Před třiceti lety v noci ze 3. na 4. června vtrhly na náměstí Tchien-an-men oddíly Čínské lidové osvobozenecké armády a brutálně ukončily demonstrace studentů požadujících po nejvyšším vedení Komunistické strany Číny zahájení dialogu o politických reformách. Vojáci cestou k náměstí rozháněli ostrou střelbou davy lidí, kteří bez ohledu na nedávno vyhlášený výjimečný stav dál zaplňovali ulice ve snaze nenásilně blokovat armádě cestu na náměstí obsazené studenty.

Nikdo nevěřil, že armáda proti neozbrojeným lidem zaútočí, a když se ozvala první střelba, lidé se domnívali, že je to jen varování slepými náboji. Blízké nemocnice se plnily postřelenými, lidé umírali, a když se pak před branou Tchien-an-men první obrněný transportér pokusil prorazit zátarasy a proniknout do centra náměstí, rozvášněný dav ho zapálil. Někteří demonstranti se pokusili vojáky prchající z hořícího vozidla zachránit, jiní se na ně vrhli a lynčovali je.

V centru náměstí se kolem žulového obelisku Památníku hrdinů čínského lidu shromáždili zbývající studenti, kteří po předchozích sedm týdnů zaplňovali celé náměstí. Mladý učitel pedagogické univerzity Liou Siao-po (později disident a nositel Nobelovy ceny míru, který v roce 2017 zemřel ve vězení) na poslední chvíli vyjednal s vojáky, aby nechali volný koridor, jímž by studenti mohli náměstí opustit. Prchající zbytky demonstrantů vojáci brutálně tloukli. Náměstí bylo v plamenech, armáda zapálila stany a přístřešky demonstrantů a siluety vojáků na pozadí planoucích ohňů, jak je zachytily dobové záběry, působí jako scény z apokalyptického filmu.

Následujícího dne už měla armáda město pod kontrolou, přestože se občas objevovaly zprávy o ojedinělých útocích rozhořčeného obyvatelstva na vojáky, kteří se odvážili do spleti uliček starého města. Hněv a vzdor obyvatel Pekingu symbolicky vyjadřuje snímek mladého muže, jenž se ráno 5. června postavil do cesty koloně tanků kousek od náměstí na hlavní pekingské třídě Čchang-an. Fotografie, kterou z pokoje blízkého luxusního hotelu Peking pořídil americký fotoreportér Jeff Widener, obletěla svět a stala se nejen symbolem pekingských protestů z jara 1989, ale jednou z nejznámějších politických fotografií vůbec.

Studentské hnutí

V obecném povědomí ve světě (v Číně se o událostech nesmí mluvit a mladší generace o nich často nemá ani tušení) jsou studentské demonstrace spojené s požadavky demokracie a svobody a s brutalitou komunistického režimu, který se nezastaví ani před střelbou do vlastních lidí. Bližší pohled na události jara 1989 v dobovém kontextu odhaluje složitější souvislosti a poodhaluje nejistotu, v níž se ocitla sama komunistická strana. Demonstrace z roku 1989 byly vyústěním menších studentských protestů a celkové nespokojenosti čínské veřejnosti, která narůstala od roku 1986 s tím, jak probíhaly ekonomické reformy v režii komunistické strany, z nichž nejvíc profitovali straničtí funkcionáři.

Historické kořeny událostí sahají ještě o deset let hlouběji do minulosti, kdy se po skončení zničující Kulturní revoluce do nejvyššího vedení strany dostal Teng Siao-pching a pod heslem „čtyř modernizací“ zahájil ekonomické reformy, které měly zachránit zemi před hospodářským kolapsem. Tak započalo v Číně budování tržního hospodářství pod vedením komunistické strany. Na samém počátku tohoto experimentu se objevily názory, že bez „páté modernizace“, tj. demokratizace politického systému, Čína nemůže úspěšně naplnit Tengův ambiciózní projekt rozvoje země s cílem stanout po boku nejvyspělejších zemí světa.

Stoupenci demokracie byli rychle umlčeni, mnozí se ocitli ve vězení a mezi nimi Wej Ťing-šeng, autor článku z jara 1979 o páté modernizaci, který si ještě v roce 1989 odpykával patnáctiletý trest za údajnou vlastizradu. V průběhu 80. let vedoucí úlohu strany postavené nad zákon potvrdila řada autoritativních dokumentů, včetně novelizované Ústavy.

Přesto požadavek liberalizace systému nezanikl, politické reformy se staly tématem vnitrostranických diskusí a občas prorážely na veřejnost mezi řádky článků vlivných intelektuálů. Požadavky na větší transparentnost systému, ekonomická práva pro široké vrstvy obyvatelstva, uvolnění v rovině každodenního života a na kulturní a intelektuální svobodu opakovaně kriminalizovaly represivní kampaně proti „duchovnímu znečištění“ či „buržoazní liberalizaci“.

Protestům z jara 1989 na samém počátku roku předcházelo několik vystoupení významných vědců a spisovatelů. V lednu astrofyzik Fang Li- č´ napsal krátký osobní dopis Teng Siao-pchingovi jako nejvyšší autoritě ve vedení komunistické strany. Odvolával se v něm na 40. výročí založení ČLR a 70. výročí vlasteneckého Májového hnutí a „se vší upřímností navrhoval“, aby byla vyhlášena celostátní amnestie, propuštěn Wej Ťing-šeng a další političtí vězni. V závěru také připomněl dvousté výročí Francouzské revoluce a podtrhl význam hodnot „volnosti, rovnosti a bratrství, jakož i lidských práv“ pro budoucnost Číny.

K dopisu, který začal kolovat na veřejnosti, se 16. února připojilo vlastním dopisem třicet tři významných intelektuálů, mezi nimi téměř devadesátiletá spisovatelka Ping Sin, pamětnice Májového hnutí z roku 1919. Mezi signatáři byli spisovatelé, umělci a vysokoškolští učitelé, ale také nedávno odvolaný ředitel Ústavu marxismu-leninismu a Mao Ce-tungova myšlení Čínské akademie společenských věd. Hlavním argumentem dopisu bylo, že amnestie „vytvoří harmonickou atmosféru prospívající reformám“, a to v souladu se „sílícím celosvětovým trendem respektu k lidským právům“. Oba dopisy zůstaly bez odezvy, stejně jako několik dalších podobných pokusů.

Během března se začaly v neoficiálních tiskovinách na univerzitních kampusech a zejména na neprestižnější Pekingské univerzitě objevovat články o potřebě liberalizace, svobodě slova a otevřenosti novým myšlenkám přicházejícím ze západu. Začalo se diskutovat o založení nezávislého studentského svazu a jako oblíbené diskusní kluby vznikaly „salony demokracie“. V obecnější rovině se diskuse také dotýkaly krize morálních hodnot ve společnosti, která se nevyrovnala s dědictvím nedávné minulosti, absence transparentního právního řádu a s tím související korupce a nepotismu stranických funkcionářů a narůstající sociální nerovnosti.

V této atmosféře náhle zemřel 15. dubna Chu Jao-pang, někdejší generální tajemník ÚV KS Číny, kterého o dva roky dříve z funkce sesadilo konzervativní křídlo ve straně, když zastával umírněné stanovisko k tehdejším studentským protestům. Početné studentské demonstrace vyrazily na náměstí Tchien-an-men, studenti pokládali věnce u paty Pomníku hrdinů čínského lidu, umísťovali zde transparenty a přednášeli smuteční řeči. Smuteční shromáždění se rychle proměnilo v protestní demonstrace požadující větší občanské svobody včetně svobody slova a zahájení dialogu o pokračování reforem, korupci a sociální spravedlnosti.