Nežli můžeme být schopni dosáhnout svého cíle, musíme prožít svůj pád. Musíme projít právě tou zkušeností, tím otřesem z rozpadu (nepravých) cílů. A musíme dokázat tento otřes vydržet, musíme se dokázat znovu postavit na nohy. Nesmíme se nechat odradit, nesmíme se tímto prvotním otřesem svést k lacinému relativismu či přímo nihilismu.
Naopak - posíleni svým prvotním pádem, musíme ze střepů naší původní, omylné "pravdy" znovu, tentokrát už s mnohem větší odpovědností a vědomím o složitosti tohoto světa začít hledat a dohromady skládat novou, vyšší a úplnější pravdu.
"Oprostit se od povinností jakékoliv zdravovědy a prostřednictvím partikulárního nejen uměleckého díla cílit na pravdu komplexní. Plně srozuměn s tím, že dosažení cíle předchází pád..."
Jde jenom o to si uvědomit (a přiznat), že i křesťanství má svou vlastní h y b r i s. A to sice dogmatickým hlásáním svých vlastních "pravd", které už dávno byly z nemalé části odhaleny a prokázány jako pouhé mýty.
Je tedy především na křesťanech, aby i oni dokázali projít, prožít, vydržet a vnitřně zpracovat svůj vlastní pád. Pád z výšin své zdánlivě zcela neotřesitelné víry.
A teprve až by tímto pádem - a hlubokým otřesem s ním spojeným - dokázali projít, teprve poté by se před nimi mohl otevřít pohled a výhled na pravdu skutečnou.