Debata o ekologické stopě umělé inteligence se vede skoro výhradně o elektřině a vodě. Je to pochopitelné, megawatty jsou vidět v rozvodné síti a odebrané kubíky ve výpisu od vodárny. Chemické látky, které provoz datových center spotřebovává, žádnou takovou zjevnou stopu nezanechávají. Zůstanou tu přitom pravděpodobně nejdéle ze všeho, co po revoluci umělé inteligence zbude. Klidně můžeme napsat navždy.

Organizace ChemSec, která dlouhodobě mapuje trh s toxickými látkami, zveřejnila přehled investičních plánů deseti největších světových výrobců tzv. věčných chemikálií, tedy perfluorovaných a polyfluorovaných látek (PFAS). Čísla, která odhaluje, jsou překvapivá. Navzdory sériím soudních sporů a chystanému evropskému zákazu většina výrobců svou produkci nezmenšuje, ale rozšiřuje. A oblasti rozšiřování jsou u všech korporací podobné — poptávka od datových center, výrobců čipů a bateriového průmyslu. Dvě z nich se týkají umělé inteligence.

Technické důvody jsou dva. Leptací lázně, v nichž vznikají obvody čipů, rozežerou v podstatě cokoli, a tak se těsnění, hadičky a membrány do výrobních linek dělají z fluorovaných plastů. Spotřebuje se jich málo a náhrada zatím neexistuje. Právě proto patří polovodiče k nejsilnějším kandidátům na výjimku z evropského zákazu.

Druhý důvod je chlazení a tam je situace jiná. Procesory v datových centrech hřejí tak, že je vzduch neuchladí, a proto se sahá k ponornému chlazení. Servery se celé potopí do nádrže s kapalinou s obsahem PFAS a nízkým bodem varu. Jakmile se čipy zahřejí, kapalina se začne odpařovat, pod víkem nádrže zkondenzuje a steče zpátky dolů. Teplo odvádí rychleji než vzduch a bez ventilátorů, spotřebuje tedy méně energie. Říkat tomu ekologické řešení, jak se někteří výrobci chladiv snaží, je ovšem typický greenwashing. Kapalina se z nádrží odpařuje a uniká a každý uniklý miligram věčné chemikálie v životním prostředí trvale zůstane, i kdyby doputoval na druhý konec světa.

Trh se přitom posouvá jinam. Společnost 3M ohlásila konec výroby fluorovaných kapalin, tedy i řad Novec a Fluorinert, na kterých dvoufázové ponorné chlazení původně vyrostlo. Izraelská firma ZutaCore přešla na přípravek Opteon SF33, který obsahuje méně fluoru, ale k PFAS stále patří, a jako cílové řešení ohlásila chlazení přímo na čipu bez PFAS. Plnohodnotnou náhradu pro samotnou kapalnou lázeň dnes nikdo na trhu nenabízí. Je totiž technologicky zbytečná. Jednofázové chlazení přímo na čipu, kde v uzavřeném okruhu bezpečně koluje voda s glykolem, tvoří už dnes většinu trhu kapalinového chlazení.

Výrobci však novému odbytišti věří. V příloze zprávy ChemSecu, doložené firemními dokumenty, najdeme například plán japonského Daikinu ztrojnásobit do roku 2027 kapacitu výroby perfluoroelastomerů pro polovodiče a současně rozšířit řadu chladiv určených přímo pro ponorné chlazení serveroven.

Francouzská Arkema uvedla v Kentucky do provozu výrobní jednotku za víc než šedesát milionů dolarů, jejíž produkci nabízí mimo jiné pro chlazení datových center. Americká Chemours, která podle ChemSecu pracuje s větším počtem různých PFAS než kterákoli jiná firma na seznamu a jejíž tržby z nich tvoří polovinu až dvě třetiny z 5,8 miliardy dolarů, uvádí na trh nové chladivo pro datová centra. Belgická Syensqo svou chladicí kapalinu Galden propaguje na asijských veletrzích sloganem, že „pohání revoluci umělé inteligence“. A zatímco šéf indických Gujarat Fluorochemicals mluví o datových centrech a polovodičích jako o „odvětvích vycházejícího slunce“, ředitel amerického Solstice označil poptávku z odvětví umělé inteligence za „generační příležitost“.

Kolik to stojí Evropu

Nová poptávka na trhu s PFAS přichází doslova na poslední chvíli, kdy ještě lze tlačit na výjimky. Evropská agentura pro chemické látky právě dokončuje posouzení univerzálního omezení věčných chemikálií. Její výbor pro posuzování rizik spočítal, že plošné omezení by během třiceti let snížilo emise zhruba o šestadevadesát procent, zatímco zákaz s výjimkami o dvacet procentních bodů méně.

Výbor pro socioekonomickou analýzu přesto doporučil obecný zákaz doplnit cílenými výjimkami, u polovodičů a zdravotnických prostředků až dvanáctiletými. Právě do tohoto okna míří například lobby s požadavkem vyjmout ze zákazu fluorované polymery, tedy tu podskupinu PFAS, z níž jsou plasty jako teflon. ChemSec dva čerstvé oborové posudky rozebral a ukázal, že obcházejí zjištění agentury ECHA, Evropské agentury pro životní prostředí i OECD a že koncept „polymerů nízkého rizika“ v nich hájí konzultanti napojení na chemický průmysl.

Na jedné straně tu stojí zisky jednoho odvětví, jehož globální trh má podle ChemSecu hodnotu kolem šestadvaceti miliard eur ročně, tedy necelé procento světové chemické výroby. Věčné chemikálie však nejsou neviditelnou externalitou. Kolují v krvi devětadevadesáti procent lidí na planetě včetně těch, kdo na nich vydělávají, i těch, kdo je (ne)regulují. ChemSec proto letos v září rozeslal šéfům největších evropských výrobců testovací sady s výzvou, ať si nechají krev otestovat a výsledky zveřejní. Účet za zdravotní a environmentální škody do roku 2050 vyčíslila Evropská komise letos v lednu na 440 miliard eur. A to jen v Evropě a jen u hrstky dnes regulovaných látek z existujících tisíců. Samotné vyčištění kontaminované vody by podle téže studie stálo přes bilion eur.

Zvýšené náklady už mají kvůli soudním sporům i výrobci. Americká 3M se v roce 2023 dohodla s americkými vodárnami na zaplacení 10,3 miliardy dolarů za odfiltrování PFAS z pitné vody, splatných během třinácti let. Chemours letos v červnu uzavřel jako první velký výrobce PFAS komplexní federální dohodu s americkou vládou, která ho vyjde na 450 milionů dolarů; soud ji musí ještě potvrdit.

V Evropě navíc nejde jen o peníze. Soud v italské Vicenze loni v červnu nepravomocně odsoudil jedenáct bývalých manažerů továrny Miteni, která vyráběla PFAS, za otravu vod a ekologickou katastrofu k trestům v souhrnu sto jednačtyřiceti let a přiznal italskému ministerstvu životního prostředí náhradu osmapadesáti milionů eur. Kontaminovanou vodu pilo v okolí závodu na tři sta padesát tisíc lidí. Mitsubishi, které závod vlastnilo do roku 2009 a jemuž soud uložil platit náhrady, začalo místním vodárnám platit letos v září. Takové sumy by jinde znamenaly konec expanze. Tady jsou akceptovatelnou položkou v rozpočtu. A kapitál dál do odvětví přitéká, protože poptávka z datových center je silnější než hrozba trestů i blížící se regulace.

Co je do toho nám

Regulaci podporují nevládní organizace, jako je zmíněný ChemSec nebo česká Arnika. Ta v roce 2021 prokázala PFAS ve všech šesti tuzemských vzorcích obalů rychlého občerstvení. V únoru 2024 ve spolupráci s organizacemi EEB a ChemSec otestovala krev vrcholných politiků včetně tehdejšího ministra životního prostředí Petra Hladíka a v některých vzorcích našla sedm ze třinácti sledovaných látek. O rok později v českém Senátu díky Arnice zaznělo, že výrazně zvýšené koncentrace v krvi vykazují hasiči po desetiletích používání fluorovaných pěn.

Zákaz PFAS ve spotřebním zboží však dnes vedle nevládních organizací podporuje také přes sto dvacet firem se souhrnnými tržbami sto osmdesáti šesti miliard eur, od IKEA po H&M. Proti sobě tedy nestojí jen ekologové a výrobci fluorovaných látek. Na stranu těch, kdo chtějí věčné chemikálie regulovat, se přidávají i druhotní výrobci a prodejci, na které tlačí zákazníci. Ti, kdo PFAS vyrábějí, však právě teď získali zákazníka s neomezeným rozpočtem a s politickou aurou strategické nezbytnosti. Argument, že bez fluorované chemie nebude umělá inteligence a bez umělé inteligence konkurenceschopnost, bude znít dobře i mimo populistickou pravici.

V České republice to navíc zanedlouho nebude jen teoretický problém. Vláda letos v červnu schválila účast na projektu AI Gigafactory na pražské Zbraslavi za zhruba sto miliard korun, z toho patnáct miliard ze státního rozpočtu a dalších patnáct z evropských peněz. Ve velmi omezené a mírné debatě, která se o tom vedla, zaznělo standardně téma spotřeby elektřiny, datové suverenity a skvělé návratnosti. O tom, čím se budou chladit desetitisíce akcelerátorů a co se s chladivem stane po skončení životnosti, nepadlo prakticky nic.

Technologie se přitom bude specifikovat kolem roku 2027, tedy dřív, než evropské omezení vůbec vstoupí v platnost. A stát má jednoduchý nástroj: může si bezfluorové chlazení a nakládání s chladivy dát jako podmínku veřejné podpory. Kdo rozdává miliardy, měl by mít možnost vybrat si, co za ně dostane.