S Inger Platouovou jsme se setkaly v Brně 25. července na festivalu Měsíc autorského čtení, který letos hostí řadu významných grónských osobností. V rozhovoru se dotýkáme traumat z dánské politiky vůči Gróňanům v minulého století, otázky kolonialismu a rasismu v Dánsku i naděje na smíření.

V roce 2022 vyšlo najevo, že v 60. až 90. letech 20. století dánská vláda masově prováděla nucenou sterilizaci grónských žen. Jak vůbec možné, že se o takzvané spirálové kampani tak dlouho mlčelo?

Skutečně to vyšlo najevo teprve před čtyřmi lety, a to díky psycholožce Naje Lyberthové, která se ve své práci věnovala traumatům a přitom si uvědomila, že svoje vlastní trauma ze zavedení nitroděložního tělíska dlouho potlačovala. Napsala o tom příspěvek na Facebooku, čímž toto téma veřejně otevřela.

Až poté se začaly ozývat další ženy, jedna po druhé. Nakonec nás byly čtyři a půl tisíce. Tehdejší dánská vláda totiž byla přesvědčená, že by Gróňané neměli mít tolik dětí, protože by to znamenalo příliš velký zásah do rozpočtu. Nitroděložní tělíska se zaváděla právě proto, aby grónská populace přestala růst. Zacházeli s námi jako se zvířaty a s Grónskem jako s pouhou kolonií. Ubližovalo nám to, ale zpětně vidím, že jsme si to vnitřně příliš nepřipouštěly.

Traumatu nucených sterilizací se věnujete v knize Moje životní křižovatka vyšla v roce 2024. Bylo pro Vás obtížné začít o vlastních bolestných pocitech psát?

Původně jsem o takzvané spirálové kampani a o vlastním traumatu z nedobrovolné sterilizace psát vůbec nechtěla. Chtěla jsem psát o adopcích. Přemluvila mě až moje sestra, která je novinářka a vede nakladatelství. Navrhla mi, ať do knihy zahrnu i téma nedobrovolné sterilizace, protože to byl vlastně důvod, proč jsem se později rozhodla pro adopci. Tahle linka pak v knize vytváří určité napětí.

Jak vznikl název Moje životní křižovatka? Co si pod ním čtenář může představit?

Vždycky jsem si myslela, že budu mít vlastní děti — nikdy mě nenapadlo, že to bude jinak. Dostala jsem se ale na křižovatku, která mě posunula úplně jiným směrem, než jsem čekala. Směrem, který jsem si sama nezvolila. Název knihy tedy znamená vydat se na cestu, kterou vám určil někdo jiný.

To působí, jako byste v knize procházela procesem vnitřního smíření s cestou, kterou jste si sama nezvolila, a přesto po ní jdete.

Při psaní jsem prožila celou škálu emocí, které jsem předtím nepocítila. Vždycky mě totiž mnohem víc zaměstnávalo téma adopce než samotných nucených sterilizací. Když jsem si adoptovala dva syny, měla jsem pocit, že jsem našla klid a přišlo odpuštění. Ale později, když synové dospívali, se ve mně objevilo rozhořčení nad tím, že klidně mohli mít starší sestru, kterou už ale nikdy mít nebudou.

Čím to podle vás bylo, že tyto emoce přišly až později, při psaní knihy?

Já sama jsem věděla, že mi lékaři bez souhlasu zavedli tělísko a že jsem kvůli tomu neplodná. Nesla jsem si to jako stigma, o kterém nemluvíte s kdekým. Vůbec by mě nenapadlo, že se totéž stalo tolika dalším ženám. Teprve postupně jsem pochopila, že to není jen můj osobní problém, ale trauma, které se týká tisíců grónských žen.

Vaše kniha vyšla ještě předtím, než se za spirálovou kampaň oficiálně omluvila dánská premiérka Mette Frederiksenová. Neměla jste obavy, jak na knihu bude dánská společnost reagovat?

Reakce vlastně nebyla prakticky žádná. Teprve panika, kterou před rokem rozdmýchal Trump svými výhrůžkami ohledně anexe Grónska, pomohla nasměrovat pozornost dánské vlády i veřejnosti k naší zemi. Premiérka se oficiálně omluvila a začalo se mluvit o odškodnění.

Bavíme se tu o věcech, které se děly před padesáti lety. Chápu, že dnešní Dánové by se podobných věcí už nedopouštěli. Chtěla jsem ale přispět k tomu, aby se o nich dánská společnost dozvěděla.

Reakce na moji první knihu jsou vesměs zatím pozitivní, i když v Dánsku dosud není v běžné distribuci, takže o jejím reálném dopadu se zatím těžko mluví. Doufám, že to změní chystaný anglický překlad. Teď připravují další knihu, ve které popisuji, jaké to je vyrůstat v kolonii.

Zaráží mě, že vaše kniha není v Dánsku v běžné distribuci. Víte proč?

Upřímně nevím. Nabízela jsem ji knihovnám, ale odmítaly ji. Nejde o cenzuru, spíš prostě o to, že veřejnost má o těchto událostech malé povědomí. Lidé netuší, co dánská vláda v minulém století v Grónsku páchala, a nezajímá je to.

To je zvláštní hlavně v kontextu té loňské krize kolem Trumpových prohlášení. Čekala bych, že se na jejím pozadí bude dánská veřejnost o svou historii a vztah ke Grónsku více zajímat.

Panika a strach z Trumpových kroků skutečně sehrály roli. Když přišel s výhružkami, vyrojila se v Grónsku spousta zahraničních novinářů a hodně se ptali právě na spirálovou kampaň. Začala jsem dávat rozhovory do zahraničních médií a zároveň jsem jezdila do Dánska přednášet. Tam se mi znovu potvrdilo, že dánská společnost o těchto událostech vůbec nevěděla. Až na přednáškách se mi lidé začali omlouvat a vyjadřovat lítost.

Vnímáte tedy následnou lítost, případně loňskou omluvu dánské premiérky, aspoň jako částečné zadostiučinění?

Premiérka přednesla omluvu před rokem v kulturním domě v Nuuku, hlavním městě Grónska Sešly se tam hlavně ženy a spousta z nich při té omluvě plakalo. Mě to ale nijak nedojalo, jako zadostiučinění jsem to nebrala.

Jak grónská komunita na omluvu reagovala?

Myslím si, že smíření do určité míry opravdu nastalo. Sama premiérka měla slzy v očích. Odškodnění, které nám bylo přislíbeno před čtyřmi lety, jsme ale pořád nedostaly. Nějaká komunikace v této věci probíhá, víc bychom měli vědět na podzim. Legislativní proces ještě není u konce. Problém však je, že spousta z nás je ve vysokém věku a odškodnění se už nemusí dočkat.

Jak se k této křivdě staví grónští muži? Nesou to břemeno společně s vámi, nebo je to čistě záležitost žen?

Trauma je sdílené. Máme podporu celé grónské společnosti. Navíc se objevily i příběhy sterilizovaných mužů, takže to není jen věc žen.

A nejde jen o oběti nucených sterilizací. Velké trauma je spojeno i s osudy dětí bez uznaného otcovství. Šlo o děti, které se narodily se dánským otcům, kteří do Grónska přijeli na sezónní práce a pak odjeli. Tyto děti nikdy neměly nárok na otcovo příjmení ani na dědictví, vyrůstaly bez alimentů, bez podpory. Dnes jsou to dospělí lidé, kteří se nikdy nedočkali žádného odškodnění.

Byla také kauza jednadvaceti dětí, které vláda odebrala grónským rodičům a poslala do Dánska. Ti odškodnění nakonec dostali, ale příliš pozdě. Někteří z nich už byli mrtví. Ani moje maminka neměla právně uznaného otce, zemřela ještě předtím, než se o té kauze začalo veřejně mluvit.

Gróňanům žijícím v Dánsku bývají v posledních dvaceti letech často odebírány děti a sociální služba je pak předává do pěstounské péče. Důvodem je sociální vyloučení, zanedbaná výchova nebo alkoholismus. Jenže to vše pramení z dlouholeté kolonizační politiky a řízené segregace.

To všechno jsou věci, se kterými se nedá lehce smířit, věci, které jen tak neodpustíte.

Zmínila jste, že takové násilné praktiky, jako byly nucené sterilizace, by se dnes už nestaly. Nemám ale iluze o tom, že by dědictví koloniální politiky v grónské společnosti beze stopy zmizelo. Řeší dánská vláda proces dekolonizace nějakými konkrétními kroky, kromě omluvy a odškodnění?

Ano, nějaké dekolonizační aktivity probíhají. Začaly prakticky hned poté, co v roce 2022 vyšla najevo fakta o spirálové kampani. My oběti máme třeba nárok na psychosociální podporu.

Vláda v posledních letech usiluje o podporu sociálního začleňování Gróňanů. Ovšem Grónsko má dnes plnou autonomii, takže dánská vláda nemá možnost do sociální oblasti nebo kulturní politiky přímo zasahovat.

Vláda také investuje do boje proti rasismu, protože Dánové pořád vnímají Gróňany jako problémové spoluobčany — alkoholiky, flákače. Předsudků je tam spousta.

Vidíte na základě loňské omluvy, dekolonizačních procesů a boje proti rasismu nějakou naději na smíření Gróňanů s Dány do budoucna?

Upřímně ne, žádnou naději nevidím. Předsudky a rasismus jsou v dánské společnosti tak hluboce zakořeněné, že si nikdy nebudeme rovni.

Dánská vláda se sice s rasismem snaží nějakým způsobem bojovat, ale myslím si, že ve společnosti stejně zůstane. Navíc dánská snaha o narovnání křivd způsobených Gróňanům přišla až po Trumpových výhružkách a moc upřímnosti v ní nevidím.

Samozřejmě ne všichni Dánové jsou rasisté, nelze to generalizovat. Jenže tady mluvíme o hlubokých traumatech, která se přenášejí z generace na generaci. Proto jsem přesvědčená, že skutečné usmíření zůstává v nedohlednu.

EVA KARLÍKOVÁ