Projeví se rizika umělé inteligence v podobě rozsáhlého nahrazování pracovních míst, nebo naopak příležitosti v podobě vyšší produktivity práce a růstu životní úrovně? To bude záležet na schopnosti ekonomických a politických elit pochopit ekonomiku transformační umělé inteligence a vybudovat pobídky, mantinely a instituce potřebné k tomu, aby se AI ubírala směrem, který dokáže prospívat společnosti a pomáhat lidem.

Musíme jednat, a to hned

Dvě stě ekonomů, analytiků i průkopníků oboru AI, včetně patnácti držitelů Nobelových cen podepsalo krátké, ale úderné prohlášení o transformaci ekonomiky umělou inteligencí s názvem „Musíme jednat, a to hned!“. Erik Brynjolfsson, přední světový odborník na AI ze Stanfordské univerzity — který přitom platí za technooptimistu — prohlášení inicioval s cílem přimět ekonomy a politiky, aby začali konečně brát vážně disruptivní potenciál umělé inteligence. Nesoulad mezi stávajícím stavem světa a rychle přicházející budoucností přirovnává Brynjolfsson k tsunami.

Ekonomové upozorňují, že trh práce a především sociální politiky nejsou na rychlou strukturální změnu připraveny — chybí debata o masových rekvalifikacích, základním příjmu a obecně o hrozbě, že zmizí práce příslušníků střední třídy. Autoři proto tlačí na regulaci umělé inteligence tak, aby tzv. augmentovala, tedy obohacovala či rozšiřovala lidské schopnosti, a nikoli eliminovala lidskou práci bez adekvátní náhrady.

Turecko-americký ekonom a držitel Nobelovy ceny Daron Acemoglu to ukazuje na příkladu firemních managementů, které vnímají AI primárně jako nástroj k nahrazování lidí a snižování nákladů, aniž by ovšem očekávali zásadní zvýšení produktivity. To jsou takzvané SO-SO technologie, které nahrazují lidskou práci, aniž by vytvářely nějakou hodnotu — příkladem budiž automatické pokladny v supermarketech.

Autoři výzvy se obávají, že pokud bude odpovědnost ponechána pouze na majitelích technologických firem a nedojde k přijetí rozsáhlých regulačních opatření a změn sociálních systémů, nastane pokles mezd pro střední třídu, masová nezaměstnanost v kancelářských profesích a extrémní koncentrace bohatství v rukou několika mála obřích technologických firem, ovládaných často novou třídou oligarchů.

„Je to jako rychlá jízda v mlze, takže je mimořádně těžké odhadovat, co se bude dít dál. Proto nastává čas pro koordinované úsilí o přenastavení našich ekonomických a sociálních systémů,“ prohlásil další z iniciátorů výzvy Tom Cunningham, někdejší výzkumník OpenAI, který se věnuje časovým horizontům rekurzivního sebezlepšování velkých jazykových modelů.

Aby k tomu nedošlo, předkládají autoři výzvy takzvaný augmentační scénář, kdy AI nebude lidi limitovat a nahrazovat, ale doplňovat — tedy přebírat rutinní úkoly, čímž jim uvolní ruce pro kreativnější práci či větší zapojení do systémů péče. Práce se promění, nesmí však zaniknout. Lidé díky AI mohou být schopni produkovat mnohem větší hodnotu, což povede k masivnímu zvýšení úrovně pro všechny.

Adekvátní zdanění kapitálu

První obšírně diskutovanou oblastí vyžadující výrazné reformy, představují daňové systémy. Aktuálně v daňových příjmech států převládají příjmy plynoucí ze zdanění práce a z různých odvodů, zatímco nasazení AI a robotů si mohou firmy snadno odepisovat z daní.

Ekonomové naléhají na srovnání daňových podmínek: jakmile bude manažer firmy stát před rozhodnutím, zda práci zadat člověku nebo AI botu, nebude tlačen do propouštění jen kvůli drobným úsporám na daních. V důsledku toho ušetří i sociální systém.

Druhou klíčovou oblastí budou dotace na výzkum a vývoj. Vládní granty, zakázky či nepřímá podpora ve formě daňových úlev by měly přednostně směřovat k projektům vyvíjejícím takovou AI, jež pomáhá lidem zvládat lépe jejich práci. Tedy upřednostňovat podporu projektů na nasazení AI asistentů pro učitele, lékaře či řemeslníky, nikoli technologický vývoj nástrojů, které se snaží člověka vyřadit z pracovního procesu.

Třetím návrhem je zapojení zástupců zaměstnanců do rozhodování o tom, jak bude AI implementována do pracovních procesů. Podle autorů výzvy musí technologie sloužit k ulehčení těžké či rutinní práce a zvyšovat produktivitu lidí, která povede ke zlepšení podílu zaměstnanců ve formě vyšších mezd či kratší pracovní doby.

Adaptace na nastupující realitu však vyžaduje i další kroky: otevření debaty o placeném vzdělávání, negativní dani pro lidi procházející rekvalifikací či nepodmíněném příjmu. Pokud totiž transformace nastane příliš rychle a desítky milionů lidí ztratí práci, stávající státní systémy sociální podpory je nebudou schopny chránit. V důsledku toho poroste riziko sociálních nepokojů.

„Pára, elektřina a počítače daly společnostem desítky let na adaptaci, ale umělá inteligence nám dá jen pár let. Dobré strategie nevznikají improvizací v krizi, ale systémovým nastavením,“ zdůraznil další z iniciátorů výzvy, Anton Korinek z Virginské univerzity, který působí mimo jiné v ekonomické radě společnosti Anthropic.

Vedle nobelistů, jako je Paul Krugman či Michael Spence, nebo ekonomů jako bývalý šéf americké centrální banky Ben Bernanke, výzvu podepsali také čelní představitelé AI gigantů Anthropic, OpenAI či Google.

Seznam signatářů avizuje, že se z AI stává ekonomické téma nejvyšší priority. Pro politiky je to signál, že dopad umělé inteligence na práci musí začít akutně řešit. Prohlášení má větší šanci i proto, že je bytostně progresivní — zúčastněné osobnosti nechtějí regulovat AI, aby brzdily pokrok, ale aby zabránily ekonomickému kolapsu a sociálnímu rozvratu.

Téma skutečně už začíná rezonovat globální politickou debatou. Čínský prezident během zahájení Světové konference o umělé inteligenci v Šanghaji vyzval k vytvoření nového světového řádu v oblasti AI, založeného na otevřeném sdílení technologií a větším zapojení rozvojových zemí.

Ejhle, člověk

Umělé inteligenci se velmi důkladně a s radikálními závěry věnuje také nová encyklika papeže Lva XIV. Magnifica humanitas, která dává technologickým změnám nejen duchovní, ale výsostně politický rámec. Tradičním etickým apelům na jednotlivce, jako je půst od AI či hygiena pozornosti, se papež věnuje spíše okrajově, a plně se soustředí na systémovou kritiku Big Tech z hlediska sociální spravedlnosti.

Technologická inovace musí vždy respektovat důstojnost pracujícího člověka. „Hodnota člověka nezávisí na tom, čeho dosáhne nebo co vyprodukuje; existují práva, která náleží každému pouze na základě toho, že je člověkem (...) ekonomická, produktivistická či finanční logika kapitálu musí zůstat podřízena důstojnosti pracujících a společnému dobru,“ píše Lev XIV.

Upozorňuje i na nové formy prekarity spojené s platformovou prací. Ty jsou podle papeže výzvou pro odbory, které se mají „otevřít novým formám práce a novým pracovníkům, aby je zastupovaly a hájily v situaci, kdy bez odvážných rozhodnutí hrozí nárůst chudoby a nerovností. Protože se objevuje a rychle narůstá množství vyloučených lidí obklopených stroji a automatizovanými systémy, které zaujaly jejich místo.“

Podstatná část digitální ekonomiky totiž spočívá na novodobých formách otroctví, tedy špatně placené neviditelné práci — ať už jde o označování dat či moderování nekvalitního či přímo závadného obsahu, nebo dětské práce při získávání nerostných surovin potřebných pro výrobu mikroprocesorů, na nichž infrastruktura AI stojí.

Nejvyšší katolická autorita tvrdí, že nové formy vlastnictví jako patenty, algoritmy, digitální platformy, technologickou infrastrukturu a data je nutné vnímat jako veřejné statky určené pro všechny.

„Pokud jsou technologie a znalosti soustředěny do rukou hrstky lidí, vzniká hluboká nerovnováha a propast mezi těmi, kdo se mohou podílet a benefitovat na digitální revoluci, a těmi, kdo zůstávají vyloučeni.“

Lev XIV. v podstatě požaduje odzbrojení umělé inteligence a postkoloniální digitální věk. A tak zatímco technologický oligarcha Elon Musk považuje veřejnou regulaci za potíž pro své podnikání s tím, že „problém je v lidech“ — což zní stejně jako Stalinovo „kde je člověk, tam je problém“ — papež vybízí k radikálnímu humanismu.

Cesta k emancipaci

Technologická revoluce umělé inteligence je úzce provázaná s ostatními globálními problémy, které tvoří současnou polykrizi, tedy se sociální polarizací, klimatickou a ekologickou krizí, zranitelností energetiky, krizí rostoucích životních nákladů či geopolitickou nestabilitou.

Neoliberální diskurs na polykrizi odpovídá zneužitím konceptu odolnosti či resilience: „Snažte se víc a budujte si vlastní odolnost.“ Místo potřebných systémových změn apelují liberální elity na jednotlivce, aby soutěžili o to, kdo bude nejodolnější.

A tak si lidé v případě vln veder kupují klimatizace a v případě potřeby zvyšovat odolnost vůči stresu platí sebezdokonalovací kurzy, meditace či chytré aplikace. Byt v rozpalujícím se městě je ovšem stále těžší účinně klimatizovat a nekončící touha po sebezdokonalování vede k úzkosti, neklidu a nakonec k sebeobviňování. To je slepá ulička, nikoli větší odolnost.

Lidé to v posledních letech více či méně vědomě chápou. Právě proto zažíváme posun od selhávajícího neoliberálního jazyka elit „vyřešte si to sami“ k neokonzervativní či přímo fašizující rétorice. Ta se vyznačuje odkazy na to, že „dobře už bylo“ a pouze silní mají právo na přežití. Zbytek společnosti — migranty počínaje a názorovými odpůrci konče — je dehumanizován a zaslouží si likvidaci.

Abychom stávající polykrizi zvládli, je třeba odmítnout jak neoliberální, tak neokonzervativní diskurs, a systematicky a trvale chránit a posilovat vzájemně provázané veřejné systémy a instituce, které podporují solidaritu mezilidských vztahů a chrání společný prostor. Jen takové bezpečné prostředí totiž zvyšuje šance lidí nejen přežívat či dožívat, ale rozvíjet skutečně žitelné životy.

Smysl progresivní politiky

Průmyslová revoluce s sebou přinesla ekonomický a technologický pokrok, ale také rozsáhlou sociální krizi. Vyřešili ji až progresivní sociální reformy, ochrana pracujících a rozvoj zákonodárství, tedy politiky moderního sociálního státu.

Nyní se nacházíme v podobné situaci, jen rychlost změn je daleko větší. K potřebnému řešení je opět třeba progresivní politika, která dokáže zajistit synchronizaci vnějších ekonomicko-technologických tlaků s potřebami lidí a jejich komunit. Musí jít o politiku, která vhodnými způsoby zkombinuje a překoná staré socialistické i liberální recepty. Musí to být politika, která skutečně věří, že může být lépe.

Podle Ajaye Argwalla z Torontské univerzity, posledního z iniciátorů výzvy Musíme jednat, „to, zda rychle se rozvíjející umělá inteligence zvýší globální životní úroveň, nebo výrazně zkoncentruje bohatství, není předem určeno. Záleží na tom, jak se dnes rozhodneme přepracovat naše politické a ekonomické systémy. Nemůžeme si dovolit čekat na úplnou transformaci a mezitím se spoléhat na institucionální lešení. To totiž bylo optimalizováno pro svět, který nyní zaniká.“