„Dejte mi telefonní číslo, kam mám volat, když potřebuju něco dohodnout v Bruselu,“ prohlásil kdysi údajně Henry Kissinger. Čímž chtěl říci, že evropská integrace je propletencem institucí a předsedů, v jejichž kompetencích je těžké se vyznat. V tom je samozřejmě specifičnost Evropské unie, jaká nemá ve světě obdoby: že je zároveň unií zemí i unií obyvatel, integrovaným prostorem, zároveň ale rozčleněným mezi svébytné státy, které si střeží svoji autonomii.

Má tedy zároveň předsedu Evropské rady (čili vlád států) Tuska a předsedu Evropské komise Junckera (čili exekutivy). Při všech velkých mezinárodních jednáních sedí za Unii za jednou stranou stolu oba.

Aby to zjednodušil, Juncker minulý týden ve svém výročním projevu o stavu EU navrhl obě funkce sloučit s tím, že „bude-li evropská loď mít jednoho kapitána, bude čitelnější a srozumitelnější“. Nahlas tak řekl, co si myslí spousta lidí, totiž že instituce EU je třeba zjednodušit a učinit efektivnější. Proto, aby jim rozuměli její obyvatelé i zbytek světa. Učinit efektivnější ale znamená dát jim víc pravomocí, tedy větší integraci.

Juncker navrhl spoustu dalších zjednodušení a způsobů, jak posílit účinnost EU, nejen spojit dva předsedy. Jejich společným jmenovatelem je jedno: podstatné prohloubení dosavadní integrace. To byl hlavní message jeho projevu a my jako Česká republika musíme vědět, jak se k němu postavit. Implicitně navrhl neuhnout z cesty, na kterou se vydalo po válce šest zakládajících zemí EHS a kterou se různým způsobem snaží zpochybnit později připojené státy včetně větší části Britů.

Nemohl jinak, je to jeho povinnost. Stojí v čele Evropské komise, která má za úkol pracovat na evropské integraci. Politicky ale jeho projev znamenal víc než povinnost vysokého představitele bránit instituci, v jejímž čele stojí. Je jasné, že pro své teze dostal zelenou od velkých států, Německa a Francie, Itálie a Španělska. Nikdo z nich jeho návrhy po projevu nezpochybnil, jeho projev evidentně souzněl s evropským mainstreamem. Kdyby neměl oporu hlavních hráčů, koncipoval by svoje vystoupení jinak.

S kritikou se ozval maďarský ministr zahraničí s tvrzením, že integrace povede do slepé uličky, holandský premiér kritizující příliš romantické „vize“ Junckera a dánský premiér odmítající spojení dvou předsednických funkcí. Naopak francouzský Le Monde napsal, že Juncker byl ohledně reforem opatrnější než Macron. Jak se dalo čekat, do Junckera se pustily hlavní britské probrexitovské listy s tím, že prý chce vytvořit „Spojené státy evropské“ a jak moudré bylo z tohoto projektu odejít. Stejným hlasem mluvil v Telegraphu Nigel Farage.

ČR by měla rychle naskočit do integrace

Pro nás Čechy je podstatné, že Juncker evidentně mluvil za hlavní hráče mainstreamu. Znamená to zapřemýšlet a rychle politicky jednat. Úkol pro tuto i příští vládu, úkol pro ministerstvo zahraničí a pro politické strany v parlamentu i v předvolební kampani. Ukazovat obyvatelstvu, v čem je pro ně EU přínosná, měnit ten nešťastný stav, kdy vlivem desetiletí virulentní agitace Václava Klause a jeho eurofobního okolí vykazuje ČR skoro nejnižší podporu pro členství v EU. Paradox u státu, která má z EU jen výhody. Pracovat na přistoupení k euru, a ne donekonečna bezdůvodně přešlapovat. Daleko menší Estonsko s eurem prosperuje, stejně tak nevelké Slovensko, společná měna jejich ekonomikám v nejmenším neuškodila. To všechno je důležité zvlášť v téhle předvolební době, kdy se rozhoduje, zda se u moci udrží proevropské síly, nebo nabyde vrchu nechuť k evropské integraci, jak je už slyšet a vidět na všelijakých národovecky obranářských, nebo naopak útočných billboardech.

Kulturně, civilizačně, písmem i nábožensky patříme k západní Evropě, tedy dnes k EU. Obyvatelstvo ČR si tuto přináležitost navíc rozhodlo většinou hlasů v referendu. K EU patříme ekonomicky, jdou tam dvě třetiny našeho vývozu, jde k nám odtud většina investic. Ročně dostáváme miliardy na dotacích. Patříme tam i politicky, obranou. Léta největší české prosperity, ať už za Karla IV. nebo za Masaryka, se pro nás shodovala se zapojením do západoevropských struktur. Chceme-li pokračovat v prosperitě a klidném životě, musíme následovat hlavní evropský proud. Ten způsobil, že Evropa je dnes pro většinu obyvatel nejlepším místem k životu na planetě. Kdekdo by tu chtěl žít.

Kdo u nás říká opak, kdo do našeho zapojení do evropského proudu kope a vykládá, že Brusel je nová RVHP, že bychom měli z EU vystoupit a ať si Brusel nechá svoje dotace, nerozumí smyslu českých dějin a hazarduje s nimi. Hazarduje s klidným životem v českém státu. Naše členství v EU není primárně otázkou obchodní nebo investiční výhodnosti, ale otázkou civilizační záruky.