Že je český volební zákon otřesným pokřivením demokratické politické kultury, je známo dlouho. Mnohokrát jsme upozorňovali na to, že systém, kterým volíme, zcela nepochybně přispívá ke znechucení lidí parlamentní politikou.

Loňské sněmovní volby přinesly řadu dalších křiklavých ilustrací pokřivenosti tuzemského volebního systému. Politické hnutí ANO dostalo 29,6 procent hlasů, ve sněmovně má ale 39 procent mandátů. Naproti tomu STAN obsadil za 5,2 procent hlasů 3 procenta mandátů a TOP 09 za 5,3 procenta hlasů 3,5 procenta mandátů... A to ještě svým způsobem mohou být rádi. Stačilo dostat o pár tisíc hlasů méně a obě strany by se ocitly mimo sněmovní politiku.

Přes padesát procent propadlých karlovarských hlasů

Zvláště výrazně vyniknou volební deformace při pohledu do jednotlivých krajů. V jižních Čechách dostalo šest stran po jednom mandátu. Zatímco KDU-ČSL na něj stačilo 5,4 procenta hlasů, a TOP 09 dokonce 5,3 procenta, Piráti tu na svůj jediný mandát potřebovali dvojnásobek: 10,5 procent hlasů. ODS si tu vytáhla dlouhou sirku, takže za 12,1 procenta brala mandáty dva. Nicméně ne tak dlouhou jako ANO, které bralo za 28,9 procenta mandátů pět. Jihočeský kraj se přitom co do počtu rozdělovaných mandátů v letošních volbách spolu s Ústeckým dělil o páté a šesté místo.

V menších krajích je situace ještě podstatně horší. Tak v Pardubickém kraji, kde se dělilo deset mandátů, dostalo ANO čtyři mandáty, čili čtyřicet procent, za zisk 30,8 procent hlasů. Šest dalších stran dostalo po jednom mandátu. A potřebovaly na něj od 10,96 procent ODS až po 6,81 KDU-ČSL.

Ještě o stupeň bizarnější byla situace v sousedním kraji, Královehradeckém. Zde se rozdělovalo o jeden mandát víc, jedenáct. Hádáte-li, kdo jej dostal, ANO, hádáte správně. Politická divize Agrofertu tu se ziskem 31,8 procenta dostala 45 procent mandátů. Šestice dalších stran obdržela v Královehradeckém kraji po jednom mandátu. Zatímco ODS na něj potřebovala 11,6 procent hlasů, KDU-ČSL stačilo 5,8 procenta. TOP 09 a STAN shodně se ziskem 5,1 % zůstaly bez mandátu. To ale pořád ještě není to nejhorší.

Opravdové festivaly výsměchu českého volebního systému demokratické politické kultuře se totiž konají při každých sněmovních volbách v Karlovarském a v Libereckém kraji. V nejmenším, Karlovarském, kraji se rozděluje pět mandátů. Z nich tentokrát bralo ANO celé tři, čili 60 procent, a to za zisk 35,4 procent hlasů. O další dva mandáty se podělili Piráti a Okamurovci za zisky 10 a 12,5 procent hlasů. Všechny ostatní strany tu skončily bez poslance, i když ODS a KSČM dostaly přes osm procent hlasů, ČSSD takřka sedm, ještě i STAN pohodlně přes pět. Celkem v Karlovarském kraji není svým poslancem reprezentováno přes padesát procent občanů, kteří přišli k volbám.

↗

Představitelé ODS a ČSSD v době, kdy společně v karlovarském kraji stříhali pásku za páskou.Teď tam ani jedna z obou druhdy největších stran nezískala i vinou pokřiveného volebního systému, který společně zaváděly, ani mandát. Foto Jaroslav Fikar, archiv DR

V Libereckém kraji se rozděluje obvykle mandátů osm, a tak to bylo i vloni. Polovinu z nich, za 29,8 procent hlasů, obdrželo politické hnutí ANO, další čtyři strany dostaly po jednom mandátu. Komunisté a ČSSD tu skončili bez mandátu, přestože obě strany dostaly s rezervou přes pět procent.

Situace, kdy občan není reprezentován poslancem své strany, přestože v jeho volebním obvodě překročila volená kandidátka pět procent, nejsou nijak řídké. A vyvolávají stav základní nerovnosti v právu být reprezentován: máme u nás totiž čtyři volební obvody, kde zisk pěti procent záruku mandátu skýtá, a naopak deset krajů, kde takovou záruku zisk pěti procent nedává.

Když volíte TOP 09 v Brně, jste si jisti, že překročí-li pět procent, budete mít v kraji poslance, když ovšem volíte TOP 09 v Liberci, můžete si být naopak jisti, že leda zázrakem. Důvod je prostý: v deseti ze čtrnácti volebních obvodů se tu rozděluje podstatně méně než dvacet mandátů, což je minimální počet zaručující, že se ziskem pěti procent dosáhnete aspoň na jeden.

Pětiprocentní uzavírací klauzule: pobídka ke korumpování průzkumů

Specifickým a také vážný problémem je sama uzavírací pětiprocentní klauzule. Zaváděla se původně s bláhovou představou, že komunisté nedokáží získat pět procent hlasů a že se je takto podaří vyřadit z politické soutěže.

Ve skutečnosti pětiprocentní bariéra sloužila dlouho pouze jako diskvalifikace pro nové politické projekty. A dnes, když se stranicko-politický systém u nás ocitl v úplném chaosu, její hlavní funkce spočívá v tom, že dává zcela nemístnou váhu průzkumům volebních preferencí.

Vinou pětiprocentní bariéry vzniká bizarní politologická kategorie, takzvaná „volitelnost“. Spousta občanů se rozhoduje, zda pro určitou stranu hlasovat či ne, čistě na základě toho, předpovídají-li jí průzkumy reálnou šanci překročit pět procent. Podle totožného hlediska pak zacházejí se stranami a s jejich představiteli média.

Průzkumy předvolebních preferencí tak fakticky politickou realitu neměří, ale vytvářejí, což si uvědomila spousta obchodníků s veřejným míněním a zahrnula výsledky průzkumů některých agentur do svého obchodního portfolia. Jaromír Soukup, než se stal bezděčným bavičem na TV Barrandov, byl mimo jiné blízkým spojencem Martina Bursíka ve Straně zelených: a historku o tom, jak mu kupoval preference přes pět procent, později rád dával k lepšímu.

Loňské volby u nás přitom z hlediska reprezentace dopadly ještě mimořádně šťastně. Mezi pěti a šesti procenty tu skončily hned tři politické strany: KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Stačilo málo, opravdu maličko, a ani jedna z nich nemusela ve Sněmovně být. Domyslet kalamitu, jakou by to znamenalo pro dnešní politickou realitu, ponecháme fantazii laskavého čtenáře.

Pokud však nechceme, aby český volební systém dříve či později něco takového způsobil, je nutné ho změnit; od základu. A to tak, aby byl skutečně poměrný, dával všem občanům stejné právo na reprezentaci a zbavil průzkumy jejich nepřípadného vlivu.

Nejčistší řešení: pět čtyřicetimandátových obvodů

S ohledem na fatální problematičnost pětiprocentní hranice, zejména zcela nemístnou moc, kterou dává tak zvaným průzkumům — ve skutečnosti však velmi často spíše konstrukcím — předvolebních preferencí, je na místě hranici snížit k úrovni statistické chyby. Ta se pohybuje někde na úrovni poloviny současné bariéry.

Druhý problém, to jest, aby se v každém obvodě rozděloval počet mandátů fakticky odpovídající uzavírací klauzuli, by pak bylo nutné řešit ještě mnohem dramatičtější redukcí volebních obvodů: v každém by se muselo rozdělovat přesně čtyřicet mandátů, poněvadž právě to je počet, při němž jeden mandát odpovídá zisku dvě a půl procenta hlasů. Při zachování současného počtu poslanců ve Sněmovně by to znamenalo, že obvodů by nemohlo být více nežli pět.

Může být samozřejmě jen jeden, jako na Slovensku. Ve prospěch takové varianty lze snášet argumenty. Stejně tak lze ale předestřít řadu důvodů, proč by se vyšší počet obvodů mohl jevit jako vhodnější.

Prakticky by to bylo jistě proveditelné. Pěti obvodům — můžeme si je zhruba představit třeba jako Prahu a střední Čechy, západní plus jižní Čechy, východní plus severní Čechy, severní Moravu a jižní Moravu — by se musely upravovat hranice tak, aby v každém z nich bylo v čase voleb plus minus totožné množství voličů.

Přínosů takového řešení by byl bezpočet. Omezila by se moc krajských partajních klanů, které dlouhodobě ničí českou politiku. Zásadně by se posílil ve výběru kandidátů důraz na jejich osobní přesvědčivost a schopnost reprezentovat program. Odbourala by se po všech stránkách škodlivá pětiprocentní klauzule. Strany by se zbavily děsu z pádu do bezvýznamnosti při poklesu pod pět procent. A hlavně: všichni lidé by všude v republice věděli, že jejich hlas znamená to samé a má totožnou šanci být reprezentován zástupcem ve sněmovně.

Rozdělení mandátů při takovémto volebním systému v dnešní sněmovně by — pro ilustraci — vypadalo takto (v závorce uvádíme reálný stav): ANO 61 (78), ODS 25 (25), Piráti 24 (22), SPD 23 (22), KSČM 16 (15), ČSSD 15 (15), KDU-ČSL 13 (10), TOP 09 12 (7), STAN 11 (6). To jistě stojí za pozornost nejen proto, že by ANO, ČSSD a KSČM neměly spolu ve Sněmovně většinu, což je ovšem zcela na místě, protože společně zastupují jen 44,7 procenta ve volbách odevzdaných platných hlasů.

Vazbu mezi voličem a poslancem lze posílit i v poměrném systému

Mají-li k reformě volebního systému nyní Piráti odhodlání, právě pro ně by taková koncepce mohla být zajímavá, protože soudnější mezi nimi jistě chápou, že nad pěti procenty nemusejí setrvat ani do příštích voleb. Pádem pod pět procent v dohledné budoucnosti je ohrožena valná většina současných českých parlamentních stran, čili o motivaci by mohlo být postaráno.

A když už by se takovým směrem začaly ubírat úvahy nadkritického množství poslanců ve Sněmovně, možná by se mohly dotknout i nejchoulostivějšího problematického aspektu současného volebního zákona: tím je moc partajních sekretariátů nad skladbou kandidátek. Současné preferenční hlasování na kandidátkách může totiž měnit jen málo, a navíc — opět — s velmi rozdílnou vahou v závislosti na velikosti krajů.

Pokud občas stále ještě zaznívají hlasy argumentující ve prospěch změny volebního systému z poměrného na většinový, jako jeden ze základních důvodů uvádějí mnohem těsnější vazbu mezi poslanci a jejich voliči. Taková argumentace ovšem nezohledňuje, že ve většinovém systému obvykle vzniká celá řada obvodů, v nichž je politická většina dlouhodobě jasná, neměnná, a tak i zde fakticky o obsazení poslanecké role rozhodují stranické sekretariáty už nominací kandidáta.

Je tu ale možnost elegantního spojení obou principů: poměrné reprezentace i osobní vazby k poslanci. Nabízí ji finský model, v němž jsou v každém obvodě kandidáti na jednotlivých lístcích nominujících stran seřazeni abecedně, voliči pak vždy kroužkují pouze jediného z nich, a tím současně odevzdávají hlas i preferované straně.

Mandáty se mezi strany dělí podle součtu hlasů odevzdaných jejich kandidátům. A pořadí na kandidátkách se stanovuje dle absolutního počtu hlasů pro jednotlivé uchazeče. Ve Finsku voliči takto mohou označit jediné jméno, ale je jistě přestavitelná variace totožného modelu, v němž má volič možnost označit jmen víc, třeba tři.

Taková úprava by přibližovala poměrný volební systém ideálu, dávala by maximální moc voličům a nutila by strany sestavovat kandidátky vyloženě s ohledem na co nejpestřejší a nejpřesvědčivější reprezentaci vlastního programového východiska.

Je ale jasné, že právě proto v tom jen málo výhod spatří strany programově neukotvené či založené na vůdcovském principu. Proto se s prosazením takového opatření nyní počítat nedá, přestože by pro prohloubení demokratické politické kultury znamenalo skutečně mnoho, možná i více než zavedení vykostěného zákona o všeobecném referendu.

Je ale možné, že se jako obvykle neprosadí vůbec žádné změny volebního systému, přestože je jasné, že stávající dnes vyhovuje už pouze Agrofertu. A naopak jsou namístě obavy, že z jednání o reformě volebního systému vznikne nějaký „kompromis“, upřednostňující okamžité zájmy úřadující sněmovní většiny namísto dlouhodobé potřeby české demokracie.

Realistické je doufat, že diskuse o reformě volebního systému v současné sněmovně nepřivodí vznik pravidel ještě perfidnějších, než podle jakých volíme dnes. Přesto je ale na místě popsané možnosti připomínat: jako pokaždé, když se debata o tolik potřebné změně českého volebního systému začne aspoň nesměle probouzet k životu.