Bylo to v pátek 12. června v 17.21 washingtonského času. Společnosti Anthropic, jednomu z hlavních světových vývojářů umělé inteligence, dorazil mail. Exportní direktiva od amerického ministerstva obchodu opřená o předpisy, které desítky let sloužily ke kontrole vývozu zbraní a citlivého zboží. Příkaz zněl: okamžitě zamezit přístup k modelům Fable 5 a Mythos 5 každému cizímu státnímu příslušníkovi — kdekoli na světě i uvnitř Spojených států, včetně vlastních zaměstnanců firmy.

Protože nikdo neumí spolehlivě filtrovat uživatele podle pasu, firmě nezbylo než oba modely do druhého dne vypnout úplně všem.

Když jsme v Evropském parlamentu psali první verzi pravidel pro umělou inteligenci, vedli jsme dlouhé debaty o tom, jak technologii regulovat, aby nesloužila špatným cílům. Tahle epizoda však ukázala něco jiného a nepříjemnějšího: o tom, co smíme používat, nakonec nerozhoduje ani evropský zákon, ani trh, ale jedna noční můra v americkém bezpečnostním aparátu.

Co přesně Amerika vypnula

Abychom pochopili, o co tu jde, je třeba odložit představu o stále chytřejším chatbotu. Hodnota modelů, o nichž zde mluvíme, se neměří tím, jak rychle odpoví na otázku, ale tím, jak dlouhý a složitý úkol zvládnou dotáhnout do konce samy, bez člověka u klávesnice. Výzkumná skupina METR pro to zavedla srozumitelnou míru: jak dlouho by daná práce trvala zkušenému člověku.

A tahle hranice roste exponenciálně — dlouhodobě se tempo zdvojnásobuje zhruba každých sedm měsíců, v posledních dvou letech se zrychlilo téměř na čtyři. Zatímco starší modely zvládly samostatně úkol na pár minut, špičkové systémy z přelomu roku už zpracují dvanáctihodinový úkol. Extrapolace téhle křivky míří k úkolům v délce celého měsíce někdy kolem roku 2027.

Fable 5 znamená v téhle ose doslova skok. Podle Anthropicu dokáže běžet ve formě samostatných agentů celé dny bez dozoru. V jedné softwarové databázi o padesáti milionech řádků prý provedl za jediný den přestavbu, která by inženýrský tým stála přes dva měsíce ruční práce. Není to lepší chatbot. Je to nástroj, který orchestruje dlouhé, samostatné pracovní postupy — a právě v tom je jeho ekonomická i bezpečnostní váha.

A tady se příběh elegantně uzavírá. Tatáž schopnost, kvůli které je takový model strategický — pustit samostatného agenta na cizí kód a nechat ho v něm hledat a opravovat chyby — je přesně to, co rozsvítilo americkou bezpečnostní výstrahu. Stejný nástroj, který během dne přestaví databázi, totiž umí i hledat slabiny v cizím softwaru. Jedna schopnost, dvě tváře.

Neznamená to, že roboti zítra nahradí ekonomiku. Nezávislá měření ukazují, že dnešní agenti zvládnou samostatně jen pár procent reálné kancelářské práce. Strategická není dnešní schopnost, ale trajektorie — a kontrola nad ní. Kdo drží náskok na téhle křivce, drží kus budoucí produktivity. A spolu s ním i moc rozhodnout, kdo se k ní dostane.

Spojenci si tohle nedělají

Je však namístě být konkrétní, protože na přesnosti tu záleží. Nešlo rozhodně o obchodní sankci namířenou na Evropu. Evropa nebyla terčem a její poškození je jen vedlejším efektem. Americká vláda řešila vlastní bezpečnostní problém. Jelikož totéž co Fable 5 a Mythos 5 umí i konkurenční modely, experti opatření považují spíš za geopolitický signál než za nezbytné bezpečnostní opatření.

A přesně to je na tom ponižující. Kdyby šlo o cílenou ránu, měli bychom status protivníka, se kterým se počítá. Takhle jsme se dozvěděli, že nás lze odstřihnout mimochodem, bez řádného procesu, bez psaného pravidla, na základě ústního pokynu. Spojenec, který si může dovolit tohle, není partner v rovnocenném vztahu. Je to někdo, na kom jen závisíme.

Suverenita na špatné hranici

A plyne z toho ještě jedno domácí ponaučení. Vřískot o bruselské byrokracii a o migrantech je nám houby platný ve chvíli, kdy o naší skutečné suverenitě rozhoduje jeden mail z Washingtonu odeslaný v pátek v pět odpoledne. Ti, kdo nyní nejhlasitěji volají po národní svrchovanosti, jen hlídají ostnatým drátem hranici, přes kterou žádná suverenita neutíká. Zatímco debatují o dekretech starých osmdesát let, suverenita nám skutečnou branou bez jediného výstřelu ujela právě teď.

Položme si otázku, kterou má smysl klást u každé politiky: kdo zaplatí účet, až se nástroje skutečně vyřadí z provozu? Vězme, že to nebudou ministři ani influenceři. Zaplatí ho nemocnice, která si do provozu zapojila digitálního asistenta, škola, malá firma a úřad, které tyhle nástroje tiše zadrátovaly do každodenního chodu — a které jednoho rána zjistí, že nástroj zmizel a rozhodnutí o tom padlo na jiném kontinentu.

Závislost na cizí technologii není abstraktní geopolitika. Je to velmi konkrétní zranitelnost těch, kdo na špičkový kapitál ani na vlastní vývoj nedosáhnou.

Kdo dodá infrastrukturu, určí hodnoty

Vize The Agentic State, představená loni na summitu v Tallinnu bývalým estonským šéfem digitalizace Luukasem Ilvesem, to formuluje jednou větou: kdo dodá infrastrukturu, určí hodnoty zabudované v jejím kódu. Pokud bude veřejná správa, soudy, zdravotnictví a školství stát na modelech, které někdo vypíná z Washingtonu, nepřebíráme jen cizí software. Přebíráme i cizí bezpečnostní politiku, cizí priority a cizí představu o tom, co se smí.

Není to přitom neřešitelné. Například Francie začala po téhle epizodě převádět část státní správy na evropský model od firmy Mistral. Je to malý krok a sám o sobě nic nevyřeší, ale ukazuje směr: evropská alternativa existuje, jen jí musíme dát prostředky, aby dohnala náskok.

Společný kapitál, ne ostnatý drát

A tím se dostáváme k jádru. Důvod, proč Evropa nemá vlastní Anthropic, není nedostatek talentu — ten tu máme. Je to roztříštěný kapitál. Evropské úspory dnes z velké části financují americkou technologii, kterou si pak pronajímáme zpět — a od které nás lze ze dne na den odstřihnout. Sedmadvacet oddělených finančních trhů nedokáže shromáždit kapitál v měřítku, v jakém ho dá dohromady jediná velká firma za oceánem.

Proto potřebujeme společný evropský kapitálový trh — unii úspor a investic, o které se v Evropě roky mluví ve zprávách Maria Draghiho i Enrica Letty, ale která pořád nestojí. Ne kvůli burze a ani ne kvůli závodu startupů. Nestojí kvůli tomu, čí ruka drží vypínač infrastruktury, na níž stojí naše nemocnice, školy a úřady.

Strategická technologie tohoto typu se začíná podobat veřejné službě — a jako u veřejné služby je legitimní ptát se, kdo ji vlastní, kdo ji kontroluje a komu připadne produktivita, kterou vytvoří. Mobilizovat evropský kapitál do infrastruktury, kterou pak demokraticky kontrolujeme, není ústupek trhu. Je to podmínka toho, abychom o vlastní budoucnosti rozhodovali sami.

O suverenitu se v roce 2026 nebojuje na hraničních přechodech ani v debatách o minulosti. Bojuje se o ní v tom, kam dáme svůj kapitál a kdo bude držet kontrolu nad nástroji, na kterých poběží naše ekonomika. Kdo k tomuto nemá co říct, ať proto laskavě mlčí.