V úterý se s největší pravděpodobností podaří Poslanecké sněmovně hlasovat o dohodě CETA, takzvané komplexní hospodářské a obchodní dohodě mezi členskými státy EU a Kanadou. Tento olbřímí dokument o více než dvou tisících stran byl mezi orgány EU a Kanadou dojednáván více než šest let, aby se v říjnu loňského roku zjistilo, že jej všechny státy nemohou podepsat, protože byl v rozporu s jejich ústavním pořádkem. Dokument byl na žádost Belgie promptně doplněn o několik stran takzvaného interpretativního dokumentu, který uhladil alespoň část rozpaků a rozporů, které kolem CETA panovaly a panují.

Tlak nejen evropské administrativy na uzavření dohody ovlivnil i dění v České republice. Jejím hlavním prosazovatelem se stalo ministerstvo průmyslu vycházející z teze o nezbytnosti rozšiřování světových zón volného obchodu. Jakkoliv je myšlenka obchodu jako významném prvku mírové spolupráce správná, bezbřehá liberalizace obchodu a investic může vytvořit značné nerovnováhy, které tuto spolupráci nakonec ohrozí, jak jsme toho ostatně častým svědkem. Ministerstvo zahraničí de facto rezignovalo na jakoukoliv aktivitu, přestože dohoda významně zasahuje i jeho agendu.

Kolovrátková agitace ministerstva průmyslu o prospěšnosti a světlých zítřcích, které dohoda otevře pro EU i členské státy, přinesla své ovoce i v parlamentu. Senát se zhostil schvalování bez zakolísání již v dubnu včetně hlasů senátorů, kteří svou politickou kariéru postavili na prakticky plošném odmítání jakýchkoliv kroků EU. O kvalitě projednávání dohody svědčí mimo jiné fakt, že jeden ze senátních výborů schválil dohodu po 20 pracovních dnech od doručení do Senátu, takže každý z jeho členů musel prostudovat a zpracovat denně asi 120 stran dohody. Na jiném výboru senátor zvolený za KDU-ČSL zastrašoval vystupujícího kritika dohody mrazivou reminiscencí na dávno překonaná léta výrokem o nutnosti přezkoumání toho, co a kde onen kritik veřejně publikuje.

Poslanecká sněmovna schválila dohodu v prvním čtení 11. července tohoto roku. Zahraniční a hospodářský výbor promptně překopaly svou prázdninovou agendu a doporučily dohodu ke schválení v kvapíkovém rytmu o pouhé dva dny později. Jiné výbory, jako například výbor ústavně právní, se dohodou vůbec nezabývaly, ačkoliv významně pokrývá i jejich agendu. V samém závěru poslední schůze odcházející Poslanecké sněmovny tedy pravděpodobně dojde na hlasování o její ratifikaci.

Nejen obyčejná dohoda

Otázky kolem dohody pokládané různými segmenty odborné, akademické i občanské veřejnosti se přitom netýkají pouze stránky ekonomické a regulatorní, ale míří rovněž na skutečnost, že dohoda zasahuje významně i soudní systém a dále připravuje půdu pro další oslabení demokraticky konstituovaných institucí. Dohoda není pouhou obchodní a ekonomickou dohodou, ale obsahuje řadu integračních prvků, a ty představují její největší rizika. Koneckonců obchodní politika je již nyní v pravomoci EU.

Právě ony integrační prvky jsou důvodem, proč byla zvolena tato poněkud úskočná cesta, která se stala zdrojem mnoha problémů. Nicotný slibovaný růst HDP, který má za sedm let její platnosti dosáhnout v celé EU  asi 0,08 procenta, může představovat pravý smysl dohody jen stěží. Mnohem podstatnější otázky se dotýkají právě státoprávních dopadů dohody dosud v pravomoci členských států, otázek demokratického vládnutí, role a vlivu nejrůznějších lobbistů na činnost Evropské komise. Tyto otázky vyvolávají nenápadné odstavce rozeseté po celém rozsáhlém textu, jež vytěsňují veřejný zájem a nahrazují jej v lepším případě stanovisky expertů, v horším přímo lobbistů.

Proto se proti dohodě se postavila například Evropská unie soudců. Proto německý Ústavní soud svým výrokem výrazně omezil vládě mantinely pro její ratifikaci. Proto belgická vláda oslovila Evropský soudní dvůr podáním o stanovisko k souladu dohod podobného typu s evropským zákonodárstvím. Proto leží u francouzského Ústavního soudu žádost poslanců o posouzení souladu s francouzským právním řádem. Proto se v Nizozemí a Rakousku intenzivně diskutuje nad referendem o jejím přijetí. Proto proběhla v Evropě občanská iniciativa, která shromáždila přes tři miliony podpisů. V rozporu s Lisabonskou smlouvou se Evropská komise odmítla výsledky této iniciativou zabývat a odpovídajícím způsobem reagovat.

Evropský soudní dvůr poté konstatoval, že toto rozhodnutí Evropské komise je v rozporu s evropským právem, a dohoda se tedy nyní nachází v jakémsi právním vakuu, které bude nepochybně předmětem dalších žalob. Protesty zemědělců, malých a středních podniků, obavy ze zhoršení spotřebitelských a zdravotních standardů, nic z toho nebylo vzato v potaz či bylo bagatelizováno Evropskou komisí na úrovni EU a v České republice ministerstvem průmyslu. CETA se tedy dostala do parlamentů členských zemí, prozatím ji ratifikoval pouze parlament lotyšský.

Právní otázky

Pomineme-li mimořádný rozsah otázek, které dohoda vyvolává v hospodářské oblasti, otevírá tato dohoda i řadu otázek parlamentních či přímo ústavních. Nebezpečí jsou skryta v nenápadnosti těchto kroků zasutých v nejrůznějších odstavcích 2400 stran dohody. Dohoda zřizuje řadu nových institucí, které mají řídit a kontrolovat její plnění. Jedním z typů takovýchto institucí jsou takzvané smíšené výbory, které se mají zabývat průběhem její realizace. Těm vévodí Smíšený výbor CETA. Kromě spolupředsednictví dvou zástupců smluvních stran není nijak definován, ani vláda, ani Evropská komise neoznámily, jakým způsobem do něj budou nominováni jeho členové.

Z textu dohody ovšem vyplývá, že tento orgán se bude řídit výhradně ustanoveními dohody, nebude pro něj tedy závazné stanovisko členských států a zřejmě ani dalších institucí EU. Takové smíšené výbory se budou ustanovovat pro všechny oblasti spolupráce, například pro oblast regulatoriky, ve které se předpokládají konzultace o připravovaných regulacích například v oblasti hygienických a zdravotních norem před jejich přijetím. Kdo bude v těchto výborech zasedat? Budou moci parlamenty a vlády, potažmo EU, ovlivňovat práci těchto výborů? Nebo budou závěry těchto výborů mechanicky přejímány a implementovány do schvalovaných norem bez, či dokonce proti vůli členských států?

Dohoda rovněž zřizuje takzvaný ICS — Investment court system, nový soudní tribunál mimo existující soustavu soudů pracující na principu nechvalně známých arbitráží. Kromě toho, že v rozporu se všemi principy práva umožňuje, aby jedna ze stran vztahu — investor — žaloval stát, a stát přitom neměl možnost žalovat investora, zavádí další prvek destruující současné rozdělení tří mocí — zákonodárné, výkonné a soudní. Podle textu dohody totiž bude závazná stanoviska pro interpretaci dohody tímto ICS vydávat Smíšený výbor CETA, orgán veskrze exekutivní. V takto uzavřeném a v demokratických státech bezprecedenčním cyklu se má eliminovat vliv demokratických institucí na hospodářský život.

Podobných ustanovení integračního, respektive exekutivního charakteru, je v dohodě celá řada. Eventuální ratifikace by pak jistě vyvolala i otázky o ústavnosti celého procesu, neboť Ústava ČR předpokládá v článku 87 při přenášení pravomocí orgánů státu mimo ČR (čl. 10 a) a s přihlédnutím k článku 49 souhlas Ústavního soudu s tímto krokem ještě před ratifikací. I tato skutečnost ukazuje, jak komplikovaná, rozsáhlá a riziková by byla ratifikace dohody CETA, a fakt, že její dopady nejsou pouze hospodářské, ale že tuto oblast široce přesahují včetně vlivu na budoucí podobu EU.

Zkouška demokracie

EU a svět koneckonců prožívá velmi turbulentní období. Jednání o brexitu se točí v kruhu. V nejbližším období se očekávají nové iniciativy k posílení a změnám integračního procesu ze strany Francie a Německa, jejichž podoba není nyní známá. USA renegociují dohodu NAFTA s cílem posílit spolupráci s Kanadou a potlačit spolupráci s Mexikem, což by učinilo z dohody CETA pro americké společnosti vítaný náhradní nástroj za odumřelou dohodu TTIP. I z těchto důvodů by mohla být předčasná ratifikace rizikem pro zájmy České republiky.

Úterý nám ukáže, zda poslanci překonají ostudnou praxi schvalování zásadních dokumentů v posledních okamžicích mandátu, která de facto delegitimuje demokratické instituce a procesy. Zda podlehnou nevysvětlitelnému tlaku z neviditelného zákulisí a nechají se unést příslibem závratného růstu HDP České republiky o 0,0072 procenta za příštích sedm let, jak jej prezentuje ministerstvo průmyslu. Ukáže, jak jsou si poslanci vědomi mezinárodního kontextu i vývoje v ostatních členských státech. Svým způsobem se jedná i o zkoušku zastupitelské demokracie tváří v tvář administrativní, respektive expertní mašinerii, která již tolikrát v minulosti prokázala, že není schopná reflektovat ani reálné potřeby společnosti, respektive občanů, a konec konců ani sebe samu.