Turecká opozice je před parlamentními a prezidentskými volbami 24. června silnější, než se očekávalo. Důvodem je kromě spojení opozičních stran hlavně dynamická kampaň kandidáta Republikánské lidové strany (CHP), Muharrema İnceho, kterému se alespoň podle průzkumů podařilo vyšachovat dříve favorizovanou nacionalistku Meral Akşenerovou přezdívanou "vlčice".

Právě İnce má nyní nejvyšší šanci postoupit do druhého kola prezidentské volby, pokud současný prezident Recep Tayyip Erdoğan nedosáhne rovnou na padesátiprocentní výsledek. V přímém souboji se stávající hlavou státu se jej pak zavázali podpořit opoziční kandidáti včetně uvězněného kurdského lídra Selahattina Demirtaşe.

Silná kampaň

İnce je bývalým učitelem fyziky a dlouholetým poslancem za CHP. V politice proslul jako výtečný řečník a jeden z nejtvrdších Erdoğanových kritiků. Jeho nominace hlavní opoziční stranou řadu pozorovatelů překvapila, očekávala se spíše kandidatura předsedy CHP Kemala Kılıçdaroğlu. İnce v minulosti působil nezávisle a nejednou přímo odporoval stranickému vedení. Z principiálních důvodů například nehlasoval pro zrušení imunity kurdských poslanců a pranýřoval jejich uvěznění.

Ukazuje se, že to byla dobrá volba. İncemu se daří na předvolební shromáždění lákat několikatisícové davy, a to i v kurdských baštách na východě nebo v konzervativních částech země. Pomáhá mu přitom nesporné charisma, v parlamentu vybroušené rétorické dovednosti, zdůrazňovaný prostý původ a v neposlední řadě otevřená ruka skupinám, jež měly k CHP historicky daleko — tedy k  věřícím muslimům a právě Kurdům.

Prezidentský aspirant se na veřejnosti často objevuje po boku své sestry, jež nosí muslimský šátek, a brání se nařčením, že by jeho strana měla problém s náboženstvím. Zdůrazňuje však, že by nemělo pronikat do veřejného prostoru a už vůbec ne být používáno jako politická zbraň. Proto prosazuje rovnost před zákonem pro všechny včetně mnohdy diskriminovaných náboženských menšin, jako jsou šíitští alevité, a rád by zrušil povinné hodiny náboženství.

İnce si získává oblibu také u Kurdů. Kromě boje za imunitu pro poslanecké kolegy se dlouho a hlasitě vyslovuje pro osvobození předsedy Lidově demokratické strany Selahattina Demirtaşe, jehož neváhal ani navštívit ve vězení. Konzervativní Kurdové dříve ve velké míře podporovali stávajícího prezidenta, to se však změnilo s obnovením krvavých bojů proti kurdským separatistům a s předvolební aliancí, kterou Erdoğan uzavřel s ultranacionalisty. Několikamilionová komunita by přitom ve volbách mohla hrát rozhodující roli.

Případný İnceho úspěch by byl dobrou zprávou pro vztahy Turecka s Evropskou unií a s širším regionem. Kandidát ostře kritizuje diplomatické roztržky s evropskými zeměmi a Erdoğanovo angažmá v Sýrii. Rád by obnovil prozápadní směřování Turecka a přislíbil, že jeho první krok ve funkci bude série návštěv po Evropě.

Ve vlastním regionu chce İnce hrát klidnější roli, k čemuž by podle něj měla přispět normalizace se syrským režimem Bašára Asada a postupný návrat více než tří milionů syrských uprchlíků do země původu. Evropské partnery by jistě uklidnilo i to, že İnce touží po obnovení „normálního“ parlamentního systému platnému před spornými změnami ústavy. Má ale smysl ptát se, nakolik je změna na tureckém prezidentském postu realistická.

Má vůbec šanci?

Opozičnímu kandidátovi na jednu stranu nahrává především hospodářská situace. Turecká ekonomika sice rychle roste, provází ji však dvouciferná inflace a rekordní znehodnocení měny; Turci kvůli tomu trpí zvyšujícími se cenami včetně cen základních potravin.

Erdoğan z těchto obtíží obviňuje „zahraniční agenty“, údajně se pokoušející potopit hospodářství a jeho vládu, Muharrem İnce ale upozorňuje, že na vině jsou především prezidentovy vlastní kroky. Přetrvávající výjimečný stav, vojenská dobrodružství v Iráku a v Sýrii nebo zhoršení vztahů prakticky se všemi důležitými partnery v zahraničí podle něj spolu s všudypřítomnou korupcí podrývají stabilitu země a vyvolávají nedůvěru zahraničních investorů.

İnceho šanci na vítězství na druhou stranu dramaticky snižuje to, že předvolební kampaň v Turecku neprobíhá za férových podmínek. Na 90 % všech médií v zemi je soustředěno přímo v rukách vlády a spřátelených podnikatelů, čehož Erdoğan hojně využívá — například na státní televizi TRT měl stávající prezident od 1. do 25. května více než 31 hodin vysílacího času, zatímco İnce necelé čtyři hodiny a další opoziční kandidátka Meral Akşenerová pouhých devět minut.

İnceho předvolební shromáždění se na obrazovce prakticky neobjevují, což znamená, že se jeho kampaň musí soustředit na rovněž značně cenzurované sociální sítě nebo přímo do ulic, kde jim v tom často brání místní úřady. Objektivita ovládnutých tureckých médií je taková, že kanál TV Net vysílal tři dny před volbami omylem „výsledky“, ve kterých Erdoğan zvítězil už v prvním kole.

Nedůvěru vyvolává také samotný průběh hlasování. Volby by sice měly monitorovat stovky pozorovatelů OBSE, nicméně už nyní nebyli někteří z nich vůbec vpuštěni do země a organizace minulý týden vydala zprávu kritizující nerovné předvolební podmínky.

Úřady nechaly z údajně bezpečnostních důvodů přemístit volební místnosti na jihovýchodě země o desítky kilometrů, aby tak převážně kurdským voličům ztížily možnost se voleb účastnit. Do volebních místností budou i v průběhu hlasování moci vstupovat příslušníci bezpečnostních složek a členy volební komise budou na řadě míst výlučně sympatizanti vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) nebo jejich ultranacionalistických spojenců, což by mohlo usnadnit manipulaci s hlasy.

Podle Aykana Erdemira, bývalého poslance a výzkumníka z washingtonské organizace Foundation for Defense of Democracies, čekají Turecko „nejméně svobodné a spravedlivé volby od roku 1950“.