Nedávno vyšel na webu časopisu Solidarita článek Pokřik nad „zeleným antisemitou“. Tento článek vyjádřil solidaritu s Matějem Stropnickým poté, co jeho setkání s palestinským velvyslancem vyvolalo bouři ve sklenici vody. Samotné setkání dvou nepříliš vlivných politických aktérů nám komentovat nepřísluší. Výše zmíněný článek nicméně odkryl dva z mnoha problémů české radikální levice — dogmatické myšlení a antisemitismus.

„Solidarizovat s Palestinou“ představuje  jedno z dogmat, která tvoří tradiční český levicový balíček. Kdo se dost vehementně nevyjadřuje proti Izraeli, není dobrý levičák a k vlámání se do otevřených dveří poslouží i reakce na tak bezvýznamnou attention whore, jakou je Jiří X. Doležal. Do stručného rétorického poplácání se po vlastních zádech autor nezapomněl přihodit hned několik argumentů a myšlenkových procesů, které by měly být v prostředí progresivní levice považovány takříkajíc za chucpe.

Levicový antisemitismus často vyvstává na základě podpory palestinského práva na sebeurčení. Místo toho, aby kritizoval jednotlivé kroky izraelské vlády, což samo o sobě žádný antisemitismus není, však zpochybňuje právo na existenci samotného Izraele. Izrael je považován za stát, který nikdy neměl vzniknout. Je mu připisovaná až absurdně rozsáhlá moc a vliv na vládu USA a Velké Británie.

Antisemitismus se často projevuje skrze dvojí standard. Na Izrael jsou aplikovány jiné hodnotící principy než na ostatní státy. Zatímco činy mnohých ultrakonzervativních uskupení z druhé strany konfliktu (Hamás, Hizballáh) zůstávají nepovšimnuty, či jsou dokonce omlouvány jako emancipační „antikoloniální násilí“, Izrael schytává kritiku i za věci, u kterých se nad ostatními státy nepozastavíme. V jiných případech je totiž běžné rozlišovat mezi kroky vlády a vlastnostmi národa, který ji zvolil. Avšak v případě Izraele se tento rozdíl stírá.

Uplatňování dvojího standardu

Hned v úvodu zmíněného článku se autor podivuje nad tím, že liberálové, se kterými často sdílí „tolerantní postoje“, jsou vůči Stropnickému kritičtí, což je prý alarmujicí zejména „u lidí k židovství se přímo hlásících“. To lze považovat za kolektivní dvojí metr na základě etnicity a vyznání par excellence. Každý, kdo se „hlásí k židovství“, by měl podle autora mít automaticky názor na partikulární nacionalistický konflikt, byť se odehrává třeba na druhém konci světa. A chraň bůh, aby si dovolil mít názor jiný než propalestinský. Zatímco podpora palestinské ultrapravice je přinejmenším tolerována, Žid v očích levicových dogmatiků získává právo na svou identitu až s kritikou státu Izrael. Za skutečné i domnělé činy státu Izrael jsou tak činěni odpovědnými na základě své etnicity lidé, kteří nejsou jeho občany a nemusí k němu mít žádný reálný vztah.

Autor dále předkládá příklad těch „dobrých Židů“, kteří kritizují Izrael. Jedná se o normu, která není aplikována na žádné jiné příslušníky etnika, národa či vyznavače náboženství. Zmínění několika k Izraeli kritických intelektuálů židovského původu slouží jako omluva: „Nejsem antisemita, protože znám tyhle fajn Židy“. Kde už jsme to jenom slyšeli? „Nejsem rasista, znám jednoho slušného Cikána...“ Zároveň se jedná o požadavek, který levice jindy tolik kritizuje. Copak požadujeme, aby se muslimové omlouvali za teroristické útoky? Nebo aby se Romové omlouvali za ty Romy, co kradou? V tomto srovnání se autorova argumentace příliš neliší od argumentace různých „slušných Čechů“.

Vrchol celého článku přichází těsně před koncem, kde se autor pohoršuje nad tím, že v památníku na místě bývalého koncentračního tábora v Osvětimi jsou k vidění izraelské vlajky. Je nutné připomenout, že šoa a vznik Izraele nejsou na sobě nezávislé události.  S tím souvisí i vnímání židovské historie poznamenané šoa a ústící do vzniku Izraele. Izraelskou vlajku nesoucí symbol Davidovy hvězdy, kterou byli Židé nuceni nosit za války, je nutné chápat i jako pietní symbol. Izrael se považuje za pojistku proti všem dalším šoa.

↗

Některé památníku v Osvětimi jsou k vidění izraelské vlajky, jež tu však slouží jako pietní symbol. Proč to někoho pohoršuje? Foto flickr.com

Je-li u jediného státu na světě,  Izraele,  zpochybňováno jeho právo na existenci, jedná se o antisemitismus. Každý národ je politický subjekt a směřuje k autonomii. Proč by tedy pouze židovský národ neměl mít právo na vlastní stát? Zároveň se vnucuje otázka, jestli by taky vzbudilo autorovo pohoršení, kdyby v Osvětimi vlála vlajka Íránu, Německa nebo třeba Evropské unie. Autor v tomto bodě nekriticky posuzuje společnost podle činů vlády.

Kéž bychom byli podobně kritičtí sami k sobě. Zatímco smrt tisíců lidí na evropských hranicích zůstává bez povšimnutí, každý čin izraelské vlády může být interpretován jako výkon vůle světového židovstva. Bylo by správné považovat všechny Rusy za příznivce ruské imperiální politiky? Nebo každého Turka za příznivce tureckého fašismu? Evropská unie, jíž jsme všichni občané, nese skrze politiku uzavřených hranic odpovědnost za tisíce mrtvých. V textech českých dogmatických levičáků ale místo reálné kritiky Pevnosti Evropa najdeme jen ploché výzvy k solidaritě. Kritizovat národ z druhé strany moře je o mnoho komofortnější než řešit vlastní špínu za nehty. Jak by z pohledu autorovy optiky kolektivní viny dopadl český „lid“ a „národ“?

Konečný rozpor v autorově argumentaci už pouze dokresluje absenci jakéhokoli zbytku kritického myšlení. Zatímco upozorňuje na nebezpečí budování státu na základě etnicity nebo náboženství, jedním dechem vyjadřuje nekritickou podporu Palestincům, tedy jednomu z etnik figurujících v tomto konfliktu. Jakou progresivní politickou sílu tímto vyjádřením autor podporuje? Podobně jako jiné nacionalistické konflikty, ani ten izraelsko-palestinský nelze vyřešit selektivní podporou jedné ze stran. Palestince nemůžeme považovat za nějak výjimečný a z principu progresivní národ. Rozdělování států a národů na ty „dobré“ a „špatné“ je vždy arbitrární a nekritické. Bez kritiky antisemitismu, nacházení progresivních aktérů na obou stranách a konceptů, hledajících řešení mimo hranice národnosti, vyznání a etnicity, je řešení konfliktu nemožné.

Jakkoliv zde mohl vzniknout dojem, že v tomto konfliktu stojím na straně Izraele, ani zdaleka tomu tak není. Důsledná a levicová kritika je podle mého názoru vždy antinacionální a protistátní. Podpora jakékoliv ze stran proto konflikt neřeší, ale naopak podněcuje. Levice se musí vymanit z dogmatismu a bipolárního myšlení. Kritika ideologických pozic uvnitř levice je proto možná ještě důležitější než kritika buržoazní maloměšťácké ideologie. Zdá se mi nešťastné, že člen organizace, která se  17. listopadu přihlásila k antikapitalistickému bloku antinacionální demostrace, vyjadřuje pro-národní a antisemitské postoje. V době, která hrozivě připomíná časy před 2. světovou válkou, je nutné dát jakémukoliv antisemitismu facku zleva.