Návštěva Noama Chomského zvedla z několika důvodů pozornost české společnosti a stačilo na to pár slov. Prvotní rozruch vyvolaly Chomského věty o utrpení disidentů v různých částech světa. Další kontroverzi vyvolala Chomského odpověď na otázku, proč kritizuje nejvíce politiku USA, když existují zdaleka horší státy. Chomsky míní, že člověk má hlídat nejvíce vlastní stát, protože s jeho směřováním má možnost něco dělat.

Ale hlavně - část českých komentátorů začala Chomskému přičítat obhajobu Rudých Khmerů, a to s více či méně otevřeným zdůvodněním, že Chomsky jakožto krajní levičák či přímo „marxista“ obhajuje každého, kdo se postaví proti USA. Za všechny Alexandr Vondra: „V době, kdy tu lidé jako Havel seděli za svobodu v komunistickém vězení, on z bostonských kaváren obhajoval genocidu Pol Pota v Kambodži.“). Problém je ovšem ten, že maoističtí Rudí Khmerové byli více než z bostonských kaváren aktivně podporováni z Bílého domu.

Dekolonizace Indočíny

Druhá světová válka otřásla pozicí evropských koloniálních mocností. Tzv. Indočína (Vietnam, Thajsko, Kambodža apod.) se začala oprošťovat od francouzské nadvlády. Nejdůležitějším bojištěm se stal Vietnam. První válku v letech 1945-1954 Francie prohrála poslední bitvou u Dien Bien Phu, a to i přes přímou americkou pomoc.

Právě USA nahradily v Indočíně Francouze. Nikoli jako další koloniální velmoc, ale v bojích s národně-osvobozeneckými hnutími, kde sílili komunisté podporovaní Sovětským svazem. Vietnam byl r. 1954 rozdělen na severní část ovládanou komunisty a jižní část ovládanou proamerickou vládou.

Ve druhé vietnamské válce v letech 1967-1973 se na straně severu angažoval Sovětský svaz a na straně jihu USA. Válka skončila vyhlášením míru v lednu 1973, ale boje pokračovaly a poslední Američany vyhnali komunisté ze Saigonu 30. dubna 1975. Svět oblétly obrázky, kde se zoufalí Jihovietnamci snaží dostat na americkou ambasádu v naději, že naleznou místo v amerických helikoptérách, které je dopraví za hranice.

Kambodža do Rudých Khmerů

Faktický vládce Kambodži, monarcha Norodom Sihanuk, se snažil zajistit zemi neutralitu. Spoluzakládal Hnutí nezúčastněných se státy typu Jugoslávie nebo Egypta, které stály relativně stranou dvou hlavních světových bloků. Sihanuk tak navštívil i Československo, kde se prezentoval jako příznivce socialismu. Do Prahy pak odešel studovat i Sihanukův syn Sihamoni, nynější kambodžský král. (1)

Pole působnosti pro kambodžskou neutralitu se ale ztrácelo. Na kambodžském území působily základny Vietcongu, tedy severovietnamských komunistů. Sihanukje toleroval a ke konci vlády podporoval.

Tato vstřícná politika byla hlavním důvodem, proč Sihanuka r. 1970 odstavil vojenský puč. V čele státu stanul důstojník Lon Nol, který ihned umožnil vstup americké armádě. Po uzavření míru s Vietnamem r. 1973 přenesly USA svoje kobercové nálety na základny Vietcongu v Kambodži (první nálety proběhly už r. 1969). Počet obětí v důsledku bombardování se udává na 600 tisíc a rovněž je pravděpodobné, že tyto nálety přispěly k antiamerikanismu a podpoře komunistů. (2) 

Lon Nolova vláda se ukázala být zkorumpovaná a neschopná, americkou pomoc užívala diktatura pro své vlastní účely, takže finálnímu náporu Rudých Khmerů r. 1975 nedokázala čelit. USA ztratily spojence, ale karty byly rozdány tak, že nové našly v maoistických Rudých Khmerech.

Maoismus vs. stalinismus

Evropský komunismus se odvolává na městskou dělnickou třídu, industrializaci venkova a inteligenci vzdělanou v technických vědách, která industrializaci provádí. Naproti tomu čínský komunismus zakládal svou moc na rolnících a tyto ideové důvody bylo jednou z hlavních příčin roztržky maoistické Číny se stalinistickým Sovětským svazem.

Profilování maoismu lze ukázat na několika čínských kampaních. R. 1956-57 proběhla Kampaň sta květů. Mao zde vyzval intelektuály, aby svobodně diskutovali i kritizovali režim. Kritiku, jak tvrdil, hodlal použít k nápravě chyb. Inteligence dlouho zůstávala potichu, ale jakmile se uvolnila pomyslná zátka, spustila se lavina kritiky. Mao reagoval zastavením kampaně, na intelektuály začal hledět jako na nepřátele komunismu a zacílil na ně kampaň proti pravičákům v letech 1957-58.

Kampaň tzv. Velkého skoku (1958-60) byla zaměřena na rolníky. Čína měla dosáhnout zvýšení životní úrovně díky masovému nasazení rolníků na polích a vesnickou průmyslovou výrobou, jejímž symbolem se staly malé vysoké pece, kde se tavilo železo. Kampaň měla znamenat velký skok směrem k socialismu, ale rovnala se možná tak velkému skoku po hlavě do propasti. Železo z malých pecí bylo nepoužitelné, ale hlavně vypuknul hladomor. Funkcionáři posílali nadnesené zprávy, kolik sklidí rýže, a kde se pokusili pěstovat více rýže na jednom místě, tam plodina shnila.

Sovětský vůdce Chruščov se v rámci kampaně dostal s Maem do pře kvůli čínské tezi, že Čína dosáhne komunismu dříve než SSSR. Agresivita Číny se r. 1958 zaměřila na Tchaj-wan, spojence USA, aniž by Čína dala vědět Moskvě. Moskva byla rozladěná, protože pro ní byl Tchaj-wan vzdálený, nepodstatný spor, kvůli kterému netřeba riskovat světovou válku.

Opatrný postoj Moskvy byl propagandisticky prezentován během další kampaně tzv. Kulturní revoluce v letech 1966-76. Mělo jít o boj proti stranické byrokracii, která se příliš usídlila ve svých úřadech a ztratila nadšení pro revoluci. Kampaň vedly Rudé gardy tvořené nejvíce z vesnické mládeže. Rudé gardy tak cílily pozornost i na městské studenty, kteří byli nuceni pracovat na polích. Útoky na stranickou garnituru došly odrazu v západním světě, když se během bouřlivého roku 1968 objevovala u radikální levice maoistická hesla.

Rudé gardy ve svém nadšení poničily velvyslanectví např. Británie, ale i Sovětského svazu jakožto revizionistů. Čína a SSSR se už začaly pokládat za odpadlíky a nepřátele a spory vyvrcholily r. 1969 vpádem čínských ozbrojenců, zřejmě pod vlivem Rudých gard, na sovětské území. Na řece Ussuri nechaly život desítky až stovky padlých. Roztržka Číny se SSSR přinesla její sblížení s USA. R. 1972 odjel do Číny prezident Nixon a výsledkem bylo uznání čínské vlády. Byla navázána hlavně ekonomická spolupráce, která trvá v podstatě dodnes.

Rudí Khmerové cestou k maoismu

Komunistické hnutí v Kambodži vznikalo hodně pomalu. R. 1930 vznikla Komunistická strana Indočíny, řízená z Vietnamu, která zahrnovala i Kambodžu. R. 1951 vznikly národní sekce strany, tedy i Kambodže, ale strana byla nadále řízená Vietnamci. K faktickému osamostatnění došlo r. 1960 a k začátku úplného rozchodu r. 1966, kdy Pol Pot odejel do Číny a byl nadšen průběhem kulturní revoluce. Po jeho návratu začalo stěhování základen dále od vietnamských hranic, z dosahu vietnamských komunistů.

Příklon k maoismu byl znát od prvních okamžiků převzetí moci. Rudí Khmerové začali vystěhovávat hlavní město Phnom Penh ještě tentýž den, kdy ho obsadili. Komunismus měl fungovat ve vsích a práci na poli, ne ve zkaženém městě. Nejabsurdnější boj se vedl proti intelektuálům - kdo nosil brýle nebo měl měkké dlaně, byl objektem represí. Symbolické pak je, že nejhorší věznice S-21 stála v budově bývalé školy.

Válka s Vietnamem a konec vlády

Jednání s Vietnamem r. 1976 nevedla k úspěchu, Pol Pot pak začal odstraňovat možné stoupence Hanoje a vedl nacionalistické kampaně proti vietnamské menšině. Na jaře 1977 proběhly první pohraniční střety a 30. dubna 1977, přesně na dvouleté výročí dobytí Saigonu Vietcongem, vpadli Rudí Khmerové na vietnamské území a zanechali za sebou stovky mrtvých civilistů.

V září téhož roku putuje Pol Pot opět do Číny, kde obdrží příslib další pomoci. Čína je v té době stále v nepřátelském vztahu se Sovětským svazem, který naopak podporuje své vietnamské soudruhy. Ke konci roku 1978 shromáždil Vietnam u hranic invazní vojsko včetně kambodžských exulantů. Kambodžský režim se zhroutil jako domek z karet, 6. ledna 1979 se Rudí Khmerové stěhují zpátky do džungle. Vietnamci dosazují pod svým protektorátem vládu z kambodžských exulantů.

Spor pokračuje

Bývalý král Sihanuk se za vlády Rudých Khmerů nacházel v domácím vězení. Po pádu režimu prchá s čínskými poradci do Pekingu a odtud na půdu OSN, kde protestuje proti vietnamskému vpádu. Tvrdil, že ačkoli nesouhlasí s vnitřní politikou Rudých Khmerů, s jejich zahraniční (tzn. hlavně protivietnamskou) politikou souhlasí.

Na mezinárodním poli pak zvítězila optika studené války. Vietnam byl spojenec Moskvy, tudíž USA a Čína invazi a vietnamský protektorát odmítly.

Čína provedla do Vietnamu trestný úder za účasti asi 200 000 vojáků. V hlasování rady bezpečnosti OSN třináct států včetně USA vietnamskou invazi odmítlo, pouze dva státy ji podpořily - vedle Sovětského svazu ještě komunistické Československo. Valné shromáždění OSN v září téhož roku pak uznalo v poměru 71:35 jako právoplatnou vládu Kambodže svržené Rudé Khmery, včetně hlasovacího práva v OSN. Takový stav panoval do r. 1989, kdy končila studená válka a Vietnam se z Kambodže stáhnul.

Československo a Kambodža

Komunistické Československo navázalo přátelství s provietnamskou vládou. Výsledkem spolupráce byl mj. dost nezvyklý filmový snímek Devět kruhů pekla (více na ČSFD). Český lékař putuje po pádu režimu Rudých Khmerů do Kambodže, aby našel svoji kambodžskou manželku.

Film je nezvyklý mapováním komunistických zvěrstev, ač tu Rudí Khmerové nejsou jmenováni jako komunisté, nýbrž Pol Potovci. Jak k tomu v recenzi na ČSFD - (ivoshek, 21.2.2010): „Jedna socialistická diktatura (ČSSR) točí mimořádně (!!) kritický film o jiné socialistické diktatuře (DemRep Kampučia) a to proto, aby podpořila další socialistickou diktaturu (Vietnam). Svým způsobem je to ironické, protože se všechny liší jen v míře brutality a idiocie oficiálních doktrín.“

K tomu nemám co dodat, možná jen že srovnávání diktatur mírou brutality, včetně počtu stíhaných disidentů a míry jejich utrpení, nemění nic na nepřijatelnosti toho nebo onoho režimu.

Chomsky a Rudí Khmerové

Na Chomského se snesla smršť kritiky, že obhajuje Pol Potův režim. Z toho mála konkrétního jsem našel citáty z Chomského knihy Po kataklyzmatu, kde považuje počty obětí Pol Potova režimu za nadsazené a kde „vášnivě obhajuje Pol Potův režim v Kambodži před útoky ´podjatého amerického tisku´.“ (3)

To by odpovídalo té době. Jak čteme v Dějinách Kambodže: „Rudí Khmerové nalezli obhájce v západních kruzích levicových intelektuálů, kteří uvítali svržení zkorumpovaného Lon Nolova režimu. Když se zvedla vlna uprchlíků přes kambodžskou hranici, považovala velká část těchto intelektuálů vyprávění o vyvražďování inteligence, masových hrobech a rozbíjení rodin za pusté emocionální výmysly a pomluvy. ... Jak brutální program Rudých Khmerů nabýval na šíři a intenzitě ... svět začínal pomalu a neochotně věřit, že ´vražedná pole´ skutečně existují.“ (4)

To by vysvětlovalo okolnosti Chomského spisu. Chomsky by byl obětí vlastního omylu - ale sympatizant politiky Pol Pota? Takový intelektuál s brýlemi, kterého zvou univerzity po celém světě, by byl v Pol Potově Kambodži vděčným objektem pro práci na poli. Rudí Khmerové by jistě neměli pochopení ani pro lingvistiku, když většinu svazků kambodžské národní knihovny použili jako topivo.

Rudí Khmerové a my

Chomského návštěva přinesla určité pohledy zvenčí. Chomsky chtěl v tématu disidentů ukázat, že USA i přes podporu disentu ve Východním bloku byly ochotné podporovat i diktatury. V následné diskusi ohledně Rudých Khmerů bylo vidět, jak moc je toto téma potřebné. České vnímání světa je automaticky nastavené na to, že USA stojí proti všem komunismům a že by měly stát i proti režimu Rudých Khmerů. USA samozřejmě neměly sympatie k Rudým Khmerům, ale podobně jako tehdy Taliban stáli Rudí Khmerové na té správné straně studené války, a tak se stali protisovětským nástrojem.

Podobně by asi Chomsky nemohl mít z výše popsaných důvodů sympatie k politice Rudých Khmerů, ale mohl použít zpochybnění jejich genocidy jako nástroj protiamerický. Chomsky za to dostal dávku kritiky, ale budu teď Chomského parafrázovat - člověk se má zabývat více vlastními chybami, než je hledat u jiných. Zastánce Chomského by mohl mít na zřeteli, že ne vše protiamerické hned odpovídá realitě. A zastánce proamerického kursu by si mohl začít rozebírat, že ne každou levicovou totalitu musí podporovat levičák typu Chomského, ale že podporu představitelům jednoho z nejhorších režimů světa vyvíjely USA.

1) Jedna zpráva československé tajné služby komentuje Sihanukovu delegaci: „Představitelé Kambodže projevili svérázný názor na socialismus. Ze skutečnosti, že stát staví některé nové průmyslové podniky, vyvozují závěry, že budují socialismus.“ in: Kambodžské království a Česká republika. Nástin bilaterálních vztahů, s.92.

Král Sihamoni se dočkal při státní návštvě ČR r. 2006 vlídnějších komentářů. Zavzpomínal na studia a uměl získat lidi sympatickým vystupováním i znalostí češtiny.

Jedna králova přítelkyně se nyní chystá kandidovat v doplňovacích volbách na Praze 10 za TOP 09. 

2) Např. článek Tajné války, časopis Koktejl, 4/2002: „Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že kobercové bombardování východní Kambodže (letouny B-52 a Phantomy, jež shazovaly bomby a napalm) otevřelo cestu Rudým Khmerům k moci.“

3) in: Reflex, 24/2014, s.16.

4) Nožina, Miroslav: Dějiny Kambodže. NLN, Praha 2007, s. 243.