Saúdský „únos“ libanonského premiéra v aktuálním i dějinném kontextu
Pavel KantnerPavel Kantner se vrací k záhadné internaci Saada Harírího při státní návštěvě Saúdské Arábie na sklonku minulého roku. Obsáhle vysvětluje, o co Arábii v Libanonu jde, specifika tamní politiky i roli, jíž hraje ve všem hnutí Hizballáh.
Zatímco svět sleduje na Blízkém východě především války v Sýrii a Iráku, a s trochou štěstí zbude prostor ještě pro Jemen či Saúdskou Arábii, zůstává stranou pozornosti maličký Libanon. Právě tam se přitom děly v posledních měsících věci jen o něco méně dramatické.
Dne 4. listopadu loňského roku oznámil libanonský premiér Saad Harírí, tou dobou na státní návštěvě v Saúdské Arábii, nečekaně svoji rezignaci. Zmínil obavy o svou bezpečnost a připomněl vraždu svého otce, za níž dle všeho stálo libanonské šíitské hnutí Hizballáh.
Saúdská Arábie souběžně prohlásila, že Libanon, v jehož vládě má Hizballáh velkou sílu, jí vyhlásil válku a varovala, že je připravená bránit se všemi dostupnými prostředky. Argumentovala účastí Hizballáhu na regionálních konfliktech v Sýrii a z malé části i v Jemenu, konkrétně raketovým útokem, vypáleným pravděpodobně příslušníky Hizballáhu z území ovládaného jemenskými Houthis.
Dále vyčetli Saúdové libanonské vládě laxnost a nedostatek ochoty aktivity Hizballáhu zkrotit, jakož i skutečnost, že se zmíněná organizace podílí na vládě i přímo, dvěma ministerskými posty.
Hizballáh vyjádřil v reakci domněnku, že Harírí byl Saúdskou Arábií zadržen jako rukojmí. Tento názor přijali i mnozí komentátoři a další libanonští političtí představitelé, včetně křesťanského prezidenta Michaela Aúna. Rezignaci proto odmítli akceptovat.
Harírí se ze Saúdské Arábie vrátil až dva týdny po plánovaném konci návštěvy, Saúdská Arábie však obvinění z únosu odmítla s tím, že se jednalo o dobrovolný politický azyl. Sám Harírí se odmítl ke svému pobytu v Saúdské Arábii vyjadřovat a řekl, že si přeje, aby jeho podrobnosti zůstaly tajemstvím. Po svém návratu zopakoval zájem rezignovat, ale toto rozhodnutí dočasně odložil, aby jej nakonec 5. prosince odvolal.
Datum saúdského pobytu premiéra Harírího se přitom krylo s probíhajícím královským autopřevratem ve vlastní Arábii, při kterém byli mnozí saúdští princové a další politici za nejasných okolností uvrženi do sice luxusního, leč přesto izolačního domácího vězení.
Chování Saúdské Arábie tak lze vnímat jako snahu o zastrašení Libanonu, potažmo Hizballáhu, nebo naopak jako jeho provokaci a snahu o vyvolání konfliktu, či jako prosté odvedení pozornosti od domácích čistek a neúspěchů v Jemenu.
Libanonské reálie jsou ale komplikovanější. Jak je možné, že jedna z libanonských politických stran se aktivně účastní válek v několika státech? Je vůbec Hizballáh politickou stranou? A proč s ním premiér Harírí spoluvládne, když je podle všeho zodpovědný za smrt jeho otce?
Teprve s odpověďmi na tyto otázky lze vyjasnit kontext posledního dění obklopujícího jednu z nejsložitějších zemí regionu.
Libanonská občanská válka a nástup teroristů
Podle toho, jak hluboko do minulosti hodláme zajít, můžeme hledat kořeny dnešní situace v arabském jaru, nepokojích z let 2005-2008, nebo samotném současném uspořádání Libanonu stvrzeném roku 1989 Dohodou z Taifu.
Dohodě z Taifu předcházela válka, která vypukla v Libanonu na začátku sedmdesátých let a je považována za jeden z nejméně přehledných konfliktů moderních dějin. Zúčastnily se jí desítky milicí, tři znepřátelené vlády a nespočet zahraničních aktérů.
Tradičně se jako datum jejího počátku uvádí 13. duben 1975. Krvavé boje však probíhaly již od počátku sedmdesátých let. Předehrou války byly izraelské vojenské operace z let 1972-1973, které významně rozjitřily emoce Libanonců, a jim předcházející činnost palestinských teroristických skupin, které podnikaly útoky na Izrael a pustošily jižní Libanon od roku 1970, kdy byly vytlačeny právě do Libanonu z Jordánska.
Samotná libanonská občanská válka zapůsobila jako šok pro celý svět. Slavného akademika libanonského původu, Nassima Nicholase Taleba, inspirovala k napsáni knihy Černá labuť. Tímto pojmem označuje přelomové historické události, které se v kontextu své doby jeví jako zhola nemožné, avšak zpětným pohledem jako nevyhnutelné.
Dnes se zdá logické, že zpolitizování otázky palestinských uprchlíků v Libanonu, volný pohyb po zuby ozbrojených členů hned několika teroristických skupin a svévolné vojenské zásahy sousedního státu vedly k občanské válce. Tehdy však byl Libanon vnímán jako nejvyspělejší a nejvzdělanější blízkovýchodní země, kde žily v míru nejrůznější etnické a náboženské skupiny po několik století. Zdálo se proto neuvěřitelné, že relativně banální krize s „pouhými“ stovkami obětí a vzájemné obviňování několika politických vůdců z odpovědnosti je počátkem mnohaletého válečného konfliktu, který zanechá přes sto tisíc mrtvých.
Je možné, že Francie se bude snažit posílit svou roli na Blízkém východě. Když Donald Trump prohlásil Jeruzalém za hlavní město Izraele, a vyřadil tak do budoucna USA z role prostředníka mezi izraelskou vládou a Palestinci, vypadalo to, že opět Emmanuel Macron je prvním, kdo si připravuje půdu, aby onu roli převzal.
Teď zrovna se nicméně nezdá, že by se Francouzi chtěli nějak veřejně vyjadřovat k situaci v Libanonu. Stejně tak nijak výrazně nevystoupili proti tureckému útoku na Afrín, spokojili se s mlhavým bezzubým odsouzením, „pokud by se ukázalo, že jde o agresi, a ne o protiteroristickou operaci,‟ stejně jako všichni ostatní dosavadní spojenci Kurdů v boji proti Islámskému státu. Tak uvidíme — stejně nám asi nezbude nic moc jiného než se jen bezmocně dívat.
Zkouším si představit, že u nás máme parlamentní a vládní stranu, která má větší vojsko, než je česká armáda, je štědře podporovaná cizí velmocí, vede boje v sousedních zemích a ve znaku má vztyčenou paži svírající samopal........ a moc mi to nejde.