Svoboda ohrožující svobodu?

Ivan Štampach

Jaroslavu Lormanovi bylo znemožněno učit teologii na Karlově univerzitě kvůli názorové odlišnosti. Stalo se tak poté, co zveřejnil své menšinové sexuální preference. Takové omezení svobody slova na akademické půdě je nepřípustné.

Elektronickými a tištěnými médii před nepříliš dlouhou dobou prosvištěla kauza Jaroslava Lormana, jemuž Karlova univerzita znemožnila pro názorovou odlišnost nadále učit na katedře teologické etiky a spirituální teologie KTF UK.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Někdo by se mohl ptát, je-li něco takového možné v liberální demokracii. Stojí to za úvahu, i když krátká životnost mediálních témat je nízká a Lormanův případ už z veřejného prostoru zmizel.

Katolické teologické fakulty (nikoli fakulty jiných vyznání) mají speciální privilegium, že vyučující teologických oborů vysílá na fakultu takřečený Velký kancléř, a tím je sídelní biskup diecéze, v níž fakulta sídlí. V případě pražské fakulty je jím pražský arcibiskup Dominik Duka.

Lorman zveřejnil své menšinové sexuální preference a reflektoval je ve své výuce. Nakolik je známo, bylo to, co říkal studentům, v mezích vnitrokřesťanské a vnitrokatolické diskuse na toto téma.

Velký kancléř Lormanovi zabránil nadále učit. Omezení svobody slova na akademické instituci, která by měla být místem zvláštní ochrany svobody a kultivace umění dialogu, je nutno pokládat za nepřijatelné. Možnost církve dokonce i v tomto prostoru omezit svobodu smýšlení je třeba odmítnout a je nutno volat rektora univerzity k odpovědnosti.

A protože se musí odvolat na Zákon o vysokých školách, č. 111/1998 Sb., pak je třeba se ptát zákonodárců, chtějí-li tento režim omezování svobody vyznání a svobody projevu tolerovat.

Hranice mezi svobodou církví a svobodou jednotlivců

Privilegované postavení církví a náboženských společností je zřejmě reakcí na náboženský útlak pod diktátorskou vládou komunistické strany v létech 1948-1989. Tento režim byl r. 1993 zvláštním zákonem (č. 198/1993 Sb.) prohlášen za protiprávní, přestože Československo od listopadu 1989, a po něm Česko jako nástupnický stát zachovává s ním právní kontinuitu.

Hned v prvním paragrafu tohoto zákona se jako ukázka zločinného a zavrženíhodného charakteru režimu uvádí útlak náboženských skupin občanů.

Náboženské skupiny občanů, v jiných právních normách obvykle uváděné jako církve a náboženské společnosti, dostaly brzy po převratu v československé Listině základních práv a svobod přijaté pak i Českou republikou v § 16 v demokratických zemích atypické a nezvyklé privilegium nezávislosti na státě.

Znamená to, že demokratický stát musí respektovat tuto zvláštní autonomii a vzdává se možnosti chránit oprávněné zájmy svých občanů, jejichž občanské svobody a lidská práva mají některé kolektivní náboženské subjekty tendenci omezovat. Resignuje na svůj úkol chránit svobodu občanů.

V zemích Rady Evropy a Evropské unie, u nichž se zásadně nezpochybňuje dodržování liberálních principů, se často velmi razantně omezují a kontrolují náboženské organizace. V Německu například může vláda vetovat jmenování vyšších římskokatolických činitelů. V Řecku ústava uvádí, že služebníci všech náboženství jsou podřízeni státnímu dohledu a že nikdo není zproštěn plnění povinností vůči státu z důvodu svého náboženského přesvědčení a že nikdo nesmí z téhož důvodu odmítnout souhlas se zákonem.

Ve Spojeném království jmenuje biskupy Církve Anglie po projednání v parlamentu premiér. Ve Francii dosud platné zákony ze začátku minulého století vylučují státní subvence církvím a zbavily církve majetku. Stát tam církvím propůjčuje například kostely ke konání bohoslužeb. Některé okázalé náboženské projevy na veřejnosti jsou tam zakázány.

Nakolik je známo, bylo to, co říkal studentům, v mezích vnitrokřesťanské a vnitrokatolické diskuse na toto téma. Foto diaconia-idc.org

Tato omezení náboženských společností kombinované s plnou osobní svobodou jsou motivovány dramatickou historickou, i nedávnou (Balkán, Severní Irsko) zkušeností s některými náboženstvími a současným obavami. Koneckonců i Česká republika v Zákoně o církvích a náboženských společnostech, č. 3/2002 Sb. vyhlašuje, že vznikat a vyvíjet činnost nemohou subjekty, které porušují zákon a je tam podrobný výčet konkrétních prohřešků, mezi jiným i rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti, podpora násilí, zabraňování nutné zdravotní péče pro nezletilé a podobně.

Jen je tento paragraf plácnutím do vody, protože zákonodárci (konkrétně poslanci, protože tehdejší senát i prezident Václav Havel zákon odmítli) snad vědomě v tomto zákoně ani jinde nestanovili proceduru, jak by bylo možné v podobných případech takto jednající náboženské organizaci zabránit v působení.

Nezávislost náboženských společností na činnosti státních orgánů lze doložit i na soudních kauzách. Judikatura Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu ukazuje kauzy, kdy se pracovníci církví nedomohli svých zaměstnaneckých práv, jejichž dodržování Zákoník práce (262/2006 Sb.) prohlašuje za hodnoty, které chrání veřejný pořádek. Soud se nakonec vždy přiklonil k tomu, že to je pouze v kompetenci náboženské společnosti.

V jednom případě povstalo podezření na základě odhalení serveru Aktualne.cz, že církve inkasují od státu peníze na platy duchovních pro osoby, které takovou činnost nevykonávají. Některé menší náboženské společnosti vykazuji například jednoho duchovního na patnáct až dvacet členů.

V případě Církve československé husitské ministerstvo kultury řádné použití peněz, které této církvi poskytlo z veřejných prostředků, chtělo kontrolovat, ale soud v nevyšší instanci nakonec upřel ministerstvu právo posuzovat, zda někdo je duchovní a sdělil ministerstvu, že mu musí stačit stanovisko církve.

Právo občana kontrolovat prostřednictvím příslušných orgánů státu, co se děje s prostředky, které mu v daních poskytl, se popírá, ale jen v tomto zvláštním případě.

Listina základních práv a svobod se pokládá za nedotknutelnou. Zdá se tedy, že se nic nedá dělat s tím, že široce pojatou nezávislostí náboženských organizací sama Listina reálně ohrožuje různá individuální práva (svobodu projevu, svobodu vyznání, právo dohlížet na hospodaření státu a podobně). Jen je nutno o tomto rozporuplném českém pojetí svobody vyznání vědět a je třeba se před tím v mezích možnosti aspoň nějakou osobní nebo občanskou iniciativou chránit.

    Diskuse
    PK
    February 20, 2017 v 9.42
    Jsem rád, že se panu Štampachovi vede lépe
    Soudím z toho, že mu otrnulo, a už zase jede ve svém obvyklém protikatolickém běsnění.

    Jinak Velký Kancléř před zhruba 15 lety, za děkana Wolfa neblahé paměti, v podstatě zachránil katolickou teologickou fakultu před zánikem. Tehdy to byl statečný kardinál Vlk, na kterého v těchto dnech také velmi myslíme.
    PM
    February 20, 2017 v 10.22
    Úsilí o normativní vliv katolicismu bavorské provincie
    je nepopiratelným civilizačním přínosem pane Kolaříku, ale ne zcela ultimativním.
    Poslední dobou příkladně značně pokulhává v oblasti problematiky generativního pudu.....bych spolu s Františkem upozornil.
    MP
    February 20, 2017 v 22.5
    Pavlovi Kolaříkovi
    Mohl byste o té záchraně ze strany Velkého kancléře před patnácti lety napsat něco bližšího? Nerad bych panu kardinálovi upíral zásluhy, vážím si ho, ale zrovna v téhle kauze si pamatuji spíše odvahu jiných.
    PK
    February 21, 2017 v 10.27
    Martinu Profantovi
    Samozřejmě, já taky neupírám odvahu jiným lidem, zejména těm, kteří zažili ponurou atmosféru tehdejší teologické fakulty plnou špiclování, intrikánství a šikany. Fakulta byla ovládána starými strukturami z doby totality, a kvůli její nízké úrovní se jí posměšně přezdívalo ministrantské učiliště, stejně jako její předchůdkyni v Litoměřicích. Neupírám statečnost kvalitním pedagogům a teologům, kteří se nějak vzepřeli tamním pořádkům, a byli dříve nebo později donuceni odejít. Patřil mezi ně např. T. Halík, a jestli se nemýlím, tak i I. Štampach.

    Jenomže jak to nakonec dopadlo, záleželo hlavně na postoji Velkého kancléře. A to právě díky jeho pravomoci, kterou popisuje pan Štampach. Velký kancléř jako představitel církevního magisteria je garantem jak pravověří fakulty, tak i její celkové úrovně. A tehdejší vedení fakulty se sice tvářilo velmi svatouškovsky, ale se svou zapšklostí a nenávistí k tzv. "novotám ze Západu" nebylo schopno zajistit kvalitní výuku. Kardinál Vlk se do věci energicky vložil, a ve spolupráci s rektorem univerzity se postaral o výměnu děkana.
    Prostřednictvím velkého kancléře, a myslím že i po konzultaci s příslušnou kongregací ve Vatikánu, tak došlo nakonec k uplatnění zásady "Roma locuta - causa finita."

    Já jsem samozřejmě to dění pozoroval jenom zprostředkovaně, ale mám v paměti prudké diskuse k tomuto tématu, zejména na portálu Christnet. Tehdy ještě neexistoval Facebook, a Christnet byl hlavní diskusní platformou všech, kteří se zajímali o církev a křesťanství, ať už byli věřící nebo nevěřící. A v těch diskusích se od jistého okamžiku stále skloňovalo jméno velkého kancléře, kardinála Vlka. Byly to často velmi nevybíravé útoky, urážky a špína. V některých kruzích, zejména blízkých českým lefebvristům (z nich byl svého času veřejně známý např. Michal Semín), si udělal nepřátele na život a na smrt. Tito lidé veřejně obviňovali kardinála Vlka z hereze, a zřejmě litovali toho, že nemají možnost ho upálit.

    V tom spočívala jeho odvaha, že se těmto útokům vystavil, že to na sebe nechal všechno dopadnout, a že jim i věcně odpovídal v tisku.
    TT
    February 21, 2017 v 11.22
    Pane Kolaříku
    to nebyla žádná Vlkova zásluha. Nechal to tam hnít tak dlouho, než se univerzitní akademický senát ozval (byl jsem tehdy jeho členem). Ten byl v té době hodně konzervativní, ale to co ti dva staří vlci předváděli bylo za hranicí možného. Reálně hrozilo, že KTF bude vyloučena z UK. Vlk se nakonec vzpamatoval a udělal tam velmi jemné změny - hlavně se zbavil Wolfa, který už byl, mírně řečeno, dost mimo.

    Ale antiuniverzitní chování KTF pokračovalo, jen do toho nikdo nechtěl a nechce vrtat. Ale KTF na UK evidentně nepatří.
    PK
    February 21, 2017 v 12.35
    Pane Tožičko
    Já vím, KTF hrozilo odebrání akreditace. To jsem měl na mysli, když jsem psal o záchraně fakulty před zánikem.

    Nevím, možná (asi, pravděpodobně) mohl (a měl) Vlk udělat něco víc, a hlavně dříve. Ale jak říkám, i to málo, co udělal, dělal s vědomím, že si právě dělá i uvnitř církve zapřisáhlé nepřátele. A připomínám, že např. Semín a lidi okolo něj se motali i kolem prezidenta Klause, takže nebyli tak úplně bez vlivu.

    Dodávám, že Vlk zasáhl i proti časopisu Mezinárodní katolický report, který se plně stavěl na stranu Wolfova vedení fakulty. Vlk na to (ale nejen na to, po pravdě řečeno, bylo toho víc) zareagoval tak, že zakázal distribuci časopisu v kostelech.

    Další vývoj na KTF nesleduju, ale podíval jsem se teď na její internetové stránky, a jeví se mi to jako stránky standardní univerzitní fakulty. Současného děkana neznám, ale ta jména, která znám, ať už pracovníků nebo členů vědecké rady, jsou pro mě dost důvěryhodná.

    Ale představte si, že by kardinál vůbec žádnou takovou pravomoc neměl, jak požaduje I. Štampach. Nu, dopadlo by to tak, že by skutečně už dávno fakulta na UK nebyla. Někdo by byl možná rád, že.

    A že "KTF na UK evidentně nepatří"?

    Cituji z úvodu sekce Historie na webu fakulty:

    "Katolická teologická fakulta (KTF UK) je zakládající fakultou dnešní Univerzity Karlovy v Praze."

    :-)
    MP
    February 21, 2017 v 16.49
    Zakládající fakultou, tedy správně "fakultou ustanovenou zároveň se založením University Karlovy" je teologická fakulta. Nebylo to tehdy obvyklé, většina universit čekala na nezbytné papežské schválení této fakulty řadu let.
    Nakolik si KTF UK může přivlastńovat kontinuitu s touto původní fakultou, to by byla nad přerývanými dějinami Karlovy, později obnovené Karlo-Ferdinandovy univerzity docela složitá diskuse.
    Ztráta akreditace byla velmi nepravděpodobná (což nemluví o kvalitě fakulty, ale tehdejším a dnešním stavu akreditačních řízení) a odvolání Wolfa byla jen jedna epizoda v krizi, kterou fakulta procházela. Rektorská správa, ke které musela univerzita sáhnout počátkem roku 2002, není také nic obvyklého.
    PK
    February 21, 2017 v 17.52
    Dobrá
    Vraťme se tedy k věci, na kterou si pan Štampach stěžuje, a sice pravomoc Velkého kancléře ohledně vyučujících na fakultě. Ta je popsána ve Statutu fakulty, který byl schválen Akademickým senátem UK 15.3.2011. Tento Statut hovoří jasnou řečí, a žádná "docela složitá diskuse" nad jeho výkladem myslím nepřipadá v úvahu.

    Statut v principu spočívá na apoštolské konstituci Sapientia Christiana papeže Jana Pavla II. z 15.4.1979, a v mnoha bodech se na ni odkazuje. Jelikož tato apoštolská konstituce je platná pro celou církev, řídí se jí v principu všechny katolické vzdělávací instituce na celém světě.

    Ve Statutu KTF je čl. 4 "Práva a povinnosti Velkého kancléře". Zde se píše k pravomoci v personálních záležitostech

    v bodě f), že Velký kancléř
    předkládá Kongregaci pro katolickou výchovu k církevnímu potvrzení Apoštolským stolcem jméno zvoleného kandidáta na děkana a jména učitelů, kteří potřebují “nihil obstat”

    a v bodě h)
    uděluje nebo odnímá vyučujícím církevní pověření k vyučování

    V čl. 47 pak k účinnosti Statutu

    Tento statut byl schválen akademickým senátem fakulty dne 23. června 2010 a nabývá platnosti dnem schválení akademickým senátem univerzity, po předchozím schválení Kongregací pro katolickou výchovu.

    Tolik k věci.
    MP
    February 21, 2017 v 20.4
    Pavlu Kolaříkovi
    Ale on přece Ivan Štampach nijak nepopírá pravomoci Velkého kancléře, ani to, že tyto poskytnutí těchto pravomocí umožňuje zákon o vysokých školách -- umožňuje, ale neposkytuje. Zároveň vyslovuje IŠ přesvědčení, že konkrétní uplatnění těchto pravomocí ze strany Dominika Duky ukázalo, že stávající Status může být v rozporu s legislativní normou výššího řádu a obrací se na příslušnou autoritu, tedy na rektora univerzity.

    Osobně si myslím, že by Ústavní soud měl zrušit odstavec 4 paragrafu 33 zákona 111/1998 Sb.
    Duka mi za komentář nestojí.

    PK
    February 21, 2017 v 20.24
    Martinu Profantovi
    Ale jistě, to je Vaše nepopiratelné právo, vyslovovat svoje osobní názory na ten či onen paragraf toho či onoho zákona.

    O Dukovi zatím téměř nepadlo ani slovo, a je zřejmé, že o něj vůbec nejde. Ani Vám, ani mně. Ani Ivanu Štampachovi.
    + Další komentáře