„Až zas budete muset někdy bojovat za svobodu, a to je čas od času nutné, tak si to nedej zkazit pomyšlením, že na tom nějací rošťáci vydělají. To bojování samo je krásný, ale co přijde potom, nestojí za fajfku.“ Jaroslav Žák, Ve stínu kaktusu

Tyto věty, v románu adresované budoucímu španělákovi — interbrigadistovi —, mi nejdou z hlavy od chvíle, kdy jsem si přečetl komentář Matěje Moravanského o tom, jak schopnost katalánských odborářů zmobilizovat účinný odpor rozhodla o porážce fašistického puče v Barceloně roku 1936.

Moravanský samozřejmě ví, že fašisté nakonec po třech letech Španělskou republiku utopili v krvi, ví také, že původní solidární jednotu revolucionářů záhy rozvrátily podlé a vražedné frakční boje. Přesto trvá na tom, že barcelonská zkušenost dokládá kompetenci radikální levice jako jediné možné zachránkyně demokracie.

Krása otevřené budoucnosti

Levicová imaginace zahrnovala v mém mládí paměť slavných míst vzdoru: Pařížskou komunu, Mnichovskou republiku rad, Kronštadtskou vzpouru, dělnické čtvrti Vídně roku 1934, Budapešť 1956 — a ovšem španělskou občanskou válku.

Byl to, tuším, Herbert Marcuse, kdo pro levici upravil starou liberální myšlenku Johna Stuarta Milla a všechny tyto poražené či zmasakrované vzpoury interpretoval jako svědectví o emancipačním zájmu — zájmu na společnosti, v níž se lidská svoboda a štěstí naplňují v míře odpovídající možnostem dané doby, nikoli pod hranicí toho, co je člověku dosažitelné, a bez zbytečných represí a krutostí. A také o přesvědčení, že tento zájem nelze vykořenit.

V imaginaci dnešní mladé levice se výčet míst vzdoru jistě poněkud proměnil, nezměnila se však charakteristika událostí, které do ní patří: represivní síly je všechny utopily v krvi dříve, než se stačily zkompromitovat. Dříve, než na nich „nějací rošťáci vydělali“.

Demokracie, která je něčím víc než fasádou oligarchických partikulárních zájmů vydávaných za racionální zájmy veřejné, se nejspíše nemůže udržet bez lidí, kteří jsou — bez iluzí a s vědomím, že výsledek bude možná stát nanejvýš za fajfku tabáku — ochotni za ni bojovat (a umírat), aby zachovávali a rozšiřovali svobodu.

V Žákově románu je řeč o kráse „bojování“ a mluví o ní veterán-invalida, člověk, který jistě ví a na vlastní kůži zakusil, jak hnusná je každá válka — a občanská obzvlášť. Tak jaká krása v tom hnusu?

Krása vzájemného porozumění napříč třídním ukotvením i dělbou manuální a intelektuální práce, napříč politickými přesvědčeními; solidarita, která umožňuje naslouchat cizí zkušenosti vyslovované často ve vrstvě jazyka, která naslouchajícímu není vlastní. Alespoň tak popisují téměř shodně paměti všech přeživších onu krásu vzpoury proti zdrcující přesile zastánců nelidskosti — krásu otevřené budoucnosti.

Takovou krásu nelze uchovat, protože zítra budeme muset každý pro svou obživu přijmout svou roli v dělbě práce. Krása společného vzepětí bývá plačtivě vzývaná na srazech veteránů a v nejhorším případě zkysne do jüngerovské „solidarity otřesených“ — do náhražky skutečného solidárního porozumění, spočívající v pochodování pod portréty populistických vůdců.

Spor o prostředky nesmí zakrýt povahu věci

V lepším případě jen krása spontánního porozumění ztratí svůj půvab a změní se v nejtvrdší a nejúnavnější zásadu demokracie: „V rozpravách o věcech veřejných naslouchej druhým s presumpcí jejich upřímnosti, neredukuj bez předchozího pečlivého zvážení jejich odlišnou zkušenost a zájmy rovnou na zlou vůli, hloupost nebo zištnost. A neodpouštěj mocným, pokud si ulehčují břímě vlády štvaním proti nějaké skupině lidí, kterou předem vylučují z kompetence spoluutvářet veřejnou vůli: proti Židům, ‚Cikánům‘, imigrantům nebo ‚dezolátům‘.“

Vím, zní to pateticky. Stačilo by říci, že se změní v zásadu deliberativní demokracie. Rozepisuji ji však proto, že jsem přesvědčen, že právě na ní spočívá šance zachránit ohroženou demokracii.

A proti této maximě, obávám se, Moravanský hřeší, když demonstruje předpokládanou ignoranci liberalismu na článku Fareeda Zakarii. Zakaria uvedl v jedné větě zároveň „demokratické socialisty a pravicové populisty“ a tuto nivelizaci doplnil tvrzením, že ti i ti sahají po prostředcích, které jsou „možná špatné“ — v případě levice po třídním boji, protekcionismu a státní kontrole.

Ponechme stranou, že dva ze tří jmenovaných prostředků by za špatné označila většina evropských socialistů a na prospěšnosti třetího by se neshodla. Důležitější je kontext, v němž Zakaria staví „demokratické socialisty a pravicové populisty“ vedle sebe: činí tak v rámci kritiky liberálů.

Podle Zakarii čerpají socialisté i populisté část své síly z toho, že přebírají agendu, která byla původně liberální, avšak liberálové za ni přestali bojovat — například odstranění důsledků rostoucí nerovnosti, která vytváří bezdomovectví, dostupnost vzdělání, včetně vysokoškolského, bez třídního podmínění nebo ochranu spotřebitelů v nerovném vztahu k monopolním řetězcům.

Ponechme opět stranou otázku, zda Zakaria některé z těchto požadavků nepřivlastňuje liberalismu neprávem, a zvažujme spíše, zda se na nich může levicový radikální demokrat shodnout s jeho — nebo Rawlsovým — pojetím liberalismu. Domnívám se, že ano: spor se vede především o prostředky. Liberál Zakaria podezírá socialisty z užívání „špatných prostředků“, socialista z téhož podezírá liberály. V češtině, která je v této věci citlivější než angličtina, bychom snad místo „špatných“ mluvili spíše o prostředcích neúčinných, nedostatečných nebo nedomyšlených.

Nevím, kde přesně vede hranice, za kterou se liberalismus nemůže shodnout s demokratickým socialismem. Nevím to, protože tato hranice není pevná, vymezuje se v diskusi a politickém jednání. Ale jestli je opravdu čas mluvit o záchraně demokracie — a to zřejmě je —, pak bych od sebevědomého levicového postoje čekal spíše hledání toho, co a jak chceme a můžeme hájit společně než ztrácet čas a energii kopáním příkopů.