Představte si, že se pracovně setkáte s někým, s kým jste ještě nikdy nekomunikovali. Ten člověk je například provozní podniku, ale z nějakého důvodu vám začne vysvětlovat, jak by měl vypadat videospot, který připravujete. Zmiňovaný muž vás téměř nepustí ke slovu a dokáže vám vysvětlit, co přesně k práci potřebujete a co všechno můžete udělat mnohem líp.

Než se nadějete, řekne, že vám sežene kameramana a techniku, přestože o kamerách neví vůbec nic. Je to vlastně takový váš zachránce. Problém je v tom, že vy zrovna žádné zachránce nepotřebujete a v tom, co děláte, se ten člověk vůbec nevyzná. K tomu všemu vám ještě říká holčičko, přestože je vám téměř třicet. Angličtina má pro tyhle případy moc hezké slovo — mansplaining.

Výraz proslavila spisovatelka Rebeka Solnit, která později vydala knihu s názvem Men explain things to me. Na jednom večírku se zmínila o fotografovi Eadwarovi Muybridgeovi. Než stihla doříct, co měla v úmyslu, byla přerušena mužem, který ji začal poučovat o tom, kdo zmiňovaný fotograf je, i o tom, že o něm brzy vyjde nová, důležitá kniha.

Přátelé Rebeky se snažili muže několikrát přerušit. Když se jim to konečně podařilo, oznámila Rebeka muži, že knihu, o které se ji snaží poučit, píše ona sama. Jde o typický příklad mansplainingu — tedy situace, kdy se muž snaží něco vysvětlit ženě, přičemž automaticky předpokládá, že toho ví o věci samé víc než ona. Vychází ze složeniny anglického muž — man a explain — vysvětlit. Jedná se tedy o specifickou formu poučování a patronizování.

↗

Muži mluví ve smíšených kolektivech tři čtvrtiny času a jejich promluvy bývají považovány za důvěryhodnější. Archiv WJ

Ženy se s takovým poučováním setkávají velmi často. Není nic neobvyklého, že narazíte na muže, který je schopný poučovat vás o tom, že je vhodnější používat během menstruace tampony než vložky (nebo naopak). Vědkyně se setkávají s tím, že jim muži-nevědci vysvětlují jednoduché zákonitosti, na nichž jsou postaveny jejich vlastní vědecké teorie. Sportovkyním muži vysvětlují, jak mají sportovat. A tak dále.

Samozřejmě ne všichni muži trpí tímhle otřesným nutkáním poučovat. A zároveň existují i ženy, jež jsou schopny poučovat někoho o tom, že vyslovuje špatně své vlastní příjmení. Není jich ale tolik.

Proč mají muži o tolik častějí pocit, že vědí všechno nejlíp

Začíná to již v dětství. Podle výzkumů skáčou rodiče do řeči dívkám dvakrát častěji než chlapcům. Od dívek pak zároveň mnohem více vyžadují „slušné a zdvořilé chování“. Chlapci se pak ve škole i později vyjadřují mnohem hlasitěji a učitelé je tak zapojují více do výuky více, zatímco jejich spolužačky jsou tišší.

Postupně se muži prosazují čím dál tím více. Ve smíšených kolektivech mluví sedmdesát pět procent času, zatímco ženy jen zbývající čtvrtinu. Mužská promluva bývá považována za důvěryhodnější a muži často pronášejí své soudy, jako by se jednalo o daná fakta. Naopak ženy uvádějí značnou část svých vyjádření slovy „Já si myslím...“ nebo „Podle mého názoru...“, používají výrazy jako možná, pravděpodobně nebo se za to, že si berou slovo, omlouvají a samy sebe cenzurují.

Zároveň platí, že čím mocnější muži jsou, tím víc mluví. Mohlo by se to zdát přirozené, ale za povšimnutí stojí fakt, že stejný princip neplatí u žen. Studie yaleské univerzity to vysvětlila tak, že ženy, pokud mluví, čelí oproti mužům častějším negativním důsledkům. Jak mužské, tak ženské publikum si poměrně rychle začne myslet, že daná žena mluví příliš nebo je příliš agresivní. Jednoduše — muži jsou za vyjadřování oceňovaní, ženy odsuzovány.

Jak s mansplainingem bojovat

Když jsem nastoupila do Deníku Referendum, bylo mi vysvětleno, že každodenní porady probíhají psanou formou „aby se muži tolik nevykecávali“. Je dobré si fakt, že muži mají tendenci okupovat prostor a nepustit ženy ke slovu, uvědomovat. Tým pak odvádí lepší práci.

Když vás někdo mansplainuje, nejlepší obranou je v tomhle případě útok. Když vám někdo skáče do řeči, ohradťe se, skočte mu do řeči taky. Nenechte se utišit. Dobrá zbraň je humor. V případě, že vás někdo poučuje, není špatné se optat: „Tak kdo je tady ten, kdo se v tom vyzná lépe?” Klíčem je asertivita. Člověk se k ní pomalu dopracuje.

Například v týmu Baracka Obamy zavedli takzvané umocnění. Pokud některá z žen přišla s dobrým nápadem, ostatní ženy jej zopakovaly a zmínili jméno ženy, od které zazněl. Může to znít poněkud šroubovaně, ale tímto počinem sebraly mužům příležitost vydávat nápad za svůj, což se dříve v týmu dělo pravidelně. Obama si toho všiml a celou iniciativu podporoval. Způsobů, jak s poučováním naložit, se dá najít mnoho. Jen je potřeba, abychom si problému vůbec byli vědomi a chtěli s ním něco dělat.