Turecká opozice se sjednocuje. Do prezidentských voleb ale půjde samostatně

Facebook Twitter Vytisknout

Necelé dva měsíce před narychlo svolanými předčasnými volbami jsou konečně známi hlavní prezidentští kandidáti. Dva nejsilnější opoziční subjekty, sekulární Republikánská lidová strana (CHP) a převážně kurdská Lidově demokratická strana, oficiálně představily, koho nominují do nejvyššího úřadu s mimořádně posílenými pravomocemi díky spornému referendu. Opozice s výjimkou kurdské HDP zároveň vyjednala strategické spojenectví do parlamentních voleb.

V prezidentském klání CHP i HDP shodně vsadily na osvědčené stranické tváře. Republikáni jednomyslně zvolili Muharrema Inceho, dlouholetého zákonodárce a zřejmě nejlepšího řečníka, kterého mají ve svých řadách. Bývalý učitel fyziky Ince je dlouhá léta ostrým kritikem autokratických praktik současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, jehož mimo jiné obvinil z organizace předloňského pokusu o vojenský převrat. Vymezuje se i proti Erdoğanově monarchickému stylu vládnutí, když přislíbil prodej megalomanského prezidentského paláce. Jeho stavba vyšla daňové poplatníky na v přepočtu skoro sedm miliard korun.

↗

Stávající turecký prezident Erdoğan proslul nejen svými autokratickými praktikami, ale i četnými skandály s využíváním peněz ze státního rozpočtu. Mezi ty největší patřila stavba obrovského prezidentského komplexu nedaleko Ankary. Foto WmC

Lidová demokratická strana, spojovaná s obranou kurdských zájmů, pro změnu nominovala vlastního předsedu a bývalého lidskoprávního aktivistu Selahattina Demirtaşe. Strana sama připouští, že jeho kandidatura je spíše symbolická; ani ne kvůli nízkým, zhruba desetiprocentním preferencím, ale hlavně proto, že Demirtaş už je celých 17 měsíců ve vazbě, kde spolu s osmi dalšími poslanci čelí obvinění z údajného napojení na separatistickou Kurdskou stranu pracujících (PKK). Předsedovi HDP hrozí v případě odsouzení 142 let vězení, což by zároveň znamenalo zneplatnění jeho kandidatury.

Připravenost ucházet se o prezidentství nedávno potvrdila také Meral Akşenerová, bývalá ministryně vnitra přezdívaná „vlčice“. Jediná žena v kampani teprve na podzim založila nacionalisticky orientovanou Dobrou stranu (İYİ), přesto se rychle vyhoupla do pozice hlavní Erdoğanovy soupeřky a v květnovém průzkumu společnosti PÍAR stávajícího prezidenta dokonce těsně poráží.

Strategické spojenectví

Jak vidno z množství uchazečů, turecké opozici nespokojené s Erdoğanovou vládou se nepodařilo postavit proti němu společného prezidentského kandidáta. Díky volebnímu systému by se nemělo jednat o větší komplikaci — do druhého kola postupují dva nejúspěšnější, pokud nikdo nezíská v prvním kole přes padesát procent hlasů, přičemž takový scénář průzkumy nenaznačují. Prezidentovi odpůrci tedy spoléhají, že kterýkoli postupující kandidát získá podporu všech ostatních. Větší komplikaci by v tomto směru znamenal jedině nečekaný úspěch Kurdům blízkého Demirtaşe kvůli nepřátelství tureckých nacionalistů bez ohledu na politické zabarvení.

Minulý týden zároveň došlo ke zcela výjimečnému spojení většiny opozičních subjektů do parlamentních voleb, když se CHP dohodlo s menšími stranami na společné kandidátce. Kromě Dobré strany je součástí bloku Strana štěstí a Demokratická strana, naopak HDP opět chybí a bude tedy kandidovat samostatně. Toto spojenectví je zajímavé hned z několika důvodů. V prvé řadě stranám pomůže k překonání nejvyššího prahu pro vstup do parlamentu na světě, který v Turecku činí celých 10 % a dlouhá léta díky němu propadaly miliony hlasů. Kromě toho se vůbec poprvé na stejné lodi ocitají sociálně demokraticky orientovaní republikáni (CHP) s pravicovými nacionalisty (İYİ) a dokonce umírněnými islámskými demokraty (Strana štěstí), což by ještě před několika lety vůbec nepřipadalo v úvahu třeba kvůli rozdílným postojům k roli náboženství ve veřejném prostoru.

Koncentrace moci v Erdoğanových rukou, jež má být završena právě těmito volbami, které se odehrávají na základě loni v referendu schválených ústavních změn a dávají prezidentovi mimořádně rozsáhlé pravomoci, dokázala tyto rozdíly alespoň dočasně překonat.

„Už nejde o rozdělení na pravici a levici,“ vysvětloval svým příznivcům v hlavním městě Ankaře minulý týden předseda Strany štěstí, Temel Karamollaoğlu. „Nejde dokonce ani o rozdělení na liberály a konzervativce. Jde o rozdělení na utlačovatele a utiskované.“

Nerovné podmínky

Karamollaoğlu tím narážel mimo jiné na diktátorské praktiky, jimiž v poslední době proslul současný režim. Právě díky nim není možné v Turecku hovořit o rovné předvolební soutěži. Erdoğan například pomocí zastrašování a často otevřeného násilí získal na svoji stranu veškerá významná média v zemi, mezi něž se minulý měsíc zařadilo i kdysi kritické CNN Türk, zakoupené na prezidenta napojeným byznysmenem.

Ne náhodou si prezidentský kandidát Muharrem Ince za CHP stěžoval, že celostátní média ignorovala ohlášení jeho prezidentské kandidatury, zatímco přenáší i regionální akce vládní strany. Ince tvrdí, že Erdoğan nechal na opoziční strany uvalit jakési mediální embargo. HDP zase muselo nominaci svého prezidentského kandidáta přenášet živě po sociálních sítích.

Opozice dále upozorňuje, že v březnu schválený nový volební zákon může vést k zastrašování a manipulaci s hlasy. Umožní totiž příslušníkům bezpečnostních složek, aby vstupovali přímo do volebních místností, a z volebních lístků odstraňuje razítko příslušné volební komise. Celostátní volební komise bude mít nově pravomoc slučovat volební obvody a přesouvat mezi nimi „z bezpečnostních důvodů“ volební urny.