Co by na to řekl Noam Chomsky?
Prokop SingerNoam Chomsky je zhruba od poloviny 20. století až dodnes nepřehlédnutelným guru západní levice. Čím se proslavil jako politický komentátor, aktivista a levicový myslitel?
V pátek 7. prosince oslavil Noam Chomsky devadesáté narozeniny, na jeho myšlení však, jak se zdá, nemá požehnaný věk žádný vliv. Chomsky je především jazykovědec a jeho objevy na tomto poli jsou pro moderní lingvistiku naprosto zásadní. Zde se však budu zabývat Chomskym jako politickým komentátorem, aktivistou a určující osobností levice.
Textem, který asi nejvíce charakterizuje Chomského světonázor, je politický esej The Responsibility of Intellectuals (Odpovědnost intelektuálů), vydaný roku 1967. Autor v něm útočí především na americké intelektuální elity, které podle autora pouze poklonkují mocenským strukturám.
Podle světoznámého lingvisty jsou západní intelektuálové neobyčejně privilegovaní členové populace, kteří by měli využívat své pozice především k boji se zlem a korupcí u sebe doma. Mnozí kritici proto neváhali Chomského označovat za přisluhovače Sovětského svazu a dalších oficiálních nepřátel Spojených států nebo Západu.
Chomsky je ale ve své kritice vždy velmi konzistentní, stejně jako je konzistentní v tom, že kritizovat bychom měli autority, na něž máme nějaké konkrétní páky. Kritika oficiálních nepřátel je jednoduchá věc. Chomsky říká, že stejně jako si neváží amerického intelektuála, kritizujícího pouze Rusko nebo jiného oficiálního nepřítele, neváží si ani ruského intelektuála, který se opírá do Spojených států.
Noamova kritičnost k autoritám nespadla z čistého nebe: je důležité chápat ji jako návrat k tradici starozákonních proroků, ačkoli v čistě sekulárním provedení. Již biblický král Achab nazval proroka Eliáše nepřítelem lidu izraelského. Chomsky proto považuje urážky typu „zrádce Ameriky“ nebo „sebenenávistný Žid“ za poctu, která ho přibližuje proroku Eliášovi.
Chomsky je stejně tak tvrdým kritikem americké zahraniční politiky jako kritikem státu Izrael. V období vietnamské války bychom o něm mohli mluvit dokonce jako o disidentovi. Tehdy již prominentní vědec byl mnohokrát zadržen za organizování protiválečných protestů a jeho manželka se natolik obávala, že bude uvězněn, že začala vyučovat lingvistiku, aby mohla případně živit jejich děti. Chomsky tak vešel ve známost především jako kritik vietnamské války.
Chomského citace bývají velmi často vytrhovány z kontextu. Neprávem mu bývá podsouváno, že přirovnává Spojené státy k nacistickému Německu. Chomsky jednou prohlásil, že by ve Spojených státech měla proběhnout denacifikace.
Slovo kultura má dnes tak široký význam, že to snadno může vést k neporozumění.
Jak to pak bude s tou kritičností?
Já jsem si jen představila, jak jiný by byl svět, kde by ruský prezident čelil obdobné palbě jako Trump. A hlavně kdyby jeho domácí kritici měli šanci dožít se vysokého věku.
Tedy někteří z nich. Ti, co Putinovi na sociálních sítích vytýkají, že je příliš měkký, neriskují kulku do vlastní hlavy, ale pouhou banalitku - světový konflikt.
A vedle proroků zavázaných pravdě, čili Bohu, se vyskytovali samozřejmě i falešní proroci, kteří se chtěli někomu zalíbit, získat výhody nebo jen tak na sebe upozornit...
Ovšem srovnal je v konkrétní věci a srovnání bylo záměrně drastické. Indoktrinace dětí ve prospěch militarismu a nenávisti vůči národnímu nepříteli je opravdu něco, co odpovídá fašismu a nacismu, avšak je neslučitelné s normativním založením demokracie.
Obdobně není třeba vysvětlovat a omlouvat ten výrok z debaty na olomoucké univerzitě. V porovnání s odporem v mnoha zemích, nejen v latinské Americe, zdejší disidenti příliš brutalitou netrpěli. A co se této dimenze utlaku týče, je bilance Sovětského svazu mimo vlastní území překvapivě slušná a Prokop Singer se mýlí, pokud uvádí výjimku padesátých let, ta bilance by byla ve prospěch rudého imperia i včetně potlačení maďarského povstání v padesátém šestém (zapomenutou výjimku nepředstavují padesátá léta, ale sovětská válka v Afganistánu).
Ostatně nebylo potřeba Noaha Chomského, aby to řekl. Stačí si vzít do roku Havlovy eseje z osmdesátých let, zvláště Příběh a totalitu. Komický se stal pohled českých disidentů na svět až dlouho po pádu reálného socialismu a i tehdy se jednalo o jen o menší část exdisentu (tu, která propadla ideovému antikomunismu a obhajovala Pinocheta -- bylo ostatně velmi zdvořilé, tohle zblbnutí nazvat pouze směšným).
Jen je nepříjemné to slovo "jedinečný". Každé utrpení je jedinečné, v tom našem nešlo tolik o jeho brutalitu, ale propast mezi zřejmými možnosti a represivní skutečností a o strašlivé podlomení národní kultury (národní v nenacionálním smyslu).
Dnes je mi postoj Chomskyho, dokonce i Garaudyho, ale také zmíněného Pavla Kohouta, jenž se už k levicovosti nevrátil, srozumitelný a nakonec i blízký. Dokážu se dostat zpět do svých pocitů (omezeně i druhých) z před 30 let a vím, že největším (avšak asi nezbytným) zlem tehdejšího režimu byla úspěšnost, s kterou se pasoval na bohu rovného prognostika, který ví, že budoucnost je jeho. Uvěřili tomu jeho domácí stoupenci, stejně jako odpůrci, vlastně skoro celý svět. Vědom si této skutečnosti stavím naše disidenty vysoko. Jejich zaujetí a nasazení pro dosažení měnitelných (a slušnějších) poměrů bylo neokázalé a nepodložené mocnou ideologií či vírou. Je ovšem skutečností, že nové, vskutku světové poměry nejsou jejich metodami měnitelné neméně, řekli bychom dnes, že už vůbec... Disent je povolen, málokdo ovšem ví, co jím opravdu je, neboť je třeba, aby byl nevděčný, a ne z nouze ctnost.
My, liberálové stále ušlechtile míníme, že kritizovat bychom měli spíše svou vlastní stranu, protože v případě strany protivné jsme manipulováni, takže její kritika je lehká. Poslední vývoj však přidal k této moderní etice velký otazník. Naší stranou jsme, pro její nepohnutelnost lidskými silami, opět tak znechuceni, že nevíme nic lepšího, než opět přát nepříteli svého nepřítele. Přidržíme-li se přesto výše uvedeného, nelehce nabytého intelektuálního poznání, můžeme být „namydlení“, když protivná strana nabude (opět) rysy o hodně horší než má naše.
Noam Chomsky je součást toho nejetablovanějšího establishmentu a z této pozice také vedl polemiku s disidentem Everettem o jazyku Piraha.
V komentáři o Chomském-lingvistovi jsem připomněl jeho radikalismus. Tomu radikalismu se také dá říkat jednostrannost a hluchost k námitkám.
Zajímavé je tohle: právě ti naprosto nejradikálnější levičáci tento fakt degenerace reálného socialismu přijímali podstatně snadněji, nežli sice marxisticky orientovaní, nicméně přece jenom poněkud umírněnější příslušníci levicového tábora.
Ti úplní radikálové (z tzv. "Marxistische Gruppe") se totiž cítili být strážci čiré marxistické doktríny, podle které okamžitě po revoluci začíná odumírat stát jako takový. A tím že východní blok byl vyhraněně etatistický, už jenom tím automaticky porušoval tu čistou Marxovu doktrínu. (Oni vlastně neuznávali už samotného Lenina.) Jejich postoj měl tedy určité kontaktní body k anarchismu; aniž by je ovšem - jakožto přesvědčené marxisty - bylo možno s anarchisty ztotožnit.
Zatímco ti umírněnější marxisté - ti stále ještě tak nějak v existenci východoevropského socialismu viděli naději. Naději na to, že se i jim jednou přece jenom podaří uniknout z toho odcizeného, smyslu zbaveného mechanismu kapitalismu. A já pro ně - jakožto emigrant - jsem byl už jenom svou samotnou existencí připomínkou toho, že ono to v tom vysněném socialismu bohužel není tak růžové, jak by to rádi měli.
- Na straně druhé je ovšem nutno připomenout, že toto zavírání očí před realitou není žádným specifikem jenom politické a ideové levice. Toto vytěsňování nepříjemných faktů, to je naprosto obecným rysem lidské mysli. A tedy i všech politických a ideologických směrů, a stejně tak i všech náboženských vyznání.
Na jedné straně je skutečně pravdou: každý si má zamést především před vlastním prahem. V tomto smyslu je jeho postoj - jakožto americký občan bojovat především proti špatnostem vlastní vlády a vlastní země - naprosto legitimní.
Druhá věc ale je, že se v tomto o sobě oprávněném boji dopouští skutečně až přílišných zjednodušení a jednostranností.