Člověk jeden týden kloudně nedává pozor a on si přijede Chomsky, pročež každý, kdo má dvě ruce a nohy, pochopí, že přišla chvíle, aby se duševně zaskvěl. A já nic. A tak já to mám pořád.

Přitom jsem měla tak dobře našlápnuto. Hovořila jsem o něm s přítelkyní Terezou jen několik okamžiků předtím, než se na sociálních sítích — člověk těžko pozná, jestli ještě někde jinde — strhlo to báječné polemické tornádo. Šla zrovna z jedné z předmětných přednášek.

Sešly jsme se v kavárně, kde položila na stůl nějakou Chomského knihu, voněla ještě tiskárnou, a pro tuto svou novost pak nebyla odebrána mému dítěti z úst. „Kdyby byla z knihovny, tak mu ji nedám,” řekla, čímž mě znova přesvědčila, že vidí dál než na nějaké neoslintané statky, a shodly jsme se, že Chomsky by byl rád, jak jeho tvorba proniká k jazyku nejmladších generací.

Pak jsme si povídaly, a tam někde mi Chomsky trestuhodně unikl ze zřetele. Dobrat se později toho, kdo mu ji zabalil, a potom usek, již v následujících dnech nebylo možné.

Smršť polemik s polemikami, citací zdrojových dokumentů citovaných záznamů, řetězce dovozování i recitace větných fragmentů sestávajících výhradně z obecně lingvistických pojmů mě fascinovaly. Tam! Tam někam se musím svým břitkým komentářem vlomit! Musím říct něco vtipného, ale mít přitom tu univerzální, humanistickou Pravdu, kterou si lidé mezi sebou na facebooku tak ochotně přeposílají, když to jeden omylem dobře trefí!

↗

dost vysoké riziko, že se dozví něco, co mu nebude po chuti. Foto Univerzita Palackého

Jenomže já nic. Mí přátelé se navíc, rovněž trestuhodně, rozdělili na dva tábory. Pro jedny se stal Chomsky směšným pochybovačem, o jehož intelektuálních kvalitách měli své pochybnosti již od velčáků ve školce, pro ty druhé se stal něčím jiným, sympatickým, ale kdybyste mě zabili, tak nevím, co to bylo. Zadání se mi tím dále zkomplikovalo.

Chvíli jsem přemítala, jestli se z toho mám pokusit vykroutit nějakým spolehlivým paralogismem a utrousit něco na způsob “tihleti lingvisté každého jenom otravují”, nebo „stejně vypadá jako Žižek”, případně „kdo je tu nejstarší? kdo je tu nejstarší?”, ale pak jsem si to pod tíhou všech poučených komentářů rozmyslela, protože žertovat na tak zásadní thema může jenom blbec.

Taky bych si musela vybírat mezi těmi dvěma tábory, a taková Sofiina volba se mně pranic nelíbila: jedny si naštvu, takové ty, co mi rovnou řeknou, že jsem pitomá, anebo zklamu ty druhé a ti si to o mně budou jenom tiše myslet. A co je lepší?

Pokud bych tedy měla zaujmout oficiální stanovisko nyní, tak bych ráda řekla toto: lingvistika je fascinující věda. Kdysi jsem psala školní práci obsahující pragmalingvistickou analýzu volebního zpravodajství a to bylo něco tak složitého, že z odstupu deseti let nemám ahnung, kde je v mých vlastních souvětích podmět a přísudek.

Vybavuji si, jak jsem s hrůzou očekávala, že pedagog v nejbližší vteřině rozpozná, že ono akademické výrazivo umisťuji do vět víceméně podle počtu slabik, počátečního písmene či frekvence, s jakou se mi už na stránce vyskytlo. Jenže pedagog nic, že prej dobrý. Z toho si dovolím dovodit, že žádný opravdový lingvista nebude žádné béčko.

Chomsky přitom v mé práci nemohl chybět, možná mu i vděčím za tu část pojednání, která měla, na rozdíl od ostatního verbálního balastu, vnitřní strukturu a řád. Věnovala jsem mu, myslím, minimálně dvě poznámky pod čarou. Tím se mé hodnocení subjektivizuje.

No a nakonec si myslím, že když se lingvistů člověk ptá na víc, než slova, věty a významy, tak je dost vysoké riziko, že se dozví něco, co mu nebude po chuti. Stejně jako mně pulzuje cévka, když se herec na pobídnutí zvídavého novináře pustí do analýzy osmotických procesů v buňce. „To je takové pronikání energií,” řekne třeba.

Ano, to je. A ne, není. To aby se v tom lingvista vyznal!