Zaostalost České republiky v rozvoji obnovitelných zdrojů energie začíná být vskutku fenomenální. Vlak nám ujíždí nejen ve srovnání se zbytkem Evropy, ale i se všemi významnými globálními ekonomikami — a dokonce už i s mnoha zeměmi Třetího světa. Tím víc alarmující je trvající skepse a odmítání obnovitelných zdrojů.

Když na toto téma nedávno vyšel osvěžující text Mimoni u kormidla od Romana Matouška, vrhlo se za to na něj nespočet nejen trollů, ale i jinak jistě rozumných lidí, dokonce i energetiků. Zdá se tedy, že čím jsme zaostalejší, tím sveřepěji se navzájem ujišťujeme, že jediná správná energetika je ta naše. Tedy postavená na „starých dobrých“ technologiích minulých staletí, jako je uhlí nebo jádro.

Ty představují obrovské centralizované zdroje fungující převážně v režimu takzvaného základního výkonu. Cokoliv se tomuto paradigmatu vymyká, jako právě decentralizované, drobné zdroje vyrábějící elektřinu ze slunce a větru, je pak považováno nejen za nefunkční, ale dokonce škodlivé.

Co naplat, že výrobní náklady na jednotku elektřiny jsou v nich několikanásobně nižší. Nebo že v současné době geopolitické nestability a divokých cenových skoků paliv umožňují zajistit dodávku energie za dostupné ceny a bez závislosti na váznoucích dovozech. Na nedaleké Ukrajině dokonce vidíme, že dovedou mnohem spolehlivěji zajistit dodávku proudu třeba v případě vojenských útoků na kritickou infrastrukturu.

V očích mnoha Čechů je to celé nesmysl, diktovaný z Bruselu v rámci Green Dealu, kterým si Evropa likviduje vlastní ekonomiku. Vůbec přitom netuší, co se v Evropě a ve světě na poli obnovitelných zdrojů za poslední roky odehrává.

Z hlediska podílu obnovitelných zdrojů energie na výrobě elektřiny jsme nyní se sedmnácti procenty poslední zemí Evropské unie. V Evropě jsou na tom hůř už jen Moldavsko a Kosovo s jedenácti procenty a pak Bělorusko s pěti procenty.

V konfrontaci s tímto drtivým faktem lidé nejčastěji namítají, že v jiných zemích mají rozdílné a příhodnější geografické podmínky. To sice zní na první pohled racionálně, i když je opravdu podezřelé, že zrovna naše středoevropská kotlinka by měla oproti všem ostatním takovou obrovskou smůlu. Argument geografickou daností potenciálu platí zejména u vodních či geotermálních zdrojů, méně už ale u větru či slunečního záření.

Podíváme-li se třeba na větrné elektrárny, ty u nás vyrábějí necelé procento roční produkce elektřiny. Hůř je na tom už jen Slovensko, kde je stát z rozhodnutí politické garnitury už dlouhá léta totálně blokuje.

Pomineme-li Německo, třeba už i sousední Polsko vyrábí z větru přes čtrnáct procent elektřiny, Rumunsko dvanáct procent, ba i Bulharsko je na tom lépe s třemi a půl procentem. Jaderná Francie, tolik nám dávaná za příklad, už překročila osm procent. Zkrátka všechny evropské země, kromě zmíněného nešťastného Slovenska, vyrábějí z větru násobně víc než my.

I ve světě všechny významnější ekonomiky dosahují ve srovnání s námi mnohonásobku: Čína — deset procent, USA — deset procent, Brazílie šestnáct procent, Austrálie čtrnáct procent, Turecko jedenáct procent, a dokonce i Indie už má v portfoliu výroby elektřiny pět procent větru.

Argument, že ve všech těchto zemích mají lepší větrné podmínky, je prostě neudržitelný. Ostatně i u nás je využitelný potenciál větrných elektráren podle Akademie věd ČR až 18 TWh ročně, což by představovalo zhruba osmadvacet procent současné celkové výroby.

Ale namísto toho, abychom se z posledního místa v EU a předposledního v Evropě začali aspoň trochu hýbat, rozjeli vládní politici spolu s dezinformátory masivní kampaň proti větrným elektrárnám. Sociální sítě zahlcují neuvěřitelnými bláboly, což maximálně vyhovuje fosilním oligarchům a zemím, ze kterých fosilní paliva dovážíme.

Ještě výrazněji pak bludné představy o tom, že „pro OZE u nás prostě nejsou podmínky“, vyniknou při pohledu na solární (fotovoltaické) elektrárny. Jejich rozvoj se po nešťastně zpackaném „boomu“ před rokem 2010 — na vině byla typická česká kombinace neinformovanosti a korupce — prakticky zastavil a k výrobě elektřiny u nás přispívají necelými pěti procenty.

Všude kolem — opět se smutnou výjimkou Slovenska — vyrábí ze slunce násobně víc, a to i v Polsku (jedenáct procent), nebo dokonce i severských baltských zemích (osmnáct procent) či deštivém Nizozemsku (jednadvacet procent).

A než někoho napadne plácat nesmysly o tom, že sítě víc nezvládnou a Evropa si takto podřezává pod sebou větev, podívejme se dál do světa.

Začněme Čínou, která v představě mnoha Čechů nepřistoupila na žádné zelené nesmysly a mimo jiné díky tomu nás ekonomicky válcuje. Během loňského roku instalovala nových 315 000 MW solárních elektráren! Nejde o omyl v řádu, i když to tak vypadá.

Ano, Čína za jediný rok postavila a připojila šedesátinásobek toho, kolik jsme v České republice dokázali postavit fotovoltaik za posledních dvacet let. Oproti tomu bledne i Evropská unie se svými šedesáti tisíci MW nového soláru během loňska.

Mimochodem, Čína vloni také postavila 120 tisíc MW větrných elektráren (třistapatnáctinásobek všech našich), spolu se sluncem tedy neuvěřitelných 435 tisíc MW v OZE. Sice dál staví i tepelné elektrárny spalující uhlí, ale nově připojené uhelné elektrárny (95 tisíc MW) spíše nahrazují vyřazované starší — celková výroba elektřiny z uhlí už neroste a nejspíš zahajuje pokles, právě díky obnovitelným zdrojům energie.

A abychom měli obrázek celý, tak Čína sice staví tři desítky nových jaderných reaktorů, ale vloni dokázala do sítě připojit pouze 1100 MW nového jaderného výkonu.

Podobně jako u větru, tak i v soláru už výrazně pokročily všechny další významné ekonomiky — i tady padá blud o tom, že se Evropa se svým Green Dealem zbláznila a páchá sebevraždu.

Takže zatímco Česká republika má svých šest procent, v konzervativních Spojených státech už mají devět procent, v Číně je podíl soláru už jedenáct procent, v Brazílii dvanáct procent, V Indii se blíží deseti procentům, v Jižní Africe osm procent a v Austrálii dvacet procent.

A tak zatímco naši rozumbradové na potkání trousí svoje moudra o tom, že „v noci budeme bez proudu“ nebo „víc OZE si nemůžeme dovolit, protože způsobí blackouty“, protože větší podíl obnovitelných zdrojů v síti odporuje fyzikálním zákonům, svět už je opravdu jinde.

A ano, přechod z fosilně-jaderné energetiky centralizovaných zdrojů běžících 24/7 na soustavu rozptýlených menších výroben — včetně domácí mikrovýroby solární elektřiny — kombinující řadu OZE technologií, není snadný ani levný. Je potřeba vyřešit různé překážky a přebudovat elektrárenskou síť tak, aby dokázala pružně regulovat výrobu i spotřebu a také přenášet větší výkony na velké dálky, protože i tak se dá lépe vyrovnávat proměnlivá povaha jednotlivých technologií. To znamená investice, inovace, jiný přístup.

Všechny vyspělé státy s tím ale už začaly. Mimo jiné proto, že je to jediná cesta, jak se co nejrychleji zbavit fosilních paliv, které začínají doslova vařit naši planetu.

Namísto hledání řešení ale u nás v České republice se stále ještě obelháváme „moudry“ o tom, že obnovitelné zdroje energie nemohou fungovat, „protože fyzika“ a „protože ekonomika“.

Stojíme před dvěma možnostmi. Buď si konečně připustit, že všechny ty zdánlivě logické argumenty o tom, proč OZE nefungují a podkopávají konkurenceschopnost, jsou mylné, a tahle dogmata přehodnotit.

Nebo lpět na tom, že všichni kolem v Evropě, ale třeba i v USA a v Číně, jsou hlupáci podléhající zeleným bludům, zatímco my Češi jsme géniové, kteří to celé prohlédli. A doufat, že zatímco všechny ostatní státy čekají předpovídané blackouty a zhroucení ekonomik, my zůstaneme na celém světě malým, osamoceným ostrůvkem prosperity.