Blahoslaveni budiž Ori
Jiří DolejšČas od času neškodí připomenout si klasické seriálové sci-fi dílo. Nadčasová podobenství bývají vždy až nepříjemně aktuální a napovídají leccos o principech fungování lidských společenství.
Televize přes léto opět reprizovala jeden z oblíbených sci-fi seriálů. Když umíte ohýbat prostor a čas, značně vám to přiblíží nekonečnost vesmíru. A na tomto principu stojí svět hvězdných bran a na ně napojených četných civilizací v celém vesmíru. Ouverturou k tomuto opusu, který je směsí vědecké fikce a mystiky, byl celovečerní akční film Rolanda Emmericha Hvězdná brána z roku 1994. Dnes už na něj navazují četné řady seriálů Star Gate 1 (SG1 1997—2007), SG Atlantis (SGA 2004—2009) a SG Universe (SGU 2009—2011).
Seriál rozvíjí původní námět cestování vesmírem s pomocí hvězdných bran (zařízení vytvářející červí díru jako průchod na jiné planety) o různé možnosti vlivu nových technologií a kontaktů s jinými civilizacemi na Zemi. Pro lidstvo tuto možnost kontroluje od konce minulého století americké velitelství zvláštních vojenských jednotek SG ukryté v Čejenských horách. Potud poněkud primitivně akční prvek seriálu. Seriálová mapa universa Star Gate ale nabízí i různé futurologické a kulturologické inspirace. Jaké to je, když se člověk setká se starší a vyspělejší civilizací?
Jako první věc by ovšem bylo možno namítnout, že nežli by takováto vysoce spirituálně založená civilizace stále ještě mohla být zatížená ryze mocenskými choutkami, že je mnohem pravděpodobnější, že tvůrci filmu do tohoto vesmírného příběhu projektují své vlastní, velice pozemské zkušenosti.
Na straně druhé ovšem svého času Stanislav Lem vyslovil tézi, že v principiálně každé civilizaci, kdekoli ve vesmíru naprosto nevyhnutelně dojde v průběhu jejího vývoje k fázi, kdy je produkována nadhodnota. A spolu s tím automaticky přichází třídní konflikt - tedy boj o to, komu má tato nadhodnota připadnout. Neboť není vlastně už ani čistě technicky principiálně možné, aby tato nadhodnota byla rozdělována tak, aby každý měl opravdu stejně.
Takže pokud jako naprosto naivní odmítneme Marxovu víru v to, že za určitých okolností může dojít ke stavu, kdy pro každého jednotlivce je tu dostatek, ba přímo nadbytek oné "nadhodnoty", a že naopak si z toho všeobecného rezervoáru produktů každý pro sebe oddělí opravdu jenom tolik, kolik naprosto nezbytně potřebuje - pak nám z toho tedy vyplývá, že ten fundamentální konflikt o nadhodnotu je skutečně kosmického rozměru. A že tím či oním způsobem se s ním bude muset vypořádávat naprosto každá civilizace.
A tento boj o nadhodnotu je velice úzce spojen s bojem o nadvládu, o dominanci. A ani už zcela zduchovnělým civilizacím (i pokud by dokázaly nějak reálně existovat bez jakékoli materiální základny, tedy bez toho čistě třídního konfliktu) nemůže být zcela lhostejné, zda ony jsou se svým duchovním impulsem v centru kosmického dění, anebo na jeho periférii.
Zkrátka, i kdyby zde nakrásně nepanoval onen třídní boj v materiálním smyslu, stále ještě by - s největší pravděpodobností - existoval boj o dominanci, a tedy vposledku boj o moc.
Takže, žádné růžové vyhlídky na nějakou všezahrnující "kosmickou harmonii"...
A tak se řešení zdá být spíš tam, že daná civilizace si ty fundamentální konflikty své vlastní existence otevřeně přizná - a že s tímto vědomím aktivně vytváří podmínky a nástroje, které tento konflikt pokud možno omezují, respektive sublimují do jiné, méně vyostřené roviny.
Blahoslaven budiž...
Blahoslaveni buďtež...
Takže svár věčný, konečné vítězství v nedohlednu. Ale přece - žádný důvod k rezignaci nebo k pasivitě. Už ten počin, který by ten odvěký svár dokázal posunout alespoň principiálně do té pozitivní roviny (tedy v zásadní dominanci dobra nad zlem) by mohl být počinem opravdu historicky přelomovým.
A třeba i přímo v kosmickém měřítku, kdo ví... ;-)