Na poslední Evropské radě v Bruselu ve dnech 15. a 16. října se odehrála velmi vyhrocená debata o migraci, která potvrzuje neblahý trend posledních let. Přijde-li řeč na uprchlíky, stává se xenofobní extrém novým středním proudem. Cenu za to platí nejzranitelnější lidé, kterým jde doma o život v důsledku válek, pronásledování nebo klimatické změny.

Evropská rada se na summitu v Bruselu nedohodla v migraci téměř na ničem. To však neznamená, že se nic neděje Hlavními projednávanými návrhy bylo vytvoření mechanismu, který má v případě „migrační krize“ nebo „instrumentalizace uprchlíků“ umožnit de facto vypnout jakákoli azylová řízení.

„Vypínání azylu“ jde ovšem proti samé podstatě Ženevské úmluvy, mezinárodního práva i práva Evropské unie v oblasti azylu a také proti ustanovením českého ústavního pořádku. Jedná se o popření celého smyslu uprchlické ochrany, která má bránit tragédiím, jaké se odehrávaly zejména v první polovině 20. století a jejichž oběťmi nakonec byly miliony Židů, antifašistů, arménských uprchlíků, uprchlíků před diktaturami bolševiků či fašistů. Protože i tehdy „těch lidí bylo hodně“, azyl se prostě vypnul, vstupní víza se nevydávala, humanitární programy či koridory neexistovaly nebo přišly pozdě.

Právě opakování takových tragédií brání od roku 1951 Ženevská úmluva a všude po světě pak Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Dnešní politici se ale podle všeho z historie nepoučili a volají po vypínání azylu kdykoli v případě vágně definované „krize“ či „instrumentalizace“, tedy kdykoli bude lidí na útěku „hodně“. A to přitom ještě ani půl roku neplatí takzvané Krizové nařízení Migračního paktu EU, které přesně na takovéto situace reaguje, a to prodlouženými lhůtami pro kroky v azylovém řízení a možností aktivovat rámec solidární spolupráce v rámci Evropské unie.

Takzvaná inovativní řešení

Druhým předmětem hádek a frustrací na Radě potom byla zejména kritika Španělska, které připravuje regularizaci pobytu až 600 tisíc cizinců. Země jako Dánsko nebo Polsko to tvrdě kritizují. Jedná se přitom o legalizaci existujícího pobytu a existující práce zejména španělsky hovořících lidí z Latinské Ameriky žijících roky ve Španělsku nebo o legalizaci pobytu Afričanů dávno zapojených ve španělském zemědělství či službách.

Přitom je jasné, že legální pobyt, placení daní či placení zdravotního pojištění je výhodné jak pro španělskou ekonomiku a státní rozpočet i bezpečnost, tak pro imigranty v prekérním postavení. Koneckonců migranti a uprchlíci všude ve světě jsou převážně mladí, zdraví a odhodlaní uspět v práci i v životě. Tedy nejen z demografických důvodů je vlastně velmi prozíravé jejich integraci usnadňovat, a nikoli podporovat černou práci, daňové úniky a spravování celé sféry kriminálními sítěmi.

Separátním bodem diskuse pak byla takzvaná inovativní řešení, tedy snahy řady států Evropské unie přesouvat vlastní závazky v oblasti azylu či návratů za hranice Evropské unie — model Rwanda, Uganda, Uzbekistán či Albánie. Zjednodušeně řečeno, logika je taková, že když se nějakému státu nedaří vrátit Afghánce nebo Moldavana do země původu, tak ho za spoustu peněz pošle do Rwandy a tím odradí všechny Afghánce a Moldavany od příchodu do Evropské unie.

Nazve se to v azylovém ptydepe třeba pojmem „podpora důstojného návratu“ nebo „budování migračních kapacit“ či „migrační partnerství EU—Rwanda“. A ještě se to vydává za solidaritu v rámci Migračního paktu EU nebo za rozvojovou pomoc.

V této souvislosti stojí za pozornost, že český premiér se k sedmnácti zemím Evropské unie, které chtějí přesouvat azylovou ochranu a s ní také uprchlíky a migranty do třetích zemí mimo své hranice, nepřipojil. Na neformálním setkání, které iniciovala Itálie, Dánsko a nizozemský ministerský předseda Rob Jetten, premiér Babiš chyběl.

Čtyři možná vysvětlení Babišovy absence

Nabízí se několik možných vysvětlení. Zaprvé, pan premiér si vzpomněl na lidskoprávní tradici prvorepublikového Československa a České republiky Václava Havla, uvědomil si velmi pravděpodobnou právní neprůchodnost jakýchsi center v Africe přes národní a mezinárodní soudy, správně si všiml, že máme rekordně nízké počty žadatelů o azyl v Evropské unii za posledních deset let, a uznal, že celá tato iniciativa je tedy zbytečná. Bohužel tuto nejrozumnější možnost lze skoro vyloučit, protože na místě také tvrdě kritizoval španělského premiéra Pedra Sáncheze a mluvil něco o hrozící zkáze evropské civilizace a její nutné záchraně. Sánchez mu na to pádně odpověděl: „Jedna věc je vaše bla bla bla a druhá věc je realita.“

Nabízí se tedy druhá možnost: pan premiér byl možná unaven nebo neinformován, o čem tato separátní schůzka bude, a setkání jednoduše vynechal. Zřejmě se schůzka měla označit jako „inovativní řešení proti migraci“, protože „inovativní řešení v migraci“ nezní dost protiimigračně, a český premiér tudíž nepochopil, oč jde.

Anebo, což je třetí možnost, pan premiér pokračuje v bohaté politické tradici českých politiků — tedy vyřvávat proti EU na náměstích a v médiích, ale na jednáních v Bruselu neovlivnit nebo nevyjednat vůbec nic. Filip Turek, Jan Zahradil, Kateřina Konečná či třeba Ivan David by mohli vyprávět.

A pak je tu čtvrtá možnost, jak říkají Němci „zur Kasse bitten“ — parafrázovaně „bylo by třeba přispět“ — a v tomto případě český jestřáb správně vycítil, že by nakonec musel na vybudování takového návratového centra finančně přispět, a dost možná by to vůbec k ničemu nevedlo. Tak jako když Rwanda obrala o stamiliony liber Velkou Británii a žádné azylové centrum se nepostavilo. V takovém případě scénu vyklidil v duchu českého hesla „sami máme málo“.

Nezákonnost se stává normou i pro Zdechovského či Vondru

Přesto však si nelze nevšimnout velmi nebezpečné tendence, která se může snadno přenést od uprchlíků k domácím občanům. Nezákonnost se stává normou, proti které stát nezasahuje a proti které protestuje jen pár „levičáků“ nebo „aktivistů“. Na mnoha evropských hranicích probíhají už léta nezákonné návraty v rozporu s národním i mezinárodním právem a Ženevskou úmluvou.

Občas přijde odsuzující rozsudek ze Štrasburku, za který pak státy na Radu Evropy a Evropský soud pro lidská práva zuřivě útočí. Řada azylových a migračních úřadů v Evropské unii pak má i tu drzost otevřeně ignorovat soudní rozsudky, což je v mnoha případech i český přístup. Reakce nejen českého státu pak spočívá v tom, že se vše snaží utajit a zakázat přístup nekomerčním právníkům k uprchlíkům a tím se problém vyřeší.

Na mnoha evropských hranicích policejní složky uprchlíky rutinně bijí a okrádají, než je pošlou zpátky přes hranici, což velmi dobře dokumentuje Border Violence Monitoring Network. Zejména policisté v Chorvatsku, Severní Makedonii či Řecku si počínají obzvláště brutálně. A čeští policisté kolegům v Severní Makedonii rádi v takovém „zvládání migrace“ pomáhají.

Námořní právo a povinnost dopravit zachráněné na moři do prvního bezpečného přístavu v případě uprchlíků jaksi neplatí. Italové, Frontex či, chcete-li, Evropská unie naprosto ostudně odvážejí uprchlíky zpět do nebezpečné Libye, kde je mnohokrát zdokumentováno otřesné násilí, mučení či zabíjení lidí. Evropský daňový poplatník, tedy my všichni, tuto „migrační spolupráci“ platí.

I středoví a takzvaně demokratičtí politici léta předstírají, že problém spočívající v masivním porušování práva nevidí. A rovněž čeští představitelé zavedených, jak v České republice rádi říkáme, „demokratických“ politických stran ještě mají potřebu lacině při každé příležitosti téma uprchlíků zneužívat.

Europoslanci jako Alexandr Vondra či Tomáš Zdechovský na počkání vyfabulují zkratku, že za studentské nepokoje ve Francii a Belgii nebo za španělské protesty proti drahému bydlení přece může nezvládnutá migrace. Je to kolosální hloupost, ale vedení jejich stran k tomu mlčí.

Za hranice dříve nemyslitelného

Také v oblasti návratů a návratových center se posouváme za hranice dříve nemyslitelného. Rwanda je diktatura s brutálním porušováním práv lidí v opozici a s velmi špatnými zprávami o stavu dodržování lidských práv. Uganda, další návratový kandidát evropské „inovace“, na kterého sází v návratové dohodě třeba Nizozemsko, má stále zavedený trest smrti pro homosexuály. Zamítnuté LGBT žadatele o azyl asi budou Evropané místo do Ugandy posílat do Rwandy.

Na letišti v Mnichově se plánuje celý terminál jenom pro nucené deportace migrantů z Evropy. Provoz by měl stát 4,2 miliónu EUR ročně a předpokládá se deportace až dvou set osob každý den. Není překvapivé, že průkopník v porušování práv a v okázalém předvádění lidské hlouposti se nachází za mořem — samy USA mají návratové deportační dohody s více než třiceti zeměmi světa, do nichž deportují imigranty, kteří s nimi nemají vůbec nic společného.

Stejný ponurý sen sní demokratická Evropa a ten se nejspíše brzy stane realitou. Buďme tedy nakonec rádi za českého „jestřába“, z nějž se ale v Bruselu vyklube vypelichaný kohout, který sice rád zakokrhá a poradí, ale když má místo přijímání peněz a solidarity sám na cokoli přispět, jeho ochota ke spolupríci se blíží k nule.