Druhá polovina devadesátých let byla mizerné období. Byla snad ještě horší než léta 1991-1993, doba uhranutí české společnosti Klausem, neboť o ministru financí, „kterého nám celý svět závidí“, se dalo důvodně předpokládat, že zevšední společně s prvními podnikateli ve fialových sakách, zatímco intelektuální atmosféra následující poté vypadala stabilní až hrůza.

Klaus se sice už tolik nenosil, ale drtivá většina českých intelektuálů se klaněla volnému trhu samozřejmě doplněnému o morálku, slovo levice a Marx pro ni byly od ďábla a Západ uctívaným zlatým teletem. O západním sociálním státu se ovšem mlčelo. V nakladatelství Akademie věd vycházely tehdy ideologické příručky Paula Johnsona nebo Slovníky filosofických pověr.

Boural se pomník Jana Švermy, o němž Karel Steigerwald psal pohrdlivě jako o soše darebáka a nikdo proti tomu, kromě stalinistů a několika osmašedesátníků, neprotestoval. Nechápal jsem tehdy, jak mohli všichni tak zhloupnout, připadal jsem si jako na obálce jedné z několika mála do češtiny přeložených sociálně kritických knih - Mcdonaldizace společnosti od G. Ritzera: Po Karlově mostě jede hamburger v podobě tanku a jeho cestu lemuje dav slepců, jen osamělý pejsek na něho štěká.

Ostatně i mnozí dnes kritičtí duchové byli tehdy konformní až běda: Václav Bělohradský psal o bombardování Srbska jako „levičácké válce“, byť bylo samozřejmě skvělé, že ji odsuzoval, Jakub Patočka naopak bombardování vyjadřoval podporu a dostával se do konfliktů s anarchisty, kteří chtěli na bránu Temelína umístit transparent proti kapitalismu. Ondřej Vaculík psal na stránkách Literárních novin nechápavě o požadavcích stávkujících učitelů, že „má-li se hned přidat všem, kdo mají podobně nízký plat jako oni, musí se sáhnout na soukromý majetek“. Zkrátka byla to mizerná doba.

O to jasněji zářilo několik hvězd na českém intelektuálním nebi. Byl to především Karel Kosík, jehož rozhovor v Salonu Práva Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda mistrně nazval věci pravým jménem: Žádné havlovské zduchovňování, morální náprava společnosti zkažené komunismem a transcendentno, ale vláda superkapitálu a lumpenburžoazie je podstatou dneška. Dobrý byl ironický Jan Keller ve svém Až na dnu blahobytu, kde sice o kapitálu ještě nehovořil, ale chytří věděli. Výborná byla i Povaha dnešní krize od Oskara Krejčího.

A pak tu byl Bondy. Už počátek 90. let naznačoval v jeho poezii (Ples upírů), že nic nedá nastupující lumpenbužoazii zadarmo. Skutečný zlom přišel ale v roce 1997 jeho románem Cybercomics: Pro mě a těch několik mých generačních druhů, kteří se tehdy počítali k antistalinské radikální levici, byla jeho četba skutečně iniciačním obřadem, jako by onen šaman vystupující na konci příběhu opustil stránky knihy a ukázal nám dveře, kterými ale musíme projít sami.

Kapitalizmus roku 2050, který Bondy nazýval takticky Systémem, byl takový, jaký jsme viděli všude okolo nás vyrůstat: S vykořisťováním člověka a přírody, s růstem nerovností, se všeobecným zhloupnutím masovým konzumem, diktaturou nadnárodních korporací, bezohledně zašlapávající do země jakékoli alternativy. Kniha nevzbudila sice nijak zvlášť velký ohlas, občas se jí nějaký ten kulturní redaktor Lidových Dnes poškleboval nebo nad ní kroutil hlavou, ale pro nás byla světlem na konci tunelu ohlašujícím pád neoliberální kulturní hegemonie.

Na to všechno jsem si vzpomněl, když jsem nedávno shlédnul film Elysium od Neila Blomkampa (2013), který vykazuje s příběhem Cybercomicsu překvapivě shodné rysy. Podobně jako u Bondyho se globální oligarchie stěhuje mimo planetu Zemi, v prvním případě na Měsíc, v druhém na orbitální stanici. Podobně jako u Bondyho je svět budoucnosti přelidněný, zdevastovaný, zotročený a pracující jen na ty nahoře. Hegemonem jsou v obou případech bílé elity a barevní jsou v podřízeném postavení.

Odlišností je, že u Bondyho se vyskytuje jakási revoluční síla tzv. Liga, zatímco u Blomkampa pouze nějaká polokriminální organizace přepravující lidi tam nahoru, neboť na Elysiu mají přístroj léčící všechny nemoci. Odlišný je také konec: U Blomkampa nastává happy end a umělou inteligencí řízené Elysium přijímá do své náruče všechny obyvatele země, v Cybercomicsu je hlavní hrdinka sice zavražděna, ale předává zprávu — varování po „jednom starém bláznovi“ předchozím generacím.

Zatímco u Bondyho je alternativou Systému jedině uspořádání společnosti, které nemá jako svůj hlavní princip akumulaci kapitálu, u Blomkampa je alternativou technologický rozvoj a umělá inteligence, která se přeci už o všechny postará, jakmile ji někdo vysvětlí, že i ti dole jsou „občané“. V roce 1997 byl film Elysium nepředstavitelný, neboť se tehdy v žánru sci-fi točily směšné bláboly typu Den nezávislosti, a můžeme být jen rádi, že se doba změnila. Cybercomics jej nicméně i dnes překonává.

Dokonce jsme se nedávno dočkali divadelní adaptace tohoto posledního velkého Bondyho románu. Zatímco z tvorby našeho autora se hodí dnešnímu establishmentu jeho nepochybně humorné a čtivé paměti Prvních deset let, které jsou dokonce převedeny do podoby kýčovitého filmu, Bondy Cybercomicsu, Týdnu v tichém městě, nebo esejů o globalizaci bude snad jednou většinou těch, kteří nezapomněli myslet, objeven.