Velký projev o stavu Unie zaznívá dnes, ve středu 16. září, ve Štrasburku. O dva dny dříve ale Evropský parlament ve stejné budově odmítl debatu o rozhodnutí centrální banky zvýšit úrokové sazby a jeho dopadu na životní náklady. Sliby a ambice, které slyšíme od předsedkyně Komise, tak kontrastují s tím, co se ve stejné budově odehrálo těsně předtím.

Zdražení, o kterém se nemluví

Hlasování z 14. září bylo výmluvným dokladem toho, jak těžké je v současném Evropském parlamentu otevřít debatu o dopadech zdražování na životní náklady. Návrh skupiny Levice, aby se tento tematický blok dostal na pořad jednání, propadl. Pro hlasovalo 154 poslanců, proti 216 a 85 se zdrželo. Evropská lidová strana (EPP) a Obnova Evropy (Renew Europe), jádro většiny podporující Komisi von der Leyenové, hlasovaly jednotně proti. Zelení/ Evropská svobodná aliance (Greens/EFA) hlasovali jednotně pro. Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů (S&D) se fakticky zdrželo — a to navzdory tomu, že by právě oni měli mít na takové debatě hlavní zájem.

Byl to už druhý pokus Levice. Podobnou žádost stáhli v červnu téhož roku, když bylo zřejmé, že pro ni nemají dostatečnou podporu. Tentokrát už ji nestáhli a návrh jednoduše propadl. A to navzdory tomu, že o zdražování se mluví všude. V kavárnách, v obchodech, v rodinách. Jen v Evropském parlamentu, kde by se o jeho politických příčinách a důsledcích mluvit mělo, se k tomu většina nemá. Proč? Protože by to mohlo ohrozit stabilitu většiny, která je nyní tak důležitá pro provádění plánů Komise.

A právě to je nejzajímavější detail. Dnes se bude mluvit o konkurenceschopnosti, průmyslové autonomii, obranné připravenosti — ale o tom, jak se tyto velké evropské strategie promítají do života lidí — do cen, nákladů na bydlení a energie, do toho, kolik peněz člověku zůstane na konci měsíce — se bude mlčet.

Poučení, které jsme nevzali

Válka mezi USA a Íránem nám připomíná, jak zranitelní jsme, když svou energetickou bezpečnost necháme záviset na fosilních palivech z nestabilních částí světa. Boje o kontrolu nad Hormuzským průlivem narušily podle odhadů až pětinu světových dodávek zkapalněného plynu, hlavně z Kataru, a evropská cena fosilního plynu vylétla na téměř 84 eur za megawatthodinu — nejvýš od prosince 2022. Ceny ropy se ze stejného důvodu blíží podobným maximům.

Nejzajímavější na tom je, že už před čtyřmi lety jsme měli možnost tento problém alespoň částečně řešit. V červenci 2022 mohl Evropský parlament vetovat zařazení fosilního plynu a jaderné energie do taxonomie udržitelných investic. Hlasování dopadlo těsně — námitka neprošla o pouhých 75 hlasů. Teď, když se podobná situace opakuje, je třeba se ptát, jak by evropská energetika vypadala, kdybychom tehdy šanci využili?

Poučení je přitom jednoduché. V roce 2022 jsme měli možnost investovat do alternativ, které by nám dnes mohly pomoci. Teď vidíme, jak důležité je mít rozmanitou skladbu energetických zdrojů, která není závislá na jediné surovině nebo jediném regionu. Nejde o žádný ideální svět, ale o realitu: když máme příležitost snížit rizika, měli bychom ji využít.

Nástroje, které máme a nepoužíváme

Evropa má na stole dva klíčové návrhy nařízení, které by mohly změnit hru, ale politická reprezentace s nimi zachází jako s oddělenými projekty. Návrh Cloud and AI Development Act (CADA) a návrh EU Inc. jsou nástroje, které by mohly odpovědět na dva z nejpalčivějších problémů — zaostávání v umělé inteligenci a roztříštěný kapitálový trh. Oba návrhy jsou v legislativním procesu, ale nikdo nevidí, jak by se mohly navzájem posilovat. A to je problém.

Cloud and AI Development Act je nástrojem proti závislosti na amerických a čínských datacentrech. Cíl ztrojnásobit kapacitu evropských datových center během pěti až sedmi let je ambiciózní, ale nutný. Bez vlastní infrastruktury budeme vždy závislí na rozhodnutích jiných.

Návrh EU Inc. by měl naopak napravit fragmentaci trhu, která startupům a malým firmám brání v růstu. Jednotná právní forma by zjednodušila investice a rozšiřování podnikání po celé Evropě. Obě legislativy by měly jít ruku v ruce — bez snadného přístupu ke kapitálu nelze stavět datacentra a bez datacenter nelze rozvíjet umělou inteligenci.

Ani jedna z těchto dvou legislativ se ale neuskuteční sama od sebe. Cloud and AI Development Act potřebuje, aby do evropské cloudové a AI infrastruktury reálně tekly peníze — přesně to dnes Evropa nedokáže zajistit. Kapitál, který bychom měli investovat do vlastního hospodářství, nám mizí jinam. Nejviditelněji do nákupu hotových amerických zbraní. EU si sama stanovila cíl, že do roku 2030 by alespoň 55 procent nových vojenských nákupů mělo směřovat k evropským nebo ukrajinským výrobcům.

Peníze, které odtečou mimo evropskou ekonomiku na nákup hotových zbraní, nebudují evropské kapacity, evropská pracovní místa ani evropský technologický náskok. Je to přesně ten typ neproduktivní investice, který si nemůžeme dovolit ve chvíli, kdy potřebujeme rozpohybovat vlastní hospodářství, ne financovat cizí. Kdo dnes skutečně rozhoduje o tom, kam evropský kapitál poteče, je ostatně otázka, o níž se stejně jako o zdražování veřejně příliš nemluví.

A co když se to nepovede? Sociologické údaje ukazují, že téměř čtyřicet procent Čechů nemá na konci měsíce žádnou rezervu. Kdo by pak nesl náklady dalšího hospodářského šoku? V roce 2022 jsme viděli, jak rychle se mohou životní náklady zvednout. Tehdy to byla energie, tentokrát by to mohla být závislost na technologiích, které neovládáme. Politici by měli mluvit o rizicích, která vzniknou, když nevyužijeme nástroje, jež máme. A také o nákladech, které ponese společnost, pokud budeme čekat na další hospodářský šok.

Projev se bude věnovat konkurenceschopnosti, průmyslové autonomii a obranné připravenosti. Otázka, kterou na kterou bychom měli slyšet odpověď, však zní jinak: spojí někdo tato velká témata se zdražováním, cenou fosilního plynu a dvěma návrhy nařízení, které mají Evropě pomoci dohnat technologický i kapitálový náskok?