Každý člověk si zcela přirozeně a spontánně vytváří svět svých vlastních identit.

Je to zřejmě dědictví už z dávných časů evoluce, kdy v nejasných, konfliktních a potenciálně nebezpečných situacích bylo životně důležité okamžité, až přímo bleskové rozhodnutí. Ten a ten je příslušníkem naší tlupy, tedy od něj nehrozí nebezpečí - zatímco ten druhý je cizí, ten není z našeho světa, je přinejmenším latentním nebezpečím.

Jak řečeno, tento automatický filtr toho, s čím se ztotožníme a co se nám jeví cizí, měl - a stále mnohdy má - svou nezastupitelnou evoluční funkci. I dnes zcela automaticky, podvědomě pociťujeme sympatie či odpor například k tomu či onomu výkonnému umělci. Ten jeden se nám zamlouvá, ten druhý ne; aniž bychom sami dokázali přesně vysvětlit, proč vlastně.

To je tedy jedna stránka věci. Ovšem - druhá stránka věci je ta, zda ani za současného stavu rozvoje civilizace nemáme být stále schopni toto naše pudově atavistické dědictví ovládnout. Nikoli zcela odstranit (jak řečeno má stále i svou pozitivní funkci) - ale ovládnout.

Jestli tedy zůstaneme v zajetí těch nejprimitivnějších atavistických reakcí "ten se mi nějak nezdá, a p r o t o je to nepřítel, ničema, a je zapotřebí a zcela oprávněné ho zničit"; anebo jestli tento náš instinktivní pocit dokážeme ovládnout, zmírnit, relativizovat schopností sebereflexe. Když se dokážeme podívat jaksi "nad sebe", a s nadhledem, za pomoci vlastního rozumu si rozebrat, o co se vlastně skutečně jedná. A nejsme-li to zrovna my sami, kdo tu jedná v zajetí svých nezvládnutých emocí.

A ještě za třetí: mnohem lidem i dnes stále ještě chybí zcela základní kultivovanost. A tím teď ani tak nemám na mysli kultivovanost projevu; jako především kultivovanost pohledu.

Jenom a jedině proto mohou politické osobnosti, už zcela napohled toho nejhrubšího ražení, požívat tolik nekritické přízně. Mnoho lidí vůbec nemá schopnost subtilního vnímání, subtilního rozlišování. To platí nejen pro politiku, nejen pro ty či ony politické preference; platí to zcela obecně, velká část populace se nechá znovu a znovu zmámit jenom povrchním dojmem, vnějším leskem, kýčem. A nenechají si žádným způsobem nechat vymluvit tuto svou propadlost kýči.

Je to pak právě jenom obecný vzrůst kultivovanosti, schopnosti rozlišovat pravé od falešného, která ve svém důsledku může odstranit tuto nadvládu primitivních atavistických pudů nad myslí člověka.

schopnosti rozlišovat pravé od falešného, která ve svém důsledku může odstranit nadvládu primitivních atavistických pudů.........
Jenom schopnost dialogu mého já se sebou samým
Jenom schopnost takový dialog iniciovat ve společenskopolitické rovině
Jenom pro tuto schopnost získat většinu a tím směrodatný vliv na kultivaci politického dění masově konzumní společnosti.
Bohulibé zadání pane Poláčku, které nejenom dlouho bralo i dávalo dech, ale i nadále zůstane in........pro menšinu bych dodal.

To je skutečně otázka všech otázek, pane Petrasku.

Na jedné straně určitý optimismus je v tom, že přece jenom určitý proces obecné kultivace bezesporu probíhá. Ve srovnání s obecnými mravy ve středověku jsme na tom dnes dozajista evidentně znatelně lépe.

A stejně tak určitá naděje do budoucna je v tom, že nejen v českém prostředí, ale obecně ve východoevropském regionu zřejmě ještě stále neblaze působí dědictví totality. Ať je západní ("buržoazní") společnost jakkoli právem mnohostranně kritizovatelná, jednu věc je nutno jí přiznat: svou důslednou občanskostí, to jest občanskou svobodou a občanskými právy zcela zásadně přispěla k tomuto procesu obecné kultivace. Bezpodmínečný respekt k osobě toho druhého - ten se skutečně nesnáší s obhroublostí, působí proti ní, přinejmenším ji celkově mírní. Takže i v té východní Evropě je určitý pokrok kultivace jenom otázkou času. (I když v mnohých případech k tomu bude zjevně zapotřebí až vyloženě výměna generací.)

Ovšem - je ještě druhá stránka té obecné kultivace, a to je dejme tomu kultivace kulturní, respektive substanciální.

Ta první kultivace, ta se týče vlastně jenom ryze formální stránky - právě toho obecného respektu vůči osobě toho druhého.

Ale ta druhá kultivace - tady už se jedná o to, dokázat sám kdykoli spolehlivě rozpoznat, co je pravé a co je falešné. Dokázat "oddělit zrno od plev".

A tento druhý způsob této kulturní kultivace, ten je mnohem obtížnější, mnohem náročnější nežli ten první.

A co hůře - tady dost dobře není možno pozorovat ten lineární kultivační civilizační proces, jako v tom případě prvním. Krátce řečeno: už lidé v antice se nechali stejně tak omámit, ohloupit pouhým kýčem, ať už uměleckým či politickým, jako člověk dneška.

Takže s tou většinou: ano, tady je to opravdu krajně obtížné. Ta první, ta obecná kultivace, ta se automaticky rozšiřuje i na tu většinu - ruku v ruce se změnou objektivních, reálných životních podmínek.

Ale ta druhá, ta skutečná, ta pravá kultivace - ano, ta bohužel za standardních okolností zůstává vždy jenom záležitostí malé (snad až mizivě malé) menšiny.

A tady je opravdu velká otázka, co s tím.