Elektronickými a tištěnými médii před nepříliš dlouhou dobou prosvištěla kauza Jaroslava Lormana, jemuž Karlova univerzita znemožnila pro názorovou odlišnost nadále učit na katedře teologické etiky a spirituální teologie KTF UK.

Někdo by se mohl ptát, je-li něco takového možné v liberální demokracii. Stojí to za úvahu, i když krátká životnost mediálních témat je nízká a Lormanův případ už z veřejného prostoru zmizel.

Katolické teologické fakulty (nikoli fakulty jiných vyznání) mají speciální privilegium, že vyučující teologických oborů vysílá na fakultu takřečený Velký kancléř, a tím je sídelní biskup diecéze, v níž fakulta sídlí. V případě pražské fakulty je jím pražský arcibiskup Dominik Duka.

Lorman zveřejnil své menšinové sexuální preference a reflektoval je ve své výuce. Nakolik je známo, bylo to, co říkal studentům, v mezích vnitrokřesťanské a vnitrokatolické diskuse na toto téma.

Velký kancléř Lormanovi zabránil nadále učit. Omezení svobody slova na akademické instituci, která by měla být místem zvláštní ochrany svobody a kultivace umění dialogu, je nutno pokládat za nepřijatelné. Možnost církve dokonce i v tomto prostoru omezit svobodu smýšlení je třeba odmítnout a je nutno volat rektora univerzity k odpovědnosti.

A protože se musí odvolat na Zákon o vysokých školách, č. 111/1998 Sb., pak je třeba se ptát zákonodárců, chtějí-li tento režim omezování svobody vyznání a svobody projevu tolerovat.

Hranice mezi svobodou církví a svobodou jednotlivců

Privilegované postavení církví a náboženských společností je zřejmě reakcí na náboženský útlak pod diktátorskou vládou komunistické strany v létech 1948-1989. Tento režim byl r. 1993 zvláštním zákonem (č. 198/1993 Sb.) prohlášen za protiprávní, přestože Československo od listopadu 1989, a po něm Česko jako nástupnický stát zachovává s ním právní kontinuitu.

Hned v prvním paragrafu tohoto zákona se jako ukázka zločinného a zavrženíhodného charakteru režimu uvádí útlak náboženských skupin občanů.

Náboženské skupiny občanů, v jiných právních normách obvykle uváděné jako církve a náboženské společnosti, dostaly brzy po převratu v československé Listině základních práv a svobod přijaté pak i Českou republikou v § 16 v demokratických zemích atypické a nezvyklé privilegium nezávislosti na státě.

Znamená to, že demokratický stát musí respektovat tuto zvláštní autonomii a vzdává se možnosti chránit oprávněné zájmy svých občanů, jejichž občanské svobody a lidská práva mají některé kolektivní náboženské subjekty tendenci omezovat. Resignuje na svůj úkol chránit svobodu občanů.

V zemích Rady Evropy a Evropské unie, u nichž se zásadně nezpochybňuje dodržování liberálních principů, se často velmi razantně omezují a kontrolují náboženské organizace. V Německu například může vláda vetovat jmenování vyšších římskokatolických činitelů. V Řecku ústava uvádí, že služebníci všech náboženství jsou podřízeni státnímu dohledu a že nikdo není zproštěn plnění povinností vůči státu z důvodu svého náboženského přesvědčení a že nikdo nesmí z téhož důvodu odmítnout souhlas se zákonem.

Ve Spojeném království jmenuje biskupy Církve Anglie po projednání v parlamentu premiér. Ve Francii dosud platné zákony ze začátku minulého století vylučují státní subvence církvím a zbavily církve majetku. Stát tam církvím propůjčuje například kostely ke konání bohoslužeb. Některé okázalé náboženské projevy na veřejnosti jsou tam zakázány.

↗

Nakolik je známo, bylo to, co říkal studentům, v mezích vnitrokřesťanské a vnitrokatolické diskuse na toto téma. Foto diaconia-idc.org

Tato omezení náboženských společností kombinované s plnou osobní svobodou jsou motivovány dramatickou historickou, i nedávnou (Balkán, Severní Irsko) zkušeností s některými náboženstvími a současným obavami. Koneckonců i Česká republika v Zákoně o církvích a náboženských společnostech, č. 3/2002 Sb. vyhlašuje, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou subjekty, které porušují zákon a je tam podrobný výčet konkrétních prohřešků, mezi jiným i rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti, podpora násilí, zabraňování nutné zdravotní péče pro nezletilé a podobně.

Jen je tento paragraf plácnutím do vody, protože zákonodárci (konkrétně poslanci, protože tehdejší senát i prezident Václav Havel zákon odmítli) snad vědomě v tomto zákoně ani jinde nestanovili proceduru, jak by bylo možné v podobných případech takto jednající náboženské organizaci zabránit v působení.

Nezávislost náboženských společností na činnosti státních orgánů lze doložit i na soudních kauzách. Judikatura Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu ukazuje kauzy, kdy se pracovníci církví nedomohli svých zaměstnaneckých práv, jejichž dodržování Zákoník práce (262/2006 Sb.) prohlašuje za hodnoty, které chrání veřejný pořádek. Soud se nakonec vždy přiklonil k tomu, že to je pouze v kompetenci náboženské společnosti.

V jednom případě povstalo podezření na základě odhalení serveru Aktualne.cz, že církve inkasují od státu peníze na platy duchovních pro osoby, které takovou činnost nevykonávají. Některé menší náboženské společnosti vykazuji například jednoho duchovního na patnáct až dvacet členů.

V případě Církve československé husitské ministerstvo kultury řádné použití peněz, které této církvi poskytlo z veřejných prostředků, chtělo kontrolovat, ale soud v nevyšší instanci nakonec upřel ministerstvu právo posuzovat, zda někdo je duchovní a sdělil ministerstvu, že mu musí stačit stanovisko církve.

Právo občana kontrolovat prostřednictvím příslušných orgánů státu, co se děje s prostředky, které mu v daních poskytl, se popírá, ale jen v tomto zvláštním případě.

Listina základních práv a svobod se pokládá za nedotknutelnou. Zdá se tedy, že se nic nedá dělat s tím, že široce pojatou nezávislostí náboženských organizací sama Listina reálně ohrožuje různá individuální práva (svobodu projevu, svobodu vyznání, právo dohlížet na hospodaření státu a podobně). Jen je nutno o tomto rozporuplném českém pojetí svobody vyznání vědět a je třeba se před tím v mezích možnosti aspoň nějakou osobní nebo občanskou iniciativou chránit.