S Alešem Chmelařem jsme mluvili krátce po první vlně mediálního zájmu spjatého s jeho jmenováním do funkce Státního tajemníka pro evropské záležitosti. Aleš Chmelař, známý svými texty i čtenářům Deníku Referendum, je svou profesí ekonom. Rozhodli jsme se proto rozhovor zaměřit především na téma Evropy, její integrace kolem společné měny a s tím souvisejících otázek.

Evropská unie, zejména země eurozóny, již dlouho volá po hlubší integraci. Co se tím ale vlastně míní?

Společná evropská měna se vytvářela v atmosféře, které byla ovlivněná jednou ekonomickou teorií — monetarismem. Tedy vírou, že ekonomický systém může být nastaven správně bez ohledu na politické postupy, nehledě na to, co si veřejná moc přeje. Že zkrátka měnová politika může být neutrální a nepotřebuje demokratickou kontrolu.

Krize eurozóny však ukázala, že spousta pravidel, jimiž se měnová politika řídila, nefunguje, ba dokonce ani fungovat nemůže. Například Irsko se ocitlo v situaci, kdy zachraňovalo bankovní sektor v objemu třicetinásobku svého hrubého domácího produktu. Čehož nebylo samo schopno, pokud k tomu nemá měnovou politiku.

Irsko — stejně jako Španělsko — před krizí snižovalo státní dluh. Jenže v době krize přišla neočekávaná situace, kdy tyhle země byly nuceny ručit za svůj bankovní sektor a vložit vlastní prostředky. To vytvořilo spirálu mezi státy a bankami, ve které se země destabilizovaly. A právě v téhle chvíli se ukázala potřeba nějaké silnější autority jdoucí nad rámec měnové politiky. Potřeba například společné schopnosti Evropské unie v oblasti ručení za určitou část emitovaných dluhopisů.

Jedna ze zásadních reforem, o kterých se mluví, je vytvoření instituce srovnatelné s ministerstvem financí. Ta by hlídala nejenom fiskální politiku členských států ale i vydávala dluhopisy, za které by ručila Unie. Přitom by to bylo silně podmíněné dodržováním rozpočtových pravidel.

Další silnou a kontroverzní myšlenkou je společná podpora sociálních systémů v době krize. Kdyby například v některém státu byla jistá krize, tak by peníze z oblastí, kde problémy nejsou, šly do postižených regionů.

Příkladem může být třeba Německo, kterému se před krizí příliš nedařilo. Rostlo Španělsko. Rostlo Řecko. Rostlo Irsko. Ale Německou se dařilo relativně špatně. Kdyby takový systém tenkrát fungoval, přesouvaly by se peníze z Řecka a Španělska do Německa. Povzbuzovaly by tam spotřebu, což znamená, že by byla větší poptávka i po řeckých a španělských produktech.

Snižovaly by španělský a řecký růst, který nebyl založen na pevných fundamentech. Krize by následně nebyla tak hluboká, protože by se v předchozím období tolik nerostlo. A v Německu by se zároveň rostlo víc, čímž by se zmenšil jeho obchodní přebytek a zároveň i obchodní deficit jižních států.

Kdyby podobný mechanismus fungoval, tak by zcela jistě krizi nezabránil, ale pomohl by ji výrazně snížit. Německu by to pak dávalo kapacitu přispět těmto státům během jejich krize. A zároveň by částečně předešel destabilizaci bankovního sytému.

Jaký dopad bude mít sbližování států eurozóny na země, které euro mít nebudou?

Před odchodem Velké Británie státy, které jsou v Evropské unii, ale nemají euro, tvořily zhruba třicet procent evropského HDP, po Brexitu to bude kolem patnácti procent. Tyto státy tedy přicházejí o svou váhu.

Dvojitá většina i další rozhodovací mechanismy jsou na straně eurozóny. V drtivé většině oblastí, které jsou relevantní — fiskální nebo daňová politika — panuje jednomyslnost. Tedy v těchto oblastech nemůže eurozóna zbytek států přehlasovat. Nicméně je možné, že bude-li se jádro Unie dále oddělovat, vytvoří se nová pravidla — například v sociální politice — která budou znamenat překážky na vnitřním trhu.

Jedno z nejzásadnějších rizik lze spatřovat v tom, že celá řada rozhodovacích procesů se bude převádět na eurozónu, přestože existují závazky, které to zapovídají. Když se eurozóna rozhodne vytvořit kapacity v rozpočtové oblasti, mohou být umenšeny prostředky na politiku soudržnosti, což dopadne na celou Unii.

Ve zkratce: budou se vytvářet pravidla, která budeme jakožto Česká republika hůře ovlivňovat. Pomalu se nám tedy bude dít to, o čem jsme mysleli, že díky členství v Evropské unii nastat nemůže, tedy že zbytek Evropy bude přijímat pravidla bez toho, abychom s nimi byli spříznění.

Bývalý eurokomisař a nynější poradce předsedy vlády Vladimír Špidla se na několika fórech nechal slyšet, že otálení s přístoupením ke společné měně může přivést Českou republiku na periferii Evropy. Lze s tímto tvrzením souhlasit? Máme jinou šanci, jak zůstat u stolu a rozhodovat o budoucnosti Unie než přijetí společné měny?