Sloupkař Deníku Referendum Petr Bittner tvrdí, že think-tank Evropské hodnoty nepřiznává svou „ideologii“. Pokud autor žádá, aby se think-tank Evropské hodnoty přihlásil ke konkrétní ideologii, bohužel nemůžeme vyhovět. V odporu k masové migraci a islámskému extremismu máme blíže ke konzervativcům, v obraně před ruskými a čínskými vlivovými aktivitami najdeme větší shodu mezi liberály.

Když se hlásíme k obraně liberální demokracie, často musíme konzervativnějším přátelům vysvětlovat, že liberální demokracie může a podle nás musí být velmi důrazná vůči bezpečnostním hrozbám a že je zároveň například potřebné vozit novináře na střední školy v regionech, aby se mladí lidé potkávali s praktiky mediálního světa.

Zároveň jsme se podíleli na formování státní politiky v oblasti působení cizí moci během Auditu národní bezpečnosti, který vedla vláda sociálního demokrata a prakticky jej řídil sociálně-demokratický ministr vnitra. Veřejně kritizujeme řadu kroků amerického prezidenta, přičemž oceňujeme některé postupy jeho vlády.

V Německu zase máme názorově blízko k postojům kancléřky, ale důrazně kritizujeme kroky její vlády v německých médiích v otázce plynovodu Nord Stream 2. Svět a hrozby pro náš stát vnímáme podobně jako například platná Bezpečnostní strategie ČR, kterou přijala Sobotkova vláda.

My i naši partneři jsme si zvykli, že nepatříme do jednoho jediného „ideologického“ tábora a že se na nás proto útočí z více stran. Pokud bychom byli hloupě ideologicky zaslepení, jak nepřímo naznačuje Bittnerův komentář, těžko by nám naslouchali politici ze všech neextremistických sněmovních stran a neměli bychom tak výraznou spolupráci s bezpečnostními institucemi našich spojenců — od Spojených států přes Nizozemsko, Velkou Británii po Švédsko.

Z pohledu progresivní levice je samozřejmě pochopitelné, že náš primární důraz na bezpečnostní politiku vadí, ale to už je součástí standardní politické diskuse. Rozhodně však nelze říci, že bychom byli v našich postojích a ideových východiscích netransparentní. Oblast zahraniční a bezpečnostní politiky je z principu výsostně politická — většina rozhodnutí netechnického charakteru vyžaduje politický a dobře vyargumentovaný postoj, ať už si to aktéři nahlas přiznají, nebo ne.

Ve značné části otázek neexistuje žádný politicky „neutrální“ názor. Toho jsme si dobře vědomi a při předkládání návrhů a doporučení v této oblasti naše postoje detailně vysvětlujeme, ať už zapadají do jakékoliv ideologické škatulky. Každý účastník veřejné diskuse s námi pak má možnost souhlasit či nesouhlasit, případně debatovat o konstruktivnosti a smysluplnosti námi nabízených řešení.

Na našem webu si každý může přečíst naši deklarovanou misi, které osobnosti nás inspirují nebo to, jak vnímáme hlavní evropské hodnoty. Je tedy pochopitelné a přirozené, že se s progresivní levicí neshodneme, a to zejména na bezpečnostních otázkách, kterými se zabýváme.

Nikde netvrdíme, že jsme „politicky neutrální“. Něco takového nemůže tvrdit žádný aktér veřejného dění, který své myšlenky a návrhy prosazuje. Pokud ale místo oponentury konkrétního názoru chcete jeho nositele delegitimizovat, můžete tomu jako Petr Bittner říkat „ideologická předpojatost“.

Pojďme si tedy ukázat na konkrétním příkladu, kde Deník Referendum legitimně projevuje svůj politický názor, ale jakmile to samé udělá někdo, s kým nesouhlasí, jde o „ideologickou předpojatost“. Sloupkař DR Petr Bittner tvrdí, že (mimo jiné) „vybízení ke vstupu do aktivních záloh“ rovná se „strašení lidí a zelenání mozků, což je cesta, jak liberální demokracii zaručeně pohřbít“.

Faktem ale je, že členství občanů v Aktivních zálohách AČR je obecně považováno za pozitivní mezi všemi parlamentními stranami a celou bezpečnostní expertní komunitou. Zde doslova vidíme, jak Bittnerův politický názor (jeho slovy „ideologická předpojatost“) stojí v rozporu s konsenzuální pozicí mezi českou bezpečnostní komunitou od pravice po levici.

Je obvyklé, že progresivní levice má odpor k armádě, byť i té vlastní, a je samozřejmě v pořádku, aby tento postoj její zástupci vyjadřovali a obhajovali. Avšak místo důsledné věcné debaty o údajné špatnosti Aktivních záloh AČR se autor uchyluje ke snaze o ideologické onálepkování názorového oponenta.

Logické by bylo veřejně argumentovat (například sérií textů, polemik či rozhovorů), proč je propagování členství v Aktivních zálohách AČR nesprávné. Na webu Deníku Referendum k tomuto tématu najdeme jen jednu krátkou faktografickou reportáž k projednávané legislativě, jinak nic.

Pro-putinovské ústřely

Deník Referendum jsme hodnotili jako nositele „smíšeného“ postoje k Rusku a ruské válce v Ukrajině. V popisu jsme měli být podrobnější, pokusíme se tedy podat detailnější vysvětlení alespoň zde. V žádném případě jsme se nesnažili Deník Referendum označit za propagandistické, proruské nebo dezinformační médium (těm v odkazovaném textu patřila jiná kategorie).

Poukazovali jsme pouze na skutečnost, že publikuje texty více i méně nakloněné politice Ruské federace. Kromě textů DR, na které Bittner správně odkazuje jako na kvalitní, zde najdeme například následující projevy „ideologické předpojatosti“ (nebo spíše levicové a místy až krajně levicové interpretace událostí, která se tváří jako objektivní a neutrální žurnalistika).

Komentář Adama Votruby z května 2014, ve kterém hovoří o „občanské válce“ na Ukrajině. Tvrzení o „občanské válce“ na Ukrajině bylo po počátku ruské agrese jedním z hlavních dezinformačních narativů ruské vlády, jehož cílem bylo vykreslit dění jako vnitro-ukrajinský konflikt.

V evropské expertní komunitě i mezi bezpečnostními institucemi bylo toto ruské tvrzení opakovaně vyvraceno a rozkryto jako nástroj snahy o manipulativní relativizaci ruského zapojení přímo na území Ukrajiny. Detailní vysvětlení si lze přečíst třeba od ukrajinistky Lenky Víchové nebo na webu EUvsDisinfo, tedy jediné instituce vyvracející ruské a proruské dezinformace s mandátem Evropské rady, která pracuje se sítí více než čtyř set evropských specialistů na téma dezinformací.

Votruba v podobném duchu staví na stejnou laťku „propagandu“ Západu a Ruska, česká a západní média podle něj nesou „propagandistické rysy“ proto, že Rusko „démonizují“. Činí tak v květnu 2014, kdy byla ruská agrese proti Ukrajině a západnímu světu v plném proudu.

V oblasti analýzy dezinformací se tomu říká vytváření falešné rovnosti neboli zjednodušeně řečeno podobný argument jako „Ale v Americe zase mlátí černochy“. Jakékoliv zlo tak lze relativizovat falešným přirovnáním, které věcně neodpovídá.

Ještě o něco větší relativizace celé hrozby je viditelná z komentáře Andrey Cerqueirové, který popisuje veřejnou debatu „Ruská a protiruská propaganda“. Autorka textu zcela zjevně stojí na straně několika vystupujících, kteří považují debaty o pro-kremelských dezinformacích či vlivu za cenzuru.

V textu je patrné, jak se potkávají anti-establishmentové postoje autorky článku a tahounů české dezinformační scény. Její rámování lídrů českého pro-putinovského proudu (Jaroslav Bašta, Jan Schneider — o jejich aktivitách například podrobně píší Manipulátoři.cz) je pozoruhodné. Označuje je takto: „Mají jiný názor nebo jen informují o tom, o čem se v mainstreamových médiích převážně mlčí."

Nakonec doslova děkuje Zdeňku Kratochvílovi za uspořádání této debaty, přičemž jde o známého organizátora akcí české pro-putinovské dezinformační komunity. Fakticky tak poskytuje legitimizaci těm, kteří v České republice slouží jako nosiči ruských vládních dezinformačních narativů a podrývají slušnou žurnalistiku, o kterou se DR snaží. Stačí si dohledat desítky textů a vystoupení těchto autorů.

Celkově lze samozřejmě konstatovat, že tyto ústřely (v porovnání s dalšími dobrými texty) DR jsou relativně marginální a na české scéně nemají zásadní relevantní dopad, který naopak má dezinformační komunita. O její struktuře odkazovaný text před dvěma lety primárně byl.

V evropském kontextu je ale zřetelné, že se některé levicové síly díky svému vnitřnímu anti-establishmentovému přesvědčení a nenávisti vůči téměř jakémukoliv jednání USA pomalu posouvají do pozice pro-putinovských užitečných idiotů. To lze detailně pozorovat například v Británii u Jeremyho Corbyna nebo ve Francii u Jeana-Luca Mélenchona.

Na druhou stranu v Evropě najdeme i levicové politiky, kteří hrozbu ruské agrese chápou a popisují důsledně, jako třeba litevský ministr zahraničí Linas Linkevičius (i zde tedy vidíme, že ideologické kořeny nejsou pro postoje k ruské agresi rozhodující). U Deníku Referendum si můžeme vážit toho, že do první kategorie nepatří.