Ze světa dvou princezen

Filip Outrata

Pohádku neohrožuje feminismus ve smyslu aktivní, pro příběh rozhodující role ženy, ani rozvolnění genderových stereotypů. Ohrozilo by ji jedině to, kdyby lidé ztratili schopnost milovat, udělat něco pro druhého a snít o lepším světě.

Aspoň letmo je znají skoro všichni. Rodiče dcer v dětském věku je zřejmě většinou znají důvěrně. Dvě dívky, jejichž animované postavy a tváře zdobí nejeden artikl různého druhu, od oblečení přes sešity, nejrůznější hračky a skládačky až po kosmetiku. Anna a Elsa, princezny z pohádky Ledové království.

Chtěl jsem si ověřit, jaké vzory jsou dnešním holčičkám (a proč ne, třeba i klukům) vlastně předkládány, a na film jsem se podíval spolu s dcerkou. A nezůstalo jen u jednoho zhlédnutí. Vlastně jsem Ledovému království propadl. Musel jsem konstatovat, že dnešní holky z našich školek a škol na tom nejsou vůbec špatně, když mezi jejich první idoly patří tyto dvě mladé ženy z království Arendelle.

Královské sestry v akci

Elsa i Anna jsou každá jiná, ale mají společné to, že jsou aktivní, perou se s nepřízní osudu, který z nich v mladém věku učinil sirotky. Jsou vrženy do dospělosti a musejí převzít odpovědnost nejen za svůj život, ale i za království.

Starší Elsa je mimořádně nadaná, její kouzelné schopnosti jsou pro ostatní ale zároveň obohacující i nebezpečné — tak jako led, který dokáže vytvořit nádherná díla i zabíjet —, a tak je z rozhodnutí rodičů držena v izolaci od okolního světa, dokonce i od své sestry. Její zápas spočívá v tom naučit se žít se svými obdarováními, která ji vyčleňují ze společnosti ostatních lidí. Když narazí na nepřijetí a strach, nejprve utíká od lidí do samoty, aby nakonec našla cestu, jak zůstat sama sebou a přitom být s druhými.

Alespoň letmo je znají úplně všichni. Repro DR

Anna o sobě říká, že je na rozdíl od své sestry „úplně obyčejná“. Představuje se jako trochu lehkomyslná dívka, okouzlená světem, který nezná, snící o romantické lásce. Záhy se však zcela sama vydává na cestu za záchranou své sestry a své země. Není to žádná rozená bojovnice, musí si stále dodávat kuráž, ale neodradí a nezlomí ji nic. Vyrovná se s tím, když ji Elsa ve strachu znovu drsně odmrští, i s tím, že se její romantická představa o lásce rozplyne jako dým a vysněný princ ji cynicky zradí. Nakonec získá zpět svou sestru a nádavkem k tomu i (nečekaného) muže svých snů.

Tím je Kristoff, tak trochu asociální ledař, který vyrostl ve společnosti kamaráda soba a roztomilých a neotesaných kamenných skřítků — trollů. Ve vztazích s lidmi se nechová s nenuceností a obratností (zrádného) prince, je nejistý a nedůvěřivý. Vztah Anny a Kristoffa se rodí pozvolna a zprvu nepříliš romanticky a je to vztah zcela rovnocenných partnerů, založený na vzájemném respektu. Oba několikrát zachrání jeden druhého, objevují nové stránky toho druhého a učí se od sebe.

Postavy Ledového království se nechovají šablonovitě. Na první pohled drsný Kristoff se nestydí za slzy, věrně se stará o sobího kamaráda Svena, celkově je úplný opak sebejistého „alfa samce“. Když se v závěrečné scéně schyluje k jeho polibku s Annou, rozpačitě se ptá, jestli může. Přesto vůbec nepůsobí jako slaboch, jeho hrdinství je pouze rozvážné a nenápadné a nedává se najevo siláckými řečmi a gesty. Citlivost a ohleduplnost nejsou nic nemužného, právě naopak.

×
Diskuse
Poznámka s tématem související jen okrajově:

Na filmech pro děti z Disneyho studií velmi oceňuji, jak velký prostor dostává symfonický hudební doprovod. Zkomponovaný dobrými současnými skladateli, nahraný vynikajícím orchestrem ve vynikající koncertní síni, kterou studio v L.A. nechalo postavit:

https://img16.rajce.idnes.cz/d1602/9/9236/9236003_4cd4d395a57358b22ab5b1bde3af1413/images/2017-04-22_212829.jpg?ver=2

Je důležité, aby měly děti kde uslyšet velký orchestr. Aby učinily zkušenost, jak plastická, rozmanitá a emotivní dokáže hudba být. Aby poznaly větší a složitější harmonické struktury takříkajíc na vlastní kůži, v bezprostřednosti hudebního prožitku, bez slov......

Nejlépe by to bylo samozřejmě na koncertu, ale víme jaká je doba -- díky aspoň za dobrý zvuk současných soundsystémů v kinech, které hrají mnohem lépe než nějaká minivěž doma, a dokážou koncertní zážitek trochu napodobit.

Obzvlášť dnes, kdy komerční média zaplavuje antihudba plná obdivu k mamonu, násilí, urážkám žen a nyní hlavně fetu.

https://a2larm.cz/2018/01/rap-je-posedly-xanaxem-co-to-prozrazuje-o-nasem-svete/
HZ
Autor může mít se svým příznivým pohledem na pohádku o dvou princeznách pravdu. Mne minula. Možná dělám chybu, že se některým filmům vyhýbám.
Mrkla jsem tedy aspoň na trailer. Utvrdila jsem se v tom, že prostě nechápu, proč jsou tvůrci disneyovek přesvědčeni, že by se jim nepodařilo získat srdce malých diváků bez strašidelné porce roztodivných roztomilůstek, výtvarným pojetím počínaje a přepísknutými komickými výstupy konče.
Třeba by mě příběh dojal i tak. Ale pravděpodobně bych místo ronění slz skřípala zuby a ušlechtilým poselstvím filmu by na mne studio Disney plýtvalo zbytečně.
FO
January 10, 2018 v 21.49
Díky, pane Morbicere,
že jste to téma nakousl. Myslím totiž, že hudebně je Ledové království velmi povedené. Třeba hned úvodní bezeslovný zpěv v podání norského ženského sboru Cantus, inspirovaný jak jsem se dočetl tradiční laponskou hudbou. Vtáhne to člověka do filmu a už nepustí.

Celkově je film podle mě hudebně podmanivý, a přesně jak píšete hudba (spolu s výtvarně silnou animací) podbarvuje důležité scény.
FO
January 10, 2018 v 21.55
Trailery
Paní Zemanová, trailery jsou zvláštní žánr, většinou se do nich snaží nacpat ty nejdějovější scény filmu, a tím pádem zůstanou stranou ty méně dějové, klidnější. Ve výsledku to pak vypadá jako šílený přepísknutý mišmaš. Film tak ovšem nepůsobí.
January 11, 2018 v 8.13
Mně se film, který jsem viděla loni, také docela líbil. Ovšem úspěšné animované dětské filmy nebo seriály bývají často doprovázeny hračkovým a obrázkovým „šílenstvím“. Nezastaví se to jen u panenek, knížek a omalovánek.  Obrázek Elsy a Anny na vás kouká z míčů, z hrníčků a talířků, ze školních brašen, z kabelek a sešitů, ze šatiček, triček, kalhot, čepic, z pyžam, dokonce i ze šampónů a dětských krémů. A nekupte to, když se to dětem tak líbí! To říkám jako babička několika vnoučat.
F. Outratovi: Ano, i ne-symfonické hudební motivy jsou u Disneyů vybírány velmi citlivě a s kvalitou. A to dokonce i u takového Shreka, který je hodně do pop-music.
(ale já Shreka rád :),
stejně jako jeho dvojče Hellboye)

Pokud jde o symfoniku, tak se hluboce skláním před Johnem Williamsem a jeho hudbě k Harrymu Potterovi.
Je opravdu skvostná.
Třeba ta veselá a rozverná scéna z Jedničky, kdy se žáci prvního bradavického ročníku učí létat na košťatech. Někomu to jde hůř, někomu líp, a i samotný Harry s tím má zpočátku dosti komické potíže.
Slyšíme housle, violy, cella.......... postupně se přidávají pikoly, příčné flétny, hoboje, fagoty........................ a když Harry nakonec létající koště plně zvládne a triumfálně letí kolmo vzhůru k obloze, zní celý orchestr ---, pozouny a lesní rohy a další plechy tomu dodávají fanfáry a triumfálnost.............. úžasná, úžasná filmová scéna.
P.Hájkové: Přesně. Nejde nepodlehnout.

Tohle šílenství s cetkami...... ale co proti tomu dělat?
FO
January 11, 2018 v 10.13
To šílenství s reklamními věcmi je samozřejmě šílené. Dělat se proti tomu dá snad jen to, že se přes protesty dětem prostě něcou nekoupí, i když to hodně chtějí (což se snadno řekne, hůř udělá).

Doma vlastně máme s Elsou a Annou hlavně pár kousků oblečení, jinak jen sem tam něco. Beru to tak, že je to pořád o něco lepší než Spidermani, různé příšery a roboti, co se dělají pro kluky.
JV
January 11, 2018 v 11.53
No, nevím, nevím ...
Ano, paní Hájková, to je přesně to, co na těch dnešních pohádkových příbězích není dobré. Totiž to, že o ně vlastně ani nejde.

Už to není jenom příběh, který má dětem ukázat co je dobré a co nikoliv a má v nich podnítit výchovu ke správnému hodnotovému řádu.

Člověk se nemůže ubránit dojmu, že jde především o byznys (je to produkt filmový, mediální, reklamní, hračkový, textilní, hudební, produkt pro školní potřeby, atd., atd). Ostatně, to už objevili před sto lety v Americe, že skvělý byznys se dělá s rodiči přes jejich děti. „No, přece byste nebyl takový rodič-necita, který by to těm vašim miláčkům nekoupil! Vždyť to všechny děti už mají!!!“ Dodávám: začíná to u ručníčku „Hallo Kitty“ a končí placením přípravek na přijetí na střední školu, resp. placeným školstvím. Zatím!

Všimněme si také, jak tyto pohádky propagují konzumentský životní styl, módu a vkus. Do otupění se objednává pizza. O ztvárnění dívčích postaviček ve stylu „celebrit“ ani nemluvě.

Takže, sečteno, podtrženo, člověk vlastně neví, jestli ta hezká pohádka s tím vším okolo nenavádí ty děti falešným směrem a nenadělá více škody, než užitku.
FO
January 11, 2018 v 13.30
Jiřímu Vyleťalovi
Milý Jirko, upozorňuješ na důležité otázky. Konzumentský přístup je špatný a podporovat jej není v pořádku. Na druhou stranu samotný tento příběh nijak konzumentský styl života nepodporuje, princezny se nechovají jako celebrity, dokonce se i (na princezny) jednoduše oblékají. Poselství je jasné, hodnoty, které si lze z příběhu odnést, také.

Podle mě hodně záleží na tom, jak rodiče či prarodiče s dětmi pracují. Když nechají děti jen v záplavě předmětů a nerozvíjejí s nimi fantazii, neprobírají nebo neprožívají s nimi ty příběhy, pak je to špatně a nevede to děti správným směrem. Když se dětem věnují, pak ani ten byznys okolo nakonec nemůže dětem uškodit.
January 11, 2018 v 14.47
Takže v nákupech platí zlatá střední cesta. Nebo ještě raději méně než více.
Ony jsou i k té pohádce nakonec možné dva různé rodičovské přístupy. Jeden je ten, že necháme děti bez komentáře, ať si pohádku vyloží po svém a udělají si z ní závěr samy, a druhý přístup je ten, že se pokusíme pohádku s nimi rozebrat a obrátit jejich pozornost k nějakým pozitivním momentům. Oba výchovné přístupy mají své klady a oba se mohou zvrhnout do krajnosti, kdy buď jenom pustíme televizi a dál si dětí nevšímáme - anebo naopak, neustále jim říkáme, co si o čem mají myslet a nenecháme je vůbec, aby si udělaly svůj názor.
Třetí krajnost by byla, kdybychom dětem chtěli "módní" filmy úplně zakázat, aby je náhodou nezkazily.
Pan Outrata radí prožívat ty příběhy s nimi. To je myslím dobré.
Být dobrým rodičem vlastně vůbec není snadné. Zvlášť v tak složitém světě, jaký je ten dnešní, ve světě, který rozhodně nezměníme jen tak, nějakým zákazem - ať už konzumu nebo něčeho jiného.
FO
January 11, 2018 v 22.56
Prožívat pohádkové příběhy s dětmi je podle mě opravdu dobré, ale mě to velice baví a tím to mám usnadněné. Teď si s dcerkou na princezny Elsu a Annu intenzivně hrajeme a baví mě to moc. Chce to ovšem čas. To je to nejcennější, co se asi dá dětem dát.
January 12, 2018 v 0.32
Mimochodem
Je to takový okrajový postřeh, ale všiml jsem si toho teď během Vánoc: v japonských animácích jsou vždycky silnější a většinou celkově schopnější ženy než muži, a to vždy jednoznačně a od počátku do konce. Mužské postavy se obvykle během děje různě vzmužují, očišťují nebo moudří, aby byly na konci rovnocennými partnery.
JV
January 12, 2018 v 7.14
Panu Outratovi
Filipe, máš pravdu, já se z pohádek také raduji. A zdaleka ne v každé je zamontován konzum. Teď si připadám jako bych ti chtěl kazit radost. To, prosím, ani v nejmenším.

Jenom jsem si všiml z toho, na co koukají naše holky (vnučky), jak na konci pohádky se na diváka vyhrne ta záplava reklamy na vše, co jméno má, a v té pohádce bylo k vidění.

S tím výkladem rodičů k tomu, co děti sledují, to může být dost problematické, protože rodiče na to nemají moc času - a to nemluvíme o neúplných rodinách. Nehledě na to, že jim tu pohádku pustí z PC, aby od nich byl na chvíli klid a mohli něco udělat.

Za nás to bylo jednodušší, hráli jsme si s jinými dětmi venku, na TV jsme skoro nekoukali, výklad nebyl potřeba a rodiče neměli potřebu mít od nás na chvíli pokoj. Ten čas, kdy si děti takto hrály, je ale dávno pryč a ve městech to ani nejde.

Filipe, přeji ti hojnost radosti, kterou prožíváš s Tvoji dcerou. Přijmi prosím omluvu za to mé škarohlídství.

Jirka
January 12, 2018 v 7.50
Skutečný život (tedy i kontakt s kamarády) je myslím vždycky lepší než virtuální realita.
Ale pan Vyleťal má pravdu: ty časy, kdy si děti společně hrály venku, aniž se o ně rodiče museli bát, už jsou pryč.
January 12, 2018 v 8.55
A ještě... Filip Outrata prožívá filmy se svou dcerkou, věnuje jí svůj čas. Někteří lidé buď ten čas nemají, jak píše pan Vyleťal, nebo toho prostě nejsou schopni. I to je realita.
FO
January 12, 2018 v 9.34
P. Jedličkovi
Díky za doplnění, japonské animované filmy znám bohužel velice málo, ale i z toho mála souhlasím s tímto hodnocením.
FO
January 12, 2018 v 9.52
Paní Hájkové
Nechtěl jsem, aby to vyznělo tak, že všichni rodiče musejí prožívat filmy s dětmi a věnovat jim hodně času. Je mi jasné, že mnozí to z různých důvodů dělat nemohou a já mám zkrátka štěstí.
+ Další komentáře