Když se studenty probírám spor Carla Schmitta s Hansem Kelsenem o to, kdo má chránit ústavní řád a kdo může vystupovat jménem celku, pokaždé mě překvapí, jak živá ta otázka pořád je. Schmitt chtěl prezidenta, Kelsen ústavní soud.

Nejzajímavější bývá reakce studentů. K Schmittovi netíhnou proto, že by chtěli silného vůdce nebo méně demokracie. Chtějí liberální demokracii bránit. Když si představí parlament rozpadlý do nesmiřitelných táborů nebo většinu ochotnou ohýbat pravidla tak dlouho, až jí nezůstane žádný skutečný soupeř, jejich námitka je docela pochopitelná: neměl by někde stát někdo, kdo dokáže říct dost?

Studenti tak bezděčně vstupují do otázky, kterou Schmitt kdysi přivedl do ústavní teorie. Prezident podle něj neměl být jen další institucí vedle parlamentu. Protože ho volil celý politický národ, mohl podle Schmitta vystupovat za celek tam, kde parlament zůstával rozdělený mezi politické strany. Právě tento vztah k celku ho měl odlišovat od ostatních účastníků politického sporu.

Kelsenova odpověď vedle toho působí skoro nezáživně. Garantem ústavy má být soud. Kelsen soudcům žádnou zvláštní politickou moudrost nepřisuzoval ani z nich nedělal vykladače nějaké vyšší ústavní pravdy. Soud nepotřeboval mluvit hlasem národa ani ztělesňovat jeho jednotu. Měl rozhodovat spory, ne reprezentovat celek. Právě v tom spočívala síla jeho řešení. Ochránce ústavy nepotřeboval stát nad politickým sporem ani vědět lépe než jeho účastníci, co chce celek.

V Deníku Referendum vyšel před nedávnem článek Jiřího Pehe pod redakčním titulkem „Prezident Pavel není lídrem opozice. Je hlasem liberální demokracie“.

Je to hezká formulace, možná až příliš hezká. Kdyby zněla například tak, že Pavel liberální demokracii hájí, nebylo by na tom nic zvláštního. Hájit ji může prezident stejně jako poslanec, novinář nebo občan a každý přitom musí říct, co přesně hájí a proč.

Slovo „hlas“ ale dělá něco jiného. Tato formulace prezidenta Pavla posouvá z role člověka, který liberální demokracii hájí, do role někoho, kdo může mluvit jejím jménem. Pehe ve svém sloupku vzápětí mluví stejným jazykem o euru, Istanbulské úmluvě nebo hlubší evropské integraci.

O všech těchto otázkách se mohou přít lidé, kteří se jinak shodnou na všem podstatném. Mohou se přít o náklady, suverenitu, geopolitiku, podobu právní regulace nebo tempo integrace. Demokracie přece tyto otázky nerozhoduje předem. Kdyby je rozhodovala, moc demokracie by z ní nezbylo.

Jakmile ale Pehe tyto politické otázky spojí s nezávislými soudy a dalšími podmínkami liberální demokracie do jednoho příběhu, změní tím i postavení jejich odpůrců. U eura je to vidět nejlépe. Odpůrcům společné měny pak nestačí jen vysvětlit, proč euro nechtějí. Musejí hned také vysvětlovat, proč tím zároveň neodmítají samotnou liberální demokracii.

Slova s příliš vekou autoritou

Po roce 1989 nebylo potřeba tyto věci příliš rozlišovat. Návrat na Západ znamenal konec diktatury, obnovu občanských svobod, novou geopolitickou orientaci i cestu do evropských institucí. Byly to různé politické procesy, tehdy ale opravdu mířily stejným směrem.

Československo neopouštělo jen jeden režim. Opouštělo i svět, který se vymezoval proti Západu. O třicet let později se jednotlivé části toho příběhu oddělují hůř právě proto, že se tehdy tak dobře překrývaly. To, co kdysi byla politická volba, vypadá dnes jako přirozené pokračování roku 1989.

A podobně začínáme číst i otázky, které s listopadem původně mnoho společného neměly a přišly na řadu až mnohem později. Václav Havel se stal nejvýraznější tváří příběhu, v němž Západ, lidská práva, občanská společnost a návrat do Evropy tvořily části téhož politického horizontu a postupně spolu srostly.

Jenže Havel po sobě nezanechal jen tento příběh. Zanechal také zvláštní nedůvěru ke slovům, která získají tolik autority, že začnou člověku usnadňovat jeho vlastní úsudek. Ve Slovu o slovu neuvažoval jen o slovech, kterých se zmocní cynik. Zajímal ho i člověk, který slovu věří natolik, že přestane hlídat, co jeho jménem sám vlastně dělá.

Právě tady se Havlovo varování obrací i proti části jeho vlastního politického dědictví. „Liberální demokracie“ může začít fungovat jako slovo, jehož autorita předchází argumentu. Zařaď pod něj nezávislost soudů vedle eura a euro si hned půjčí kus samozřejmosti, kterou by jinak muselo získat politickým argumentem. Odpůrce eura pak nestojí proti argumentu pro euro, nýbrž proti součtu celé řadě jednotlivých hodnot.

Lid, demokracie a „prázdné místo moci“

Claude Lefort popisoval demokracii obrazem prázdného místa moci. Někdo vždycky sedí na Hradě a někdo má většinu ve sněmovně. Nikdo z nich ale nemůže beze zbytku ztělesňovat politický celek. Moc získá na určitý čas a zase ji odevzdá.

Lid zůstává někde jinde než politik, který se dovolává jeho mandátu. Monarcha mohl spojovat své tělo s tělem království. Demokratický prezident nemůže. Na Hradě může sedět pět nebo deset let a mít obrovskou politickou autoritu, pořád ale zůstává prezidentem, nikoli Českou republikou, lidem nebo demokracií samotnou.

Pavel sám nic takového tvrdit nemusí a nejspíš by to ani neudělal. Metafora v názvu zmíněného komentářového sloupku však tento krok dělá za něj. Ve chvíli, kdy se z prezidenta stane hlas liberální demokracie, už Pavel nemluví jen jako jeden z těch, kdo se přou o její podobu. Jeho hlas tím získává zvláštní autoritu i tam, kde se mají střetnout obyčejné politické argumenty.

U populismu tento pohyb poznáváme snáz. Babiš nemusí říkat, že má prostě víc voličů. Silnější tvrzení zní, že za ním stojí lidé, zatímco proti němu stojí elity nebo média. Antipopulismus má k dispozici jiné slovo. Ne lid, ale demokracii. Čím více toho ale vložíme do jazyka obrany demokracie, tím méně toho nakonec unese.

Schmitt chtěl překonat stranické rozdělení tím, že proti němu postavil instituci schopnou reprezentovat politický celek. Liberální demokracie měla dobré důvody takovou představu odmítnout. Její síla nespočívá v tom, že nakonec najde správného člověka, který bude mluvit za celek, ale v tom, že žádnému člověku takové místo nepřenechá.

Petr Pavel může hájit nezávislé soudy, euro, evropskou integraci nebo Istanbulskou úmluvu. O každé z těch věcí může mluvit přesvědčivěji než jeho odpůrci. Pořád ale mluví jako účastník politického sporu. A právě liberální demokracie potřebuje, aby jím také zůstal.

Populista si přivlastní lid. Antipopulista může podlehnout pokušení přivlastnit si demokracii. Politicky je rozdíl mezi nimi obrovský. Pokušení mluvit jménem celku ale mají společné. Titulek Peheho sloupku mohl klidně znít tak, že Petr Pavel liberální demokracii hájí. Místo toho ale říká, že mluví jejím hlasem. Právě v tom malém rozdílu mezi dvěma slovy začíná velký problém.