Plastová úmluva na rozcestí: když se rozhoduje, zda zastavíme potopu
Jindřich PetrlíkSrpnové jednání na půdě OSN o úmluvě týkající se plastů se tolik potřebné globální dohody o omezení produkce plastů nedobralo a zůstalo napůl cesty.
V polovině srpna skončilo v Ženevě další kolo vyjednávání o globální plastové úmluvě — a skončilo bez výsledku. To, co mělo být průlomem, se změnilo v odklad. A otázka, zda se svět dokáže dohodnout na právně závazné dohodě, zůstává otevřená.
Fakta z jednání: masivní účast, nulový výsledek
Šesté zasedání Mezivládního vyjednávacího výboru (INC-5.2) se konalo od 5. do 15. srpna letošního roku. Do Ženevy přijelo 1694 delegátů ze 184 států, přes 1800 pozorovatelů z nevládních organizací, čtyřicítka zástupců mezinárodních organizací, téměř stovka představitelů různých orgánů OSN a 315 novinářů. Celkem tedy téměř čtyři tisíce lidí.
Na stole byl návrh připravený předsedou vyjednávání, ekvádorským velvyslancem ve Velké Británii Luisem Vayasem Valdiviesem. Obsahoval 32 článků pokrývajících široké spektrum témat — od omezení výroby plastů a harmonogramů postupného vyřazování jejich nejškodlivějších druhů přes otázky designu plastových výrobků, ochrany pracovníků či hledání alternativ až po financování, vzdělávání, výzkum a mechanismy řešení sporů.
Státy jednaly jednak v plénu velkého sálu OSN, jednak v kontaktních skupinách zaměřených na sporné body. Řešily se například toxické chemikálie přidávané do plastů, zastropování výroby, financování nebo podoba implementace budoucí úmluvy. Ani tato detailnější jednání ale ke konsensu nevedla. Předseda nakonec předložil nový text, založený na osobních jednáních se zástupci států. Šlo však o návrh bezzubý, který by nikoho k ničemu nezavazoval. Jeho přijetí by řešení plastové krize nikam neposunulo. Jednání se sice o den protáhlo, přesto však skončilo krachem.
Spor o zdroj problému
Hlavní konflikt je jasný: má úmluva řešit příčinu, tedy nadprodukci plastů a toxických chemikálií, nebo jen následky v podobě odpadu?
Koalice ambiciózních států — malé tichomořské ostrovy, řada latinskoamerických, afrických a asijských rozvojových zemí i EU — požadovala právně závazné cíle na omezení výroby primárních plastů, zákaz nejnebezpečnějších chemických látek a jasný rámec financování, který by pomohl rozvojovým zemím zvládnout transformaci.
Proti nim stála „koalice podobně smýšlejících zemí“ — Saúdská Arábie, Rusko, USA, Írán, Indie, Kuba či Malajsie. Tyto státy odmítaly jakékoli limity na produkci plastů či omezování do nich přidávaných chemických látek a trvaly na tom, že se má jednat pouze o odpad. Tedy přístup připomínající léčbu symptomů rakoviny bez snahy odstranit nádor.
Aby toho nebylo málo, tato koalice si přivlastnila pojem „konsensus“. Tvrdila, že bez něj bude úmluva slabá. Ve skutečnosti to ovšem znamenalo jediné — chceme mít možnost zablokovat cokoliv, co se nám nebude líbit. Tato koalice států se oháněla potřebou chránit budoucí generace, jedním dechem však dodávala, že je třeba soustředit se jen na odpady, v žádném případě neomezovat jejich novou výrobu. Jinými slovy: problém neřešit, jen ho odsunout.
Věda versus zisky petrochemického průmyslu
Proč je důležité řešit samotný zdroj problému? Čísla jsou neúprosná. V roce 1950 vyrobil svět dva miliony tun plastů, v roce 2022 už 475 milionů tun a do roku 2060 se očekává, že vyprodukuje 1,2 miliardy tun. Polovina plastů v celé historii vznikla až po roce 2010 a recyklováno bylo méně než deset procent.
Vědecké studie ukazují, že plasty škodí v každé fázi životního cyklu — od těžby fosilních paliv přes výrobu a používání až po rozpad na mikro- a nanoplasty pronikající do krve, plic, či dokonce placenty. Chemické látky jako ftaláty, bisfenoly či PFAS narušují hormonální systém, zvyšují riziko rakoviny a ohrožují zejména děti. Celosvětové zdravotní náklady spojené s plasty se odhadují na více než 1,5 bilionu dolarů ročně.
Tady platí jednoduchá logika: když přetéká vana, nejdřív zastavíme vodu. Petrochemickému průmyslu to ovšem nevadí — naopak, plánuje výrobu plastů násobně zvýšit. V době, kdy svět začíná omezovat fosilní paliva v energetice, hledá ropa odbytiště právě v plastech, často v podobě zbytečných obalů.