V posledních měsících se ve zprávách z české politiky mluvilo o dvou skupinách, označujících se jako idealisté a realisté. Nejprve, v době vládní výměny ministrů za ČSSD v listopadu, se ozvali Idealisté, původně součást Mladých sociálních demokratů, dnes již (od prosince loňského roku) samostatný spolek, nová organizace na půdě sociálnědemokratické strany. Idealisté protestovali proti odvolání Jiřího Dienstbiera z vlády.

O něco později, na konci listopadu, založil Petr Robejšek, politolog, ekonom a známý publicista žijící v Německu, politickou stranu, které se začalo přezdívat Realisté. Oficiálně se sice údajně jmenuje Strana regionů, ale členové sami se označují za Realisty, zakládající text nese název Realistická deklarace, o straně se všude píše a mluví jako o Realistech. Je tedy zřejmé, že více než století po straně — politicky vzato nepříliš úspěšné a krátkodeché — okolo T. G. Masaryka česká politika opět bude mít své realisty.

Zakládající členové nové strany na webových stránkách Realistů mluví o tom, že jim vadí opomíjení reality na úkor neuskutečnitelných ideálů, případně spasitelských vizí. Mluví o potřebě nazývat věci pravými jmény, upřednostňovat práci před tlacháním, přicházet s realistickými cíli a řešeními. Chtějí být, slovy jednoho ze zakladatelů, prezidenta Asociace poskytovatelů sociálních služeb Jiřího Horeckého, součástí změny, která přináší nové vize a přístupy.

↗

Realismus bez špetky idealismu může skončit v oportunismu nebo cynické lhostejnosti, idealismus bez potřebné přísady realismu může ztratit ze zřetele celek. Foto youtube.com

Jaké jsou vize Idealistů v ČSSD? Ve svých zásadách mluví mimo jiné o tom, že by každý člověk měl mít zaručena stejná práva, stejné příležitosti a mělo by s ním být spravedlivě zacházeno bez ohledu na pohlaví, sexuální orientaci a místo narození. Bylo by to v očích Realistů příkladem neuskutečnitelného ideálu? Je představa společnosti spravedlivé ke všem něčím, co je z principu nereálné, a je proto nerealistické o něco takového usilovat? A je možné být idealistou, a přece se realisticky uvědomovat, že takovouto společnost se nikdy bezezbytku nepodaří vybudovat?

Idealisté a realisté v nás

Smyslem tohoto článku ale není rozbor programu a politických šancí dvou konkrétních seskupení. Jejich názvy totiž odkazují k něčemu hlubšímu a podstatnějšímu. Realismus a idealismus, zcela obecně vzato, jsou dva obecné přístupy, bez nichž se v politice ani v životě nelze obejít.

Je zapotřebí jak realistického, věcného, střízlivého popisu skutečnosti se všemi jejími odvrácenými stránkami, s její otravnou nejednoznačností a komplikovaností, tak i vize, která umožňuje za vším tím zmatkem vidět něco přesahujícího, jednoduše něco, co pachtění se s realitou dává smysl, pro který vůbec stojí za to něco činit.

Čeho je v dnešní české společnosti více a naléhavěji zapotřebí, realismu, nebo idealismu? Odpovědi na to se jistě budou různit podle toho, jaké politické přesvědčení kdo zastává a jaké je jeho vnitřní ustrojení. Někdo kolem sebe vidí bujet přízemní realismus coby ubíjející pragmatičnost, sobectví a neschopnost povznést se, a to ho deptá. Jiný se zase obává naivního idealismu, který nedohlédá důsledky vlastních představ a záměrů, a je tak nakonec ohrožující pro všechny.

Oba pohledy mají něco do sebe. Realismus bez špetky idealismu může skončit v oportunismu nebo cynické lhostejnosti, idealismus bez potřebné přísady realismu může ztratit ze zřetele celek a stát se nástrojem k prosazování něčích osobních či skupinových představ na úkor všeho ostatního. Udržet mezi oběma přístupy jistou rovnováhu a neupadnout do jednoho či druhého extrému je velice těžké, je-li to vůbec možné.

A přece je to zřejmě jediná možná cesta, jak se dostat dál, jak se vyrovnávat s výzvami, které život před jednotlivce i celou společnost stále staví. Bez ohledu na to, jaký bude další osud obou jmenovaných politických seskupení, své vlastní idealisty a realisty máme všichni, máme je sami v sobě. Dovolíme jim vést rozhovor, přít se a vzájemně doplňovat?