Když jsme začínali s odběrem vzorků v oblasti odkaliště Lhotka a toku Velká Strouha v Pardubickém kraji, předpokládali jsme sice nalezení nadlimitních koncentrací perzistentních organických látek, nikoliv však takovou míru znečištění, jakou jsme nakonec zaznamenali. Výsledky chemických analýz ukázaly, že situace se v průběhu téměř dvou dekád nejen nezlepšila, ale v některých parametrech výrazně zhoršila. To je alarmující zjištění, které otevírá řadu otázek o efektivitě dosavadních postupů a prioritách státní správy v této oblasti.

Námi zjištěné hodnoty polychlorovaných bifenylů dosáhly až 797násobku kritéria pro hodnocení kontaminovaných míst podle české legislativy. Při jeho překročení by se mělo přikročit k vyčištění daného území od toxické zátěže. Jedná se o koncentrace, které nejsou běžné ani v mezinárodním kontextu starých průmyslových lokalit. Vysoké přesahy jsme dokumentovali také u ropných uhlovodíků a rtuti. Česká republika se ratifikací Stockholmské úmluvy o perzistentních organických látkách již před více než dvěma desetiletími mimo jiné zavázala identifikovat kontaminovaná místa těmito látkami a případně i jejich následnou sanaci s využitím technologií, které samy negenerují podobné toxické látky.

Nezlepšilo se nic, zhoršilo se toho hodně

Zvláště znepokojující je srovnávací analýza s historickými daty z let 2005 až 2008. Očekávali bychom logicky, že po téměř dvou desetiletích od prvních měření a po alokaci více než tří miliard korun z rozpočtu vyčleněných na sanaci areálu dojde k určitému zlepšení situace. Skutečnost je však opačná.

U některých sledovaných sloučenin došlo k výraznému nárůstu koncentrací, což naznačuje pokračující vstupy těchto látek do prostředí. Kromě toho se objevila kontaminace novými, dříve nesledovanými látkami jako jsou například toxické zpomalovače hoření. Tento stav nelze vysvětlit pouze mobilizací starých kontaminantů ze sedimentů, musí existovat i současné zdroje.

Problematika odkalovací nádrže Lhotka a okolních sedimentů má několik vrstev. První je historická produkce chemického závodu, která probíhala za výrazně méně přísných environmentálních standardů. Druhá souvisí s nedostatečně zajištěnými skládkami a úložišti z minulosti, v nichž skončily toxické odpady navezené i z jiných míst České republiky.

Třetí a možná nejproblematičtější vrstva se týká současnosti. I když průmyslové odpadní vody procházejí před vypuštěním do Velké Strouhy čištěním v biologické čistírně společně s komunálními vodami, systém zjevně není dostatečně účinný pro zachycení všech kontaminantů. Velká Strouha pak odvádí část znečištění přímo do Labe v místě nedaleko jezu Srnojedy.

Dopady na veřejné zdraví a potravní řetězec

Významnost tohoto zjištění spočívá především v potenciálním dopadu na veřejné zdraví. Oblast v okolí odkaliště Lhotka a Velké Strouhy je využívána obyvateli pro rekreační aktivity včetně koupání a rybolovu. Ryby fungují jako biologické akumulátory perzistentních organických látek, protože tyto látky se hromadí v jejich tukových tkáních.

Dioxiny, polychlorované bifenyly i další zde detekované sloučeniny se koncentrují v tukových tkáních organismů a mohou tak vstupovat do potravního řetězce člověka. Tento mechanismus bioakumulace (hromadění látek v organismu) a biomagnifikace (jejich zesilování v potravním řetězci) je dobře popsán v odborné literatuře a představuje hlavní cestu expozice populace těmto látkám.

Česká republika disponuje finančními rezervami na řešení starých ekologických zátěží z privatizace. Tyto prostředky byly vytvořeny za účelem odstranění závazků vzniklých před privatizací průmyslových podniků. V případě areálu Synthesia bylo vyčleněno přes tři miliardy korun, avšak podstatná část těchto finančních prostředků zůstává nevyužita.

Existují přitom ověřené nespalovací technologie, které byly s úspěchem využity například v části areálu Spolany Neratovice. Metoda zásaditého katalytického rozkladu BCD dokázala eliminovat vysoké koncentraci dioxinů a dalších perzistentních organických látek bez produkce nových toxických sloučenin, což je zásadní výhoda oproti spalovacím metodám.

Spalování není řešení

Spalování kontaminovaných materiálů v zařízeních k likvidaci nebezpečných odpadů totiž nevyhnutelně vede k tvorbě dioxinů a dalších toxických látek jako vedlejších produktů. Jedná se o cestu, která z environmentálního hlediska pouze přesouvá problém z jedné formy do druhé.

Naproti tomu chemický rozklad těchto látek nabízí skutečné řešení, při kterém dochází k destrukci složitých molekul perzistentních látek na jednodušší, méně nebezpečné a případně i využitelné sloučeniny. Technologie BCD použitá ve Spolaně představovala příležitost vytvořit precedens pro další podobné projekty v České republice. Bohužel, tato příležitost nebyla využita pro vypořádání se se zátěžemi podobného charakteru, včetně těch u Pardubic.

Mezinárodní kontext dává našim zjištěním další rozměr. Lokalita odkaliště Lhotka byla zařazena na globální mapu kontaminovaných míst perzistentními organickými látkami, kterou vytvořily organizace zaměřené na monitorování plnění Stockholmské úmluvy. Nachází se tak ve společnosti nejzávažnějších případů průmyslové kontaminace na světě. Pro Českou republiku, která byla historicky mezi prvními zeměmi s připraveným národním implementačním plánem Stockholmské úmluvy a která v Brně hostí Regionální centrum pro podporu plnění této úmluvy, je to poměrně nepříjemné konstatování.

Stockholmská úmluva poskytuje jasný rámec postupů. Státy se zavázaly k systematické identifikaci kontaminovaných lokalit, jejich inventarizaci a postupné sanaci s využitím nejlepších dostupných technik, které nevedou ke tvorbě nových perzistentních organických látek. Implementace těchto závazků však vyžaduje politickou vůli a koordinovaný přístup napříč resorty. V případě Pardubic zřejmě jeden či oba tyto předpoklady chybí.

Monitoring by měl probíhat pravidelně

Naše současná studie ukazuje na primární zdroje kontaminace a bezprostřední okolí. Není však známo, do jaké míry se v současnosti kontaminanty šíří dále po proudu Labe, jaké jsou jejich koncentrace v sedimentech hlavního toku a především, jaká je jejich akumulace v rybách lovených v této oblasti.

Ryby ulovené v Labi pod ústím Velké Strouhy, ale především ve slepém rameni Labe v jejím sousedství, mohou teoreticky představovat zdravotní riziko pro konzumenty, a to zejména při pravidelné konzumaci. Proto je nezbytné rozšířit monitoring na širší oblast a zmapovat slepá ramena a přítoky řeky v širším okolí.

Situaci komplikuje i vlastnická struktura a princip odpovědnosti za znečištění. Podle zásady internalizace externích nákladů, která je zakotvena v evropském i českém právu životního prostředí, by znečišťovatel měl nést náklady na odstranění škod, které způsobil. V praxi je však často obtížné jednoznačně přiřadit odpovědnost, zejména pokud jde o kontaminaci vzniklou v průběhu několika desetiletí různými subjekty.

Současný provozovatel areálu Synthesia sice pokračuje v chemické výrobě, ale závazky za historickou kontaminaci byly často konstruovány odlišně v rámci privatizačních procesů devadesátých let. Stát přitom disponuje finančními prostředky určenými právě na řešení těchto starých zátěží.

Námi prezentované výsledky by měly sloužit jako impuls pro konkrétní kroky. Za prvé je třeba provést komplexní posouzení šíření kontaminace v okolí. Za druhé je nezbytné identifikovat a eliminovat současné zdroje znečištění, protože samotná sanace historických skládek a lagun nebude účinná, pokud budou pokračovat nové vstupy toxických látek do prostředí. Za třetí je nutné zvážit aplikaci moderních sanačních technologií na nejzávažněji kontaminované lokality. A za čtvrté by obyvatelé oblasti měli být informováni o potenciálních rizicích spojených s konzumací ryb ulovených v blízkosti Velké Strouhy.

Představa, že kontaminace prostě časem vymizí samovolnou degradací, je u perzistentních organických látek či rtuti iluzorní. Tyto látky jsou stabilní právě proto, že odolávají běžným rozkladným procesům v přírodě. Bez aktivního zásahu budou v sedimentech přetrvávat desítky let a budou představovat trvalé riziko pro vodní ekosystémy i pro lidské zdraví. Čas pracuje proti nám, protože mobilizace kontaminantů ze sedimentů při povodních nebo při změnách chemických podmínek může vést k jejich šíření do vzdálenějších, méně postižených oblastí.