Svoboda médií je na ústupu. Stále však existují pozitivní příklady

Na patnácté výročí Mezinárodního dne svobody tisku není mnoho důvodů k oslavě. Novináři v různých částech světa čelí fyzickým hrozbám a stupňující se cenzuře, novým trendem je zneužívání „fake news“ pro útoky na svobodu médií.

(frak)

03.05.2018 13:09

Foto_noroeste2

„Dost bylo zavražděných novinářů!" V Mexiku se novináři často stávají oběťmi „války proti drogám". Foto Noroeste

Na 3. května připadá v pořadí patnácté výročí Mezinárodního dne svobody tisku. Toto datum v roce 1993 vyhlásilo Generální shromáždění Organizace spojených národů s cílem upozornit na podmínky práce novinářů, kteří se v mnoha zemích musí potýkat s cenzurou, pronásledováním a mnohdy jsou dokonce vražděni. Jak ukazují trendy z poslední doby, tento den má stále smysl si připomínat.

Například žebříček publikovaný minulý týden Reportéry bez hranic (RSF) ukázal dramatický pokles svobody tisku ve světě. Ta se zhoršila v celkem dvaačtyřiceti zemích, nejvíce si přitom pohoršily evropské státy včetně Malty, České republiky a Slovenska. Zatímco na Maltě a na Slovensku je shodně na vině především vražda místního novináře, v České republice se svoboda médií podle organizace propadá setrvačně kvůli „kritické“ koncentraci mediální moci v rukou oligarchů. Stupňují se také slovní útoky politiků proti konkrétním médiím a novinářům; světem kupříkladu obletěla tisková konference prezidenta Miloše Zemana, kde se hlava státu oháněla maketou samopalu s nápisem „na novináře“.

Diktátoři a válečné zóny
Žebříček Reportérů bez hranic dobře ilustruje obtíže, s nimiž se žurnalisté po celém světě musí potýkat. Na jednu stranu jsou tu vyloženě totalitní režimy jako Severní Korea, Eritrea nebo Turkmenistán, které už tradičně figurují na posledních místech, a kde fakticky existují jenom provládní propagandistická média. K těmto zemím je možné připočíst Čínu, jež má navíc patrně technologicky vůbec nejvyvinutější systém cenzury internetu a RSF varuje, že se jí daří ovlivňovat široký region.

Novinářská svoboda je již tradičně ohrožena i v autoritářsko-oligarchických státech, kde je zpravidla možné bez následků vyjadřovat osobní názory, samotný režim nebo na něj napojené hospodářské skupiny ale kontrolují drtivou většinu mediálního prostoru kombinací restriktivní legislativy a finančního nátlaku. Dlouhodobá kritika významných postav režimu a rozkrývání kauz pak může být v jednotlivých případech i životu nebezpečné; v Putinově Rusku tak v dubnu záhadným pádem zahynul Maksim Borodin, který psal reportáže o ruských žoldácích v Sýrii.

Fyzicky nejnebezpečnější pro novinářskou práci jsou přirozeně válečné zóny, jako je Irák, Sýrie, Afghánistán a svým způsobem třeba i Mexiko, kde probíhá otevřená válka mezi federální vládou a drogovými kartely a zároveň mezi samotnými zločineckými organizacemi. V roce 2017 zemřelo v Mexiku násilnou smrtí dvanáct novinářů a vraždění pokračuje i letos.

Stále častějším cílem násilí jsou novináři v Afghánistánu; při pondělním útoku v Kábulu jich najednou při bombovém útoku připisovaném samozvanému Islámskému státu zahynulo deset. Za loňský rok jich podle místní organizace Nai bylo jedenadvacet, další desítky čelily fyzickým útokům ze strany teroristických a ozbrojených skupin.

Nové výzvy
Novinářská sdružení však upozorňují, že svoboda médií je čím dál více ohrožována i v relativně demokratických zemích, jejíž občané žijí v mírových podmínkách. Reportéři bez hranic v tomto ohledu zmiňují zejména destruktivní vliv amerického prezidenta Donalda Trumpa, jenž od svého nástupu do funkce systematicky zpochybňuje nejprestižnější média, jmenovitě televize CNN a NBC a deníky New York Times a Washington Post.

Americký prezident mimo jiné označil tato média za „nepřátele amerického lidu“ a pojem „fake news“ (doslova „falešné zprávy“), původně vyhrazený desinformačním a propagandistickým webům, začal pravidelně užívat pro očernění svých kritiků. Podle RSF tím po světě inspiroval celou řadu autoritářských osobností a dokonce přímo vytváření zákonů namířených proti údajným „fake news“.

„‘Fake news‘ se staly pojmem užívaným jak v demokratických, tak v autoritářských režimech jako záminka pro útok na svobodu médií,“ píší Reportéři bez hranic.

Donald Trump měl ovšem předchůdce třeba na Filipínách, jejichž před dvěma lety zvolený prezident Rodrigo Duterte opakovaně označuje kritické novináře (a nejen je) kupříkladu za „zkurvysyny“. Dutertemu se opakovanými výhružkami podařilo přinutit majitele prodat prominentní deník Philippine Daily Inquirer, který od té doby výrazně zmírnil rétoriku. Zřejmě poslední k vládě otevřeně kritický a navíc investigativní server Rappler v lednu pro změnu přišel o licenci.

Zvláštním případem je potom Turecko, momentálně největší věznitel novinářů na světě. Různé vlády dlouhodobě postihovaly žurnalisty píšící o kurdských povstalcích na východě země. Současný prezident Recep Tayyip Erdoğan zpočátku poměry uvolňoval v rámci sbližování s Evropskou unií, avšak v posledních letech nechal se zneužitím protiteroristických zákonů zničit jednu nezávislou redakci za druhou a významné noviny, například Zaman, přebírá buď samotná vláda, případně na ni navázané podnikatelské skupiny.

Za mřížemi je v Turecku v současnosti na 245 novinářů včetně reportérů zahraničních médií (Deniz Yücel z Die Welt). Šest žurnalistů bylo v únoru odsouzeno k doživotnímu vězení údajně pro šíření „podprahových zpráv“ na podporu vojenského převratu proti Erdoğanovi před dvěma lety. Dalších třináct novinářů z kritického deníku Cumhuriyet obdrželo minulý týden až osmileté rozsudky s odůvodněním, že byli napojeni na Kurdskou stranu pracujících a režimem nenáviděného duchovního Fethullaha Gülena.

Pozitivní Gambie
Přestože je svoboda médií v globálním měřítku na ústupu, stále se objevují příklady opačného trendu. Největším „skokanem“ v žebříčku RSF je oprávněně Gambie. V maličké východoafrické zemi padl koncem ledna roku 2017 dlouholetý diktátor Yahya Jammeh, který nechal po úspěšném vojenském puči zavřít nezávislá média a většinu novinářů donutil odejít do zahraničí. Zbylí žurnalisté se zpravidla soustředili na sportovní či hudební zpravodajství a vyhýbali se politickým tématům.

Situace se rychle mění s Jammehovým odchodem. Svobodně zvolená vláda zrušila represivní mediální zákony, novináři se vrací z exilu a prudce se množí počet nově vznikajících rádiových a televizních stanic, papírových novin i zpravodajských serverů. Ty vysílají a píší nejen v angličtině, jíž většina obyvatel nemluví, ale i v místních jazycích, jako je fulbština a wolofština.

„Doba, kdy vláda říkala novinářům, jak mají informovat, jsou dávno pryč,“ popisuje změnu, kterou země v poslední době prošla, místní náměstek ministerstva informací Malik Jones. „Tohle je nová Gambie, kde budeme svobodu tisku chránit.“

Další informace


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.