Členská země Evropské unie se rozhodla třem zvoleným poslancům Evropské unie znemožnit ujmout se svého mandátu, neb jednoho z nich z politických důvodů vězní a dva se skrývají před spravedlností v exilu. Taková je momentálně realita Španělska, realita, která pod nenápadným právničením a procesními kličkami znamená zásadní bitvu o postavení Evropského parlamentu, který je mimochodem jediným přímo voleným orgánem Evropské unie. Jak se to stalo?

K vysvětlení stačí jít dva roky do minulosti. Katalánsko je region Španělska se širokou mírou autonomie a dlouhou historií komplikovaného vztahu k Madridu. V roce 2015 získala v katalánských volbách 62 křesel ze 135 koalice „Společně pro ano“ (Junts pel Sí), dalších deset nutných hlasů dodalo další separatistické uskupení CUP—CC (Candidatura d'Unitat Popular—Crida Constituent, Lidová kandidátka - Konstituční výzva, řadící se velmi doleva).

Výsledkem kompromisů se nakonec katalánským prezidentem nestal dosavadní prezident a tvůrce nezávazného orientačního referenda o katalánské samostatnosti Artur Mas (samostatnost drtivě zvítězila), ale starosta Girony Carles Puigdemont. A ten se jako 130. katalánský prezident rovnou vymezil jako první katalánský prezident, který nepřísahal králi a španělské ústavě.

V lednu 2017 uspořádali tři španělští europoslanci konferenci na půdě Evropského parlamentu, na které byl jasně předestřen plán na osamostatnění Katalánska skrze referendum. 6. září se pak katalánská vláda rozhodla vydat dekret o referendu, které mělo proběhnout 1.10. a prostou většinou hlasů rozhodnout o dalším osudu Katalánska.

Tento postup byl už 7. září 2017 španělským Ústavním soudem prohlášen za protiústavní. Nositelem politické legitimity je španělský lid jako celek a tedy i španělský lid jako celek by měl rozhodovat o tom, které území se oddělí a které ne. Na základě tohoto rozhodnutí se pak rozjel fascinující příběh souboje centrální a lokální vlády, zavírání hlasovacích místností, střetů voličů s policisty.

My se jím zde nebudeme nijak zabývat. Důležité pro nás je, že Carles Puigdemont, ministryně školství Clara Ponsatíová a ministr zdravotnictví Toni Comín uprchli ze země, kdežto viceprezident Oriol Junqueras byl zatčen a z vězení byl zvolen do parlamentu.

Vězení neopustil, ale dostal alespoň možnost spolu se dvě dalšími kolegy hlasovat skrze zástupce. Naposledy v květnu 2019 se ho zastala i pracovní skupina OSN proti svévolnému věznění, ale propuštěn nebyl.

Kdo měl ve sporu o Katalánsko pravdu a jestli postupovala místní samospráva zcela vadně, nebo naopak zcela správně, nám pro účely pokračování příběhu může být úplně jedno, stejně tak i jestli Katalánsko bude nebo nebude součástí Španělska. To je věc jiná.

V roce 2019 jde o to, že se všichni čtyři výše jmenovaní rozhodli kandidovat do Evropského parlamentu. A zatímco vězněnému Junquerasovi je to umožněno rovnou, Puigdemont, Comín a jejich kolegyně Clara Ponsatíová se po stížnosti protiseparatistických stran nejprve dočkají zamítavé odpovědi; ovšem následně se soud vyjádřil, že je možné aby v evropských volbách kandidovali.

A v nich Puigdemont, Comín a Junqueras dosáhnou na post europoslance. Tedy získali dostatek hlasů pro zvolení. Ale je zde jedna praktická povinnost. Národní státy musí do Bruselu předat seznam europoslanců zvolených na jejich území.

Španělská vláda podmínila zařazení na seznam europoslanců tím, že zvolení se dostaví složit osobní slib pracovat v rámci španělské ústavy. A protože to neudělali, nelze na ně brát žádné zvláštní ohledy a z pohledu Španělska se o žádné europoslance nejedná. Lhůta již vypršela.

U Junquerase bylo rozhodnuto, že jeho převzetí europoslaneckého mandátu by přímo ohrozilo blížící se soudní proces, ve kterém mu hrozí až pětadvacet let za pestrou sadu přečinů od rebelie po zneužití veřejných peněz v podobě nákupu volebních lístků a uren. U Puigdemonta a Comína je situace ještě o něco pikantnější: ve chvíli, kdy by vstoupili na španělské území, by je čekalo zatčení.

Vstupu do Španělska se tak oba dva pochopitelně vyhýbají. Španělské úřady argumentují tím, že není možné jim dávat žádné výjimky a dobrovolný exil s cílem vyhnout se zatčení pro ně není omluvenka.

Pozice jak španělského státu, tak separatistů jsou na první pohled pochopitelné. Spor ale naráží na něco, co přesahuje hranice a politický život Španělska. Soud jasně řekl, že Puigdemont, Comín a Junqueras mohou kandidovat do Evropského parlamentu a voliči jim zřetelně vyjádřili svou podporu.

Své voliče mají tři zvolení poslanci zastupovat v Evropském parlamentu, zásadním demokratickém tělesu Evropské unie jako celku. Ten by se měl jasně postavit rozhodnutí španělského státu a všem třem udělit akreditace a umožnit jim zapojit se do práce evropských poslanců. Ne kvůli Katalánsku. Z respektu k vyjádření voličských preferencí a jako výraz vlastní sebeúcty jako instituce.

Pokud nechá národní stát revidovat výsledky voleb, bude to mít v budoucnu už jen těžší. Více státu má svá separatistická hnutí - třeba Itálie či stále brexitující Velká Británie, zároveň se hlavy států snaží vesměs co nejvíc omezit ambice Evropského parlamentu třeba skrze ignorování tzv. spitzenkandidátů.

Jestli má ale být parlament legitimní institucí s důvěrou voličů, musí se o svá práva poprat. Lepší příležitost než teď, krátce před schvalováním Komise už mít nemusí.