Elektronickými a tištěnými médii před nepříliš dlouhou dobou prosvištěla kauza Jaroslava Lormana, jemuž Karlova univerzita znemožnila pro názorovou odlišnost nadále učit na katedře teologické etiky a spirituální teologie KTF UK.

Někdo by se mohl ptát, je-li něco takového možné v liberální demokracii. Stojí to za úvahu, i když krátká životnost mediálních témat je nízká a Lormanův případ už z veřejného prostoru zmizel.

Katolické teologické fakulty (nikoli fakulty jiných vyznání) mají speciální privilegium, že vyučující teologických oborů vysílá na fakultu takřečený Velký kancléř, a tím je sídelní biskup diecéze, v níž fakulta sídlí. V případě pražské fakulty je jím pražský arcibiskup Dominik Duka.

Lorman zveřejnil své menšinové sexuální preference a reflektoval je ve své výuce. Nakolik je známo, bylo to, co říkal studentům, v mezích vnitrokřesťanské a vnitrokatolické diskuse na toto téma.

Velký kancléř Lormanovi zabránil nadále učit. Omezení svobody slova na akademické instituci, která by měla být místem zvláštní ochrany svobody a kultivace umění dialogu, je nutno pokládat za nepřijatelné. Možnost církve dokonce i v tomto prostoru omezit svobodu smýšlení je třeba odmítnout a je nutno volat rektora univerzity k odpovědnosti.

A protože se musí odvolat na Zákon o vysokých školách, č. 111/1998 Sb., pak je třeba se ptát zákonodárců, chtějí-li tento režim omezování svobody vyznání a svobody projevu tolerovat.