Obhajoba v bitcoinové kauze tvrdí, že nikdo neprokázal zločinný původ darovaných bitcoinů. Pozoruhodné na tom je, že je to pravda — a že na tom vůbec nezáleží. Ministerstvo nemuselo nic prokazovat. Mělo se podívat na povahu toho převodu. Ta mluvila sama za sebe.

V březnu 2025 se probudila peněženka, která byla od roku 2016 v klidu. Bitcoinová peněženka není kasička s penězi, ale adresa v obrovské veřejně přístupné účetní knize, kterou si může přečíst kdokoli. K té adrese patří klíč, kterým se dají peníze poslat dál. Každý pohyb v té knize zůstane navždy zapsaný.

Během několika dní z této peněženky odešlo přes pět a půl tisíce převodů na stovky adres. Většina z nich nemá známého majitele. Přibližně čtrnáct set bitcoinů z ní odteklo někam, kde se v mnoha případech nedá dohledat. Na adresu ministerstva spravedlnosti dorazilo 468 bitcoinů. Úřad je prodal v 78 elektronických aukcích za 956,8 milionu korun. Peněženka byla napojená na Nucleus Market, tržiště ve skryté části internetu, kde se obchodovalo především s drogami.

Obžalobu podalo 31. července Vrchní státní zastupitelství v Olomouci u Krajského soudu v Brně. Obžalovaní jsou čtyři: dárce Tomáš Jiřikovský, advokát Kárim Titz, tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Blažek a jeho náměstek Radomír Daňhel. Blažek a Daňhel jsou obžalováni ze zneužití pravomoci úřední osoby a z účasti na legalizaci výnosů z trestné činnosti.

Všichni čtyři vinu popírají a o vině rozhodne soud, nikoli novinový komentář. Blažkova linie obhajoby ale stojí za rozebrání, protože se v ní opakuje chyba, kvůli níž se celá věc mohla stát.

Anonymita není chybějící informace

Loni jsem psal o tom, že bitcoin je špatný nástroj na tajné platby, protože je to veřejná účetní kniha. Na tom nemám co měnit. Nikdy jsem ovšem netvrdil, že se z té knihy dá ke každé adrese přiřadit jméno. Nedá — a ani v této kauze se to u většiny adres nepodařilo. Obhajoba na tom staví: tvrdí, že vyšetřování není dokončené a posudky k původu bitcoinů neexistují.

Závěr, který z toho obhajoba vyvozuje — že když neumíme přiřadit k adresám konkrétní totožnost, nic nevíme —, je ale přesně opačný, než by měl být.

Zkusme si představit, jak by vypadal dar, který je akceptovatelný. Peněženka s krátkou a čitelnou historií, několik převodů, odesílatelé, kteří se dají dohledat a jichž je možno se doptat na podrobnosti, původ, který někdo umí doložit papírem. Takové prostředky lze přijmout a nikdo se nemusí červenat.

Dar, který ministerstvo převzalo, měl povahu právě opačnou. Devět let ticha. Náhlé probuzení. Pět a půl tisíce převodů za několik dní. Stovky cílových adres bez známého majitele. Čtrnáct set bitcoinů rozpuštěných do nedohledatelna. A napojení na darknetové tržiště.

Žádný z těchto údajů sám o sobě neodkrývá konkrétní jména. Všechno ale jasně napovídá, o co tu kráčí. Rozdrobení obří částky do tisíců malých převodů na stovky adres není standardní transakce, ale způsob, jak zahladit stopy. Tento vzorec má v oboru své jméno: je to učebnicový příklad rozmělňování původu peněz.

Anonymita transakcí totiž nebyla chybějícím dílkem skládačky, ale tou hlavní informací. A byla to varovnější zpráva, než kdyby se každá adresa dala přiřadit konkrétnímu majiteli — protože to by znamenalo, že nikdo nemá co skrývat. Jakmile se ukázalo, že to nejde, měly se na ministerstvu okamžitě rozsvítit všechny kontrolky.

Dvě úrovně dokazování

Trestní řízení vyžaduje důkaz nade vši rozumnou pochybnost a je to tak správně, protože se v něm rozhoduje o svobodě člověka.

Ministerstvo v březnu 2025 nerozhodovalo o vině, rozhodovalo o tom, jestli přijme miliardový dar. Tam ovšem platí jiná logika. Nemusíte prokázat, že peníze jsou špinavé, abyste je odmítli — musíte umět doložit, že jsou čisté, abyste je přijali. Když to nejde doložit, transakce se neuskuteční, protože důkazní povinnost leží na tom, kdo peníze přijímá. Tohle pravidlo nevzniklo až kvůli této kauze: funguje podle něj každá banka, která vám vrátí platbu s nejasným původem.

Kdo si ty dvě úrovně dokazování splete, dojde k závěru: „Nikdo nic neprokázal, tedy se nic nestalo.“ Jenže ono se stalo něco zásadního — klíčové rozhodnutí ve prospěch přijetí peněz padlo bez toho, aby úřad disponoval potřebnými podklady.

Tehdejší ministr Pavel Blažek se odvolává na to, že původ kryptoměny v trestné činnosti není dokázaný a že audit neshledal porušení žádného předpisu. Ale externí audit, který si nechala zpracovat jeho nástupkyně, zjistil, že ministerstvo dar přijmout nemělo. Znalo okolnosti naznačující významné riziko, že jde o výnos z trestné činnosti. Neposoudilo ekonomickou logiku a účel daru, neprovedlo kontrolu odpovídající rizikovému profilu transakce a neaplikovalo standardy běžné v kryptoměnovém sektoru. Transakci podle auditora zřejmě nikdo nekoordinoval, takže ji nikdo neoznačil za rizikovou, jak měl.

Standardy kryptoměnového sektoru nejsou nic jiného než čtení struktury převodu. Analýza blockchainu se zaměřuje na věk peněženky, náhlost aktivity, počet cílových adres a blízkost ke známému kriminálnímu prostředí. Aby dokázala vyhodnotit riziko, jméno vlastníka znát nepotřebuje. Není to žádná ezoterní věda — je to placená služba.

Úřad, který neumí přečíst, co přijímá

Tady se dostáváme k jádru věci a ukazuje se, že problém je hlubšího rázu. Kdyby šlo jen o jednoho nepoctivého politika, byla by to vlastně dobrá zpráva, protože politik se dá vyměnit. Jenže tady jde o zásadní nekompetenci — stát přijal dar prostřednictvím technologie, kterou nedokáže dešifrovat.

Dva měsíce předtím soud dárci vydal elektroniku, kterou mu dříve zabavila policie. Tři počítače nechal smazat, ale osm zašifrovaných zařízení vrátil neporušených — ani znalec z nich nedokázal získat žádná data a soudkyně uzavřela, že nelze bez dalšího dovodit, že obsahují přístup ke kryptoměně. Dodnes není vyjasněné, jak se dárce po devíti letech do té spící peněženky dostal.

Dvakrát za dva měsíce tedy stát narazil na technologii, kterou neuměl analyzovat. Nejdřív vydal zařízení, ze kterých nedokázal dostat data, pak přijal miliardu z peněženky, jejíž historii neuměl ověřit. V obou případech rozhodl tak, jako by na tom nezáleželo.

Není to otázka výpočetního výkonu ani chytrosti. Jde čistě jen o to, jestli si úřad umí říct, že něčemu nerozumí, a zaplatit někoho, kdo tomu rozumí, ještě předtím, než podepíše rozhodnutí. Skoro osm milionů za posudky a analýzy stát nakonec stejně musel zaplatit — jen o něco později.

Kdo zaplatil účet

Zbývá počítání, o kterém bude řeč nejméně.

Výnos z aukcí měl podle ministerstva jít na kybernetickou bezpečnost, vězeňství, digitalizaci a na podporu obětí trestné činnosti. Nešel nikam. Když policie začala dar prověřovat a dárce zadržela, stát se s většinou kupců dohodl, že jim peníze vrátí a kryptoměnu si vezme zpátky. Bitcoin mezitím zdražil, takže na zpětném odkupu stát doplatil asi čtyřicet čtyři milionů korun. Celkem kauza stát vyšla na víc než padesát tři milionů korun, z toho skoro osm milionů za právní posudky a analýzy.

Dnes jsou bitcoiny zajištěné policií a propadnout státu mohou nejdřív po odsuzujícím rozsudku. Současný ministr spravedlnosti Jeroným Tejc říká, že není jisté, zda s nimi úřad někdy bude moci nakládat. Někteří kupci z aukcí na své bitcoiny stále čekají.

Stát dostal dar za miliardu a ve výsledku je padesát tři milionů v minusu. Peníze, které měly jít mimo jiné na podporu obětem trestné činnosti, spolkl úklid po daru, který je podle obžaloby sám výnosem z trestné činnosti. Úřad si nenechal zanalyzovat, co vlastně přijímá — a účet za to nezaplatil nikdo z těch, kteří se na tom rozhodnutí podíleli.

Fuknční kontrola přišla zvenčí

Nakonec věc, ze které plyne poučení použitelné i mimo tuhle kauzu.

Stát se o podezřelém původu darovaných bitcoinů nedozvěděl ze svých vnitřních kontrolních mechanismů. Dozvěděl se to z novin. Teprve když věc rozkryli novináři, rozjelo se prověřování, audit, stíhání a obžaloba. Kontrola, která zafungovala, stála mimo úřad.

Té samé novinářce, která bitcoinovou kauzu odkryla, letos v červenci jiný úřad zamítl akreditaci na tiskovou konferenci — přestože žádost podala řádně a v termínu. Píše se o tom jako o sporu o novinářskou etiketu, ale ve světle miliardového skandálu to vypadá jinak: jako pokus o umlčení jediné kontroly, která skutečně odvedla svou práci.

Číst blockchain se stát naučit může. Je to placená služba a stojí zlomek částky, na kterou ho nakonec vyšlo její opomenutí. Naučit se snášet, že někdo zvenčí klade nepříjemné otázky, je těžší — a vůle k tomu vládě v tuto chvíli zjevně chybí.