Lidstvo se dostalo s pomocí toho, čemu Václav Havel říkal tupý samopohyb industriální civilizace, do bodu, v němž je v ohrožení v lepším případě jeho existence v dosavadní podobě, v horším jeho existence jako taková. Současná situace připomíná v symbolické rovině americký film Dokonalá bouře, který vypráví o katastrofické události, v níž se spojí několik hurikánů, aby vytvořily skutečně ničivé kataklyzma.

I současné lidstvo čelí souběhu několika katastrofických jevů. Tím nejviditelnějším jsou klimatické změny. Pokročily do bodu, kde lidé v řadě míst na Zemi čelí nejvyšším zaznamenaným teplotám v historii měření. Pojí se s další klimatickými jevy, jako je trvající sucho či sílící intenzita bouří spojených s náhlými povodněmi. V přímém přenosu lze sledovat rapidní tání ledovců anebo obří požáry stravující lesy v řadě zemí světa.

Klimaskeptici se vysmívají expertům varujícím, že bude hůř. Anebo přinejmenším tvrdí, že nelze dokázat, že klimatické změny jsou způsobeny lidskou činností.

Globální politika je ve vztahu k tomu, zda něco dělat — a pokud ano, co — rozdělená, takže klimatické změny pokračují samopohybem. I na to mají skeptici odpověď: klimatické cykly tady prý byly vždy, nic s tím nenaděláme, lze se nanejvýš přizpůsobit.

Způsobený lidskou činností je naopak prokazatelně další potenciálně katastrofický vývoj. Jde o raketový rozvoj technologií, jako je umělá inteligence, které lidstvo nemá pod kontrolou.

Z různých laboratoří občas uniknou i další znepokojivé zprávy. Kupříkladu o snahách vytvořit nové typy virů či umělé „zrcadlové“ organismy, proti nimž by v případě jejich úniku nemělo lidstvo obranu.

Experimentuje se s lidským genomem, aniž by kdo věděl, kde jsou hranice. Ty neexistují ani v případě rozvoje umělé inteligence, protože se politici nedokážou globálně dohodnout na potřebných regulacích.

Statečný nový svět

Zůstaneme-li u umělé inteligence, různá varování předních světových myslitelů, včetně těch dříve spojených s rozvojem AI, že si nekontrolovaným rozvojem umělé inteligence kopeme hrob, zůstávají politiky vesměs nevyslyšeny. Máme se prý soustředit na pozitivní přínosy nových technologií, které nám možná pomohou vyřešit „technologicky“ to, co nedokážeme takříkajíc „lidskými silami“. Což znamená v dnešním světě politicky.

Soustředit se prý nemáme na spekulace, zda mohou nové technologie ohrožovat samotnou existenci lidstva, ale na sociální dopady nových technologií, jako je masivní nahrazování lidské pracovní síly roboty a umělou inteligencí. Jenže se nezdá, že by se politici skutečně soustředili alespoň na tyto výzvy spojené s nástupem AI.

Dál kupříkladu „setrvačně“ diskutují o důchodových a sociálních systémech způsobem, který je odvozen z víceméně „statického“ předpokladu, že se bude měnit věková struktura obyvatelstva podle algoritmů platných dnes. A proto je třeba „příslušně“ reformovat důchodové systémy.

K nejsměšnějším mediálním debatám patří ty, v nichž se se uvažuje nad tím, zda bude důchodový systém udržitelný za padesát let. Tyto debaty vycházejí ze statického modelu, v němž se nebere v úvahu, že svět bude — i kvůli rozvoji nových technologií — za půl století zcela jiné místo.

Dobrým příkladem jsou v naší zemi plány na výstavbu nových jaderných bloků místo flexibilnějších zdrojů energie. Tyto obří, jen těžko změnitelné stavby mají přitom být dokončeny v době, kdy bude výroba energie tímto způsobem téměř jistě překonána. Přitom se jaderné elektrárny kvůli suchu „dočasně“ odstavují ve Francii, Slovinsku nebo Maďarsku.

I reálná možnost, že se už brzy zcela promění struktura lidské činnosti, včetně podílu mezi prací a volným časem, zůstává zatím stranou zásadních politických diskuzí.

Množení datových center, která spotřebovávají obrovské množství energie a vody, je prý daň za technologický pokrok, který nás nakonec osvobodí od toho, co jsme nezvládli sami prostřednictvím politiky. Mezitím se rojí knihy a studie, které varují, že nekontrolovaný rozvoj umělé inteligence může v lepším případě přivodit evoluční skok, v němž se člověk propojí s AI, v horším případě zánik lidstva.

Obě možnosti probírá detailně ve svých knihách Singularita a Singularita je blíž počítačový odborník a futurolog Ray Kurzweil. Singularitu lze definovat jako okamžik, kdy se AI propojí s lidskou myslí. Anebo šířeji jako okamžik, kdy umělá inteligence dosáhne bodu samoreplikace a sebezlepšování.

Strojová inteligence tak prudce překoná tu lidskou, což povede k naprosto nepředvídatelnému vývoji lidské společnosti a celé civilizace. Kurzweil ve své první knize Singularita napsané už před dvaceti lety umístil tento okamžik do čtyřicátých let našeho století. V nové knize Singularita je blíž, která vyjde na podzim i česky, mluví o možnosti, že singularita nastane už na konci třicátých let.

Stejně jako u klimatické změny nám skeptici vysvětlí, že všechno už tu bylo a není důvod se zbytečně strašit. Už v 19. století ničili luddité stroje s cílem překazit jejich zavádění v továrnách. Byly za tím obavy z pracovních podmínek dělníků či ztráty původní obživy.

Co na tom, že umělá inteligence je kvalitativně něco jiného než stroj na výrobu ložisek. Je to technologie, která může nad lidmi převzít kontrolu. Jako ilustraci lze uvést tři zprávy, které jsme zaznamenali v právě končícím létě.

Všechny se týkaly experimentů s umělou inteligencí, které prováděly velké technologické firmy. OpenAI oznámila, že její systém umělé inteligence pronikl do cizích systémů. Podobné incidenty pak oznámily také Anthropic a Meta.

Umělá inteligence se začala chovat v cizích systémech jako hacker. Uklidnit nás prý může, že to „nemyslela“ špatně. Jednala jen v intencích toho, k čemu je naprogramovaná.

Nelze si nevzpomenout na varování Martina Heideggera, že moderní věda už nepátrá po pravdě pro ni samou. Slouží jako příprava pro technické ovládnutí světa. Technověda se stává džinem vypuštěným člověkem z láhve — lidem už nebude sloužit, ale ovládne je.

Další hrozby

I bez polemiky o tom, co vyvolává klimatické změny je přinejmenším jasné, že jsou reálné a stále hrozivější. Zásadně přitom přispívají k dalším krizovým jevům.

Masová migrace, která je politickým palivem pro různá krajně pravicová a populistická hnutí, není působena jen tím, že propojení světa s pomocí komunikačních technologií umožňuje lidem v chudých částech světa, aby viděli, že jinde lze žít lépe. Mnozí z nich to pak chtějí i za cenu rizika zkusit.

Je působena klimatickými změnami, kdy miliónům lidí začíná kvůli suchu chybět voda. Milióny lidí se potýkají s neúrodou. Velké masy lidí uvádějí do pohybu i nesnesitelné podmínky k životu v opresivních systémech. Nebo válečné konflikty.

I ty mají nové charakteristiky. Nové technologie z nich leckde dělají cosi jako počítačové hry, v nichž se lidské bytosti ukrývají před drony a raketami řízenými AI. Vše se odehrává pod deštníkem systému satelitů, které krouží nad Zemí.

I systémy jako Starlink mají dvě tváře. Mohou urychlovat vzájemnou komunikaci nebo pomáhat vědcům v předpovědích počasí. Lze je ale zároveň využívat k vojenským úderům a navádění dronů i raket. Vítězí strana, která k nim má lepší přístup. Jedním z nejlukrativnějších odvětví v rozvoji umělé inteligence je rozvoj robotů a dalších autonomních technologií, které bude možné využívat ve válce.

Shrneme-li: klimatické změny, nekontrolovaný rozvoj nových technologií, masová migrace a válečné konflikty nového typu vytvářejí postupně podmínky pro „dokonalou bouři“.

Ve výše zmíněném katastrofickém filmu to s posádkou lodi Andrea Gail, která této bouři čelí, nedopadne dobře. Lidstvo má stále šanci se podobnému osudu vyhnout. Pokud se ale vrátíme ke „zvláštnímu způsobu tohoto léta“, nezdá se, že by se o to svět příliš snažil.

Absence globální správy

Političtí myslitelé už delší dobu upozorňují, že jediným možný řešením jak zkrotit globální výzvy, na které už nestačí jednotlivé státy, je globální správa. Ta se ovšem v posledních letech spíše vzdaluje.

Mezinárodní organizace jsou bezzubé — i kvůli tomu, že je svět rozdroben do navzájem neslučitelných politických systémů a chycen v pasti nejrůznějších forem nacionalismu a náboženských i kulturních konfliktů. Na globální výzvy, jako jsou klimatické změny, lze přitom s jistou nadějí na úspěch reagovat, jen když se všechny země světa shodnou na společném postupu.

Tato neschopnost lidstva se politicky sjednotit je o to méně pochopitelná, oč více je zřejmé, že svět je dnes zásluhou globalizace propojený ekonomicky i technologicky. Kupříkladu současná válka v Perském zálivu ohrožuje v propojeném světě každou zemi, ale politici v řadě zemí se brání společnému postupu. Důvody mohou být různé, ale výsledkem je, že svět jako celek je ve stále větší krizi.

Neschopnosti politických elit v demokratických zemích, které doposud dominovaly globálnímu ekonomickému a politickému vývoji, reagovat na hromadící se výzvy, využívají populisté všeho druhu. Nabízejí „řešení“, jako je návrat do minulosti, nové formy nacionalismu nebo úplné zastavení migrace. Zmatené masy se těchto slibů chytají jako záchranného lana.

Jinými slovy: v době, kdy by svět potřeboval ze všeho nejvíc osvícené politiky, kteří se dokážou dohodnout na globální akci, roste vliv populistů, krajní pravice a neofašistů. Ve třech vojensky nejmocnějších zemích světa — USA, Číně a Rusku — vládnou autokraté. Zatímco v Číně a Rusku stojí v čele bezohledných diktatur, v USA, které stály ještě před dvaceti lety v čele demokratického světa, vládne fašizující prezident, který postupně podkopává základy demokracie.

V Evropě se schyluje k vítězství krajní pravice ve Francii. Ta sílí i v Německu a ve Velké Británii.

Z války Ruska na Ukrajině se stal zamrzlý konflikt, který produkuje stálý přísun hororových mediálních obrazů. Stejně jako nelidská situace v Pásmu Gazy. V zamrzlý konflikt se mění i nepromyšlený útok USA a Izraele na Írán. V těchto konfliktech se ukazuje, že válku je ve světě nových technologií těžké vyhrát, protože i relativně slabší strana má nové možnosti, jak nepřítele zásadně oslabovat.

Technofašismus

Možná největší politickou hrozbou současnosti ale není růst populismu, nýbrž nástup technofašismu. Tento pojem se začal používat v politické vědě jako odkaz na nástup mocných oligarchických struktur vzešlých primárně z prostředí nových technologií.

Miliardáři, kteří ovládají rozvoj nových technologií, jsou vesměs skeptičtí k demokracii. Jako by se sami stali mluvčími technologií, které mohou ovládnout lidstvo.

Jejich zájmem není ani politická demokracie, ani ekonomická rovnost. Naopak: koncentrace bohatství v rukou úzké, ale velmi mocné skupiny superbohatých, se neustále zvětšuje.

Mají přitom prostředky, jak bránit smysluplné debatě o rovnoměrnější distribucí bohatství — a to jak v rámci svých států, tak globálně. Americká administrativa Donalda Trumpa, která těmto oligarchickým strukturám slouží, pod tlakem velkých peněz oklešťuje sociální a zdravotní pojištění a snižuje daně bohatým.

Dokonce i politici, kteří požadují kupříkladu všeobecné zdravotní pojištění — tedy věc zcela běžnou v Evropě — jsou označování za radikály a komunisty. Toto označení je pak využíváno ve snahách manipulovat nadcházející volby tak, aby tito údajní „radikálové“ nevyhráli nad „starou dobrou Amerikou“.

Technofašisté, jako je Elon Musk nebo Peter Thiel, se nijak netají tím, že demokracii nepovažují za systém, který může sloužit jejich potřebám. Naopak se snaží aktivně oslabit spolupráci demokratických zemí, jako je ta v podobě Evropské unie, a snaží se pomáhat různým krajně pravicovým a fašistickým hnutím.

Důvodem není jen naplňování hesla „rozděl a panuj“, ale i čistý rasismus. Celá řada oligarchických technofašistů se nijak netají tím, že sní o vládě vyvolených a že pohrdají menšinami všeho druhu.

A co Česká republika?

Absurdnost současného vývoje se v plné síle projevuje i v České republice. V relativně blahobytné zemi si občané zvolili do čela oligarchického „spasitele“, který už jednou selhal.

Teď vytvořil vládu s extrémisty. Stejně jako za oceánem je hlavním cílem české verze oligarchismu omezováním různých demokratických výdobytků zajistit drancování veřejných statků ve prospěch oligarchických struktur.

Postupuje se podle osvědčeného klíče. Části veřejnosti se slibuje, že „bude líp“ a že ji čeští vládní politici ochrání před nejrůznějšími hrozbami. Jedna z vládních stran dokonce oznámila, že „klimatická krize u nás skončila.“

Na demokracii se útočí způsobem už vyzkoušeným v Rusku nebo následně v Maďarsku a Polsku za minulých vlád. Oslabují se pilíře občanské nezávislosti, jako jsou média a občanské organizace. Oslabuje se i schopnost státních institucí čelit manipulaci a ekonomickému drancování státu.

Bude tak zrušen zákon o státní službě, má být modifikován zákon o střetu zájmů. V ohrožení je nezávislost občanských organizací. Zároveň vládní instituce aktivně přihrávají dotace oligarchovi v čele vlády. V přímém přenosu probíhá uchvácení státu.

Zmatená veřejnost — stejně jako jinde ve světě — příliš neprotestuje. Ti, kdo se považují za sociálně ohrožené nebo ohrožení jsou, vkládají naděje do „spasitelů“.Vzdělanější část společnosti se místo občanského aktivismu „baví“ ve světě sociálních sítí a nových technologií, které ovládají právě ti mocní, jimž by se měla bránit.

Nelze sice vyloučit, že se veřejnost jednou vzepne a antidemokratické síly smete, jako se to stalo například v Maďarsku. U nás ale zatím spíše panuje jakási apatie. A to nejen ve vztahu k útokům na demokracii, ale i k dalším jevům, které možná ohrožují samotnou naši existenci.