Svoboda ohrožující svobodu?
Ivan ŠtampachJaroslavu Lormanovi bylo znemožněno učit teologii na Karlově univerzitě kvůli názorové odlišnosti. Stalo se tak poté, co zveřejnil své menšinové sexuální preference. Takové omezení svobody slova na akademické půdě je nepřípustné.
Elektronickými a tištěnými médii před nepříliš dlouhou dobou prosvištěla kauza Jaroslava Lormana, jemuž Karlova univerzita znemožnila pro názorovou odlišnost nadále učit na katedře teologické etiky a spirituální teologie KTF UK.
Někdo by se mohl ptát, je-li něco takového možné v liberální demokracii. Stojí to za úvahu, i když krátká životnost mediálních témat je nízká a Lormanův případ už z veřejného prostoru zmizel.
Katolické teologické fakulty (nikoli fakulty jiných vyznání) mají speciální privilegium, že vyučující teologických oborů vysílá na fakultu takřečený Velký kancléř, a tím je sídelní biskup diecéze, v níž fakulta sídlí. V případě pražské fakulty je jím pražský arcibiskup Dominik Duka.
Lorman zveřejnil své menšinové sexuální preference a reflektoval je ve své výuce. Nakolik je známo, bylo to, co říkal studentům, v mezích vnitrokřesťanské a vnitrokatolické diskuse na toto téma.
Velký kancléř Lormanovi zabránil nadále učit. Omezení svobody slova na akademické instituci, která by měla být místem zvláštní ochrany svobody a kultivace umění dialogu, je nutno pokládat za nepřijatelné. Možnost církve dokonce i v tomto prostoru omezit svobodu smýšlení je třeba odmítnout a je nutno volat rektora univerzity k odpovědnosti.
A protože se musí odvolat na Zákon o vysokých školách, č. 111/1998 Sb., pak je třeba se ptát zákonodárců, chtějí-li tento režim omezování svobody vyznání a svobody projevu tolerovat.
Hranice mezi svobodou církví a svobodou jednotlivců
Privilegované postavení církví a náboženských společností je zřejmě reakcí na náboženský útlak pod diktátorskou vládou komunistické strany v létech 1948-1989. Tento režim byl r. 1993 zvláštním zákonem (č. 198/1993 Sb.) prohlášen za protiprávní, přestože Československo od listopadu 1989, a po něm Česko jako nástupnický stát zachovává s ním právní kontinuitu.
Hned v prvním paragrafu tohoto zákona se jako ukázka zločinného a zavrženíhodného charakteru režimu uvádí útlak náboženských skupin občanů.
Náboženské skupiny občanů, v jiných právních normách obvykle uváděné jako církve a náboženské společnosti, dostaly brzy po převratu v československé Listině základních práv a svobod přijaté pak i Českou republikou v § 16 v demokratických zemích atypické a nezvyklé privilegium nezávislosti na státě.
Znamená to, že demokratický stát musí respektovat tuto zvláštní autonomii a vzdává se možnosti chránit oprávněné zájmy svých občanů, jejichž občanské svobody a lidská práva mají některé kolektivní náboženské subjekty tendenci omezovat. Resignuje na svůj úkol chránit svobodu občanů.
V zemích Rady Evropy a Evropské unie, u nichž se zásadně nezpochybňuje dodržování liberálních principů, se často velmi razantně omezují a kontrolují náboženské organizace. V Německu například může vláda vetovat jmenování vyšších římskokatolických činitelů. V Řecku ústava uvádí, že služebníci všech náboženství jsou podřízeni státnímu dohledu a že nikdo není zproštěn plnění povinností vůči státu z důvodu svého náboženského přesvědčení a že nikdo nesmí z téhož důvodu odmítnout souhlas se zákonem.
Ve Spojeném království jmenuje biskupy Církve Anglie po projednání v parlamentu premiér. Ve Francii dosud platné zákony ze začátku minulého století vylučují státní subvence církvím a zbavily církve majetku. Stát tam církvím propůjčuje například kostely ke konání bohoslužeb. Některé okázalé náboženské projevy na veřejnosti jsou tam zakázány.
Tato omezení náboženských společností kombinované s plnou osobní svobodou jsou motivovány dramatickou historickou, i nedávnou (Balkán, Severní Irsko) zkušeností s některými náboženstvími a současným obavami. Koneckonců i Česká republika v Zákoně o církvích a náboženských společnostech, č. 3/2002 Sb. vyhlašuje, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou subjekty, které porušují zákon a je tam podrobný výčet konkrétních prohřešků, mezi jiným i rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti, podpora násilí, zabraňování nutné zdravotní péče pro nezletilé a podobně.
Jen je tento paragraf plácnutím do vody, protože zákonodárci (konkrétně poslanci, protože tehdejší senát i prezident Václav Havel zákon odmítli) snad vědomě v tomto zákoně ani jinde nestanovili proceduru, jak by bylo možné v podobných případech takto jednající náboženské organizaci zabránit v působení.
Nezávislost náboženských společností na činnosti státních orgánů lze doložit i na soudních kauzách. Judikatura Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu ukazuje kauzy, kdy se pracovníci církví nedomohli svých zaměstnaneckých práv, jejichž dodržování Zákoník práce (262/2006 Sb.) prohlašuje za hodnoty, které chrání veřejný pořádek. Soud se nakonec vždy přiklonil k tomu, že to je pouze v kompetenci náboženské společnosti.
V jednom případě povstalo podezření na základě odhalení serveru Aktualne.cz, že církve inkasují od státu peníze na platy duchovních pro osoby, které takovou činnost nevykonávají. Některé menší náboženské společnosti vykazuji například jednoho duchovního na patnáct až dvacet členů.
V případě Církve československé husitské ministerstvo kultury řádné použití peněz, které této církvi poskytlo z veřejných prostředků, chtělo kontrolovat, ale soud v nevyšší instanci nakonec upřel ministerstvu právo posuzovat, zda někdo je duchovní a sdělil ministerstvu, že mu musí stačit stanovisko církve.
Právo občana kontrolovat prostřednictvím příslušných orgánů státu, co se děje s prostředky, které mu v daních poskytl, se popírá, ale jen v tomto zvláštním případě.
Listina základních práv a svobod se pokládá za nedotknutelnou. Zdá se tedy, že se nic nedá dělat s tím, že široce pojatou nezávislostí náboženských organizací sama Listina reálně ohrožuje různá individuální práva (svobodu projevu, svobodu vyznání, právo dohlížet na hospodaření státu a podobně). Jen je nutno o tomto rozporuplném českém pojetí svobody vyznání vědět a je třeba se před tím v mezích možnosti aspoň nějakou osobní nebo občanskou iniciativou chránit.
Jinak Velký Kancléř před zhruba 15 lety, za děkana Wolfa neblahé paměti, v podstatě zachránil katolickou teologickou fakultu před zánikem. Tehdy to byl statečný kardinál Vlk, na kterého v těchto dnech také velmi myslíme.
Poslední dobou příkladně značně pokulhává v oblasti problematiky generativního pudu.....bych spolu s Františkem upozornil.
Jenomže jak to nakonec dopadlo, záleželo hlavně na postoji Velkého kancléře. A to právě díky jeho pravomoci, kterou popisuje pan Štampach. Velký kancléř jako představitel církevního magisteria je garantem jak pravověří fakulty, tak i její celkové úrovně. A tehdejší vedení fakulty se sice tvářilo velmi svatouškovsky, ale se svou zapšklostí a nenávistí k tzv. "novotám ze Západu" nebylo schopno zajistit kvalitní výuku. Kardinál Vlk se do věci energicky vložil, a ve spolupráci s rektorem univerzity se postaral o výměnu děkana.
Prostřednictvím velkého kancléře, a myslím že i po konzultaci s příslušnou kongregací ve Vatikánu, tak došlo nakonec k uplatnění zásady "Roma locuta - causa finita."
Já jsem samozřejmě to dění pozoroval jenom zprostředkovaně, ale mám v paměti prudké diskuse k tomuto tématu, zejména na portálu Christnet. Tehdy ještě neexistoval Facebook, a Christnet byl hlavní diskusní platformou všech, kteří se zajímali o církev a křesťanství, ať už byli věřící nebo nevěřící. A v těch diskusích se od jistého okamžiku stále skloňovalo jméno velkého kancléře, kardinála Vlka. Byly to často velmi nevybíravé útoky, urážky a špína. V některých kruzích, zejména blízkých českým lefebvristům (z nich byl svého času veřejně známý např. Michal Semín), si udělal nepřátele na život a na smrt. Tito lidé veřejně obviňovali kardinála Vlka z hereze, a zřejmě litovali toho, že nemají možnost ho upálit.
V tom spočívala jeho odvaha, že se těmto útokům vystavil, že to na sebe nechal všechno dopadnout, a že jim i věcně odpovídal v tisku.
Ale antiuniverzitní chování KTF pokračovalo, jen do toho nikdo nechtěl a nechce vrtat. Ale KTF na UK evidentně nepatří.
Nevím, možná (asi, pravděpodobně) mohl (a měl) Vlk udělat něco víc, a hlavně dříve. Ale jak říkám, i to málo, co udělal, dělal s vědomím, že si právě dělá i uvnitř církve zapřisáhlé nepřátele. A připomínám, že např. Semín a lidi okolo něj se motali i kolem prezidenta Klause, takže nebyli tak úplně bez vlivu.
Dodávám, že Vlk zasáhl i proti časopisu Mezinárodní katolický report, který se plně stavěl na stranu Wolfova vedení fakulty. Vlk na to (ale nejen na to, po pravdě řečeno, bylo toho víc) zareagoval tak, že zakázal distribuci časopisu v kostelech.
Další vývoj na KTF nesleduju, ale podíval jsem se teď na její internetové stránky, a jeví se mi to jako stránky standardní univerzitní fakulty. Současného děkana neznám, ale ta jména, která znám, ať už pracovníků nebo členů vědecké rady, jsou pro mě dost důvěryhodná.
Ale představte si, že by kardinál vůbec žádnou takovou pravomoc neměl, jak požaduje I. Štampach. Nu, dopadlo by to tak, že by skutečně už dávno fakulta na UK nebyla. Někdo by byl možná rád, že.
A že "KTF na UK evidentně nepatří"?
Cituji z úvodu sekce Historie na webu fakulty:
"Katolická teologická fakulta (KTF UK) je zakládající fakultou dnešní Univerzity Karlovy v Praze."
:-)
Nakolik si KTF UK může přivlastńovat kontinuitu s touto původní fakultou, to by byla nad přerývanými dějinami Karlovy, později obnovené Karlo-Ferdinandovy univerzity docela složitá diskuse.
Ztráta akreditace byla velmi nepravděpodobná (což nemluví o kvalitě fakulty, ale tehdejším a dnešním stavu akreditačních řízení) a odvolání Wolfa byla jen jedna epizoda v krizi, kterou fakulta procházela. Rektorská správa, ke které musela univerzita sáhnout počátkem roku 2002, není také nic obvyklého.
Statut v principu spočívá na apoštolské konstituci Sapientia Christiana papeže Jana Pavla II. z 15.4.1979, a v mnoha bodech se na ni odkazuje. Jelikož tato apoštolská konstituce je platná pro celou církev, řídí se jí v principu všechny katolické vzdělávací instituce na celém světě.
Ve Statutu KTF je čl. 4 "Práva a povinnosti Velkého kancléře". Zde se píše k pravomoci v personálních záležitostech
v bodě f), že Velký kancléř
předkládá Kongregaci pro katolickou výchovu k církevnímu potvrzení Apoštolským stolcem jméno zvoleného kandidáta na děkana a jména učitelů, kteří potřebují “nihil obstat”
a v bodě h)
uděluje nebo odnímá vyučujícím církevní pověření k vyučování
V čl. 47 pak k účinnosti Statutu
Tento statut byl schválen akademickým senátem fakulty dne 23. června 2010 a nabývá platnosti dnem schválení akademickým senátem univerzity, po předchozím schválení Kongregací pro katolickou výchovu.
Tolik k věci.
Osobně si myslím, že by Ústavní soud měl zrušit odstavec 4 paragrafu 33 zákona 111/1998 Sb.
Duka mi za komentář nestojí.
O Dukovi zatím téměř nepadlo ani slovo, a je zřejmé, že o něj vůbec nejde. Ani Vám, ani mně. Ani Ivanu Štampachovi.
A mimochodem, i kdyby tam ten paragraf nebyl, katolická fakulta by stejně dávala svůj Status nejprve schválit do Vatikánu, jelikož to předepisuje apoštolská konstituce Sapientia Christiana, coby vyšší právní norma. A mohl byste si zkusit jim to zakázat. :-)
Pokud Katolická teologická fakulta chce, aby se na její Status vztahovaly předpisy Vatikánu, je to její věc a uznávám, nemá příliš na výběr z hlediska uplatnění části svých absolventů. Nevidím důvod ji to zakazovat, vůbec si na zákazy nepotrpím, to je parketa těch, co vědí, jak má svět fungovat správně a koho vyhodit z práce ve jménu příslušných předsudků. Ale od korporace, ke které se hlásím já, tedy od občany provozované republiky očekávám, že jim to také nebude přikazovat.
Podobně jako nevím, proč by měl zákon přikazovat fakultám informatiky, že si musí nechat schválit své studijní programy od největších potenciálních zaměstnavatelů -- a přitom se nijak nezlobím na děkany těchto fakult, pokud s těmi potenciálními zaměstnavateli intenzivně programy konzultují.
Jistě že církevní dokumenty nejsou vyšší právní normou pro zákonodárství laického státu. Jsou ale v jistém smyslu vyšší právní normou pro katolickou teologickou fakultu. Domnívám se, že to z mé dikce vyplynulo zcela jasně, a nedorozumění bylo vyloučeno.
Pro katolickou teologickou fakultu (a pro jakoukoliv katolickou instituci) je to vyšší právní norma v tom smyslu, že se jí řídí v případě, že není v přímém rozporu se státní legislativou, a v případě, že by s ní byla, znamenalo by to v podstatě její zničení nebo zatlačení do ilegality.
Takže konkrétně: i kdybyste dosáhl se svou stížností u ústavního soudu zrušení paragrafu 33 zákona 111/1998 Sb, nezměnilo by se vůbec nic: fakulta by dále posílala svůj Statut nejprve ke schválení do Vatikánu, a pak teprve akademickému Senátu (když pominu fakt, že pokud ho už nebude měnit, tak už k ničemu takovému nedojde, neboť už ho má oběma institucemi schválený). Ten paragraf v zákoně neříká totiž nic jiného, než že je s tím výslovně počítáno. Znamená to ale např. také, že akademický senát univerzity si nemůže vynucovat předložení statutu, dokud nebyl schválen ve Vatikánu. Kdyby paragraf zmizel, nic to nebude měnit na skutečnosti, že se tak bude dít i nadále. Jenom by museli zástupci fakulty říkat třeba "Statut ještě nemáme, možná příští týden." Bez uvedení dalších důvodů.
V tomto smyslu by mi vypuštění toho článku vlastně vůbec nevadilo. Ale tím pádem to ani vůbec nesouvisí s tématem Štampachova článku.
Jinak nejde jen o uplatnění absolventů, ale hlavně o to, že žádná instituce, která nemá církevní schválení, nesmí ve svém názvu mít slovo "katolická". Církev má na toto slovo copyright. To např. poznala redakce časopisu Mezinárodní katolický report, kterou Vlk donutil to slovo z názvu vypustit.
Takže když katolické teologické fakulty jsou běžnou součástí univerzit po celém světě, je evidentní, že všechny mají církevní schválení, všechny se řídí apoštolskou konstitucí Sapientia Christiana, a nemají problém s laickým státem. A také naopak: laické státy nemají problém s těmi fakultami.
Jinak nemá smysl se točit do kolečka.
Jednoduše: v této zemi máme určité zákonodárství, které chrání lidi před diskriminaci v přístupu k povolání Náboženské společnosti mají určité přesně vyjmenované výjimky. A pka je tu nesystémový přívěšek v zákonu o vysokých školách, který umožňuje, aby tato antidiskriminační opatření byla v určité instanci ignorována. Proto by měl ten přívěšek zmizet.
A abychom si rozuměli, já nemám problém s teologickými katolickými fakultami (což navzdory Vašemu tvrzení neplatí o celé řadě lacikých států) , mám problém s tím, že má laický stát ve své legislativě rozpor, který poňouká k porušování jeho ústavních principů.
Co si který náboženský spolek dělá mezi svými členy, pokud přitom neporušuje zákony a nedělá to za veřejné peníze (tedy nikoliv za peníze, kterými Státní rozpočet ten spolek vydržuje, ale za peníze, které jdou z rozpočtu veřejných vysokých škol), je mi docela jedno.
Máte pravdu, že "v této zemi máme určité zákonodárství". Fakulty mají kromě toho svůj statut. Tyto statuty musí být se zákonodárstvím v souladu. I katolická teologická fakulta má svůj statut. I její statut je se zákonodárstvím v souladu.
Úřad Velkého kancléře je popsán ve Statutu KTF. Jsou tam popsány jeho pravomoci.
Statut KTF byl schválen akademickým senátem Univerzity Karlovy. Opakuji: akademickým senátem univerzity.
Z Vašeho příspěvku dále vyplývá, že se zákonodárstvím nejste zcela spokojen. Konkrétně Vám vadí čl. 4 paragrafu 33 zákona 111/1998 Sb. Ten zní takto:
"Vnitřní předpisy teologických fakult se předkládají ke schválení akademickému senátu vysoké školy po jejich schválení příslušnou církví nebo náboženskou společností, pokud je povinnost schválení zakotvena ve vnitřních předpisech této církve nebo náboženské společnosti."
Rozeberme si to po částech, abychom tomu lépe porozuměli:
"Vnitřní předpisy teologických fakult se předkládají ke schválení akademickému senátu vysoké školy"
To podle mě dává velmi dobrý smysl. Tak tomu je i se statutem KTF. Její statut byl schválen akademickým senátem univerzity, jak tento článek požaduje.
"po jejich schválení příslušnou církví nebo náboženskou společností"
Tedy nikoliv před schválením příslušnou církví nebo náboženskou společností, ale až po něm. I to dává smysl. Toto pořadí je velmi rozumné.
"pokud je povinnost schválení zakotvena ve vnitřních předpisech této církve nebo náboženské společnosti"
To je velmi důležité. Zákon tedy nic nepřikazuje. Což byla Vaše teze v příspěvku "Pavlu Kolaříkovi Středa, 22.Února 2017, 10:10:33". Tato Vaše teze je tímto vyvrácena. Zákon nepřikazuje schválení církví nebo náboženskou společností. Pokud povinnost schválení ve vnitřních předpisech církve nebo náboženské společnosti není, tento článek to nepřikazuje.
Tolik k této věci. Může však dojít k nepravděpodobnému případu, že uspějete se stížností u ústavního soudu. To by mělo za následek zrušení uvedeného článku.
Jaký dopad by případné zrušení uvedeného článku mělo na KTF? Žádný. Ona už platný statut má. Její statut byl schválen akademickým senátem univerzity.
V případě aktualizace Statutu by si KTF aktualizaci nechala schválit ve Vatikánu. Proč, to je její věc. To Vás nemusí zajímat. Naproti tomu schválení akademickým senátem univerzity by už nebylo nutné. Příslušný článek zákona by totiž byl zrušen.
Doufám, že je to srozumitelné. V případě nejasností ale rád dovysvětlím, přeformuluji, doplním.
Omlouvám se. Zrušením čl. 4 paragrafu 33 by se tedy nezměnilo ani to.
Dejte si více záleležet na své čtenářské gramotnosti, když se pokoušíte číst zákony.
Ne, nebudu už připomínat, jak jste minule, při posledním našem střetu, úmyslně "přehlédl", co jsem napsal v neblahém tušení pro lidi jako jste Vy extra velkým písmenem - a hle, ono to nestačilo.
Jak říkám - máte-li ještě nějakou konkrétní nejasnost nebo chcete ještě něco vysvětlit, prosím. Jinak mě to s Vámi nijak neobohacuje, a nebaví. Vaše neustálé invektivy nechám být.
Chcete-li, podejte ústavní stížnost, trestní oznámení, nebo co chcete, na cokoliv, na kohokoliv. Je mi to absolutně jedno. Osobně se domnívám, že neuspějete, že KTF UK zůstane KTF UK, její Statut zůstane jejím Statutem, a nezmění se v něm ani písmeno.
Ale přeju Vám hodně štěstí (že jste to Vy, tak speciální upozornění: pozor - ironie).