Pamatujete? Na přelomu minulého a tohoto roku si americký prezident Trump dával věru záležet, aby se tvůrci evropské politiky nenudili: hrozil obchodní válkou, urážel na všechny strany a především — vznášel nárok na Grónsko. „Grónsko prostě musí být naše (…) Potřebujeme jej kvůli národní bezpečnosti (…) Rád bych se dohodl po dobrém. Ale pokud to nepůjde po dobrém, uděláme to po zlém,“ perlil ještě v lednu 2026.

Byla z toho transatlantická krize, za jejíž uklidnění sklidil pochvalu až Mark Rutte po Světovém obchodním fóru v Davosu. S nástupem jara překryl vše americko-izraelský útok na Írán a následná hormuzská krize. Vztahy mezi USA, Grónskem, Dánskem a Evropou ale zůstaly napjaté — a to až do nynějška. V úterý 22. září podepsaly společně USA, Dánsko a Grónsko třístrannou dohodu, která střet formálně ukončuje. „Je to vítězství pro všechny,“ uvedla dánská premiérka Frederiksenová.

Opravu vyhráli všichni? Nakonec to tak skutečně vypadá. V rakouském Standardu se textu dohody věnuje obšírně Kim Song Hoang, jenž krizi kolem Grónska pokrýval od samého počátku. V španělském Confidencialu přináší Óscar Gelis srovnání výkladů jednotlivých dánských listů. Shoda v závěrech je přitom nepopiratelná: dohoda ani jednu ze stran nepoškozuje, každé dává něco málo navíc a situaci kolem ostrova zpřehledňuje.

Staré studenoválečné ujednání o pořádcích kolem ostrova, na něž si až do Trumpovy ofenzívy nikdo moc nestěžoval, bylo v aktuálním dokumentu zpřesněno tak, aby formalizovalo již reálně existující právo veta na pronikání dalších mocností do oblasti. Text se též přizpůsobil eventualitě, že Grónsko získá nezávislost, a to tak, aby se ani v takovém případě pro USA nic neměnilo. Kromě toho se aktualizovaly pasáže týkající se proměny charakteru válčení.

Grónská vláda získala i pro futuro potvrzení garance zajišťování bezpečnosti Dánskem a Spojenými státy, Severoatlantickou aliancí, a nadto další potvrzení vlastní suverenity. Dánská vláda získala totéž, a navíc záruku, že bezpečnost v prostoru se bude i nadále řešit v rámci NATO, a tedy nepůjde o oblast, kterou by si USA obhospodařovaly samy pro sebe. Pokud by Spojené státy NATO opustily, ztratí dle dohody dokonce formálně právo vetovat přítomnost dalších aktérů.

Trumpovy USA mají teď navíc ono formalizované právo veta na případné čínské a ruské pronikáni do Grónska a k tomu možnost se pochválit. Jak napsal na svou sociální síť sám prezident: „Vyjednali jsme dohodu, která nám zaručí možnost podniknout vše nutné k zajištění obrany naší bezpečnosti, a USA to nebude stát nic navíc.“

Dál dává smlouva USA právo rozšířit počet základen v Grónsku z jedné na tři a rozmístit na ostrově další obranné prvky — což ale umožňovala i stará smlouva, třebaže obecně. Také právo veta na základny zemí mimo NATO a na investice do citlivé infrastruktury na ostrově ve staré smlouvě explicitně nebylo, fakticky jej ovšem USA uplatňovaly — naposledy před rokem 2021, kdy chtěli Číňané v Grónsku investovat do telekomunikací a stavět letiště.

Lze jistě mluvit o legitimních amerických zájmech, o prospěšnosti toho, když se již platné smlouvy aktualizují, konkretizují a vyjasní, či o nepopiratelném čínském pronikání do regionu — i když od roku 2021 Čína kolem Grónska nic vážného nepodnikla, zůstává mimo jiné největším klientem grónského rybného exportu.

Nicméně celé vyhrocení situace vyvolané Trumpovým lpěním na převedení ostrova do amerického vlastnictví bylo úplně zbytečné. Dalším americkým základnám v oblasti se ani Kodaň, ani Nuuk nijak nebránily, naopak — za studené války jich tam Američané měli dokonce sedmnáct. Možnost pokoušet se o těžbu nerostných surovin již také měli, stejně tak jako schopnost bránit v ní zemím mimo NATO a EU.

Existují výklady, dle kterých je zvolený postup výhodnější pro Trumpa vnitropoliticky — konfrontačně vyjednanou dohodu může totiž snáz prodat jako své další vítězství voličům. Tento závěr je ale diskutabilní. Zhoršení obrazu USA v Grónsku i v Evropě je naopak reálné. Co mohl dostat Trump snadno měkkou mocí, rozhodl se dobývat absurdně po zlém.

Jak uzavírá evropský internetový magazín Voxeurop, dohoda se nakonec podařila, ale až po měsících hrozeb a nátlaku, které etablovaly otevřené silové vynucování jako typický nástroj zahraniční politiky současných USA. A jak připomíná polská Gazeta Wyborcza, Trump míní zjevně v podobném kurzu pokračovat — stačí si přečíst jeho reakci na aktuální sblížení Kanady s Evropskou unií.