V polovině srpna skončilo v Ženevě další kolo vyjednávání o globální plastové úmluvě — a skončilo bez výsledku. To, co mělo být průlomem, se změnilo v odklad. A otázka, zda se svět dokáže dohodnout na právně závazné dohodě, zůstává otevřená.

Fakta z jednání: masivní účast, nulový výsledek

Šesté zasedání Mezivládního vyjednávacího výboru (INC-5.2) se konalo od 5. do 15. srpna letošního roku. Do Ženevy přijelo 1694 delegátů ze 184 států, přes 1800 pozorovatelů z nevládních organizací, čtyřicítka zástupců mezinárodních organizací, téměř stovka představitelů různých orgánů OSN a 315 novinářů. Celkem tedy téměř čtyři tisíce lidí.

Na stole byl návrh připravený předsedou vyjednávání, ekvádorským velvyslancem ve Velké Británii Luisem Vayasem Valdiviesem. Obsahoval 32 článků pokrývajících široké spektrum témat — od omezení výroby plastů a harmonogramů postupného vyřazování jejich nejškodlivějších druhů přes otázky designu plastových výrobků, ochrany pracovníků či hledání alternativ až po financování, vzdělávání, výzkum a mechanismy řešení sporů.

Státy jednaly jednak v plénu velkého sálu OSN, jednak v kontaktních skupinách zaměřených na sporné body. Řešily se například toxické chemikálie přidávané do plastů, zastropování výroby, financování nebo podoba implementace budoucí úmluvy. Ani tato detailnější jednání ale ke konsensu nevedla. Předseda nakonec předložil nový text, založený na osobních jednáních se zástupci států. Šlo však o návrh bezzubý, který by nikoho k ničemu nezavazoval. Jeho přijetí by řešení plastové krize nikam neposunulo. Jednání se sice o den protáhlo, přesto však skončilo krachem.

Spor o zdroj problému

Hlavní konflikt je jasný: má úmluva řešit příčinu, tedy nadprodukci plastů a toxických chemikálií, nebo jen následky v podobě odpadu?

Koalice ambiciózních států — malé tichomořské ostrovy, řada latinskoamerických, afrických a asijských rozvojových zemí i EU — požadovala právně závazné cíle na omezení výroby primárních plastů, zákaz nejnebezpečnějších chemických látek a jasný rámec financování, který by pomohl rozvojovým zemím zvládnout transformaci.

Proti nim stála „koalice podobně smýšlejících zemí“ — Saúdská Arábie, Rusko, USA, Írán, Indie, Kuba či Malajsie. Tyto státy odmítaly jakékoli limity na produkci plastů či omezování do nich přidávaných chemických látek a trvaly na tom, že se má jednat pouze o odpad. Tedy přístup připomínající léčbu symptomů rakoviny bez snahy odstranit nádor.

Aby toho nebylo málo, tato koalice si přivlastnila pojem „konsensus“. Tvrdila, že bez něj bude úmluva slabá. Ve skutečnosti to ovšem znamenalo jediné — chceme mít možnost zablokovat cokoliv, co se nám nebude líbit. Tato koalice států se oháněla potřebou chránit budoucí generace, jedním dechem však dodávala, že je třeba soustředit se jen na odpady, v žádném případě neomezovat jejich novou výrobu. Jinými slovy: problém neřešit, jen ho odsunout.

Věda versus zisky petrochemického průmyslu

Proč je důležité řešit samotný zdroj problému? Čísla jsou neúprosná. V roce 1950 vyrobil svět dva miliony tun plastů, v roce 2022 už 475 milionů tun a do roku 2060 se očekává, že vyprodukuje 1,2 miliardy tun. Polovina plastů v celé historii vznikla až po roce 2010 a recyklováno bylo méně než deset procent.

Vědecké studie ukazují, že plasty škodí v každé fázi životního cyklu — od těžby fosilních paliv přes výrobu a používání až po rozpad na mikro- a nanoplasty pronikající do krve, plic, či dokonce placenty. Chemické látky jako ftaláty, bisfenoly či PFAS narušují hormonální systém, zvyšují riziko rakoviny a ohrožují zejména děti. Celosvětové zdravotní náklady spojené s plasty se odhadují na více než 1,5 bilionu dolarů ročně.

Tady platí jednoduchá logika: když přetéká vana, nejdřív zastavíme vodu. Petrochemickému průmyslu to ovšem nevadí — naopak, plánuje výrobu plastů násobně zvýšit. V době, kdy svět začíná omezovat fosilní paliva v energetice, hledá ropa odbytiště právě v plastech, často v podobě zbytečných obalů.

Hlas občanské společnosti

Jednání v Ženevě nebyla jen střetem států a průmyslu. Do procesu vstoupily i domorodé komunity, vědci a občanská společnost. Přes omezený prostor se jim podařilo posunout debatu od pohledu na plasty jako „odpad v oceánech“ k pochopení, že plastová krize je otázkou lidského zdraví a lidských práv.

Do této skupiny jsem patřil i já jako zástupce Arniky, jediné nevládní organizace z České republice, která se zasedání účastnila. Viděl jsem, jak se klíčová jednání přesouvala do uzavřených „neformálních“ skupin, kam vědci ani zástupci neziskového sektoru nesměli.

Mezinárodní síť pro eliminaci znečištění (IPEN), která měla na místě šedesát zástupců, proti tomu protestovala otevřeným dopisem. Bylo to paradoxní: o zdraví miliard lidí jednají ti, kdo nejvíc hájí zájmy průmyslu, zatímco hlasy nezávislých vědců a komunit jsou vytlačovány na okraj. I to ukazuje, jak silný vliv petrochemická lobby má.

Krach jednání a nejistá budoucnost

Jednání Mezivládního vyjednávacího výboru INC-5.2 nakonec skončilo bez dohody. Ambiciózní státy nyní hledají nové cesty a mezinárodní sítě jako IPEN zdůrazňují: úmluva musí být právně závazná a musí omezit nejen odpad, ale i samotnou výrobu a toxické látky v plastech, včetně emisí při jejich výrobě a likvidaci. Slabá dohoda zaměřená jen na odpad by byla Pyrrhovým vítězstvím — jako stavět více nemocnic pro kuřáky, ale odmítat omezit prodej cigaret.

Jednání v Ženevě ukázala, že svět stojí na křižovatce. Buď dokáže přiznat, že záplava plasty je zásadní součástí trojité planetární krize, již tvoří změna klimatu, ztráta biodiverzity a znečištění toxickými látkami, a jako taková má dopady na lidské zdraví, ekosystémy a souvisí i s klimatickou krizí. Její řešení vyžaduje zásah u zdroje a nemůže se nechat svázat zájmy ropného a petrochemického průmyslu.

V sázce je víc než jen čisté pláže. Jde o zdraví, lidská práva a životní prostředí jak pro nás, tak pro budoucí generace. Proto je třeba, aby státy našly odvahu přijmout úmluvu, která zastaví přímo onen kohoutek s vodou v přetékající vaně. Poslední schůzkou v Ženevě rozhodně vyjednávání úmluvy neskončilo. Již tam se mluvilo o dalším kole. Naděje na globální dohodu tu tedy ještě je. Jenže čas běží — a vana přetéká dál.