Člověk jeden týden kloudně nedává pozor a on si přijede Chomsky, pročež každý, kdo má dvě ruce a nohy, pochopí, že přišla chvíle, aby se duševně zaskvěl. A já nic. A tak já to mám pořád.

Přitom jsem měla tak dobře našlápnuto. Hovořila jsem o něm s přítelkyní Terezou jen několik okamžiků předtím, než se na sociálních sítích — člověk těžko pozná, jestli ještě někde jinde — strhlo to báječné polemické tornádo. Šla zrovna z jedné z předmětných přednášek.

Sešly jsme se v kavárně, kde položila na stůl nějakou Chomského knihu, voněla ještě tiskárnou, a pro tuto svou novost pak nebyla odebrána mému dítěti z úst. „Kdyby byla z knihovny, tak mu ji nedám,” řekla, čímž mě znova přesvědčila, že vidí dál než na nějaké neoslintané statky, a shodly jsme se, že Chomsky by byl rád, jak jeho tvorba proniká k jazyku nejmladších generací.

Pak jsme si povídaly, a tam někde mi Chomsky trestuhodně unikl ze zřetele. Dobrat se později toho, kdo mu ji zabalil, a potom usek, již v následujících dnech nebylo možné.