„Stojíme před závažným problémem rozhodnout o politické linii strany. Nemá smysl si zapírat, že v sociální demokracii je rozdílnost v představách o našem místě na politické scéně,“ říkal ve svém úvodním sjezdovém projevu na královéhradecké Střelnici dlouholetý exilový představitel sociální demokracie a končící první polistopadový předseda Jiří Horák.

Stejně jako v roce 1993 je i dnes sociální demokracie menší politickou stranou s málo početným poslaneckým klubem. Stejně jako tenkrát je vnitřně rozpolcená a nejednotná, i když dnes je její vnitřní konflikt mnohem více přítomen právě i v jejím poslaneckém klubu. Stejně jako před pětadvaceti lety hledá cesty k politické moci a rozmýšlí se, s kým a za jakých podmínek je ochotna společně vládnout.

„V podstatě vidím dva trendy,“ pokračoval Horák. „Ten, který zdůrazňuje budování demokracie a státu, podporuje myšlenku ekonomické transformace, ale zdůrazňuje přitom nutnost únosné sociální politiky a snaží se vyhnout konfrontačnímu postoji. Druhý trend vidí narůstající nebezpečí pravicové diktatury, klade důraz na konfrontaci, na populistická, silácká prohlášení a odmítá kompromis, který často označuje za kolaboraci,“ shrnoval dosluhující předseda. Horák se snažil delegáty sjezdu nabádat, aby se nenechali svést radikalitou, a pokoušel se tlumit vášně.

Šestadvacátý sjezd sociální demokracie se v Hradci Králové v roce 1993 scházel v bojové atmosféře. Podle Alexandra Mitrofanova, který první polistopadové desetiletí sociální demokracie zachytil v knize Za fasádou Lidového domu, to ostatně nikdo z delegátů ani dalších účastníků neskrýval. Očekával se střet mezi zástupci umírněných, hledajících model koexistence s dominující ODS a těch, kteří si přáli, aby se našel důstojný protivník tehdejšímu předsedovi vlády Václavu Klausovi.