Členská země Evropské unie se rozhodla třem zvoleným poslancům Evropské unie znemožnit ujmout se svého mandátu, neb jednoho z nich z politických důvodů vězní a dva se skrývají před spravedlností v exilu. Taková je momentálně realita Španělska, realita, která pod nenápadným právničením a procesními kličkami znamená zásadní bitvu o postavení Evropského parlamentu, který je mimochodem jediným přímo voleným orgánem Evropské unie. Jak se to stalo?

K vysvětlení stačí jít dva roky do minulosti. Katalánsko je region Španělska se širokou mírou autonomie a dlouhou historií komplikovaného vztahu k Madridu. V roce 2015 získala v katalánských volbách 62 křesel ze 135 koalice „Společně pro ano“ (Junts pel Sí), dalších deset nutných hlasů dodalo další separatistické uskupení CUP—CC (Candidatura d'Unitat Popular—Crida Constituent, Lidová kandidátka - Konstituční výzva, řadící se velmi doleva).

Výsledkem kompromisů se nakonec katalánským prezidentem nestal dosavadní prezident a tvůrce nezávazného orientačního referenda o katalánské samostatnosti Artur Mas (samostatnost drtivě zvítězila), ale starosta Girony Carles Puigdemont. A ten se jako 130. katalánský prezident rovnou vymezil jako první katalánský prezident, který nepřísahal králi a španělské ústavě.

V lednu 2017 uspořádali tři španělští europoslanci konferenci na půdě Evropského parlamentu, na které byl jasně předestřen plán na osamostatnění Katalánska skrze referendum. 6. září se pak katalánská vláda rozhodla vydat dekret o referendu, které mělo proběhnout 1.10. a prostou většinou hlasů rozhodnout o dalším osudu Katalánska.

Tento postup byl už 7. září 2017 španělským Ústavním soudem prohlášen za protiústavní. Nositelem politické legitimity je španělský lid jako celek a tedy i španělský lid jako celek by měl rozhodovat o tom, které území se oddělí a které ne. Na základě tohoto rozhodnutí se pak rozjel fascinující příběh souboje centrální a lokální vlády, zavírání hlasovacích místností, střetů voličů s policisty.