„Stojíme před závažným problémem rozhodnout o politické linii strany. Nemá smysl si zapírat, že v sociální demokracii je rozdílnost v představách o našem místě na politické scéně,“ říkal ve svém úvodním sjezdovém projevu na královéhradecké Střelnici dlouholetý exilový představitel sociální demokracie a končící první polistopadový předseda Jiří Horák.

Stejně jako v roce 1993 je i dnes sociální demokracie menší politickou stranou s málo početným poslaneckým klubem. Stejně jako tenkrát je vnitřně rozpolcená a nejednotná, i když dnes je její vnitřní konflikt mnohem více přítomen právě i v jejím poslaneckém klubu. Stejně jako před pětadvaceti lety hledá cesty k politické moci a rozmýšlí se, s kým a za jakých podmínek je ochotna společně vládnout.

„V podstatě vidím dva trendy,“ pokračoval Horák. „Ten, který zdůrazňuje budování demokracie a státu, podporuje myšlenku ekonomické transformace, ale zdůrazňuje přitom nutnost únosné sociální politiky a snaží se vyhnout konfrontačnímu postoji. Druhý trend vidí narůstající nebezpečí pravicové diktatury, klade důraz na konfrontaci, na populistická, silácká prohlášení a odmítá kompromis, který často označuje za kolaboraci,“ shrnoval dosluhující předseda. Horák se snažil delegáty sjezdu nabádat, aby se nenechali svést radikalitou, a pokoušel se tlumit vášně.

Šestadvacátý sjezd sociální demokracie se v Hradci Králové v roce 1993 scházel v bojové atmosféře. Podle Alexandra Mitrofanova, který první polistopadové desetiletí sociální demokracie zachytil v knize Za fasádou Lidového domu, to ostatně nikdo z delegátů ani dalších účastníků neskrýval. Očekával se střet mezi zástupci umírněných, hledajících model koexistence s dominující ODS a těch, kteří si přáli, aby se našel důstojný protivník tehdejšímu předsedovi vlády Václavu Klausovi.

Kandidátem umírněného křídla na předsedu strany byl někdejší jihlavský disident a signatář manifestu Hnutí za občanskou svobodu z konce osmdesátých let Pavel Novák. Radikálnější část členské základy si naopak v čele přála Miloše Zemana, který do strany vstoupil teprve před rokem. „No tak budeme bojovat. Mám také své oblíbené bojové sako z Federálního shromáždění,“ řekl prý před samotným začátkem sjezdu Zeman.

Horák delegáty před volbou Zemana varoval. „Předpokladem demokracie je spolupráce a vzájemný respekt. […] Byl jsem proto konsternován, když jsem četl výrok, který zazněl ze sociálně demokratických řad, že jako opozice půjdeme vládě po krku,“ říkal. Autorem výroku samozřejmě nebyl nikdo jiný než stávající prezident.

„Při všem respektu k vzletným básnickým obratům myslím, že tento výrok z našich řad nikdy zaznít neměl a že musíme učinit vše pro to, aby už nikdy nezazněl,“ pokračoval Horák s tím, že se jedná o projev nedostatku politické kultury, který je ovšem vlastní i vládní garnituře občanských demokratů. Neboť ani ta urážkami opozice nešetřila. „Mám sen, že v budoucnu sociální demokracie vyjde z voleb vítězně a bude se podílet na správě věcí veřejných ku prospěchu občanů této republiky,“ uzavřel svůj projev Horák. „Děkuji vám a adios,“ rozloučil se za dlouhého potlesku s delegáty.

Zemanův triumf

O post stranického předsedy se kromě Zemana a Nováka utkali ještě Jiří Paroubek a Petr Miller. „Sociální demokracie je státotvornou stranou, která se hlásí ke svému podílu na vybudování demokratického právního a sociálního státu,“ říkal ve svém projevu Novák. Vybízel ke spolupráci rozličných stranických proudů a prohlašoval, že se sociální demokracie nesmí bát prosazovat svůj program ve spolupráci s vládní koalicí.

„Ano, přihlašuji se zcela jasně k tomu, že chceme jít vládě po krku,“ řekl záměrně Zeman. Pokračoval s tím, že je třeba odhalovat korupční skandály nebo kritizovat vznik nových mafií a gangů. „Pouze sebevědomá strana, která nepotřebuje koalici ani s komunisty, ani s ODS, která je silná sama sebou a svým programem, je schopná zvítězit v budoucích volbách,“ pokračoval za potlesku sálu. Zeman dále zmínil, že strana potřebuje získávat nové členy — především mladší a střední generace — a posílit profesionální aparát na regionální a okresní úrovni. I on pak vyzval stranické frakce ke vzájemné spolupráci.

Podle očekávání do druhého kola volby postoupili oba tehdejší favorité. Paroubek požádal delegáty, aby podpořili Nováka, Miller naopak své spolustraníky vybídl k podpoře Zemana. „Minuty mezi prvním a druhým kolem volby předsedy strany patří v historii obnovené sociální demokracie k nejnapínavějším,“ píše Mitrofanov a pokračuje, „z jedné kluboven najednou uniklo, že Mladí sociální demokraté vedeni Stanislavem Grossem změnili původní rozhodnutí a ve druhém kole nepodpoří Nováka, ale Zemana.“

„Výsledky bojových hlasování,“ dodává Mitrofanov, „jsou na sjezdech vždy známy dřív, než se oficiálně řeknou z tribuny. Bylo tomu tak i v Hradci. Předseda volební komise ještě nestačil dojít k mikrofonu a v táboře zemanovců už vybuchlo nadšení.“ Pro Nováka hlasovalo 158 delegátů, pro Zemana 212, a ten se tak stal druhým, resp. třetím předsedou po listopadu 1989 obnovené sociální demokracie „Uvědomuji si, že mnohé z vás jsem oprávněně provokoval svoji ironií a sarkasmem. Slibuji, že ho budu nadále používat výlučně vůči našim protivníkům […] a že své bonmoty napříště schovám do skříně,“ řekl bezprostředně po zvolení Zeman.

Co nechceme

Hradecký sjezd se následně zabýval volbou zbylého vedení strany a schválil také programové vymezení sociální demokracie známé jako Závěry hradeckého sjezdu. Na tento dokument se o dva roky později odvolalo o poznání známější bohumínské usnesení, které dodnes často funguje jako klacek, jímž se sociální demokracie bije kdykoliv, kdy se naskytne byť jen teoretická možnost vytvoření vlády s podporou komunistů.

V závěrech sjezdu tenkrát stálo: „ČSSD odmítá jak levicový, tak pravicový extremismus. Naše zkušenosti se čtyřiceti lety komunistické vlády nás vedou k rozhodnutí nespolupracovat s Komunistickou stranou Čech a Moravy (příp. její nástupnickou organizací) a nevstupovat s touto stranou do žádných koalic. Naše zkušenosti s arogancí moci, projevující se zejména u Občanské demokratické strany, a neslučitelnost programu této strany s naším programem, nás vedou k rozhodnutí být opozicí vůči pravicovému neokonzervativismu a vyhnout se proto takové spolupráci, která by mohla vést ke ztrátě naší vlastní tváře a k uvolnění prostoru v levé části politického spektra pro komunistickou stranu.“

Cesta do Strakovky se nakonec ukázala kratší, než si většina delegátů královéhradeckého sjezdu představovala. Zemanovi vyšla sázka na roli kritické, hlasité opozice, která jde vládě po krku. Díky konci česko-slovenských státoprávních debat se mohl soustředit na budování polarity s předsedou ODS Václavem Klausem a oponenturu jeho představě o ekonomické transformaci.

Sociální demokracie během tří let posílila o bezmála dvacet procent a stala se srovnatelně silnou stranou jako ODS, kterou za další dva roky u vlády na dvě následující volební období vystřídala. Otázkou zůstává, zda stejně jako kdysi, tak i letos najde sociální demokracie v Hradci Králové směr, který ji zvedne mezi dominantní politické hráče. Jistou ironií osudu je, že u onoho hledání bude znovu přítomen Miloš Zeman, který se v posledních letech nesnažil o nic jiného, než o zničení strany, kterou kdysi vedl.