Ze světa dvou princezen
Filip OutrataPohádku neohrožuje feminismus ve smyslu aktivní, pro příběh rozhodující role ženy, ani rozvolnění genderových stereotypů. Ohrozilo by ji jedině to, kdyby lidé ztratili schopnost milovat, udělat něco pro druhého a snít o lepším světě.
Aspoň letmo je znají skoro všichni. Rodiče dcer v dětském věku je zřejmě většinou znají důvěrně. Dvě dívky, jejichž animované postavy a tváře zdobí nejeden artikl různého druhu, od oblečení přes sešity, nejrůznější hračky a skládačky až po kosmetiku. Anna a Elsa, princezny z pohádky Ledové království.
Chtěl jsem si ověřit, jaké vzory jsou dnešním holčičkám (a proč ne, třeba i klukům) vlastně předkládány, a na film jsem se podíval spolu s dcerkou. A nezůstalo jen u jednoho zhlédnutí. Vlastně jsem Ledovému království propadl. Musel jsem konstatovat, že dnešní holky z našich školek a škol na tom nejsou vůbec špatně, když mezi jejich první idoly patří tyto dvě mladé ženy z království Arendelle.
Královské sestry v akci
Elsa i Anna jsou každá jiná, ale mají společné to, že jsou aktivní, perou se s nepřízní osudu, který z nich v mladém věku učinil sirotky. Jsou vrženy do dospělosti a musejí převzít odpovědnost nejen za svůj život, ale i za království.
Starší Elsa je mimořádně nadaná, její kouzelné schopnosti jsou pro ostatní ale zároveň obohacující i nebezpečné — tak jako led, který dokáže vytvořit nádherná díla i zabíjet —, a tak je z rozhodnutí rodičů držena v izolaci od okolního světa, dokonce i od své sestry. Její zápas spočívá v tom naučit se žít se svými obdarováními, která ji vyčleňují ze společnosti ostatních lidí. Když narazí na nepřijetí a strach, nejprve utíká od lidí do samoty, aby nakonec našla cestu, jak zůstat sama sebou a přitom být s druhými.
Anna o sobě říká, že je na rozdíl od své sestry „úplně obyčejná“. Představuje se jako trochu lehkomyslná dívka, okouzlená světem, který nezná, snící o romantické lásce. Záhy se však zcela sama vydává na cestu za záchranou své sestry a své země. Není to žádná rozená bojovnice, musí si stále dodávat kuráž, ale neodradí a nezlomí ji nic. Vyrovná se s tím, když ji Elsa ve strachu znovu drsně odmrští, i s tím, že se její romantická představa o lásce rozplyne jako dým a vysněný princ ji cynicky zradí. Nakonec získá zpět svou sestru a nádavkem k tomu i (nečekaného) muže svých snů.
Tím je Kristoff, tak trochu asociální ledař, který vyrostl ve společnosti kamaráda soba a roztomilých a neotesaných kamenných skřítků — trollů. Ve vztazích s lidmi se nechová s nenuceností a obratností (zrádného) prince, je nejistý a nedůvěřivý. Vztah Anny a Kristoffa se rodí pozvolna a zprvu nepříliš romanticky a je to vztah zcela rovnocenných partnerů, založený na vzájemném respektu. Oba několikrát zachrání jeden druhého, objevují nové stránky toho druhého a učí se od sebe.
Postavy Ledového království se nechovají šablonovitě. Na první pohled drsný Kristoff se nestydí za slzy, věrně se stará o sobího kamaráda Svena, celkově je úplný opak sebejistého „alfa samce“. Když se v závěrečné scéně schyluje k jeho polibku s Annou, rozpačitě se ptá, jestli může. Přesto vůbec nepůsobí jako slaboch, jeho hrdinství je pouze rozvážné a nenápadné a nedává se najevo siláckými řečmi a gesty. Citlivost a ohleduplnost nejsou nic nemužného, právě naopak.
Na filmech pro děti z Disneyho studií velmi oceňuji, jak velký prostor dostává symfonický hudební doprovod. Zkomponovaný dobrými současnými skladateli, nahraný vynikajícím orchestrem ve vynikající koncertní síni, kterou studio v L.A. nechalo postavit:
https://img16.rajce.idnes.cz/d1602/9/9236/9236003_4cd4d395a57358b22ab5b1bde3af1413/images/2017-04-22_212829.jpg?ver=2
Je důležité, aby měly děti kde uslyšet velký orchestr. Aby učinily zkušenost, jak plastická, rozmanitá a emotivní dokáže hudba být. Aby poznaly větší a složitější harmonické struktury takříkajíc na vlastní kůži, v bezprostřednosti hudebního prožitku, bez slov......
Nejlépe by to bylo samozřejmě na koncertu, ale víme jaká je doba -- díky aspoň za dobrý zvuk současných soundsystémů v kinech, které hrají mnohem lépe než nějaká minivěž doma, a dokážou koncertní zážitek trochu napodobit.
Obzvlášť dnes, kdy komerční média zaplavuje antihudba plná obdivu k mamonu, násilí, urážkám žen a nyní hlavně fetu.
https://a2larm.cz/2018/01/rap-je-posedly-xanaxem-co-to-prozrazuje-o-nasem-svete/
Mrkla jsem tedy aspoň na trailer. Utvrdila jsem se v tom, že prostě nechápu, proč jsou tvůrci disneyovek přesvědčeni, že by se jim nepodařilo získat srdce malých diváků bez strašidelné porce roztodivných roztomilůstek, výtvarným pojetím počínaje a přepísknutými komickými výstupy konče.
Třeba by mě příběh dojal i tak. Ale pravděpodobně bych místo ronění slz skřípala zuby a ušlechtilým poselstvím filmu by na mne studio Disney plýtvalo zbytečně.
Celkově je film podle mě hudebně podmanivý, a přesně jak píšete hudba (spolu s výtvarně silnou animací) podbarvuje důležité scény.
(ale já Shreka rád :),
stejně jako jeho dvojče Hellboye)
Pokud jde o symfoniku, tak se hluboce skláním před Johnem Williamsem a jeho hudbě k Harrymu Potterovi.
Je opravdu skvostná.
Třeba ta veselá a rozverná scéna z Jedničky, kdy se žáci prvního bradavického ročníku učí létat na košťatech. Někomu to jde hůř, někomu líp, a i samotný Harry s tím má zpočátku dosti komické potíže.
Slyšíme housle, violy, cella.......... postupně se přidávají pikoly, příčné flétny, hoboje, fagoty........................ a když Harry nakonec létající koště plně zvládne a triumfálně letí kolmo vzhůru k obloze, zní celý orchestr ---, pozouny a lesní rohy a další plechy tomu dodávají fanfáry a triumfálnost.............. úžasná, úžasná filmová scéna.
Tohle šílenství s cetkami...... ale co proti tomu dělat?
Doma vlastně máme s Elsou a Annou hlavně pár kousků oblečení, jinak jen sem tam něco. Beru to tak, že je to pořád o něco lepší než Spidermani, různé příšery a roboti, co se dělají pro kluky.
Už to není jenom příběh, který má dětem ukázat co je dobré a co nikoliv a má v nich podnítit výchovu ke správnému hodnotovému řádu.
Člověk se nemůže ubránit dojmu, že jde především o byznys (je to produkt filmový, mediální, reklamní, hračkový, textilní, hudební, produkt pro školní potřeby, atd., atd). Ostatně, to už objevili před sto lety v Americe, že skvělý byznys se dělá s rodiči přes jejich děti. „No, přece byste nebyl takový rodič-necita, který by to těm vašim miláčkům nekoupil! Vždyť to všechny děti už mají!!!“ Dodávám: začíná to u ručníčku „Hallo Kitty“ a končí placením přípravek na přijetí na střední školu, resp. placeným školstvím. Zatím!
Všimněme si také, jak tyto pohádky propagují konzumentský životní styl, módu a vkus. Do otupění se objednává pizza. O ztvárnění dívčích postaviček ve stylu „celebrit“ ani nemluvě.
Takže, sečteno, podtrženo, člověk vlastně neví, jestli ta hezká pohádka s tím vším okolo nenavádí ty děti falešným směrem a nenadělá více škody, než užitku.
Podle mě hodně záleží na tom, jak rodiče či prarodiče s dětmi pracují. Když nechají děti jen v záplavě předmětů a nerozvíjejí s nimi fantazii, neprobírají nebo neprožívají s nimi ty příběhy, pak je to špatně a nevede to děti správným směrem. Když se dětem věnují, pak ani ten byznys okolo nakonec nemůže dětem uškodit.
Ony jsou i k té pohádce nakonec možné dva různé rodičovské přístupy. Jeden je ten, že necháme děti bez komentáře, ať si pohádku vyloží po svém a udělají si z ní závěr samy, a druhý přístup je ten, že se pokusíme pohádku s nimi rozebrat a obrátit jejich pozornost k nějakým pozitivním momentům. Oba výchovné přístupy mají své klady a oba se mohou zvrhnout do krajnosti, kdy buď jenom pustíme televizi a dál si dětí nevšímáme - anebo naopak, neustále jim říkáme, co si o čem mají myslet a nenecháme je vůbec, aby si udělaly svůj názor.
Třetí krajnost by byla, kdybychom dětem chtěli "módní" filmy úplně zakázat, aby je náhodou nezkazily.
Pan Outrata radí prožívat ty příběhy s nimi. To je myslím dobré.
Být dobrým rodičem vlastně vůbec není snadné. Zvlášť v tak složitém světě, jaký je ten dnešní, ve světě, který rozhodně nezměníme jen tak, nějakým zákazem - ať už konzumu nebo něčeho jiného.
Jenom jsem si všiml z toho, na co koukají naše holky (vnučky), jak na konci pohádky se na diváka vyhrne ta záplava reklamy na vše, co jméno má, a v té pohádce bylo k vidění.
S tím výkladem rodičů k tomu, co děti sledují, to může být dost problematické, protože rodiče na to nemají moc času - a to nemluvíme o neúplných rodinách. Nehledě na to, že jim tu pohádku pustí z PC, aby od nich byl na chvíli klid a mohli něco udělat.
Za nás to bylo jednodušší, hráli jsme si s jinými dětmi venku, na TV jsme skoro nekoukali, výklad nebyl potřeba a rodiče neměli potřebu mít od nás na chvíli pokoj. Ten čas, kdy si děti takto hrály, je ale dávno pryč a ve městech to ani nejde.
Filipe, přeji ti hojnost radosti, kterou prožíváš s Tvoji dcerou. Přijmi prosím omluvu za to mé škarohlídství.
Jirka
Ale pan Vyleťal má pravdu: ty časy, kdy si děti společně hrály venku, aniž se o ně rodiče museli bát, už jsou pryč.