Po říjnových sněmovních volbách bývalý hejtman Petr Bendl (ODS) nejspíš oslavoval. Dozvěděl se, že se stal poslancem, a začal se postupně připravovat na novou funkci. Minul sotva měsíc a bylo po radosti.

Při sčítání preferenčních hlasů na kandidátních listinách se někteří členové volebních komisí nedívali na druhou stranu středočeského lístku ODS, kde seznam kandidátů pokračoval. Když po stížnostech nařídil Nejvyšší správní soud volební výsledky přepočítat v polovině okrsků ve Středočeském kraji, ukázalo se, že ve skutečnosti mandát získal Bendlův stranický kolega Martin Kupka.

Na volebním lístku byl až na druhé straně, kandidoval z 31. místa, ale díky preferenčním hlasům Bendla přeskákal. A ten pak musel vracet již zaslanou výplatu za první měsíc poslanecké služby.

„Je to jediný případ, kdy ve sněmovních volbách soud nechal přepočítat hlasy a výsledkem bylo, že mandát získal někdo jiný,“ řekl serveru Seznam zprávy politolog Tomáš Lebeda. Chyba se bohužel nestala jen tak náhodou, spíše poukazuje na širší problém s tím, jakým způsobem volíme a jak jsou následně hlasy sčítány.

↗

Členem volební komise se může stát víceméně kdokoliv, kdo o to zažádá, a úřad jeho žádost schválí. Foto B. Maleček

Naštěstí aspoň některé z potíží by byly snadno řešitelné. Zmíněné trable s kandidátem na druhé straně hlasovacího lístku by se daly ošetřit banálním pravidlem, že seznam kandidátů bude striktně vytištěn jen na jedné straně lístku, jehož velikost se odpovídajícím způsobem upraví, aby vše bylo přehlednější.

Dále by se dalo předejít řadě neplatných hlasů tím, že se zlepší kvalita papíru, na němž jsou lístky vytištěny. Často se totiž stává, že lidé vhazují do obálky omylem titěrné volební lístky hned dva — aniž by si povšimli, že jsou k sobě slepené.

Se zavedenými principy to bude těžší. Jedním z nich je ponechání volební urny v místnosti přes noc z pátku na sobotu, kdy členové komise spíše věří, že s ní nikdo nemanipuloval, než že by si tím mohli být jistí. Jak urna, tak volební místnost musí být „zapečetěná“, jde však pouze o nálepky na urně a na dveřích, přes něž se podepíše zástupce komise.

Český volební systém tak spoléhá především na to, že něco jako páska nejde odlepit a znovu přilepit. A také na to, že nikdo nikde nenechá třeba otevřené okno.

Podle Tomáše Lebedy by takováto manipulace s volebními hlasy v jedné okrskové komisi neměla velký význam v celostátních volbách, jelikož by to výsledek téměř nijak nezměnilo. Jiné je to však ve volbách komunálních.

Některé obce mají jen jeden okrsek a zde se dá změnit už mnoho. Navíc někdo jako starosta, který zrovna bojuje o svou další politickou kariéru, bude mít často v rámci své funkce větší možnost dostat se do míst, kde stojí přes noc nehlídaná volební urna. Ačkoli to zní především jako scéna z nějakého politického vesnického dramatu, absence ochrany českých voleb je reálná.

Manipulovat s volebními hlasy může ale i komise. Lebeda popisuje, že pokud by volební komisař chtěl znehodnotit při sčítání některé hlasy s preferenčními kroužky, stačí na nich dodělat jeden kroužek přes limit a celý lístek je najednou neplatný.

Jako opatření Lebeda navrhuje, aby byl ve volební místnosti v době sčítání hlasů přísný zákaz modrých propisek, kterými jinak voliči kroužkují. Ačkoli navrhované řešení může působit úsměvně, faktem je, že dnes Lebedou popsanému způsobu manipulace s voličskými hlasy prakticky nic nebrání.

Trable s kroužkováním tím ale nekončí. Podle studie z Univerzity Palackého desítky komisí postupovaly tak, že je na hlasovací lístky bez preferenčních hlasů samy doplnily pro první kvartet kandidátů. „Řada volebních komisí si některá pravidla vysvětluje po svém,“ komentoval pochybení Tomáš Lebeda. Nejenže tito členové volební komise ukázali, že na svou práci nebyli řádně připraveni, ale navíc jim v daném ohledu uniká i princip voleb samých.

Lebeda tvrdí, že by členové volebních komisí měli být proškoleni lépe. S tím však nelze souhlasit, neboť to budí dojem, že nějaké školení pro všechny členy volebních komisí vůbec probíhá. Skutečnost je taková, že členem volební komise se může stát víceméně kdokoliv, kdo o to zažádá, a úřad jeho žádost schválí. Jen musí mít volný víkend, případně dva, jedná-li se o prezidentské či senátní volby.

Velmi krátkým školením pak projde přísedící člověk z úřadu a z volební komise dále jen její předseda. Ostatní jsou pouze odkázáni na sadu pokynů napsaných v úřednickém jazyce.

Samozřejmě každý by ideálně měl svou práci brát zodpovědně, ale moc tomu nepřidává ani velmi nízká almužna, kterou volební komisař za svůj výkon dostává. A pokud se koná i druhé kolo voleb, výslužka se dostává v poměru k odpracovaným hodinám k takovým hodnotám, že jde spíše už o dobrovolnictví.

I proto realita sčítání hlasů vypadá tak, že úderem druhé hodiny odpolední se volební komisaři jedinkrát probudí z letargie a jdou počítat výsledky ve velmi rychlém tempu, protože vědí, že jakmile vše posčítají, budou moci po protrpěných hodinách za velmi nízký peníz jít konečně domů.

Zbrklost se pak projeví. Nebude třeba souhlasit počet obálek se započítanými hlasy — ačkoli to často volební komise vyřeší tak, že do systému napíší prostě o pár obálek navíc. Vždyť nikdo nic nepozná, že?

„Mám pocit, že Česká republika potřebuje radikální změnu ve sčítání hlasů,“ komentuje situaci Tomáš Lebeda. Nezbývá než souhlasit.