Miloš Zeman nedávno veřejně oznámil, že v roce 2028 „zvažuje“ znovu kandidovat na prezidenta republiky. Dovoluje mu to Ústava, podle které lze na prezidenta kandidovat opakovaně, avšak nanejvýš dvě volební období po sobě. Zemanovo oznámení vyvolalo v politických kruzích a v širší veřejnosti velký rozruch.

Zemanův věk a zdraví

Hlavním důvodem je Zemanův věk. Jako kandidátovi na prezidenta mu bude už 83 let a mnozí pochybují, že v tomto věku bude ještě schopen náročné prezidentské funkci dostát. Otázkou je, jak je to s jeho zdravím, které už v jeho prezidentském obdobím nebylo valné, minimálně pokud jde o jeho fyzickou kondici. Ale i mnohá Zemanova veřejná vyjádření v nedávné minulosti naznačovala, že Zeman chátrá i po mentální stránce. Tyto znaky kontrastují se svěžím a energickým chováním současného mnohem mladšího prezidenta, který se zřejmě pokusí prezidentský post obhájit.

Vysoký věk a zdraví jako překážku Zemanovy opětovné kandidatury do nejvyšší státní funkce vidí lidé, kteří obvykle kladou na její výkon vysoké nároky. K nim však většinou nepatří bývalí Zemanovi voliči, kteří mu byli vždy ochotni tolerovat leckteré nedostatky a všemožné lapsy. A přestože i oni jsou nyní Zemanovým zvažováním prezidentské kandidatury asi překvapeni, pokud se pro ni nakonec rozhodne, nebudou mít velké zábrany jej znovu volit. Zemanův věk a zdraví tak nemusí být pro jeho prezidentskou kandidaturu fatální překážkou. Nakonec to bude Zeman anebo osud sám, kdo o ní rozhodne.

Myslí Zeman kandidaturu vážně?

Mnozí si kladou otázku, zda Zeman myslí svoji další kandidaturu na prezidenta vůbec vážně. Podle některých jen blafuje. Po odchodu z Hradu se ztratil veřejnosti z očí, a protože ví, že politik, o kterém se na veřejnosti nemluví, je mrtvý politik, snaží se veřejnosti znovu připomenout. Z toho jistě ještě neplyne, že už je rozhodnut kandidovat.

Přesto si myslím že Zeman o kandidatuře na prezidenta skutečně uvažuje. Je to homo politicus, který megalomansky touží po politické slávě a ani dvě období ve funkci hlavy státu nedokázala tuto jeho touhu ukojit. Když kdysi poněkud morbidně prohlásil, že by si přál mít státní pohřeb, během dalšího úřadování na Hradě by se mu to mohlo s ohledem na pokročilý věk splnit. Když se ve svém posledním vánočním poselství v prosinci 2022 s občany oficiálně rozloučil slovy „Sbohem a šáteček“, považoval jsem to, na rozdíl od mnoha, co tento příslib kvitovali s povděkem, jen za další Zemanův zastírací bonmot.

Je tu totiž jedna podstatná subjektivní okolnost, která Zemana silně motivuje kandidovat. Celková bilance jeho prezidentování a celé polistopadové kariéry, zatížená bezpočtem politických přehmatů a skandálů, není moc slavná. Do „politického důchodu“ odcházel jako prezident s vůbec nejnižší veřejnou přízní. Ve veřejnosti vůči dosluhujícímu prezidentovi převládaly především hořké pocity zklamání a trapnosti. Tohle si dodnes uvědomuje a znepokojuje se tím. Jistě si myslí, že kdyby se stal opět prezidentem, mohl by svůj obraz ve veřejnosti „vylepšit“. Minimálně v tom směru, že by byl zvolen do čela státu potřetí a stal se „nejúspěšnějším“ polistopadovým politikem.

Z řady důvodů existuje oprávněná pochybnost, že Zeman získá v konfrontaci s Petrem Pavlem většinovou voličskou podporu. Buďme si však jisti, že mnohé minulé kontroverze spojené s jeho osobou se po letech ve veřejné mysli notně zrelativizovaly a u mnohých zcela vytratily z paměti. Něco jako politická skleróza je běžný sociologický jev. A Zeman může získat nové voliče, kteří budou k jeho kandidatuře přistupovat ve světle aktuálně prožívaných osobních i veřejných problémů.

Jak bylo řečeno, Zeman v tuto chvíli není pevně rozhodnutý kandidovat na prezidenta. Zjevně analyzuje, jak je jeho ohlášené zvažování kandidatury ve veřejnosti přijímáno a jak velká část veřejnosti se k němu staví kladně. Svá další prohlášení v tomto směru bude upravovat podle celkové dynamiky politické situace a podle toho, jak se bude postoj veřejnosti k jeho kandidatuře vyvíjet. Buďme si však jisti, že Zeman by své přání kandidovat veřejně neoznámil, kdyby se domníval, že je zcela bez šancí. A to opravdu není.

Šance Zemana pro a proti

Mnozí tvrdí, že současný prezident Pavel, s nímž je spokojena nadpoloviční většina populace, je pro Zemana nerozlousknutelný oříšek. Tato spokojenost je však křehká, v druhé polovině mandátu může klesnout pod padesát procent a bude to naopak nadpoloviční většina, která bude vyhlížet alternativního kandidáta. Na druhé straně pro Pavla hraje okolnost, že pokud u nás prezident kandidoval podruhé za sebou, tak vždy vyhrál. I z této perspektivy se mohou zdát šance Zemana nevalné.

Zemanovi hraje do karet fakt, že současný prezident je obecně vnímán jako „prezident opozice“. Pavel se sice bude prezentovat jako „kandidát všech“, ale vzhledem k jasné podpoře od opozičních stran, respektive nepodpoře od vládních stran, nálepku „kandidáta opozice“ nesejme. Vládní strany jsou si také dobře vědomy, že aby jejich kandidát Pavla porazil, musí jít o velmi silnou osobnost, která v obou kolech volby dokáže protipavlovské voliče zmobilizovat a sjednotit. Takový kandidát se však nehledá snadno.

Každopádně můžeme s jistotou říci, že tentokrát půjdou oba tábory — vládní i protivládní — s jedním dominantním kandidátem, který nebude tříštit síly a s přehledem projde do druhého kola. Nějaký „neutrálně“ se tvářící kandidát jejich podporu mít nebude, protože bude bez šance. To samozřejmě neodradí ambiciózní jedince, kteří se pod touto maskou budou pokoušet o štěstí.

Zatím není z vládního tábora slyšet, kdo by mohl Pavlovi konkurovat. To, že si o kandidaturu nepřímo řekl Zeman, však koaliční partneři nepřeslechli. A rozhodně od nich nezazněla žádná negativní reakce, spíše naopak. U SPD se ozývají hlasy pro Zemana „rozhodně ano“, u Motoristů „spíše ano“; jen politická divize Babišova podnikatelského impéria zatím mlčí.

Babiš proti Pavlovi?

Zdá se, že v této politické divizi ještě nepadlo definitivní (!) rozhodnutí, zda to nebude nakonec opět její šéf, kdo se Pavlovi postaví. Za tímto účelem nyní její marketéři vyhodnocují hromadu sociologických testů. Babiš momentálně zaostává za Pavlem v boji o Hrad o necelých deset procentních bodů. Stále jej však podporuje 44 procent potenciálních voličů, což je hodně. Ale i kdyby se čísla pro Babiše zlepšovala, nebudou mít zřejmě v rozhodování o jeho kandidatuře tu nejdůležitější roli.

Babiš je primárně podnikatel. Do vysoké politiky šel proto, aby ji přizpůsoboval potřebám svých firem. A to se mu může dařit mnohem lépe ve funkci premiéra než prezidenta. Babiš udělá vše proto, aby se svou politickou divizí opět přesvědčivě vyhrál volby a premiérskou funkci si udržel. Sotva bude hledat alternativu záchrany před trestním stíháním v dobývání Hradu.

Vládní tábor tedy nakonec proti Pavlovi Babiše asi nenasadí a rozhodne se pro jiného kandidáta. Naznačuje to i zcela nedávné Babišovo prohlášení, že svoji kandidaturu vylučuje. To ale říkal i před minulou prezidentskou volbou, než se nakonec Pavlovi postavil. Tentokrát však můžeme jeho slova brát poněkud vážněji. To však zesiluje volání, aby vládní tábor nasadil kandidáta, který do voleb nepůjde jako outsider. A kdo lepší se tu momentálně nabízí než právě Zeman?

Extrémně konfrontační populismus — Zemanova největší zbraň

Zemanovy šance v prezidentské volbě nelze podceňovat, pokud vezmeme v úvahu současné kulturně-politické trendy v zemi, celkovou politickou atmosféru a ráz a témata prezidentské kampaně, která tuto atmosféru budou podtrhovat. Země je polarizována na dva proti sobě ostře se vymezující ideové tábory — konzervativně-liberální pravý střed a krajně konzervativní pravici.

Momentálně na politickém kolbišti absentují viditelnější liberálně levicové proudy; část levice zcela zdegenerovala a přidala se ke krajně konzervativnímu křídlu. O nějaké zmrtvýchvstání liberální levice v této prezidentské volbě nejde; jde o to, ke komu se v ní její trosky přidají, nebo zda nad ní bude ohrnovat nos.

Ve svém politickém životě prodělal Zeman transformaci z reformního komunisty v liberála, pak v sociálního demokrata, aby se nakonec stal konzervativcem. Mnozí z těch, kteří kdysi tvořili jádro jeho voličů, našli rovněž zalíbení v uskupeních krajně konzervativní pravice — v politické divizi oligarchy Babiše a v neofašistické SPD. K nim měl Zeman vždy blízko. Nebude mít tak problém, aby v prezidentské kampani znovu akcentoval jejich postoje a přitom svými bonmoty efektivně působil na emoce jejich voličů.

Zeman se nebude muset stylizovat do nového Zemana, stačí když bude hrát toho tradičního. Ten souzní s dnešní dobou s jejími podvratnými antiliberálními trendy ještě více než v minulosti. Připomeňme hlavní Zemanovy zbraně, které mu v minulosti přinášely volební vítězství.

Na prvním místě je to jeho extrémně konfrontační populistická „metoda“ politického boje. Zeman vždy dokázal integrovat a mobilizovat velkou část voličů nikoli nutně na svou stranu, ale proti svým hlavním politickým protivníkům. Politického oponenta vykreslil jako „nepřítele“ a konflikt s ním jako konflikt zásadního existenciálního významu. Na rozdíl od mnoha politiků, kteří chtěli vyhrávat nabízením konsensu, Zeman chtěl vyhrávat radikalizací až brutalizací konfliktu. Mělo to svá rizika, ale Zemanovi to vycházelo.

Jinými slovy, Zeman věděl, že aby byl úspěšný, nepotřebuje být všeobecně populární; že může riskovat vysokou nepřízeň v relativně velké části veřejnosti s tím, že zmobilizuje dostatečný počet voličů, silně motivovaných postavit se „nepříteli“ a v jejich čele jej porazit. Tímto přístupem Zeman protlačil bývalou sociální demokracii do vlády a dvakrát dobyl Hrad.

Nemá smysl tento Zemanův extrémně konfrontační přístup rozporovat tvrzením, že jej velmi rychle zaměňoval — jako v případě takzvané opoziční smlouvy — za tu nejhnusnější formu oportunistické konsensuální politiky. Nemá smysl nad Zemanem vynášet morální soudy. Zemana se tím ani trochu nedotkneme; on si nikdy primárně nekladl otázku po správnosti svého jednání, ale po jeho účelnosti, tedy zda jím uspokojí své nespoutané mocenské ambice.

Tato Zemanova extrémně konfrontační „metoda“ politického boje nezastarala; naopak v době šířícího se konzervativně pravicového populismu v západním civilizačním okruhu dochází k její obrodě a marketingovému tříbení. Dnešní populisté jako Farage, Trump, Le Penová, Putin, Wilders, Orbán, u nás Babiš s Okamurou a Macinkou, ti všichni ji používají se stejnými ambicemi — dobýt politickou moc a ohýbáním ústavních pilířů liberální demokracie si zajistit, že ji už nebude možné ztratit.

S jistou nadsázkou lze říct, že to byl Zeman, kdo byl v Evropě jedním z průkopníků této metody. Dávno předtím, než se začala obecně prosazovat jako norma politického boje v období kulturních válek, které se rozhořely v důsledku ekonomické krize v roce 2008, migrační krize v letech 2015—2016, covidové krize na začátku dvacátých let a zahájení války Ruska proti Ukrajině v roce 2022, ji Zeman úspěšně používal.

Buďme si tedy jisti, že Zeman jako prezidentský kandidát vládního konzervativně-pravicového tábora dokáže proti Pavlovi uplatnit tuto konfrontační „metodu“ zdaleka nejúčinněji. Každopádně v tuto chvíli nemá vládní tábor jiného kandidáta, který by se mu v tomto směru vyrovnal a lze pochybovat, že někoho lepšího než Zemana najde.

Osvědčená témata Zemanova extrémně konfrontačního populismu

Připomeňme si osvědčená témata Zemanova extrémně konfrontačního populismu. Nepřipomínáme jimi jen politickou minulost. Zcela zapadají do žhavé současnosti.

V prezidentské volbě roku 2013 obvinil svého protikandidáta knížete Schwarzenberga z kolaborace s „revanšistickými“ sudetskými Němci a z úmyslu „zrušit Benešovy dekrety“. Tenhle útok čekejme i na prezidenta Pavla. Pavel se na jaře příznivě vyjádřil o sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně jako o aktu smíření a na Benešovy dekrety pohlíží ve světle současného mezinárodního práva: jakkoli byl odsun pochopitelný v kontextu poválečné doby, z pohledu dnešního mezinárodního práva šlo o nepřípustné uplatnění kolektivní viny.

Zeman dobře ví, jak to s těmi Benešovými dekrety ve skutečnosti je: na počátku své politické kariéry je odsuzoval en bloc a bez nějaké empatie k poválečné atmosféře v zemi. Na druhé straně dobře ví, že velká část jeho potenciálních voličů stejně jako v roce 2013 trpí antiněmeckými resentimenty a on je připraven je za pomoci vládního tábora znovu rozjitřit.

Velké téma, které dělí nejen českou politickou scénu, je takzvaná nelegální migrace. Byl to Zeman, který se v roce 2015 v reakci na migrační vlnu do Evropy přihlásil k šovinistickému narativu o muslimech přicházejících zničit naši českou a evropskou křesťanskou kulturu. Jak efektivní je stále tento narativ pro krajní konzervativní pravici, nacionalisty a neofašisty, ukázaly zcela nedávno německé zemské volby v Sasku-Anhaltsku. A Zeman to dobře ví. Koneckonců s tímto narativem vyhrál i druhou prezidentskou volbu v roce 2018 proti akademikovi Jiřímu Drahošovi. Zcela jistě jej uplatní i v konfrontaci s Pavlem.

Zeman je vzděláním ekonom, ale jeho ekonomické myšlení ustrnulo v dinosauřím pravěku. Jinými slovy, je silně konzervativní, spojené s představami o hospodářské efektivnosti založené na tradičním průmyslu, tedy průmyslu využívajícím především fosilní zdroje. Jakékoli radikálnější výzvy na nutnou transformaci ekonomiky na obnovitelné zdroje napadá — spolu s pravicovými konzervativci — jako „zelené šílenství“.

S tím souvisí i jeho negramotné popírání člověkem způsobené změny klimatu, když argumentuje, že není třeba se jí zabývat, neboť ke změnám klimatu docházelo na Zemi cyklicky v průběhu celé její přírodní historie.

Nepochybujme, že i tento argument Zeman v kampani proti Pavlovi použije, neboť ten naopak považuje klimatickou změnu za vědecky prokázaný fakt a přechod na zelenou ekonomiku za existenciální nutnost. A nezapomeňme, že pavědecké zpochybňování člověkem způsobené změny klimatu není jen otázkou osobního přesvědčení. Ti, kteří se ho dopouštějí, jsou často placenými vykonavateli vůle fosilních oligarchů. A Zemanova prezidentská kampaň rozhodně nebude levná.

Zeman jistě také zopakuje svůj příslib, že chce posílit pravomoci prezidenta, o což neúspěšně usiloval už během svého prezidentství. Tato jeho osobní ambice se kryje s úsilím krajně konzervativní a populistické pravice podkopat základy liberální demokracie přechodem k autoritářským formám vládnutí. V nich je parlamentní moc potlačena ve prospěch moci výkonné a ta je následně soustředěna do rukou národního „vůdce“. Tenhle „schmittovský manévr“ je snem všech autoritářů a zastánců takzvané neliberální demokracie. A zdá se, že málokterý kandidát jej dokáže prosazovat přesvědčivěji než Zeman.

Zeman může přijít s určitými „korekcemi“ své minulé politiky, které však nebudou žádným zásadním odklonem. Asi už nebude slizkým advokátem Putinova režimu. Zeman se od něj distancoval po napadení Ukrajiny, ale kritiku v tomto směru jistě zmírní, když se bude stylizovat do role zastánce „chcimírů“ a „diplomatického řešení“. V tom bude kopírovat vládní populisty a všechny, kteří drží palce Putinovi a velkoryse přehlížejí, že je to především on, kdo si brzké ukončení války nepřeje.

Zeman také přestane nosit červenou MAGA kšiltovku, pokud američtí republikáni ztratí kontrolu nad Kongresem. Zeman je nerad spojován s poraženými. Pokud však republikáni uspějí, znovu si ji okázale nasadí. A zcela jistě bude otevřeně vyslovovat podporu všem populistům a krajním pravičákům, kteří jsou dnes v demokratickém světě na vzestupu. S Čínou bude opět prosazovat „pragmatické“, oboustranně výhodné ekonomické vztahy a dávat ji za vzor jako zemi s politickou stabilitou.

Zeman se nebude muset příliš starat o financování své prezidentské kampaně. Peníze se pohrnou nejen od fosilních oligarchů, ale i z nejrůznějších kont vládních stran skrze zfixlované transakce a z politicky spřízněného zahraničí. Přímá i nepřímá finanční podpora Zemanovy kandidatury se stane součástí kulturní války konzervativců proti liberálům, součástí hybridní války Ruska proti evropským demokraciím.

Zbraně, které se Zemanovi v minulosti osvědčily, mu samozřejmě v příští prezidentské volbě úspěch nezaručují. Petr Pavel má stejně silné a možná i silnější karty. Zbavme se však iluze, že Zeman již politicky „vyhořel“, že „doba je jiná“ a že v příštím klání o Hrad je definitivně odsouzen k porážce. Pro nemálo lidí v této zemi je Zeman na Hradě stále „nejlepší volba“.

Podceňování Zemana bylo v minulosti jednou z příčin jeho „překvapivých“ politických úspěchů. Potenciál odpůrců Petra Pavla je velký a jde jen o to, kdo jej dokáže zmobilizovat. Zatím není na dohled nikdo jiný než Miloš Zeman.