Demokracii nezachrání příkopy mezi levicí a liberály
Martin ProfantPolemika s textem Matěje Moravanského „No pasarán!“ Demokracii nezachrání liberálové, ale radikální levice. Pokud má demokracie obstát, musí demokratická levice hledat s liberály to, co mohou hájit společně.
„Až zas budete muset někdy bojovat za svobodu, a to je čas od času nutné, tak si to nedej zkazit pomyšlením, že na tom nějací rošťáci vydělají. To bojování samo je krásný, ale co přijde potom, nestojí za fajfku.“ Jaroslav Žák, Ve stínu kaktusu
Tyto věty, v románu adresované budoucímu španělákovi — interbrigadistovi —, mi nejdou z hlavy od chvíle, kdy jsem si přečetl komentář Matěje Moravanského o tom, jak schopnost katalánských odborářů zmobilizovat účinný odpor rozhodla o porážce fašistického puče v Barceloně roku 1936.
Moravanský samozřejmě ví, že fašisté nakonec po třech letech Španělskou republiku utopili v krvi, ví také, že původní solidární jednotu revolucionářů záhy rozvrátily podlé a vražedné frakční boje. Přesto trvá na tom, že barcelonská zkušenost dokládá kompetenci radikální levice jako jediné možné zachránkyně demokracie.
Krása otevřené budoucnosti
Levicová imaginace zahrnovala v mém mládí paměť slavných míst vzdoru: Pařížskou komunu, Mnichovskou republiku rad, Kronštadtskou vzpouru, dělnické čtvrti Vídně roku 1934, Budapešť 1956 — a ovšem španělskou občanskou válku.
Byl to, tuším, Herbert Marcuse, kdo pro levici upravil starou liberální myšlenku Johna Stuarta Milla a všechny tyto poražené či zmasakrované vzpoury interpretoval jako svědectví o emancipačním zájmu — zájmu na společnosti, v níž se lidská svoboda a štěstí naplňují v míře odpovídající možnostem dané doby, nikoli pod hranicí toho, co je člověku dosažitelné, a bez zbytečných represí a krutostí. A také o přesvědčení, že tento zájem nelze vykořenit.
V imaginaci dnešní mladé levice se výčet míst vzdoru jistě poněkud proměnil, nezměnila se však charakteristika událostí, které do ní patří: represivní síly je všechny utopily v krvi dříve, než se stačily zkompromitovat. Dříve, než na nich „nějací rošťáci vydělali“.
Demokracie, která je něčím víc než fasádou oligarchických partikulárních zájmů vydávaných za racionální zájmy veřejné, se nejspíše nemůže udržet bez lidí, kteří jsou — bez iluzí a s vědomím, že výsledek bude možná stát nanejvýš za fajfku tabáku — ochotni za ni bojovat (a umírat), aby zachovávali a rozšiřovali svobodu.
V Žákově románu je řeč o kráse „bojování“ a mluví o ní veterán-invalida, člověk, který jistě ví a na vlastní kůži zakusil, jak hnusná je každá válka — a občanská obzvlášť. Tak jaká krása v tom hnusu?
Krása vzájemného porozumění napříč třídním ukotvením i dělbou manuální a intelektuální práce, napříč politickými přesvědčeními; solidarita, která umožňuje naslouchat cizí zkušenosti vyslovované často ve vrstvě jazyka, která naslouchajícímu není vlastní. Alespoň tak popisují téměř shodně paměti všech přeživších onu krásu vzpoury proti zdrcující přesile zastánců nelidskosti — krásu otevřené budoucnosti.
Takovou krásu nelze uchovat, protože zítra budeme muset každý pro svou obživu přijmout svou roli v dělbě práce. Krása společného vzepětí bývá plačtivě vzývaná na srazech veteránů a v nejhorším případě zkysne do jüngerovské „solidarity otřesených“ — do náhražky skutečného solidárního porozumění, spočívající v pochodování pod portréty populistických vůdců.
Spor o prostředky nesmí zakrýt povahu věci
V lepším případě jen krása spontánního porozumění ztratí svůj půvab a změní se v nejtvrdší a nejúnavnější zásadu demokracie: „V rozpravách o věcech veřejných naslouchej druhým s presumpcí jejich upřímnosti, neredukuj bez předchozího pečlivého zvážení jejich odlišnou zkušenost a zájmy rovnou na zlou vůli, hloupost nebo zištnost. A neodpouštěj mocným, pokud si ulehčují břímě vlády štvaním proti nějaké skupině lidí, kterou předem vylučují z kompetence spoluutvářet veřejnou vůli: proti Židům, ‚Cikánům‘, imigrantům nebo ‚dezolátům‘.“
Vím, zní to pateticky. Stačilo by říci, že se změní v zásadu deliberativní demokracie. Rozepisuji ji však proto, že jsem přesvědčen, že právě na ní spočívá šance zachránit ohroženou demokracii.
A proti této maximě, obávám se, Moravanský hřeší, když demonstruje předpokládanou ignoranci liberalismu na článku Fareeda Zakarii. Zakaria uvedl v jedné větě zároveň „demokratické socialisty a pravicové populisty“ a tuto nivelizaci doplnil tvrzením, že ti i ti sahají po prostředcích, které jsou „možná špatné“ — v případě levice po třídním boji, protekcionismu a státní kontrole.
Ponechme stranou, že dva ze tří jmenovaných prostředků by za špatné označila většina evropských socialistů a na prospěšnosti třetího by se neshodla. Důležitější je kontext, v němž Zakaria staví „demokratické socialisty a pravicové populisty“ vedle sebe: činí tak v rámci kritiky liberálů.
Podle Zakarii čerpají socialisté i populisté část své síly z toho, že přebírají agendu, která byla původně liberální, avšak liberálové za ni přestali bojovat — například odstranění důsledků rostoucí nerovnosti, která vytváří bezdomovectví, dostupnost vzdělání, včetně vysokoškolského, bez třídního podmínění nebo ochranu spotřebitelů v nerovném vztahu k monopolním řetězcům.
Ponechme opět stranou otázku, zda Zakaria některé z těchto požadavků nepřivlastňuje liberalismu neprávem, a zvažujme spíše, zda se na nich může levicový radikální demokrat shodnout s jeho — nebo Rawlsovým — pojetím liberalismu. Domnívám se, že ano: spor se vede především o prostředky. Liberál Zakaria podezírá socialisty z užívání „špatných prostředků“, socialista z téhož podezírá liberály. V češtině, která je v této věci citlivější než angličtina, bychom snad místo „špatných“ mluvili spíše o prostředcích neúčinných, nedostatečných nebo nedomyšlených.
Nevím, kde přesně vede hranice, za kterou se liberalismus nemůže shodnout s demokratickým socialismem. Nevím to, protože tato hranice není pevná, vymezuje se v diskusi a politickém jednání. Ale jestli je opravdu čas mluvit o záchraně demokracie — a to zřejmě je —, pak bych od sebevědomého levicového postoje čekal spíše hledání toho, co a jak chceme a můžeme hájit společně než ztrácet čas a energii kopáním příkopů.
Je to svým způsobem stejně podivuhodné, jako je to fatální, s jak samozřejmou nonšalancí se i v diskusích na klíčová témata předpokládá platnost určitých pojmů, aniž by tato byla jakýmkoli způsobem doložena.
A tak se s touto bezstarostnou samozřejmostí prostě postuluje existence jakési "dobré demokracie", stejně tak jako "dobrého liberalismu" (případně i "dobrého socialismu"), které je pak jenom zapotřebí jaksi oprášit, přiblížit blíže prostému (a stejně tak "dobrému") lidu, abychom zde vzápětí měli jako na stříbrném podnose krásný svět zdravé, progresivní, občansky odpovědné liberální demokracie.
Ale - že by tato demokracie stejně tak mohla znamenat zvůli zmanipulované, nemyslící masy? Že by tento liberalismus mohl také reálně znamenat egoismus do sebe uzavřeného individua, hledícího pouze na vlastní privátní zájmy? Že by tento socialismus mohl také znamenat věčnou utopii nehledící na reality tohoto světa? S takovými složitostmi si účastníci takovýchto diskusí v naprosté většině vůbec nehodlají zatěžovat hlavu.
Takže i v časech evidentně se vnitřně rozkládající demokracie se stále ještě dělá jako by tato byla jakási nevinná dívka z lidu, které jenom nějaký zlý černokněžník (nebo zlovolný vládce, jak se komu zachce) brání v tomu aby mohla plně rozvinout půvabné květy svého svěžího mládí.
Takovéto růžové představy se dobře vyjímají v pohádkách; ale pro seriózní uvažování o tom co je vlastně ve své podstatě tento svět vymknutý z kloubů a co s ním, pro to jsou takovéto hrátky s pojmy víceméně bez hodnoty.
Ano, máte pravdu. Právě té nonšalance se dožaduji, říkám jí ovšem trochu jinak — presumpce upřímnosti člověka, který má jiné politické přesvědčení než já. A trvám na tom, že bez této důvěry se z liberální demokracie stane pouhá fasáda zištných zájmů těch, kteří jsou dost mocní na to, aby své zájmy represivně prosazovali jako zájmy veřejné.
A to, co v textu neříkám – lidské bytosti jsou smrtelné, a proto nutně nedokonalé. Dobré i zlé. Nevěřím na žádný dobrý lid právě proto, že nevěřím na žádný nutně zlý, zkažený, zdegenerovaný lid. A jsem při svém stáří a životních zkušenostech přesvědčen, že existuje jen velmi málo opravdu zlých, zkažených a zdegenerovaných lidských bytostí, zatímco existuje příliš mnoho lidí, kteří se — pro prospěch, z únavy či ubíjející starosti o živobytí nebo že tak zpracovávají společenské ponížení, někdy, ale spíše výjimečně z hlouposti apod. -- skrývají do ulity svých dogmatických předsudků a přesvědčení.
"presumpce upřímnosti člověka, který má jiné politické přesvědčení než já" - pane Profante, nevím kde jste k této "presumpci upřímnosti" přišel. To je čirá floskule z ideologického arzenálu liberální demokracie.
"Dobrý lid, špatný lid" - pane Profante, ono by v prvé řadě bylo naléhavě zapotřebí si zcela objektivně a nepředpojatě vyjasnit, co tento "lid" je ve své nejvlastnější realitě. A teprve poté by se mohlo začít uvažovat o tom, jakou pro něj nalézt adekvátní politickou formu.
Apologeti demokracie však činí přesný opak: napřed odněkud přivlečou politickou formu demokracie, deklarují ji slavnostně jako "nejlepší ze všech možných" - a teprve poté pro ni začnou hledat člověka. Naprosto stejně jako svého času Masaryk, když nemohl pochopit je pro jeho přece tak krásnou demokracii v zemi nevyrostli žádní demokraté.
V krátkosti, pane Profante, vytýkám Vám dvě základní věci:
- Za prvé, že žonglujete s pojmy (demokracie, liberalismus, socialismus), aniž byste předem definoval co vlastně skutečně znamenají.
- Za druhé, že některé z těchto pojmů (demokracie, liberalismus) používáte výhradně v jejich pozitivním smyslu, aniž byste si dal jakoukoli práci s doložením toho, že takto jednostranný výklad je legitimní.
Ono to bude tím, že pojem demokracie je definován docela jednoznačně a už nějakých dvě stě let stejně. A liberalismus není definovatelný pojem, ale doktrína. Jeho situační pojetí a tomu odpovídající tradice se utvářejí ve střetu liberálů o správný výklad a zároveň v politickém střetu všech ostatních s liberalismem (stejně jako pojmy levice, socialismus nebo konzervativismus).
A nejde o to, kde jsem presumpci upřímnosti partnera v diskusi o věcech veřejných vzal, ale zda bez ní může fungovat společné utváření politické vůle otevřené pro participaci každého (což je už Johna Stuarta Milla definiční součást demokracie).
Rád s Vámi budu diskutovat, pokud se pokusíte zdůvodnit tvrzení, že se bez té presumpce upřímnosti můžeme ve veřejném dialogu obejít nebo že k fungování slušné společnosti dnes veřejný dialog nepotřebujeme – ale s omluvou dopředu deklaruji, že na formulace typu "Kde jste to vzal?" odpovídat nadále nehodlám pro jejich zjevnou nevěcnost.
"pojem demokracie je definován docela jednoznačně a už nějakých dvě stě let stejně" - nemýlim-li se byl to Petr Fischer, kdo před časem napsal, že "ani ti nejslovutnější profesoři těch nejprominentnějších světových univerzit by se neodvážili podat výměr a definici toho, co vlastně je demokracie".
Pane Profante, svého času se na politologickém institutu mnichovské univerzity konal seminář na téma demokracie. Jeho víceméně jednoznačným výsledkem bylo: demokracie v každém případě nemůže být tím, čím být předstírá. A to už z celé řady ryze technických důvodů. Vedoucí semináře - vždycky když se znovu narazilo na nějakou takovouto interní, systémovou kolizi demokracie, to komentoval velmi výstižným výrokem: "Und ist es dann am Ende nicht so: alles egal, Hauptsache der Laden geht weiter?" Čili: ať je tato demokracie ve skutečnosti jakkoli rozporuplná, jakkoli fiktivní, všem je to jedno dokud kára jede dál. A to především kára konzumní společnosti. Dokud se otáčejí kola naprodukce a nadkonzumu, pak si s falší politického systému nikdo neláme hlavu.
A tak je všem jedno že tato demokracie nikdy nemůže být skutečnou vládou lidu (kteréžto předstírání je obsaženo už v jejím názvu), nýbrž pouze vládou právě aktuálně vítězících většin. Které jsou ovšem stejně tak v naprosté většině případů menšinami, které se "většinou" staly jenom díly (nezřídka velmi heterogenním) koalicím. Které takto volič vlastně vůbec nechtěl, ale které jsou mu (z důvodů "reálné nutnosti") fakticky vnuceny.
Navíc: tyto vládnoucí struktury respektive mocenské skupiny mají velmi výrazný oligarchický charakter. Veškerá "demokracie" zde slouží pouze jako kamufláž skutečnosti, že reálně zde vládnou stále ty samá oligarchická centra.
A tak dále a tak dále. Takže pane Profante, pokud zde chcete argumentovat nějakou "dvě stě let platnou" definicí demokracie, pak tato sice může být platná - ale jenom v čiré teorii. O které se dnes dnes stále více provaluje, že je pouze fikcí. Naprosto stejně jako když se ještě Husákův normalizační režim odvolával na původní učení Karla Marxe.
Liberalismus? Ten není "doktrínou" o nic více nežli zmíněná demokracie. Takže ani on není o nic více a o nic méně definičně uchopitelný nežli zmíněná demokracie. V každém případě: pokud by měla být zkonstruována nějaká skutečně objektivní, úplná, ideologicky nezfalšovaná definice jak demokracie tak liberalismu, pak by v každém případě ve výčtu jejich definičních znaků musely být uvedeny nejen jejich pozitivní, ale i jejich negativní stránky.
Opakuji to znovu a znovu: celá bída "moderní" doby od dob osvícenství a občanských revolucí spočívá v tom, že se přestalo myslet. Že lidé na místo složitého uvažování nad vždy rozporuplnou skutečností našeho žití postavili pouze zjednodušené ideologie. Kteréžto ideologie veškerou optiku zkrátili jenom na některé, selektivně vybrané pozitivní momenty; ale přitom se zcela odhlédlo od aspektů negativních, problematických. A je naprosto jedno jestli touto ideologií byl komunismus, socialismus, liberalismus nebo demokracie. Ještě jednou: všem těmto modelům je společné, že krajně složitou skutečnost lidského a společenského žití redukují jenom na jednu jedinou výseč. S takto redukcionistickým přístupem je možno pouze provozovat ideologie (a politiku), ale nikdy není možno získat skutečně pravdivý obraz našeho světa.
A ještě něco k té "presumpci upřímnosti partnera v diskusi": to je asi něco takového jako když se socialismus postavil na presumpci, že všichni budou angažovaně a upřímně pracovat na budování socialismu. Ano, kdyby tomu tak bylo, pak jsme zde skutečně mohli mít krásný socialismus; stejně tak jako kdyby všichni lidé jednali a vystupovali "upřímně", bez postranních (respektive egoistických) zájmů a sklonů, mohli jsme zde mít krásnou demokracii.
Jenže člověk je holt v prvé řadě bytost evolučně vzniklá, a evoluce se nijak neptá na naše představy o tom jak vy mohl vypadat rajský svět podle našich představ. Ona stvořila člověka jakožto tvora v prvé řadě nutně hledícího na svůj vlastní zájem; a na tomto primárním nastavení člověka spolehlivě ztroskotal a znovu a znovu troskotá jakýkoli sen o socialismu jako společném vlastnictví všech, stejně jako o demokracii jako společné (odpovědné) vládě všech.
Takže bych pane Profante k mým žádostem o definici připojil ještě jednu: napřed podejte realistickou definici člověka - a potom zkuste dokázat že tento člověk je evolučně nastavený pro demokratickou "presumpci vzájemné upřímnosti".
Definice jsou kupodivu vždy teoretické. Když vás někdo kopne do zadku a zhmoždí ho tak, že budete sedět na nafukovacím kruhu, budete velmi dobře vědět (zakoušet), co se vám stalo. Nicméně soudce bude potřebovat ten kopanec definovat jako takovou či onakou skutkovou podstatu a doktor pro správnou léčbu také. A řadíce událost do soudního a medicínského diskursu, nutně oba budou užívat teoretické definice. Ale vždy ty definice budou souviset s vaším zhmožděným pozadím a tím, jak k tomu došlo a jaké následky pociťujete. Říká se tomu vztah teorie a praxe.
V posledních deceniích 18. století se musela evropská společnost vyrovnávat s kopancem a změnila přitom definici demokracie.
Ještě pro Kanta byla demokracie vláda všech občanů, tedy modelově athénská přímá demokracie. V té nebylo možné oddělit exekutivu (všichni občané) od moci zákonodárné (všichni občané), a tudíž nebyla slučitelná s reprezentativním vládnutím, tedy s republikou. O pár desetiletí později už převládla představa moderní demokracie jako zastupitelské (reprezentativní) demokracie (a historici od té doby objevují, že určité nezanedbatelné prvky zastupitelské demokracie byly i v těch Athénách).
Tedy ryze formálně: Demokracie je vládnutí, na kterém se podílejí (aktivně a pasivně, reálně nebo potenciálně) všichni občané příslušného politického tělesa, nejčastěji prostřednictvím svých legitimně ustanovených zástupců (reálně obvykle volených, potenciálně třeba losovaných) s tím, že každý občan má formálně stejnou kvalifikaci stát se reprezentantem.
Dvě politické doktriny, liberalismus a socialismus, v průbehu následujícího století zdůraznily dvě podmínky ( a tu a tam ten důraz zase opustily, aby se k němu pak vrátily), bez nemůže moderní demokracie prosperovat a nejspíše ani dlouhodobě přežít:
a) Demokracie je zranitelná, pokud vylučuje významnou část obyvatel země účasti na občanských právech (z důvodů rasy, pohlaví, majetku, vzdělání);
b) Demokracie je zranitelná, pokud se část jejích občanů fakticky nemůže (nebo jen s vynaložením podstatně většího úsilí než ostatní) účastnit veřejných diskusí utvářejících společnou vůli a má významně ztíženou možnost uplatnit svá občanská práva.
Socialismus a liberalismus se zde lišily a liší v otázce znevýhodnění, jež zabraňuje takové účasti v důsledku přílišné majetkové nerovnosti a dělby práce. Shodují se z hlediska dostupnosti vzdělání a účasti na kulturním životě.
Definice demokracie je nutně normativní, jiná nemá v politice smysl. Jinými slovy, nedefinuje demokracii podle výskytu současných společenství, která se jako demokratická sebeinterpretují, ale podle toho, čemu má demokracie dostát.
To vylučuje demokracie s vyhrazeným užitím občanských práv pouze pro příslušníky skupiny definované domněle rasou, třídou nebo mnohagenerační účastí na společném národním osudu a umožňuje klást otázku, kdy současné režimy, které lze popsat jako polyarchické a demagogicky oligarchické, již opouštějí, ač zachovávají formální náležitosti legálního procesu ustanovování reprezentantů, pole, jež by je ještě umožnilo označovat jako demokracie.
A k vaší druhé otázce – člověk není hovado, ale kulturní bytost. Jeho evoluce se proto propletla s dějinami a druhou přírodou. Chlapa, který si jakožto biologická bytost nemůže pomoct a pomiluje ženu proti její vůli, obvykle — pokud to není příslušník republikánské elity v USA nebo vítězného vojska kdekoliv — zavřeme, až zčerná, jakkoliv se může vymlouvat s odkazem na domnělý fakt, že tato forma distribuce uspokojování sexuálních potřeb patří do evoluce Homo sapiens — a vy ode mne chcete, abych tutéž výmluvu bral jako legitimní, když lže a podvádí v politice. (Jistě v případě takového Turka bych váhal, zda se nejedná o evoluční relikt, ale to musí být dokázáno, nejen tvrzeno.)
P.s. Presumce pochopitelně znamená: Platí, dokud nebyl prokázán opak ...
Demokracie je podle mě, pane Poláčku, to, co vzniklo, aby se při střídání u moci předešlo rvačce. Cílem je umožnit soužití na poněkud vyšší úrovni, než by poskytl prostý standard přírodního výběru (ve smyslu sociálního darwinismu). Cílem není hledání pravdy, smyslu života, ani obrácení všech lidí na správné (popřípadě alespoň jednotné) přesvědčení, ale právě naopak: Cílem je umožnit soužití lidí s různým přesvědčením, aniž by toto různé přesvědčení vedlo ke rvačce (i ke rvačce o moc).
Překonání prostého standardu přírodního výběru při soupeření o moc je samozřejmě podmíněno určitým předchozím kulturním vývojem společnosti, takže tento (kulturně podmíněný) způsob distribuce moci nelze libovolně aplikovat ve společnostech, které takovýmto specifickým předchozím vývojem neprošly. Demokracii tedy nelze bezproblémově vyvážet jako zboží, ale rovněž nelze bezproblémově do demokracie dovážet velké množství účastníků s odlišnou kulturní zkušeností.
Například pokusy vyvést demokracii do Ruska jsou – obávám se – předem odsouzeny k neúspěchu, zatímco vyvážení ruských občanů například do pobaltských států by samozřejmě vedlo k ohrožení demokracie v Pobaltí.
Problém (a také určitý rozpor) je tedy v tom, že radikální levice si myslí, že když do Ceuty vtrhne 50 tisíc Maročanů, prospěje to demokracii, ale už si [naštěstí]nemyslí, že prospěje demokracii, když do Pobaltí vtrhne 50 tisíc Rusů.
Tak tedy dobře, rozeberme si poněkud více do hloubky otázku demokracie. Musím přiznat, pane Profante, že jsem Vás svou žádosti o definici užívaných pojmů (především pojmu demokracie) tak trochu zahnal do pasti; ale to není rozhodující moment, Vy byste se do této pasti stejně zahnal či uchytil sám.
Totiž definice: když jsem zmínil výrok Petra Fischera, zcela záměrně jsem uvedl celou jeho formulaci "definici a výměr" demokracie. Tento "výměr" cílí totiž někam mnohem dále, nežli na pouhou definici.
Hegel - ten se znovu a znovu vysmíval užívání definic; neboť dobře věděl že tyto "definice" konec konců nejsou nic jiného nežli jenom bezduché archivní popisky. Které pouze popisují vnější vzhled věcí, aniž by se vůbec pokusily nějak podchytit jejich vlastní podstatu. Abychom se poněkud více přiblížili této vlastní pravdě věcí, musíme je (podle Hegela) uchopit 1. v jejich úplnosti, to je v celkovém jejich kontextu; a 2. v jejich vývoji, v jejich vývojové/dějinné dynamice. (A především v jejich určujícím, systémovém protikladu.)
Takže konkrétně ohledně politické formy demokracie bychom se museli ptát, proč se tato forma v určitých fázích vývoje lidské společnosti objevuje - a poté zase mizí. Demokracie (a to sice velmi deformovaná) existovala totiž nejen v Aténách, ale například i u barbarských kmenů staré Evropy. A nejen demokracie samotná; ale i dělba moci, kterou se tak pyšní současná "moderní" demokracie, i tu měly tyto staré barbarské kmeny, alespoň v zárodečné podobě. Měly své kmenové shromáždění, jakožto výraz vůle lidu; měly svého kmenového náčelníka, jakožto moc výkonnou; a měly i svou moc soudní, dohlížející na zachování tradičních kmenových zákonů.
Takže tyto kmeny měly mnohdy demokratickou státní strukturu; a přesto to byly kmeny barbarské, namnoze vysloveně lupičské, s praktikovaným otrokářstvím. A i u dnešních demokracií naprosto můžeme pozorovat, jak velice snadno mohou sklouznout k lupičským formám chování, a mohou vystoupit s požadavkem anektování území svého vlastního spojence. Případně celého svého souseda. A nakonec, ve vlastní zemi můžeme pozorovat, jak tato "demokracie" naprosto snadno může vést k vládě dezolátů, arogantních primitivů, osob stíhaných zákonem.
První otázka tedy zní: je to skutečně tato politická forma demokracie která činí člověka, lidské společenství lepší - anebo ve skutečnosti vývoj lidského společnosti probíhá na zcela jiném fundamentu, a demokracie je zde pouze (temporálně přítomnou) vnější formou?
Ale vraťme se zpět k definici demokracie. Pane Profante, Vy sám uznáváte že Vaše definice je čistě formalistická; netýká se ničeho jiného nežli víceméně pouze ryze kvantitativního vymezení okruhu osob, které se mohou zúčastnit určitých demokratických procedur.
To ovšem znamená: jak už bylo naznačeno úvodem, zcela a naprosto je zde eliminována otázka kvality. Je zcela vytěsněna otázka jestli lidská společnost žijící pod touto politickou formou směřuje k nějakým kvalitativně vyšším formám své humánní existence - anebo zda se tu nejedná (jak zmiňuje i pan Nushart) o nic jiného, o nic vyššího nežli jenom o střídání moci.
Pokud se ale vrátíme k hegelovským nárokům na pravdivé poznání, určení daného předmětu, tedy tento pozorovat jak v jeho úplnosti tak v jeho vývoji: jaký vztah má toto pouhé střídání u vesel k požadavku na kvalitativní vývoj lidské společnosti? K požadavku na to, aby toto lidské společenství vůbec směřovalo k nějakým cílům, které by bylo možno z humánního hlediska pokládat za smysluplné?
A co pak toto "střídání u moci": co přinese běžnému občanu, běžnému člověku za prospěch, když se u moci střídají v naprosté většině stále ty samé partaje? Jednou modří, pak zase červení. Pak zase modří, a pak zase červení.
Ale budiž, vraťme se k samotnému formalistickému, tedy kvantitativnímu vymezení demokracie. Pane Profante napsal jste že demokracie je "zranitelná", když vzrůstá počet občanů které se z těch či oněch důvodů nemohou účastnit demokratických procedur, nebo přístup k nim mají přinejmenším ztížený. Ano, taková jsou kritéria formalisticky pojímané demokracie.
Já ale přidám ještě jednu překážku další. Ne snad že by někdo byl přímo vyloučen z důvodů rasových, náboženských, ale třeba i sociálních - jenže při konvenčním způsobu uvažování o demokracii se znovu a znovu zapomíná, že nějaká třetina (!!) populace se voleb pravidelně nezúčastní proto, že v nich nevidí žádný smysl. A to sice právě z mnou výše uvedeného důvodu: že nedovedou nalézt smysl v tomto neustálém mechanickém střídání dvou velkých partají u moci. Které se nakonec liší spíše ve svých ideologických proklamacích, nežli v reálné politice.
Zkrátka, mnoho lidí cítí, že i když by sice měli formální možnost účasti na demokratických procedurách, že tím ve skutečnosti nemohou ovlivnit téměř nic (s výjimkou určitých kulis, respektive aktérů v těchto kulisách). Oni cítí že ve skutečnosti zde vládnou odosobněné mechanismy moci, přes střídání stráží stále ty samé oligarchické struktury. A že to všechno dohromady nedává žádný autenticky lidský smysl.
A právě proto se v současné době stále více drolí důvěra v demokracii. Ano, lidé stále ještě věří (většinou) v samotný princip demokracie; ale nevěří v její reálnou podobu. A právě proto se k ní staví buďto lhostejně, anebo si rovnou hledají alternativy, které by jim mohly poskytnout vyhlídku na nějaký autentický smysl jejich občanskosti. A protože zde není přítomno nic co by tuto jejich - naprosto legitimní! - touhu mohlo naplnit v pozitivním smyslu, pak se utíkají k hnutím identitárním, autoritářským.
Právě zde spočívá zcela základní vada Vaší definice demokracie, pane Profante: buďto budete trvat na definici ryze formalistické - ale pak se nemůžete divit že lidé nad takovouto pouze formalistickou demokracií pouze lhostejně pokrčí rameny. Protože reálný, živoucí člověk se natrvalo nemůže nechat uspokojit, oklamat pouhým formalismem. Člověk si žádá něčeho více, nežli pouze formalisticky demokratické politické struktury.
Anebo byste pane Profante musel uznat že takto formalistická definice demokracie je hluboce redukcionistická, a že pokud je naším primárním zájmem vytvoření autenticky humánní lidské společnosti, tak že je tuto nutno vytvořit na zcela jiném fundamentu nežli na pouze formalistických výkladech, kdo všechno se smí či nesmí účastnit takových či onakých politických procedur.
V předcházejícím vstupu jsme se tedy zabývali samotnou politickou formou demokracie. Poukázali jsme na to že tento formalismus demokracie je jejím zásadním deficitem, neboť zcela vytěsňuje jak otázku po smyslu toho všeho, tak i otázku po samotném člověku. Tedy otázku po tom co tento člověk ve svém jádru vlastně je, jaké jsou základní motivace lidského jednání, co vůbec zakládá jeho lidskost, a k čemu by tedy mělo směřovat naše usilování.
Pan Profant vyslovil tvrzení, že "člověk je kulturní bytost, nikoli hovado". Tato věta se ovšem krásně poslouchá, pane Profante, lichotí našemu sebevědomí. Jenže - fakticky takovýto výrok nemá o nic vyšší hodnotu, o nic užší vztah k realitě nežli například Marxova premisa, že člověk je od přírody (tj. od své přirozené pracovní činnosti) bytost pospolitá. (A tedy nevyhnutelně směřující ke komunismu.) Zkrátka: v obou případech se jedná pouze o výstřel od boku, bez jakéhokoli dalšího zdůvodnění.
Totiž: Marxovi je nutno uznat, že on se toto své optimistické pojetí člověka přece jenom pokusil nějakým způsobem odůvodnit. Sice ideologicky podjatě, tedy s pouze jednostrannou optikou, ale přece jenom je zde určitý základ, o kterém je možno dále diskutovat. Byť i třeba jen tím že se tato téze podrobí kritice.
Ale tvrzení že člověk je "kulturní bytost"?... Pane Profante, každý psycholog Vám řekne že veškerá tato "kulturnost" člověka je jen velice tenká civilizační slupka na našem - nedá se nic dělat - evolučně animálním základu. Anebo Vašimi slovy: že člověk ve svých základních instinktech namnoze ještě zůstává ono zmíněné "hovado". Poněkud uměřeněji řečeno: člověk ve svém jádru stále ještě zůstává přírodním tvorem, ovládaným svými základními instinkty. (Ne ovšem pouze pohlavními, i když ovšem i těmi.)
Na rovinu řečeno: tajemství lidského jednání nakonec najdeme v etologii, v nauce o chování zvířat. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
A to sice právě základní normy skupinového, tedy společenského jednání - ty najdeme prakticky ve zcela nezměněné podobě už v prvotních opičích tlupách, jako i v těch nejsoučasnějších společenstvích. A v rovině zcela základní se stále jedná o zcela profánní otázku moci.
Přičemž: pokud je zde řeč o demokracii, pak její elementy můžeme skutečně nalézt už v říši zvířat, tedy ve zvířecích skupinách, tlupách, stádech. Stejně tak ale jako zde objevíme hierarchie vertikální, tedy usilování o moc výlučnou, vlastní.
Ale zpět k člověku. Minule jsem učinil výtku jmenovitě na adresu demokracie, že ta se napřed zavede jako politická doktrína, a teprve poté se pro ni začnou shánět reální lidé. Přesněji řečeno: shání se pro ni lidé kteří by se chovali jako demokraté; jenže právě tato snaha znovu a znovu naráží na realitu lidských motivací, v člověku evolučně, a tedy geneticky hluboce zakořeněných.
Pokud bychom tedy chtěli opustit tento převrácený model, že napřed se vyhlásí politická doktrína a teprve poté se pro ni začnou hledat odpovídající účastníci, pak bychom se museli znovu vrátit k samotnému reálnému člověku. Tedy právě k takovému jak ho stvořila docela profánní evoluce. A museli bychom si přitom přestat nalhávat že člověk je primárně "kulturní bytost".
Ano, člověk je t a k é kulturní bytost; ale to je jen jedna stránka jeho existence. (A jak už bylo řečeno, je to pravidelně ta stránka mnohem slabší.) Ale především: pokud je opravdu naším cílem posilovat tuto kulturní, civilizační stránku člověka - pak se napřed musíme zeptat, z čeho tato kulturnost vlastně vůbec vychází, jaký má reálný fundament; co ji posiluje a co ji naopak sráží dolů.
Jak už bylo řečeno Marx zde jaksi učinil "první výkop" tím, že člověka definoval prostřednictvím jeho - kreativní - materiální, produkční praxe. Přitom ovšem ignoroval právě to evoluční nastavení člověka, které jsem zde proto uvedl já. O člověku je samozřejmě možno uvažovat ještě mnohým dalším způsobem; ale pokud toto uvažování vůbec má mít nějaký reálný základ, pak se nikdy nemůže vyhnout právě těmto dvěma zmíněným základním faktorům které určují, formují, determinují způsob chování příslušníků lidského rodu. Nějaké doktrinální proklamace o člověku jako "kulturní bytosti" respektive o jeho "demokratismu" nás tu sotva přivedou někam dále.
Pane Nusharte, na Vaše vývody ohledně demokracie jsem zčásti odpověděl už v mé reakci na pana Profanta.
V krátkosti je možno říci, že Vaše pojetí demokracie je stejně tak redukcionistické, jako to jeho. Jenže - člověk se natrvalo nedá takto redukovat jenom na jednu jedinou stránku své existence. Člověk je vždy celistvý, komplexní tvor; a když ho někdo začne redukovat jenom na nějaké "něco" (například na ryze politické občanství), pak to tento člověk nakonec vždy nějak pocítí.
Tvrdíte, že demokracie není o hledání pravdy. Jenže - ona totiž i samotná demokracie je nakonec opět pouze výplodem evoluce! Za určitých rámcových okolností je tato (tj. tato současná formalistická) demokracie relativně funkční; a proto se také prosadila. Ovšem - ona je především funkční za podmínek reálného kapitalismu, kde se skutečně jedná proto aby se lidé - při svých egoistických komerčních a mocenských zápasech - navzájem nepotloukli.
To je jedna stránka věci; druhá stránka je ta, že tato formalistická demokracie je funkční v té periodě vývoje lidstva, kdy lidé (ještě) nejsou schopni překonat omezenost svých ideologických doktrín. Za těchto okolností je skutečně evolučně výhodnější zavést ryze formalistický politický systém, který zcela eliminuje otázku po pravdě. Po smyslu, po pravé humanitě.
Nicméně, jak už bylo v rámci posledních výkladů opakovaně řečeno: člověk je komplexní tvor, a natrvalo není možno ho takto redukovat. Tedy na jeho pouze politickou občanskost, s naprostým vytěsněním otázky po pravdě, po smyslu, po pravé humanitě.
Toto vytěsňování fungovalo relativně úspěšně dokud bylo možno většinu společnosti v jejím nároku na pravdu a na smysl utlumit excesivním materiálním konzumem. Jenže - právě tato slepá víra v nekonečně rostoucí konzum v poslední době velmi tvrdě narazila. A spolu s rozpadem této víry v nekonečný konzum se vzápětí nevyhnutelně znovu vrací ta vytěsněná otázka po pravdě a po smyslu. A to opět z čistě evolučních důvodů; neboť pokud má člověk nadále stoupat dále a výše ve svém evolučním vývoji, pak jsou to právě tyto otázky po pravdě a smyslu, kterým se bezpodmínečně musí postavit, které musí - ať tak či onak - vyřešit.
DEfinice jsou vždy formální (vím, ona je to nuda a nemá to onu hloubku, o které Hegel říkal, že ji dokáže předstírat každá kaluž. Můžete s tím nesouhlasit, ale to asi tak všechno, co proti tomu můžete dělat).
U demokracie to platí dvojnásob:
a) jednou, protože vymezujeme – shodně jako třeba definice osla – formální rysy, které nám umožňují shrnout pod jedním pojmem množství jedinečných případů (a záleží na konkrétním kontextu, které charakteristiky používáme; stačí se podívat na historická znění Pythagorovy věty).
b) Po druhé, protože demokratické občanství se realizuje jako soubor navzájem uznávaných práv a závazků mezi občany a tato práva jsou ovšem formální: máte právo uzavřít manželství, ale je na vás, zda to učiníte, a pokud ano, pak s kým -- anebo máte právo volit, ale pokud tak nečiníte, aniž by vám v tom někdo nebo něco bránilo, je to vaše věc. (Takovou zábranou není to, že si nemůžete vybrat ze stávající nabídky poltických stran).
A abychom se zase netočili dokolečka. Netoužím po vytváření jakékoliv "autenticky humánní lidské společnosti". A to, co na moderní demokracii považuji za její největší půvab je, že usiluje o možnost, aby její občané (každý její občan) byli svéprávní a dokázali si zvolit, jak chtějí naplňovat čas svého života a co považují za opravdu lidské poměry. Samozřejmě, jakožto svéprávní lidé musí pro realizaci těchto voleb vytvářet společenství s druhými a nacházet, v čem se s nimi shodnou (včetně toho, zač jsou spolu s nimi v případě nezbytí připraveni bojovat a umírat), ale naštěstí k tomu nemusí vyznávat ani boha nebo bohy, ani Člověka s velkým "Č", ani evoluci ani železné zákonitosti společenského vývoje. A nemusí si myslet, že ten druhý je špatný, zatracený nebo podřadný, protože nevěří/věří v boha či bohy, evoluci atd.
"to, co na moderní demokracii považuji za její největší půvab je, že usiluje o možnost, aby její občané (každý její občan) byli svéprávní a dokázali si zvolit, jak chtějí naplňovat čas svého života a co považují za opravdu lidské poměry" - nejsem si zcela jist pane Profante co máte konkrétně na mysli pod pojmem "svéprávný občan". Samozřejmě, tato současná demokracie chce mít svéprávného občana - ale opět v pouze ryze formálním smyslu. Tedy takového občana který je schopen dostavit se k volební urně a vhodit do ní příslušný lístek obdařený několika kroužky.
Ale - usiluje tato demokracie skutečně o občana, který by měl plný rozhled jak o svém vlastním životě, tak i o životě společnosti? Který má plný rozhled o tom jaký má tato společnost vlastně charakter, jaké jsou její základní stavební struktury, jakým způsobem formuje život svých obyvatel? Pokud tato demokracie o něco takového usiluje, pak by mě velmi zajímalo jakým konkrétním způsobem tak činí. Ale upozorňuji předem, že za takovouto pozitivní výchovu k občanství nepokládám standardní fráze o "demokracii" a o "svobodě".
Není tomu spíše přesně naopak tak, že tato "demokracie" od prvního okamžiku člověka především připoutá k bezduchému konzumu? Kdy je mu ze všech stran natloukáno do hlavy a především do duše, že to jediné co platí je osobní prospěch, osobní konzum, vlastní kariéra?... A že prospěch společnosti, kvalita společenského života je věcí až sekundární (pokud se zde v takovýchto dimenzích vůbec nějakým způsobem uvažuje?).
To že "každý si dokáže zvolit" je ušlechtile znějící věta - ale při pohledu na reálný život této "moderní demokracie" se jedná pouze o prázdnou floskuli, o heslo z arzenálu ideologie. Ano, lidé si volí zda chtějí to či ono; ale kdo se zde ještě vůbec zdržuje nějakým složitým uvažováním, co je pro něj skutečně dobré, jakožto pro člověka?...
Svého času česko-americká hráčka tenisu Martina Navrátilová (už jako občanka Spojených států) řekla, že by bylo zapotřebí, aby si lidé svého prezidenta vybírali přinejmenším s takovou pečlivostí, s jakou si vybírají svou imobilii.
To je svým způsobem geniální věta, která okamžitě vyvrací všechny ty ideologické žvásty o "svobodném rozhodování" v demokracii. Holým faktem je: lidé se rozhodují, ale nemyslí. Lidé volí - ale jenom na základě svých nereflektovaných emocí, předpojatostí, ideologických identit.
Pane Profante, sám jste napsal že k prosazování vlastních občanských cílů a záměrů je zapotřebí se sdružovat s jinými. Jenže - právě tohle je ten základní kámen úrazu. Co mohu dobrého prosadit ve společnosti, která svévoli rozhodování postavila nad odpovědnost myšlení? S kým se mohu sdružit v usilování o lepší svět, když drtivá většina příslušníků této "demokracie" podlehla konzumnímu vábení, respektive obecně povrchnímu a plytkému způsobu existence vůbec?...
Jak je možno pohnout tímto světem, když zde není k mání žádný pevný bod, vše potenciálně pozitivní a progresivní je rozpuštěno, respektive roztrháno v neustálých tahanicích politických partají a ideologických táborů o vlastní moc?
Pane Profante, aby Vaše citovaná věta mohla mít nějaký hlubší smysl, pak byste napřed musel dokázat, že
- lidé/občané si své životní cíle volí primárně na základě uvážlivého, rozumného rozhodnutí, a nikoli na základě nevědomých instinktů a emocí
- že zde jako občané mají reálnou možnost sdružit se s dostatečným množstvím stejně tak rozumně a uvážlivě smýšlejících a se rozhodujících spoluobčanů, místo aby museli znovu a znovu narážet na nevědomost otupělé a zmanipulované masy.
Pane Profante, písničkář Jaroslav Hutka svého času v jednom ze svých protestních songů (ještě za časů totality) vyzpíval touhy tehdejšího člověka drceného touto totalitou:
"Mít možnost volby
a mít volbu možností"
Toto dvojverší (tj. jeho druhá část) tehdy dost možná vzniklo jenom náhodou, jako doplněk písňového textu; ale ve skutečnosti tato formulace vykazovala až přímo geniální anticipaci časů budoucích.
Totiž: v časech nesvobody se skutečně jeví, že to jediné o co se jedná je mít vlastní možnost volby. Tedy volit sám, aniž by mi tuto mou volbu diktoval někdo druhý, na základě jeho mocenského postavení.
Tato bezprostřední možnost volby za podmínek liberální demokracie bezpochyby existuje. Ale - jak je to v ní s druhou částí onoho dvojverší, s "volbou možností"?....
Co nám tato "demokracie" poskytuje za reálné možnosti nežli mezi tím, buďto se podřídit všeobecnému konzumu a plavat s proudem, anebo z tohoto proudu vystoupit -ale za tu cenu že dotyčný se pak stane solitérem, fakticky zcela vytěsněným ze společenského života?...
Jakoupak "volbu možností" zde má občan, když fakticky nemůže nic více nežli znovu a znovu volit některou z konvenčních partají, donekonečna reprodukujících svou vlastní ideologii a své vlastní zkostnatělé partajní struktury?...
Jakou pak "možnost volby" zde má někdo, kdo by toužil po autenticky lidském bytí? - Píšete, pane Profante, že prý nevíte co toto "autenticky lidské" bytí vlastně má znamenat. Odhlédněme od tohoto že takováto nevědomost je fakticky ostudná; ale z celospolečenského hlediska je nejfatálnější právě ta okolnost, že se o něčem takovém vůbec nepřemýšlí. Že se o tom nevede naprosto žádný veřejný diskurs - ačkoli právě tohle by mělo být tou naprosto základní a první životní otázkou každé lidské společnosti, která by měla mít nějaký vyšší smysl nežli pouhý utilitarismus přízemního materialismu.
Pane Profante, konec konců existují pouze dva základní typy lidské společnosti: ta jedna provádí vlastní hodnotovou sebereflexi, a proto žije v ideovém modu existence; ta druhá tuto hodnotovou reflexi prohlásí za naprosto zbytnou, a veškeré své konání zaměří na ryze materiální statky.
Pokud je konkrétnímu člověku dáno osudem muset žít ve společnosti druhého typu - pak je jeho "možnost volby" naprosto fiktivní, neboť v rámci tohoto přízemního modu existence není možno volit mezi ničím jiným, nežli pouze mezi různými podobami této bezduché existence.
"Kvalitativně vyšší formy humánní existence" se nedá nastolit "shora", takový pokus by nutně vyústil v nějaký totalitní režim.
To však neznamená, že bychom měli na jakékoli snahy o humánnější společnost rezignovat. A nelze v tom spoléhat jen na občanskou angažovanost, marné, je třeba vytvořit i systémové, společensko-ekonomické předpoklady. Ukazuje se, že mantinely globálního kapitalismu jsou příliš úzké. Proto také i přes různé proklamace je reálná politika klasických demokratických stran víceméně stejná. Proto mnozí nejdou k volbám nebo volí antisystémové strany (které však nevystupují proti kapitalismu jako takovému, jen upřednostňují jeho nacionalistickou, antiliberální podobu).
Jenže jaká by měla být demokratická alternativa, není jasné vůbec nikomu. Pro začátek je třeba si stanovit menší cíle. Pan Profant píše, že pokud má demokracie obstát, musí demokratická levice hledat s liberály to, co mohou hájit společně. Já bych řekl, že má-li demokracie obstát, musí se liberálové posunout doleva. Jestli se to stane, je třeba to přivítat, ne odmítat liberalismus jako takový a brblat, že to nestačí.
Ano, pane Dospivo, v zásadě máte naprostou pravdu. To co zde bylo uvedeno respektive naznačeno jako "kvalitativně vyšší formy lidské existence", skutečně nelze žádným způsobem doktrinářsky zavést shora. Nejen že by to nevyhnutelně vedlo k totalitě; ale především, takovéto snahy by se spolehlivě zcela minuly svým cílem.
To o co se jedná je to aby každý jedinec tuto cestu započal v sobě samém. Aby každý jedinec sám pochopil že touto cestou vnitřního vývoje, vnitřního zrání pro sebe dosáhne mnohem více nežli oddáváním se pohodlné, ale plytké existenci hedonistiko-konzumní společnosti.
Jenže - kámen úrazu leží v tom, že tato "cesta vzhůru", k vyšším úrovním vlastní osobní, intelektuální, mravní i duchovní vyzrálosti je velice náročná. Namáhavá. Postačí přečíst si Platónovu "Hostinu", abychom si - na základě Sokratova líčení - udělali názornou představu o tom, jak obrovsky dlouhá je tato cesta; a to i pro takového velikána jakým byl Sokrates.
Ovšem - právě zde se před námi otvírá jedna napohled nenápadná, ve skutečnosti ale klíčová okolnost. Jejíž zodpovězení není ani možno nalézt v "Hostině" samotné, nýbrž v jiných platónsko-sokratovských dialozích.
Jedná se totiž o napohled nepodstatnou otázku, zda ten kdo se na tuto cestu vlastního zrání vydá, zda k tomu potřebuje nějaké průvodce, anebo zda je lépe když po ní kráčí sám, spoléhaje se pouze na svou vlastní duševní zralost, na své vlastní mravní přesvědčení.
Podle jednoho raného sokratovského dialogu by se mohlo zdát, že Sokrates respektive Platón dává odpověď druhou: tato cesta je natolik niterná, natolik individuální, že si ji nakonec každý musí prošlapat sám.
Jenže - v jednom pozdním sokratovském dialogu lze náhle nalézt něco podstatně jiného. Ano, stále platí že touto cestou musí projít každý sám, svou vlastní námahou, svým vlastním úsilím, svým vlastním zráním; jenže při tak namáhavé cestě, která i těm největším duchům na každém kroku staví další a další překážky, tak při této cestě je velice prospěšné a nápomocné, když takto putující (respektive: k vyšším úrovním poznání pravdy a dobra stoupající) jedinec má nějakého "dobrého přítele", který je mu na této pouti oporou, který ho znovu a znovu povzbudí k tomu jít dál. Protože když tento jedinec zůstane odkázaný pouze sám na sebe, velmi snadno se mu může stát že v něm usne vůbec pocit pro smysl a konečný účel této cesty.
Proč zde tuto sokratovskou historku zmiňuji? - Totiž, pokud si ji převedeme do obecné roviny, a pokud ji aktualizujeme do podmínek moderní masové společnosti, pak se nám ukáže tento obraz:
Ano, jak už řečeno tuto cestu k vyšším, kvalitnějším formám a sférám svého žití si musí pro sebe každý vyšlapat sám; ale jenom a jedině za takových rámcových společenských podmínek, za takového kulturního a intelektuálního nastavení celé společnosti které budou k těmto vyšším sférám samy směřovat bude mít dostatečnou motivaci a vytrvalost k tomu, aby po této cestě vystoupal až na její vrchol. Anebo alespoň tak vysoko, jak je vůbec jen možno.
A právě tady se ukazuje celá past (liberální) demokracie. Za prvé, tato je svým nastavením nikoli pospolitá, nýbrž individualistická. I zde je sice možno nalézt nějakého "přítele" který je oporou - ale jen čistě nahodile, individuálně. Není zde nijakým způsobem přítomna nějaká všeobecná, vzájemná motivace - protože pro ni chybí jakýkoli fundament.
Což souvisí s druhým bodem: tato demokracie nejen že člověka na této cestě vzhůru, k vyšším formám bytí nijak nepodporuje - ona mu k ní nedává vůbec ani základní smysl.
Tato demokracie totiž - a to je naprosto klíčový moment - deklaruje každého jedince za občansky naprosto zralého už jenom prostě dovršením určitého věkového limitu. Tedy za použití kritéria ryze mechanického, kvantitativního. Což je právě to co zde opakuji znovu a znovu: tato demokracie je ryze formalistická, ale negeneruje naprosto žádnou kvalitu. Tedy - kvalitu ve vyšším slova smyslu.
Kdo by se ještě namáhal s nějakou obtížnou cestou osobního i občanského zrání, když je mu na samotném počátku ze strany státu řečeno: "Svým dosažením věku dospělosti jsi už hotový, můžeš volit a být volen, a jakoukoli námahu spojenou s tvým osobním a občanským zráním po tobě nikdo nemůže chtít!"
A tím je celá věc fakticky hotova. Kdo by se namáhal, když mu z toho nekyne žádný prospěch, žádné uznání, žádná motivace?...
Závěrem tedy ještě jednou: ano, tato (liberální) demokracie dává člověku veškerou politickou svobodu. Ale už nedělá naprosto nic pro to, aby člověk této svobody reálně využil jak k osobnímu růstu, tak i k prospěchu celé společnosti. Jenom když celá společnost bude profilována duchem takovéto intelektuální, kulturní i mravní náročnosti je možno očekávat, že i jednotlivci budou dostatečně motivováni se na tuto namáhavou cestu kultivace vlastního ducha, vlastní duše vydat.
Ovšem pane Dospivo, jak jsem Vás pochválil za Vaše počáteční konstatování, pak na straně druhé musím vyslovit nemalé podivení nad Vaším tvrzením závěrečným. Tedy že nemá smysl kritizovat liberalismus, nýbrž že má prý větší smysl přimět liberály aby se posunuli doleva.
Tak za prvé: zde se chytáte do základní pasti liberální demokracie, totiž k jejímu předstírání že všechny problémy života společnosti je možno řešit jenom a pouze politicky. A že co se do těchto konvenčních politických modelů, struktur a tahanic nevejde, tak to že prý nelze řešit vůbec. Respektive že prý to nemá žádnou relevanci.
Chtěl jsem na toto téma v této diskusi tak jako tak něco napsat: znovu a znovu se praktikuje to, co Marx - a to sice plným právem - nazval "převracením světa z nohou na hlavu". Měl tím na mysli právě tuto víru, že (fundamentální) konflikty a rozpory je možno řešit jenom cestou politiky.
Marx naprosto jasně sděluje: tato optika je hluboce omylná. Jestliže před námi stojí klíčové, určující systémové protiklady daného společenského typu, pak je nemůžeme (vy)řešit jenom nějakými politickými machinacemi. Nýbrž že vyměnit je nutno samotný fundament této společnosti, tohoto společenského uspořádání. Jenže bohužel, tato klíčová Marxova téze dodnes zůstává nepochopena; a tak se tato společnost ve svých aktuálních krizích stále potácí v tom samém kruhu, slepě věříc na samospasitelnost politických řešení.
--------------------------
Tolik tedy všeobecně. Konkrétně pak tedy k liberálům a k Vašemu návrhu nějakým způsobem je posunout doleva. Protiotázka zní: a proč by to vlastně měli (respektive vůbec mohli) udělat?
Liberál je ze své nejhlubší podstaty individualista; a individualismus je vždy přinejmenším ve své základní tendenci pravicový. "Pomoz si sám!" - to je klíčové heslo jak liberalismu, tak i pravice.
Samozřejmě, mohou existovat i liberálové s levicovým smýšlením; ale takovýto liberál je vždy nevyhnutelně vnitřně rozpolcený, vždy vede interní boj mezi svým osobním levicově-humánním nastavením, a mezi oním základním nastavením doktríny liberalismu. Tento liberál je tedy vnitřně rozpolcený; a proto bude vždy nedůsledný, jednou hot a poté zase čehý.
A především: nikdy není možno liberály získat pro důslednou změnu společenských poměrů. Protože k tomu by museli dokázat nahlédnout existenci systému, celkového nastavení společnosti - a právě v tom jim brání jejich individualismus, jejich partikularistický pohled na svět.
Takže ano, s levicovými liberály je možno tu a tam uzavřít ryze politické spojenectví; ale neočekávejme od toho nic více nežli schopnost tu a tam provést nějakou jednotlivou, izolovanou politickou akci.
Pane Poláčku,
Jako obvykle bojujete s papírovými tygry. Demokracii, ve které jde o pouhé odevzdání hlasů, podsouváte neprávem jak mně, tak dokonce i všem slušným liberálům (což nejsem, jsem socialista).
Vysvětloval jsem to už vyše, ale znovu:
Demokracie, která neusiluje o to, aby všichni její občané měli dostatečnou způsobilost porozumět své situaci, společnosti a světu, ve kterém žijí, je ohrožená a má jen malou šanci přežít.
Demokracie jakožto způsob vládnutí -- ano, je to formální vymezení, ale moderní společnosti jsou komplexní a proto musíme rozlišovat jednotlivé sféry společenského života -- ovšem může "jen" prosazovat dostupnost kvalitního školního vzdělání; přístup k účasti na kulturnímu životě dostupný bez ohledu na výši přijmu; dělbu práce, která neníčí mentální schopnosti části pracujících a jejich sebeúctu; zbavení strachu z devastující nouze, který zahlcuje bezprostřední starostí o úživu možnost jakéhokoli rozhledu (žene nás do "úzkých"); přístupnost a uspořádanost základních informací o stavu společnosti; živit veřejnoprávní media a university, podporovat uměleckou tvorbu granty, sabatikaly apod. -- prostě takové ty banální záležitosti, které očekáváme od slušného vládnutí.
K tomu, co demokracie může a zatím spíše nedělá nebo neumí dělat, patří také soustavné rozšiřování účasti veřejnosti na stanovování obsahu a kontrole férovosti výše vyjmenovaných činností (opět banality -- např. neponechat dotační politiku v kultuře a školství v rukou ministry jmenovaných komisí, ale rozšiřovat participaci zúčastněných; střednědobé rozpočtové závazky vůči univerzitám, aby se znemožnila situace, kdy Trump vydírá grantovou politikou americké univerzity apod.)
Víte, ten individualismus si nemyslel liberalismus, to už ta svině evoluce; člověk má individuální pud sebezáchovy a uspokojování potřeb, v tomto ohledu je oproti autenticky pospolitým mravencům dosti nedokonalý. A jde o to, aby to byl zespolečenštělý odpovědný individualismu, nikoliv o odstranění individualismu jako takového. Nicméně podmínky pro něj nikdy nedokáže vytvořit jen způsob vládnutí (režim) -- ten je ponechán sam sobě (anebo, když si jako ve stalinských časech a vašich projektech přivlastňuje nárok na harmonizaci všech sfér společnosti) spolehlivě dokáže jen zkurvit.
Reprezentativní demokracie zatím z nám známých a vyzkoušených způsobů vládnutí dokáže nejlépe uvolnit a trochu také podpořit (viz předchozí odstavce) šance na podobný vývoj u většiny svých občanů -- a právě k tomu potřebuje tu toleranci, která vás tak irituje:
Zásada, že mi jako občanovi demokratického státu není nic do toho, jestli můj soused věří v jednoho Boha, mnoho bohů anebo v žádného (anebo věří ,že nad námi je "něco"), je všechno možné, jen ne lhostejnost – jde o to, že to musím strpět a nevysmívat se. Neredukovat např. tu dámu s lapači snů a vyprávěním o mé takové či makové auře na esoterickou husičku (jak snadné :-), ale vědět, že je to velmi dobrá a obětavá zdravotní sestra, máma dvou dětí, kterým dopřává úžasné dětství atd. JInými slovy, musím respektovat její volbu – jak volbu esotorických blábolů, tak volbu být svobodnou matkou.
A dokonce bych jako demokraticky smýšlející občan měl usilovat o to, aby onen idiot, který v roli ministra vyblábolil, že každá osamělá matka si za svou těžkou situaci může sama, protože si nedokázala udržet manžela, už nikdy nezastával jakokoukoli veřejnou funkci -- nejen protože je jeho přesvědčení dnes modním výrazivem "toxické", ale v prvé řadě protože znevažuje způsob života tisíců žen, které raději volily roli samoživitelek než život s mužem, který svým alkoholismem, drogovími závislosti, chorbnou žárlivostí nebo nasilnickými a tyranskými skony ohrožoval bezpečí domova jejich dětí.
Ano, máte pravdu, moderní socialisté a liberálové jsou nutně rozpolcení (anebo to rozpolcení zabetonovali idiotským dogmatismem). Ten respekt k volbě každého druhého, jak se vypořádává s vlastním, individuálním osudem, vždy znamená roztržku s vlastním přesvědčením, jak by měl ten druhý volit. Nelehkou roztržku, protože existují také volby, které mohou být sice nepostižitelné zákonem, ale zároveň je nelze tolerovat. Například mohu mít respekt k tomu, že se Filip Turek snaží překonat společenské vyloučení, které mu zjevně odmala hrozilo díky výši jeho IQ a nedostatku empatie. Nicméně forma překonání, kterou zvolil, už respektovatelná není.
úplně nevím, jak si to "kulturní a intelektuální nastavení celé společnosti směřující k vyšším sférám" v praxi představujete. Nemůžu si pomoct, ale cítím v tom touhu po nějaké nové velké všezahrnující, celospolečenské kvazináboženské idei, po kolektivním směřování k "vyššímu cíli", a spatřuji v tom určitou příbuznost s myšlením Alexandra Dugina, s jeho představou autentického pospolitého bytí, s jeho kritikou liberalismu.
Já jako protestant moc netoužím po nějaké obecné ("katolické") víře, po náboženství Jednoty, které po vzoru islámu či byzantismu odmítá rozlišovat mezi světskou a metafyzickou mocí. Vždycky mi to zavání totalitou.
Ano, je třeba vytvořit společenské, ekonomické a kulturní podmínky k tomu, abychom mohli směřovat k vyšším než přízemně konzumním cílům, ale nevěřím v nastavení, které by k těm vyšším cílům pak směřovalo jaksi samo. Vždy to bude na lidech, vždy to bude vyžadovat zápas jednotlivců a skupin, i sami se sebou. Bez toho to zase bude ta prázdnota.
Jinak já si velmi cením politického liberalismu a považuji jej za jeden z nejlepších plodů osvícenství (kulturní liberalismus je už diskutabilnější a nejproblematičtější je liberalismus ekonomický). Odmítnutí liberalismu jako takového v době útoku různých antiliberálních sil na demokracii zdá se mi přinejmenším nešťastným.
"Svým dosažením věku dospělosti jsi už hotový, můžeš volit a být volen, a jakoukoli námahu spojenou s tvým osobním a občanským zráním po tobě nikdo nemůže chtít!"
Tady narážíte na otázku, která se tváří v tvář vítězství různých trumpů tu a tam zase objevuje v diskuzích, totiž jestli skutečně má být zachováno všeobecné volební právo, anebo má být podmíněno dosažením určitého stupně vzdělání či občanské zralosti.
Jenže pokud máme úctu k člověku v jeho svobodě a důstojnosti, pak nelze deklasovat třetinu nebo dokonce polovinu svéprávné populace do nedůstojného, druhořadého postavení. Spíše je dobré se hluboce zamyslet, proč volí tak, jak volí, a jak to změnit, i s vědomím, že někteří lidi skutečně volí z hlouposti a změní se to u nich těžko.
Co přiměje liberály k posunu doleva? To je samozřejmě legitimní námitka.
Možná totéž, co vedlo ke vzniku poválečných sociálních státu, totiž obava před nástupem komunistů, v současnosti autoritářských populistů. Prozření, že jinak se budeme točit v bludném kruhu těsné přetahované, kdy ten nástup latentně hrozí při každých volbách.
„Já bych řekl, že má-li demokracie obstát, musí se liberálové posunout doleva.“
------------
Já bych pro změnu řekl, že liberálové už se doleva posunuli tak moc, že už docela přestali být liberály. Má-li podle mě demokracie obstát, musí se „liberálové“ (kteří už liberály nejsou a jen se tak sami nazývají, aby to dobře vypadalo) posunout doprava.
Pokud žijeme v demokracii, poznáme to s velkou pravděpodobností podle toho, že budeme schopni snést oba dva tyto názory.
Slovy pana Profanta je tedy třeba „dožadovat se presumpce upřímnosti člověka, který má jiné politické přesvědčení než já. Bez této důvěry se z liberální demokracie stane pouhá fasáda zištných zájmů...“, kterým více či méně nevědomě sloužíme.
Člověk není, pane Poláčku, kulturní bytost ve smyslu své vysoké „kulturnosti“, ale v tom smyslu, že pokud nežije jako Robinson na pustém ostrově, nýbrž v nějakém společenství, vytváří evoluce uvnitř takového společenství vztahy, které život tohoto společenství regulují. S lehkou nadsázkou se dá říci, že podobně jako kultury lidské, tak i kultury bakteriální vytvářejí uvnitř svého společenství vztahy, které pak život mikrobiálních společenství regulují. Mikrobiální kultury jsou tedy schopné řídit svůj vlastní růst, chování a metabolickou aktivitu v závislosti na hustotě buněk a podmínkách prostředí, ovšem podobně jako u lidí jde nejspíše o procesy zcela nevědomé :-)
Pane Poláčku, představte si na okamžik, že máte dvě možnosti:
1. Vaše otázky po pravdě a po smyslu vám zodpoví stát (jestli jsem vás dobře pochopil, tak zodpovězení těchto otázek od nějaké takové vysoké autority – v pozemských podmínkách tedy pravděpodobně od státu – stále velmi silně požadujete [požadujete to v kontrastu k zajištění pouhého přízemního konzumu]), přičemž tento stát (aby jeho námaha vůbec měla nějaký vyšší smysl) nebude připouštět výklady jiné, protože v případě, že by je připustil, byl by v pozici tvůrce jen zcela dobrovolné státní víry ve státem ustanovenou pravdu a ve státem ustanovený smysl života, čili by byl v pozici nám dobře známého státu sekulárního, který do „samoobsluhy“ či do „supermarketu“ – do oddělení duchovních potřeb jen dodal další položku, aby zákazník měl v tomto regálu širší možnosti výběru.
2. Odpovědi na vaše otázky po pravdě a po smyslu života si (stejně jako všichni ostatní lidé) budete hledat sám, i s tím rizikem, že je nikdy nenajdete, nebo že na jejich hledání rezignujete.
------------------------
Chcete tedy na tyto vaše otázky po pravdě a po smyslu života zcela závazné odpovědi poskytl stát (nebo libovolná „nejvyšší pozemská autorita“), nebo si je raději budete hledat sám?
A co myslíte, že asi chtějí ostatní? Domníváte se, že třeba já, pan Profant nebo pan Dospiva žádáme na otázky po smyslu života a po pravdě zcela závazné odpovědi od nějaké nejvyšší autority, nebo se domníváte, že si tyto odpovědi chceme hledat sami?
Tak tedy, v každém případě se jeví že naše diskuse o podstatě a charakteru politického uspořádání liberální demokracie se nám docela pěkně rozkošatěla. To je samo o sobě bezpochyby pozitivní zjištění; nicméně se nám tu zároveň ukazuje několik naprosto klíčových aspektů.
Totiž - to co já liberální demokracii ze všeho nejvíce vytýkám, respektive co na ní pociťuji jako nejvíce nesnesitelné je právě to, že ona o sobě nijakým způsobem neuvažuje. Že neprochází permanentním procesem své vlastní sebereflexe. Už Platón věděl že i ten nejlepší stát je odsouzen k úpadku, když lidé "přestanou správně počítat", tedy když přestanou znovu a znovu hledat cesty k optimalizaci svého státního uspořádání.
Liberální demokracie se sice pyšní tím, že v ní je možno svobodně kritizovat cokoli, včetně jí samé - ve skutečnosti ale touto výhní kritické sebereflexe prochází prakticky stejně tak málo jako svého času režim reálného socialismu. Naprosto stejně jako on i ona si je jednou provždy naprosto a nezlomně jistá svým ideologickým zdůvodněním; a kdo se jednou ponoří do takovéhoto stavu naprosté vnitřní sebejistoty, toho už nikdo nepřinutí k tomuto aktu vnitřní sebereflexe, vnitřní katarze. To platí naprosto stejně pro jednotlivce, jako pro celá společenství a státní útvary.
Ano, v liberální demokracii se samozřejmě uvažuje o tom či onom - ale to jsou nakonec pouhá pseudotémata, pseudoproblémy. Například právě dnes na Britských listech malíř Jiří David prezentoval hlubokomyslné úvahy o tom, zda je "demokratické" když se politikům omezí funkční období. Ano, je to samozřejmě záležitost o které je možno vést diskuse; ale konec konců je to pouze pseudoproblém, když samotné zásadní problémy existence společnosti tohoto typu se skrývají někde zcela jinde.
My jsme se zde tedy na chvíli ponořili do hlubšího uvažování na téma demokracie; ale už na samotném počátku této cesty se nám ukazuje, jak se nám tyto úvahy znovu a znovu větví; to jest jak jak každá zdánlivě zodpovězená otázka se vzápětí rozpadá, člení do celé škály otázek a problémů dalších. Už jenom tento samotný fakt naprosto jasně ukazuje a dokazuje, jak málo si tato demokracie ve skutečnosti ujasňuje a objasňuje, jaká je její pravá podstata; jak málo se vypořádává se skutečně kritickými momenty v její ideové konstrukci.
Tak tedy, pokud je skutečně zájem, ponořme se alespoň zde, v aktu určité pozitivní deviace, do tohoto uvažování, do tohoto hledání. Ale právě proto že se daná diskuse natolik rozvětvila, až přímo rozkošatěla, nejsem si vůbec jistý jestli během dnešního dne vůbec stačím odpovědět na všechny otázky a námitky. Pokud tak nestihnu dnes, prosím o trpělivost, vrátím se k těmto tématům v dnech příštích. (Pokud bych přece jenom něco opomněl, stačí pak připomenout.)
Aby naše diskuse mohly mít nějaký reálný smysl, aby nebyly pouhým nahodilým šermováním s argumenty (respektive pseudoargumenty) ad hoc, je napřed nutno si vyjasnit několik naprosto zásadních momentů. A to sice ohledně toho, jakým způsobem vůbec máme hledat na společenskou skutečnost. Pro demonstraci této otázky napřed ocituji pana Nusharta:
"Vaše otázky po pravdě a po smyslu vám zodpoví stát (jestli jsem vás dobře pochopil, tak zodpovězení těchto otázek od nějaké takové vysoké autority – v pozemských podmínkách tedy pravděpodobně od státu – stále velmi silně požadujete" - pane Nusharte, tak přesně tohle je ale naprosto a úplně špatně. Nic takového jsem nepožadoval; a naopak jsem zcela výslovně napsal, že takovýto "vyšší smysl" nikdy nesmí být nadiktován autoritativně, tedy shora.
Tímto vyjasněním mých pozic by vlastně bylo možno toto téma ukončit; jenže ono se tu jedná o zcela obecný, a zcela klíčový omyl. Je to právě ten omyl o kterém jsem tu už psal v souvislosti s Marxovou tézí o nutnosti "vrátit svět z hlavy zpět na nohy". Tento omyl spočívá v tom, že člověk současné doby znovu a znovu propadá iluzi, že politika (respektive stát) je nějaká primární, určující entita, a že jenom jejich prostřednictvím je možno řešit zásadní otázky života společnosti.
Takže pane Nusharte (a to platí tak či onak i pro všechny ostatní účastníky): jestli mají mít naše vzájemné diskuse nějaký racionální smysl, pak platí především jedno - zapomeňte na stát. Zapomeňte na politiku.
Ne že by neměly nijakou reálnou existenci; ale jde o to že tyto entity stojí ne na počátku, ale až na úplném konci celého kauzálního řetězce. Připomeňme si napřed ve zcela jednoduché formuli, o co se zde nakonec jedná: jedná se zde totiž o samotného člověka, o tom jaký charakter, jakou kvalitu má vykazovat jeho život na tomto světě. A v té zcela nejjednodušší formuli se nejedná o nic jiného nežli o tyto dvě otázky:
- jak dosáhnout, aby v tomto lidském tvoru byly co nejvíce aktivovány jeho pozitivní, jeho humánní stránky?
- jak dosáhnout, aby v člověku byly co nejúčinněji potlačeny jeho stránky negativní, asociální, ahumánní?
To je nakonec to jediné, o co se musí jednat; a všechny otázky musejí mít konec konců jak svůj původ, tak svůj cílový bod právě v této dvojotázce.
Vraťme se ale znovu k otázce, co je vlastně prioritní: politika (respektive stát), anebo člověk? Znovu a znovu dochází k tomu zásadnímu nedorozumění, že já hovořím o společnosti - tedy o pospolitosti zcela konkrétních lidí; a vzápětí jsou proti mě vrhány argumenty týkající se státu. Ještě jednou tedy: "stát" a "společnost" jsou dvě rozdílné entity; a ve všeobecné rovině je stát vždy odrazem společnosti, nikoli naopak. Primární entitou je tedy společnost, nikoli stát. A pokud chceme řešit zmíněné klíčové otázky člověka, pak musíme řešit v prvé řadě charakter samotné společnosti.
Obecně se musíme zeptat: co formuje (ve zmíněném smyslu pozitivních a negativních vlastností) člověka, lidskou bytost? Při takto položené otázce snadno zjistíme, že na samotném počátku stojí evoluce, evoluční nastavení lidské bytosti; poté stojí veškerá další genetická výbava zděděná po rodičích; poté následuje výchova, napřed opět ze strany rodičů, potom následuje vliv širšího prostředí - školy, kamarádů, dalších dospělých. Pracovní prostředí, respektive celé společensko-kulturní prostředí. A teprve někde úplně na konci celého tohoto řetězce všech faktorů které ovlivňují, formují život a osobnost člověka stojí jeho angažovanost politická. Ke které se dostává většinou až tehdy když už je po všech dalších stránkách víceméně hotovou, uzavřenou osobností, na které lze už jen velmi obtížně ještě něco podstatného měnit.
Ještě jednou tedy: jestliže uvažujeme o tom jak člověka a lidskou společnost přivést k lepší, progresivnější, kultivovanější formě existence, pak jestliže začneme otázkami státu a politiky, pak je to zcela automaticky naprosto špatně. Protože pak začínáme nikoli od počátku, nýbrž od konce. Nikoli od fundamentu, nýbrž od střechy.
Veškerá potíž je v tom že tento počátek bývá velmi vzdálený, a tento fundament je skrytý. Takže lidé znovu a znovu propadají tomu že celý svůj svět hodnotí jenom na základě toho, co bezprostředně, právě v daném okamžiku vidí před svýma očima. Což je přečasto právě svět politiky. A právě z této diskrepance mezi viditelným a neviditelným pramení naprostá většina všech omylů ohledně uvažování o možnostech nápravy věcí lidských.
Postupme teď o krok dále. Následující téma bude reakcí jak na námitky pana Nusharta tak i pana Profanta; obojí směřují tím samým směrem, totiž že stát (demokratický) se v prvé řadě má týkat racionální správy obecných záležitostí, a nikoli nějaké kulturní (ve vyšším smyslu) výchovy člověka. Tedy nějaké kulturní výchovy která by nějak přesahovala standardní školní výchovu k těm či oněm kulturním znalostem a dovednostem.
Ocitujme si pana Nusharta, který danou záležitost vyjadřuje velmi pregnantně: "Člověk není, pane Poláčku, kulturní bytost ve smyslu své vysoké „kulturnosti“, ale v tom smyslu, že pokud nežije jako Robinson na pustém ostrově, nýbrž v nějakém společenství, vytváří evoluce uvnitř takového společenství vztahy, které život tohoto společenství regulují."
Jistě, pane Nusharte, lidské společenství (respektive jeho politická organizace, tedy stát) bezpochyby regulují vztahy mezi členy tohoto společenství. To je naprosto obecná, univerzální role státu. Natolik univerzální že v zásadě přetrvává a funguje i v natolik proideologizovaných státech jako byly ten nacistický nebo komunistický. I tam stát organizoval například veřejné nemocnice, veřejnou dopravu, stíhal kriminální zločince.
Ale - vraťme se k tomu Robinsonovi na pustém ostrově. To je totiž právě to o co se jedná. Svého času Aristoteles napsal jednu zajímavou, i když napohled možná trochu kryptickou větu: "Kdo by chtěl žít naprosto sám, ten by musel být buďto bůh, anebo zvíře."
Co nám tato věta antického myslitele sděluje? Především to, že člověk se mimo společenství s ostatními členy svého rodu nevyhnutelně stává zvířetem. Tedy naprosto nekultivovaným, po lidské stránce nijak nerozvinutým tvorem. (Jedině pokud by byl bohem, mohl by mít potenciál se z této bažiny zvířeckosti jaksi "vytáhnout za vlastní cop".)
Ale zde je nutno si uvědomit: Aristoteles nám zde nesděluje pouze tu banální skutečnost že člověk má v pragmatickém, materiálním smyslu potřebu žít s jinými lidmi v organizovaných skupinách; Aristoteles zde chce poukázat na to že teprve v tomto lidském společenství se člověk stává skutečným člověkem. Tedy - kulturní, inteligentní, mravní atd. bytostí.
To pak ovšem nevyhnutelně znamená: pro tento proces humanizace člověka naprosto nepostačí, když toto společenství bude jenom a pouze státem, který bude víceméně technokraticky spravovat společné záležitosti. Nýbrž tento proces humanizace respektive zkulturnění člověka bude velice úzce záviset od toho, jaký konkrétní charakter toto společenství a jeho stát budou mít. To znamená: jaký bude jejich vlastní stupeň kulturní vyspělosti, jaké budou zastávat (a tedy i prosazovat) hodnoty a mravní normy.
Právě zde si musíme uvědomit jednu naprosto klíčovou záležitost: řecká polis ani zdaleka nebyla jenom a pouze státem v onom odosobněném technokratickém smyslu, jak ho známe dnes. Řecká polis, to bylo zároveň místo kde žil člověk; kde byl člověk domovem, kde měl své bohy a ochranu těchto bohů, kde měl své osobní a hodnotové ukotvení.
V tuto chvíli nebudeme tuto záležitost sledovat dále; pro nás je rozhodující to zjištění, že pokud vůbec uvažujeme o tom, jak v člověku podporovat, aktivovat, rozvíjet jeho pozitivní potenciály (ve smyslu výše uvedené výchozí dvojotázky), pak nám naprosto a v žádném případě nepostačí spokojit se s konstatováním že v dané společnosti jsou prostřednictvím státu víceméně racionálně spravovány veřejné záležitosti. Nýbrž vždy se musíme ptát, jakou konkrétní formu, jaký dosažený vývojový stupeň kulturnosti, inteligence, sdílených hodnot vykazují toto společenství a tento stát.
jestli se liberálové posunuli doleva až příliš, tak zřejmě máte na mysli kulturní liberalismus, tam možná ano.
Já mám na mysli ekonomické a sociální otázky, tady, stále převládá ekonomický liberalismus jako stroj na bohatství a prosperitu, aniž by se příliš trápil otázkou distribuce tohoto bohatství, celkovou kvalitou života v zemi, nejen v centrech, ale i na periferiích, úrovní veřejných služeb. Až se alespoň u nás začne v mainstreamu opět vážně hovořit o daňové progresi, o vyhladovění státu a podfinancování jeho služeb jako o problému, pak skutečně nastane posun liberálú doleva.
Obdivuji Vaši umanutost, nicméně pravdu nechápu, oč se přete.
Člověk se stává lidskou bytostí pouze ve společenství. V tom se ale s Vámi, pokud tomu rozumím, nikdo nepře.
Moderní společnosti – ty jsme si nevybrali, prostě jsme se do nich narodili – jsou komplexní, a proto to s tím společenstvím není tak jednoduché. Žijeme společně ve státech, jedni věřící, druzí jinak věřící, třetí nevěřící, jedni bílí, druzí černí nebo hnědí. Pocházíme z různých míst a vyrostli jsme v různých tradicích.
Obvykle zásluhou dělby práce žijeme v dílčích prostředích, podle toho, jestli se živíme hlavou, rukama nebo jinými orgány: Já mohu přiznat, že nepoznám rulík zlomocný, ale tajil bych, pokud bych nevěděl, kdo to byl Leo von Thun, můj soused to má opačně atd. Jsou skupiny lidí, se kterými jsem naposledy více mluvil na vojně a občas letmo ve vlaku, protože do jejich prostředí nepříjdu a oni do mého.
Prostě netvoříme antickou obec, která byla společenství zákonů, mravů a tradice (hrobů předků a oltářů bohu); dokonce i společnou paměť si pořizujeme formou historie (tedy jako něco, co je neustále měněno interpretací a kde se můžeme dočasně neshodnout).
To vše není nějaký liberální projekt; to je stav, ke kterému naše společnost dospěla. Nemá to nic společného s Robinsonem ani s atomickým individuem.
A zatím nikdo nevymyslel nic lepšího, než demokratický stát, který smí legitimně zákonem upravovat jen ty oblasti našeho bohatého společného života, kde by jinak hrozilo, že se pro nesoulad zájmů , vyznání a přesvědčení navzájem pmlátíme. A obstarávat ty zájmy, na kterých jsme se jakžtakž shodli jako na společných — kanalizaci, cesty, vzdělání, redistribuci prostředků, aby nikdo nezůstal bez lékařské pomoci nebo vystaven devastující bídě, bezpečnost — ono to vůbec není málo a stát to obvykle dělá dost nedostatečně, ale s individualismem to nemá mnoho společného.
Jistě, je otázka, zda lze takové slušné poměry prosadit a udržet v situaci nejpozdnějšího kapitalismu, zda to není jen marný, beznadějný boj. Zda lze ještě vůbec zachránit nějakou budoucnost pro naše vnuky. Možná nelze, ale naděje trvá jen potud, pokud se ten boj povede.
pan Profant to už částečně řekl za mě, ale přece jen:
Píšete: "Řecká polis, to bylo zároveň místo kde žil člověk; kde byl člověk domovem, kde měl své bohy a ochranu těchto bohů, kde měl své osobní a hodnotové ukotvení."
Ne že by i sekularizovaná společnost nemohla stát na nějakých základních hodnotách (ani liberalismus není úplně bezhodnotový), v těch bozích je však zakopán pes. Hodnoty přesahující čirý utilitarismus mají vždy nějaké transcendentální, metafyzické zakotvení. Jenže jak se dostaneme na pole metafyziky, nastává problém.
Staré sjednocující vyprávění se společným božstvem se nám totiž rozpadlo a nahradilo je jakési rozplizlé, beztvaré, neurčitě "něco". Pak se rozpadají i ty hodnoty. Nevylučuji, že jednou zase přijde nová a nosná sjednocující transcendence, která převáží. Pokud však odmítáme nějakou státní ideologii či víru nadiktovanou mocensky, potom zároveň tvrdím, že nelze uměle zkonstruovat nějaké společenské uspořádání, které by pak přirozeně takovou transcendenci vygenerovalo.
Žijeme prostě v době, kdy se staré rozpadá a nové se ještě nezrodilo, a nechceme-li si vypomoct nějakou totalitární zkratkou, nezbývá než to vydržet.
A taky není záruka, že to nové bude dobré, ne jen pouhou novou modlou. Já se držím Ježíšova výroku, že "mé království není z tohoto světa". I když křesťanství samo bude muset zřejmě projít nějakou transformací, pořád v něm vidím potenciál pro jeho otevřenost k nepředvídatelnému, živému Bohu, který vyzývá k vyjití na cestu, jedná překvapivě a neustále tvoří něco nové.
Pane Poláčku, když jsem mluvil o vztazích uvnitř lidských společenství, vztazích, které pak život těchto společenství regulují, v žádném případě jsem neměl na mysli roli státu, v žádném případě jsem neměl na mysli to, co organizuje stát, tedy například veřejné nemocnice, veřejnou dopravu nebo stíhání kriminálních zločinců. Měl jsem naopak na mysli kolektivní a většinou zcela nevědomé procesy, které řídí růst lidských kultur, jejich chování a „metabolickou“ aktivitu v závislosti na hustotě osídlení a podmínkách prostředí, čili procesy typické jak pro kultury lidské, tak i pro kultury bakteriální. Typicky jde například o křivku porodnosti v závislosti na regulaci sexuálního chování kulturními zvyklostmi a v závislosti na bohatství společnosti.
Pan Profant píše, že nechápe o co se vlastně přu. Ale - právě v tomto základním nepochopení je zakopaný pes. A to zcela obecně, naprosto se to netýká jenom pana Profanta. Jde o to, že obě strany (přičemž tu jednu zde reprezentuji ovšem jenom já sám) nahlížejí na realitu lidského žití ze zcela jiných perspektiv. Jedná se konec konců o otázku, co je vlastně skutečností.
To není pouze otázka abstraktně filozofická; naopak právě odpověď na tuto otázku pak vede k tomu, kde budeme hledat odpovědi za zcela konkrétní otázky, jakým způsobem uspořádat život zcela konkrétní společnosti.
Obecně se dá říci, že konec konců se nejedná o nic jiného nežli o otázku komplexity. Kterou zde jmenovitě pan Profant opakovaně zmínil. A právě protože je to záležitost natolik klíčová, musím pro ni vyhradit samostatnou odpověď. Zde budiž jenom krátce předznamenáno: pan Profant tuto komplexitu sice zmiňuje, ale pojímá ji zcela jiným způsobem nežli já. A právě tento rozdíl v chápání komplexity společnosti pak vede ke zcela rozdílným závěrům i ve všech dalších dílčích sektorech a otázkách.
V dané souvislosti bych jenom - taktéž krátce - odpověděl panu Dospivovi, ohledně přítomnosti nějakého momentu transcendence v lidském společenství, jakožto jednotícího elementu.
Ano, v zásadě máte pravdu, že pokud má vůbec být řeč o lidské společnosti jakožto mezilidské pospolitosti ve vlastním slova smyslu, pak zde musí být přítomen nějaký takovýto jednotící prvek. Nicméně se přitom dopouštíte té - zcela klasické - chyby, že si tento jednotící prvek nedokáže představit jinak nežli zase jenom něco co je vnuceno shora.
Ano, je to krajně složitý problém; vlastně problém centrální. Nicméně jsem přesvědčen, že jsou cesty jak tuto propast mezi autonomní vůlí jednotlivce a společně sdílenými hodnotami překlenout. Ale nežli bychom se vůbec mohli zabývat tímto tématem, musíme ještě předtím vyřešit celou řadu dílčích problémů. Konkrétně: napřed ještě hodlám dokončit kritiku systémové omezenosti stávající liberální demokracie - abychom přes tuto kritiku mohli pokročit dále, tedy k možnostem překonání této její omezenosti.
Za daného stavu vývoje běžících diskusí jsem se nyní dostal do poněkud obtížné situace rozhodnout, jak dál. Jak už jsem zmínil prakticky geometrickou řadou se při každé nové replice rozšiřuje okruh témat která by bylo bezpodmínečně zapotřebí hned vzápětí vyjasnit. Což ovšem bohužel čistě technicky není možné; je tedy nutno stanovit určitý žebříček priorit.
Bylo zde uvedeno že dost možná tím možná nejzásadnějším problémem je otázka komplexity. Tedy - komplexity života ve společnosti, konkrétně pak ve společnosti liberální demokracie. Nicméně - právě protože je to téma asi až příliš obecné, nakonec raději ještě předtím projednám jeden napohled zcela dílčí moment života ve společnosti tohoto druhu.
Pan Profant píše: "Zásada, že mi jako občanovi demokratického státu není nic do toho, jestli můj soused věří v jednoho Boha, mnoho bohů anebo v žádného (anebo věří ,že nad námi je "něco"), je všechno možné, jen ne lhostejnost."
Zní to napohled přesvědčivě; jenže ve skutečnosti právě zde se skrývá naprosto zásadní omyl, a reálnou skutečností je naprostý opak.
Ale abych názorněji přiblížil o co se jedná, musím začít zcela osobní vzpomínkou. Právě zde totiž do určité míry leží příčina toho, proč já mnohé věci vidím podstatně jinak nežli většina jiných. Dělí nás totiž zásadně jiná životní zkušenost. Totiž: má zkušenost je zkušeností emigranta. Jestliže totiž ti kdo touto zkušeností neprošli nástup politického uspořádání liberální demokracie prožívali do určité míry jako postupný proces, jako pozvolný zrod kde napřed ještě nebylo zcela jasné co se z tohoto kvasu vyvine, já jsem svého času při své emigraci do (západního) Německa na životní poměry v této demokracii svým způsobem narazil jako na zeď. Kdy jsem se s jejími základními specifiky musel vyrovnat do značné míry během několika dnů. A především: já jsem skočil rovnýma nohama ze světa socialismu do světa kapitalismu, i s jeho politickým uspořádáním. Měl jsem tedy k dispozici naprosto bezprostřední, a to sice velice intenzivní srovnání.
Říká se - a podle mých zkušeností skutečně právem - že když člověk přijde do nového světa, do nového prostředí, že nejsprávnější je ten první dojem. Jaké tedy byly mé první pocity při vstupu do (západního) Německa?
První dojem: při srovnání s marasmem, až vyslovenou špínou světa reálného socialismu neuvěřitelná čistota, pořádek, všechno fungovalo. Druhý dojem: ve srovnání s chudičkou, šedivou nabídkou zboží v socialismu přímo exploze barev zboží všeho druhu. Třetí dojem: euforie z naprosté svobody. Čtvrtý dojem: jakýsi zvláštní pocit naprosté liduprázdnosti. Jako by po ulicích měst nechodili živoucí lidé, ale jenom jacísi roboti. (Je zajímavé, že prakticky ten samý pocit prožívala při svém přestěhování se do Irska i zpěvačka Ida Kellarová.)
Takže tedy. euforie z politické i osobní svobody. Obzvláště poté co jsem ve své domovské zemi byl vystaven stíhání a šikanám ze strany státní moci to byl bez pochyby pocit nekonečného osvobození, že teď už mohu veřejně pronášet jakékoli své názory a úsudky, aniž by mi za to hrozilo policejní vyšetřování, soudní stíhání či další postihy.
Potud tedy všechno dobře. Jenže - velice rychle jsem musel zjistit, že tato naprostá svoboda má i svou odvrácenou stránku. Že já sice mohu říkat a hlásat cokoli - ale že to naprosto nikoho nezajímá. A že vůbec celá ta slavná "svoboda" západní demokracie má velice plochý charakter. My co jsme přišli ze světa totality jsme v sobě měli hluboce zakořeněné vysoce intenzivní, existenciální vnímání svobody, jakožto cesty k vyšším hodnotám, k vyšším sférám lidského žití. Zatímco v západních demokraciích se tato svoboda fakticky vyčerpávala pouze v ryze individualistickém postoji: "Já si mohu dělat a hlásat co se mi zachce, a nikdo mi toho nesmí mluvit."
Toto "nikdo mi do toho nesmí mluvit" je ovšem velice dvojsečná zbraň. Pokud mi někdo do něčeho nijak nesmí mluvit - pak to znamená, že ho to ani nijak nezajímá. Nezajímají ho moje myšlenky, moje touhy, moje pravdy. Každý si nakonec žije lhostejně ve svém vlastním výsostném okruhu své osobní nedotknutelnosti.
A právě tohle byl můj klíčový zážitek v mém střetu se západní demokracií: zjistil jsem, že jsem zde sice politicky naprosto svobodný; ale že nikoho nezajímám. Jestliže ještě doslova o pár dní zpět jsem jedinou nahlas vyslovenou myšlenkou mohl vyvolat v každém případě ten účinek že se do chodu dal celý státní represivní aparát, zde jsem mohl veřejně nejen vyslovovat, ale i nahlas vykřikovat cokoli - vše se vzápětí utopilo ve vatě této všepohlcující "demokratické" lhostejnosti.
A co ještě hůře: zjistil jsem, že přece jenom existují případy kdy zde (tedy na Západě) pro někoho nějaký význam mám. Totiž ve dvou případech: když někomu mohu přinést peníze; a když mohu někomu přinést svůj volební hlas. To byly - a stále jsou - jediné dva případy, kdy se tento svět údajné "svobody a demokracie" nějakým intenzivnějším způsobem zajímá o mou existenci.
Mimochodem, tento emigrantský zážitek z marnosti a nicotnosti této nové "svobody" byl velice názorně ilustrován v emigrantském filmu režiséra Šafaříka "Chladný ráj." Protestní zpěvák Vlasta Ťřešňák je zde se skupinou dalších mladých emigrantů přítomen na jakési party domácí švýcarské společnosti. Třešňák zde v jedné z (mnoha) místností toho bytu začne pro své druhy z emigrace zpívat píseň o svobodě - aby za chvíli zjistil že domácí Švýcaři se nerušeně věnují svým radovánkám materiálně dobře situované společenské vrstvy. A tak rezignovaně konstatuje: "Tak vidíš, tam nám zakazovali zpívat. Tady můžeme zpívat co chceme - jenže to tady nikoho nezajímá!" A místo písničky o svobodě spustil jakousi přisprostlou odrhovačku.
Krátká scéna; ale je v ní vyjádřena celá propast mezi naším někdejším intenzivním vnímáním svobody (a našich nadějí do ní vkládané), a mezi její profánní, bezduchou a lhostejnou realitou v podmínkách individualistické liberální demokracie.
-----------------------------------
Ale abychom se konkrétně vrátili k tvrzení pana Profanta, že svět liberální demokracie neznamená lhostejnost: pane Profante, ten postoj že mému spoluobčanu neupírám právo věřit v jeho vlastního Boha, v jeho bohy nebo nevěřit v nic - ano, to všechno je bezprostředně vzato aktem a projevem tolerance. Tedy bezpochyby pozitivní hodnoty principu liberalismu.
Jenže, nedá se nic dělat: rubem této tolerance je právě ta zmíněná lhostejnost. Když mi nic, ale opravdu naprosto nic není do toho v co věří či nevěří můj spolubližní - pak to nevyhnutelně znamená i to, že on mě vlastně vůbec nezajímá jako člověk. Že mě nijak nezajímají jeho myšlenky, že mě nezajímá prožívání jeho duše. Takto pojímaný člověk ale přestává být mým spolubližním, a stává se pouze jakousi mně lhostejnou entitou. Která si sice může dělat co chce, ale jejíž konání, jejíž duševní svět se mě samotného nijak nedotýká.
A tak v této všeobecné "toleranci" světa liberální demokracie zcela odumírá všechno, co by mohlo být nějakým intenzivnějším poutem mezi lidmi. Samozřejmě, je možno si vytvořit čistě osobní kontakty s těmi či oněmi (nám sympatickými) jedinci; ale tyto kontakty zůstávají jenom v ryze soukromém modu, není zde obecně nic více, nežli tento všeobecný vzájemný nezájem.
Samozřejmě, je možno navzájem diskutovat, vést spory o tom či onom, a třeba i o Bohu; ale i tyto diskuse mají buďto pouze takovýto charakter vzájemné lhostejné tolerance, anebo se jedná o ryze ideologicko-politické polemiky a střety. Ale není zde nic, co by za prvé šlo do hloubky, a co by jak řečeno mohlo generovat nějaký vzájemný mezilidský zájem.
Mimochodem, abych závěrem ještě zmínil jeden svůj další dojem z pravého charakteru západní demokracie (který se ovšem krystalizoval až postupem času): jedno z mých dalších největších zklamání ze západní demokracie bylo zjištění, že i na jejích univerzitách - které by vlastně měly být pravým sídlem lidského ducha! - vládne ta samá prázdnota a nicotnost. Že je zde sice možno taktéž "svobodně" diskutovat o všem; ale že tyto diskuse nakonec nevedou nikam, že je to nakonec neustálá reprodukce těch samých myšlenkových plytkostí. A proč? - Právě proto že v této naprosté "svobodě" a "toleranci" naprosto odpadá jakákoli závaznost. Tam kde si každý může myslet co chce, tam kde každý může věřit čemu se mu jen zachce - tam nevyhnutelně odpadá veškerá možnost toho druhého přesvědčit o vratkosti jeho přesvědčení. A tam kde není možnost toho druhého přesvědčit - tam odpadá vůbec základní smysl vzájemné komunikace.
Je zásadní rozdíl mezi: "Jako občanovi mi nic není do toho, jak věří nebo nevěří můj soused."
A mezi:
"Nezajímá mne to a netýká se mně to."
Jako otec nemám co mluvit do toho, jaké partnery a partnerky si vybírají mé děti, ale zatraceně se mne to týká a zajímá mne to.
Ano, pane Dospivo, mám na mysli kulturní liberalismus, přičemž ten jeho posun „doleva“ je poněkud paradoxní. Jestliže například každý má právo žít podle svých představ v oblasti morálky a mezilidských vztahů, odpovídá to sice požadavkům kulturního liberalismu, ale jde o čistý individualismus, jen to prostě není individualismus v oblasti té ekonomiky a trhu, nýbrž individualismus v oblasti kulturních a morálních norem.
Proč by tedy důraz na individualismus v oblasti ekonomiky měl být posunem doprava, zatímco důraz na individualismus v oblasti kulturních a morálních norem posunem doleva?
(A domnívám se, že ačkoli to tak na první pohled nevypadá, oba dva tyto projevy individualismu celkem úzce souvisejí i s vámi zmiňovaným problémem vyhladovění státu a podfinancování jeho služeb.)
Pane Profante, Vámi uváděný příklad je ovšem zcela mimo mísu. Napsal jsem sám, že všeobecná anonymita (tedy: lhostejnost ve vzájemných vztazích) ve společnosti může být překryta vztahy ryze osobními. Já jsem hovořil o vztazích občanských; zatímco Vy o vztazích (a zájmech) ryze rodinných.
Samozřejmě i ten stav všeobecné občanské lhostejnosti se nějakým způsobem (a dost možná závažnějším nežli jsme schopni si uvědomit) promítá i do vztahů napohled ryze osobních; nicméně v každém případě pouhým faktem že mě v čistě osobní rovině zajímá ta či ona osoba nelze argumentovat proti přítomnosti všeobecné vzájemné lhostejnosti, nezájmu v rovině občanské respektive celospolečenské.
Taktéž pouze krátká poznámka k panu Nushartovi: na jedné straně máte skutečně pravdu se svou námitkou, nicméně na straně druhé opomíjíte jeden zásadní aspekt, respektive rozdíl.
Takže napřed: ano, tento - mnohdy přeháněný - důraz na absolutní individuální volbu svého způsobu života, který dnes praktikuje a prosazuje tzv. "kulturní levice", má ve skutečnosti úzkou příbuznost s individualismem respektive liberalismem ekonomickým, tedy s postojem "já si přece mohu dělat co chci, a nikdo mi v tom nijak nemůže bránit". (Zrovna nedávno jsem objevil ve svém archivu, že přesně tohle už někdy v první dekádě tohoto století konstatoval P. Drulák.
V tomto bodě je tedy Vaše kritika nekonzistentnosti postojů této "kulturní levice" oprávněná: to samé co její aktivisté kritizují v oblasti ekonomické (tedy "neoliberalismus"), víceméně to samé naopak propagují v oblasti kulturní, tj. v oblasti životního stylu.
Nicméně je zde i jeden zásadní rozdíl: tolerance vůči odchylkám v životním stylu je v principu projevem humanismu, zatímco totéž se asi sotva dá tvrdit o tvrdém, asociálním neoliberalismu.
Tím nechci tvrdit že tento humanismus má být naprosto bezbřehý (jak věděli už staří Řekové, vše co se extrémně vychyluje od vyváženého středu je nějakým způsobem vadné); ale jde o to že tento liberalismus v oblasti životního stylu opravdu nelze jen tak bez dalšího házet do stejného pytle s agresivním, asociálním neoliberalismem.
A do třetice krátká odpověď panu Dospivovi. Při procházení dřívějšími komentáři jsem padl na jednu jeho větu, která vyžaduje bezprostředního vyjasnění. Tato věta zní: "Odmítnutí liberalismu jako takového v době útoku různých antiliberálních sil na demokracii zdá se mi přinejmenším nešťastným.".
Jenže, pane Dospivo, tento výrok spočívá hned na několikanásobném nedorozumění. Především je nutno se zeptat: A proč vlastně v současné době dochází k takovému masivnímu vzedmutí vlny antiliberalismu?
A když budeme tuto záležitost sledovat jen trochu pozorněji, vyjde nám nevyhnutelně že tato vlna antiliberalismu není ničím jiným nežli reakcí části společnosti - právě na deficity liberalismu! Jestliže tedy chceme postavit účinnou hráz antiliberalismu, pak nejpřímější cestou není popírání vad stávajícího liberalismu, nýbrž naopak jejich odhalení, jejich otevřené pojmenování, a jejich náprava.
A za druhé: znovu a znovu opakuji (aniž by to kdokoli bral na vědomí), že nezavrhuji liberalismus jako celek. Znovu a znovu opakuji, že liberalismus nesporně obsahuje progresivní, humánní elementy. Všechny tyto zmatky vznikají proto, že stále ještě přetrvává dichotomická mentalita: když je jedna věc dobrá, pak je druhá věc (veskrze) špatná, a naopak.
Uvědomme si jednou provždy, že ve skutečnosti je tomu přesně naopak: není nic, naprosto nic v tomto světě (a už vůbec ne ve světě lidském), co by bylo jenom a pouze dobré. Není nic tak dokonale dobré, co by nemělo i svůj rub, svou odvrácenou stránku.
Je možno oprávněně říci: právě v tom se ukazuje myšlenková vyspělost té či oné společnosti respektive civilizace, do jaké míry se tato dokáže osvobodit z tohoto triviálního dichotomismu, a do jaké míry dokáže pracovat s touto ambivalencí, protikladností našeho světa.
Nalézat (a realizovat) pravdu našeho žití, to vyžaduje prakticky schopnost neustále balancovat na nataženém provaze - znovu a znovu nacházet velmi labilní rovnováhu mezi navzájem protikladnými elementy.
Takže ještě jednou: ne že by byly principy liberalismu paušálně všechny špatné, všechny dílem ďáblovým; ale ale fatálním je současné povrchní, jednostranné, nekritické pojetí tohoto liberalismu.
Přislíbil jsem že jako další krok v řetězci argumentů proti systému liberální demokracie nyní bude následovat analýza otázky komplexity společnosti. Nicméně ukázala se potřebnost napřed ještě projednat jedno téma, které úzce navazuje na téma předchozí, tedy na téma vzájemné mezilidské lhostejnosti ve společnosti liberální demokracie.
Tato liberální demokracie se pyšní tím, že je v ní možno svobodně diskutovat jakékoli obsahy, zastávat jakékoli názory, vyznávat jakoukoli víru. Aniž by proto následovala nějaká sankce, respektive přímo zákaz ze strany státní moci.
Ano, to všechno jsou bezpochyby pozitivní momenty. Jenže - jak už bylo zmíněno, v lidském světě není nic, co by nemělo i svou negativní, odvrácenou stránku. Co si jen málokdo z obdivovatelů těchto liberálních svobod dokáže uvědomit: že rubem všech těchto svobod je nevyhnutelně hodnotová indiferentnost, a spolu s tím spojená obecná ztráta významovosti. Už jsem to naznačil v mém líčení interní lhostejnosti liberalismu: je v něm možno hovořit o všem, ale to řečené prakticky nezajímá nikoho, kdo tím není bezprostředně potrefen. Obecně řečeno: ztrácí se významovost věcí, a tím i jejich smysl.
Uveďme si rovnou ten nejzazší příklad: je znovu a znovu vynášeným výdobytkem liberalismu, že v něm existuje náboženská svoboda. Že tedy každý může svobodně vyznávat svou vlastní víru anebo být bezvěrcem, aniž by mohl být státní mocí nucen k něčemu jinému.
Tato náboženská svoboda je bezpochyby velmi pozitivním aspektem liberalismu; ale podívejme se teď blíže, jaké tato svoboda má (mnohdy nečekané) důsledky.
Vzniká zde totiž bezprostředně dramatická diskrepance: to co lidé označují jako "Bůh", to představuje nejvyšší možný úběžník naší skutečnosti. Dotyk s absolutnem. Jenže - jakmile je každému jednotlivci poskytnuta naprostá volnost v jeho výběru svého vlastního Boha, pak toto Absolutno okamžitě ztrácí svou výsostnost, a stává se pouze objektem libovůle tohoto jedince.
Tam kde je možno si "svobodně" vybírat zda chci vzývat Boha křesťanského, Boha židovského, Boha muslimského, nebo kde mně spíše zajímá dým z buddhistických vonných tyčinek - tam je toto božské Absolutno degradováno pouze na zcela běžný konzumní předmět, který si každý může vybírat podle své libosti, jako cokoli jiného z přepestré komerční nabídky tržní společnosti.
Tam kde mohu svého Boha, kdykoli se mi nějakým způsobem znelíbí, vyměnit za Boha jiného, tam tento Bůh přestává být Bohem, tedy nejvyšší autoritou, a stává se pouhou hračkou pro uspokojení mých vlastních potřeb. Takovýto Bůh je tu pak už jenom proto aby mi na stříbrném podnose přinesl nějaký vyšší smysl mého žití - tam kde už jsem sám zcela rezignoval na to si tento smysl sám vytvořit v mém vlastním světě.
Takto "zliberalizovaný" Bůh pak nevyhnutelně ztrácí svůj význam pro společnost, jako zmíněný symbol, představitel Absolutna. Paradoxně mnohem větší význam Bohu připisují státy militantně ateistické - neboť právě tím že ho zakazují mu fakticky sdělují: máš pro nás takový význam, že nám stojíš za to abychom tě zakázali.
Zatímco je to tento "svobodomyslný" liberalismus, který teprve definitivně ničí Boha, tím že mu odpírá jakýkoli význam přesahující zájem toho či onoho jednotlivce. Tento liberalismus Bohu fakticky sděluje: "Jsi nám natolik lhostejný, jsi pro nás natolik bezvýznamný, že nám vůbec nestojíš za to abychom víru v tebe buďto přikazovali, nebo zakazovali!"
A co platí pro Boha, tedy tato devalvace významovosti ve prospěch individuální libovůle, to platí stejně tak i ve všech dalších oblastech společenského života. A to právě v těch nejvýznamnějších. Podle Hegela jsou tři sféry lidské činnosti, které se dotýkají absolutna: víra, umění a filozofie. O víře už byla řeč; podívejme se tedy ještě na oba další momenty.
Umění? - V souvislosti s nedávným úmrtím M. Knížáka byly mnohostranně reprodukovány jeho myšlenky a názory. V jednom rozhovoru se vyjádřil, že je vlastně proti podpoře umění. Neboť tato podpora ve svých důsledcích vede k jeho naprostému zploštění. Příslušný stát se pak může chlubit tím jak umění "zpřístupnil lidu", kolik návštěvníků mají divadla, muzea a galerie; ale tato masová demokratizace umění nijak nevede k pozvednutí obecné schopnosti vnímat (vysoké) umění, nýbrž přesně naopak k jeho nivelizaci. K metastázím kýče. Tam kde se umění stane masovým konzumním produktem, tam nevyhnutelně upadá jeho vlastní, exkluzivní smysl a význam.
A filozofie? - O té je vůbec škoda mluvit; v současném světě liberální demokracie je filozofické myšlení ve veřejném prostoru prakticky zcela neexistentní. Totiž - tu a tam se ten či onen filozof může vyjádřit k té či oné události; ale fakticky jenom tak, že ve skutečnosti argumentuje nikoli filozoficky, nýbrž pouze politicky.
Je možno právem tvrdit, že tím posledním obdobím kdy ještě filozofie a filozofové měli své autentické místo ve společenském diskurzu bylo období reformního Pražského jara. Tehdy se veřejných diskusí zúčastňovali filozofové, aby jejich politický obsah pozvedli na vyšší myšlenkovou úroveň; zatímco dnes, ve společnosti liberální demokracie, jak řečeno filozofové naopak autenticky filozofické myšlení pomáhají degradovat na pouhou politickou polemiku.
Ještě jednou tedy: ano, liberální demokracie připouští, povoluje všechny myšlenky, všechny názory, všechny víry; ale právě tím že je takto bez rozdílu hází všechny na tu samou hromadu, kdy z nich činí spotřební předměty závislé na libovůli toho či onoho konzumenta, právě tím je zbavuje jakéhokoli vlastního významu, jakéhokoli vyššího smyslu. Výsledkem je inflace prázdných slov, inflace individuálních názorů, a spolu s tím postupující rozpad jakékoli vyšší, substanciálnější významovosti. Jak slov, tak věcí, tak nakonec i samotného člověka.
Ještě dodatek; aspekt který jsem původně hodlal zdůraznit, ale pak mi nějak vypadl z proudu úvah.
Kdykoli se zavede řeč o tom, že ve společnosti by měly platit nějaké vyšší hodnoty, hned vzápětí jako prásknutí bičem následuje obvinění: "Chceš snad znovu lidem předepisovat, co si mají či nesmějí myslet?!..."
Tato námitka je sice (jmenovitě při vzpomínce na ještě ne tak zcela vzdálenou minulost) do jisté míry oprávněná; nicméně je zároveň zcela zavádějící.
Nejedná se skutečně o to lidem něco závazně předepisovat, tedy takové či onaké konkrétní obsahy, ať myšlenkové, politické či duchovní. Nejde o to aby si člověk nemohl volit své preference, a třeba i své bohy. Ale jde o to aby byl schopen odůvodnit, proč je jeho volba legitimní. Protože jedině tak se může zamezit tomuto obecnému rozpadu významovosti za podmínek indiferentního liberalismu.
Jedině tím když se proti tomuto lacinému, líbivému, pohodlnému liberalistickému heslu "já si přece můžu myslet, dělat, vzývat co se mně samotnému líbí" postaví tato povinnost zdůvodnit, obhájit, legitimizovat své volby - jedině tak se může vrátit všem těmto jeho volbám jejich smysl a význam, překračující ryze soukromý životní okruh daného individua.
A opět: nejde o to aby tuto povinnost zdůvodnění předepisoval, nařizoval stát. Ale jde o to aby byla celá společnost hodnotově nastavena tak, že tato schopnost obhájení, zdůvodnění vlastních voleb by platila jako všeobecně přijímaná hodnota, jako norma občansky vyspělého chování.
Ano. Sám nejsem žádná tvrdá konzerva, ale kdysi jsem sem napsal něco ve smyslu, že vypjaté "genderování" je projevem libertariánství levice. Jinak se ztotožňuji s odpovědí pana Poláčka ohledně kulturního versus ekonomického liberalismu.
Pan Poláček se sice místo toho, aby reagoval věcně, chytil případnosti či nepřípadnosti příkladu, aniž by se zabýval tím, co příklad předváděl – totiž zkušenost, že si mohu v nějaké oblasti ukládat zdrženlivost vůči prosazování, někdy dokonce i vyjadřování svého přesvědčení, aniž bych se stal lhostejným.
Inu, jsem mimo mísu a nevím, o co se vlastně jedná. Pan Poláček hovoří o věcech občanských, já o těch ryze rodinných.
Přiznám se, setrvám rád dál mimo mísu, do které mě chce Poláček strčit. Neexistuje nic takového jako osamocené věci občanské ani osamocené věci ryze rodinné. Obojí prožívají vždy lidé v konkrétní situaci – a ani věci občanské ani rodinné by nebyly, kdyby jimi ti lidé nežili. Zdrženlivost, kterou si ukládám ohledně partnerů a partnerek svých dětí, si vůbec mohu -- aniž bych byl pokládán za nezodpovědného a nemilujícího rodiče -- ukládat jen v tomto, sotva sto padesát let trvajícím období,a na nevelké části našeho globu. A mohu si ji pokládat jen nad vrstvou popele nedávných bojů, vrstvou, která tu a tam skrývá pořád ještě žhavé uhlíky.
A to "mohu" by bez těch veřejných bojů nebylo a nebylo by bez občanského "nesmím" -- nesmím svou dceru nechat zavřít do blázince, protože si podle zdůvodněného přesvědčení svého otce a vážených pražských městek i měšťanů vybrala flinka a šarlatána (stalo se to Mileně Jesenské před ani ne sto dvaceti lety), nesmím ji zabít, protože uvrhla volbou partnera rodinu do hanby (možné dnes beztrestně v Pakistánu, před sedmdesáti lety na Sicílii, před dvěstěpadesáti ve střední Evropě), nesmím ani omezit její dispoziční právo s majetkem a musím přihlížet, jak ji okrade sňatkový podvodník (důvod omezení dědického práva žen v prvních zákonících po pádu Bastily).
Tím "nesmím" pochopitelně dokáže prosadit žádné "mohu" – tedy jinými slovy, nedokáže prosadit společenskou imaginaci tak silnou, že dnes už není třeba nijak zvlášť vysvětlovat obludnost nedávných zdejších zvyklostí uvedených v předchozím odstavci. A dokonce i když taková imaginacce vládne a ono "nesmím" prosazuje poměrně důsledně zákon, tragický střet zůstává -- Hanna Karadžičová si z Poljany odnese smutek, který z jejích očí nezmizí až do smrti; nejen zavražděná dívka, ale i vraždící otec a bratři žijící v druhé a třetí generaci v Německu nepůjdou redukovat na sprostou domcáí zabíjačku; babičky budou dál stresovat své studující vnučky dožadujíce se hlasitě a nekompromisně vnoučat - nicméně v našem lidském, a proto nedokonalém světě terpve to "nesmím" poskytuje onomu "mohu" šanci trvat jinak než jako osobní mínění.
Jinými slovy, existuje sféra rodinné intimity a sféra nemilosrdně odhalující veřejnosti, a konflikt imperativů, které je určují (respekt k vymezení "čtyřmi zdmi domova" a tvrzení, že státníkova rakovina se týká veřejného zájmu a noviny proto mají povinnost zveřejnit podloudně získané rentgenové snímky a momentky z chemoterapie), ale v té i oné žijí občané a není žádné "ryze rodinné" a "ryze občanské".
Jinak mi dovolte, abych se s diskutujícími rozloučil a poděkoval jim za podněty k mému textu. Nicméně bych další nabubřelé sdělení o tom, proč jsem mimo mísu a oč v debatě vlastně jde, nespíše již neuměl přijmout s tolerantním pochopením a dopouštěl bych se zbytečných jízlivostí.
Proč by důraz na individualismus v oblasti ekonomiky měl být posunem doprava, zatímco důraz na individualismus v oblasti kulturních a morálních norem posunem doleva?
„Protože tolerance vůči odchylkám v životním stylu je v principu projevem humanismu, zatímco totéž se nedá tvrdit o neoliberalismu v oblasti ekonomiky“?
Pane Poláčku a pane Dospivo, zásadní problém vidím v proměně chápání postavení dítěte ve vztahu k právu: Dítě má být podle mě vždy nositelem práv, nikoliv předmětem těchto práv. Právě toto považuji za projev humanismu. Pokud v tom dnes humanismus spatřován není a je to označováno za ultrakonzervatismus, jde spíše o přeznačení humanistických hodnot.
Pane Nusharte, asi budete muset poněkud podrobněji vysvětlit, v jakém vztahu se nacházejí Vaše výklady o "dítěti jako subjektu a předmětu práv" k běžící diskusi o pravicovém a levicovém liberalismu.
Tak tedy: sotva se nám jednou podařilo dát do chodu alespoň v zásadě věcnou diskusi o základních otázkách současného světa, pan Profant - po nemálo konfuzních výlevech o svých rodinných záležitostech - tuto diskusi opět rozbíjí, respektive z ní utíká, poté co mu zjevně opět jednou došly věcné argumenty. No dobrá; nenechme se tím rušit, stále ještě zde i tak zůstává celá řada zcela klíčových otázek které si žádají své zodpovězení.
Teď se tedy dostávám ke slíbenému tématu komplexity společnosti. Jinými slovy jedná se o otázku, jak se vztahuje člověk jako jedinec ke společnosti jako celku.
Pan Profant na jedné straně uznává, že člověk se člověkem stává pouze ve společnosti (tedy v pospolitosti s druhými) - ale zároveň hned vzápětí tuto pospolitost rozbíjí na rozličné, spolu navzájem nesouvisející sektory. A vůbec ho přitom nenapadne že se jedná o zásadní rozpor v argumentaci.
Jako první krok si musíme vyjasnit naprosto klíčovou otázku charakteru vztahu jedince a společnosti. Pan Profant - přes zmíněné uznání nutnosti společnosti pro člověka - tuto společnost zjevně fakticky stále fakticky pojímá jenom jako jakýsi volný konglomerát o sobě autonomních, autarkních individuí. Která je pouze zapotřebí nějakým způsobem zorganizovat, utřídit, prostřednictvím zásahů státní správy, aby to celé nějak fungovalo, a aby se tento konglomerát nerozpadl v důsledku vnitřních bojů.
Jinak řečeno, pan Profant prakticky plně přejímá náhled liberalismu respektive stávající liberální demokracie, kde se vše točí kolem svobod a práv lidského individua.
Víceméně tak plně sdílí náhled V. Bělohradského, který toto pojetí ve své "Pléthokracii" vyjádřil ještě pregnantněji. Podle něj je "část větší nežli celek"; to znamená že jednotlivý člověk, lidské individuum je něčím více nežli pospolitost všech lidí, nežli celý komplex společenských vztahů mezi těmito jedinci vznikající.
Mohlo by se říci: o sobě legitimní názor. Jenže - Bělohradský se tímto tvrzením dostává do příkrého protikladu se známým nálezem Aristotela, že naopak "celek je více nežli suma jeho částí". Aniž by si Bělohradský dal jakoukoli námahu s vedením důkazu, že pravdu má on, a nikoli starověký myslitel.
Čistě filozoficky tento Bělohradského náhled patří vlastně někam do okruhu démokritovského atomismu; což je ovšem právě ta součást evropského filozofického myšlení která právem upadla víceméně do zapomenutí. Ne snad proto že by její výroky byly o sobě nepravdivé (ovšem že vše materiálně existující je tvořeno nějakými základními články, čili "atomy"); jenže na takto chudičkém myšlenkovém základě není možno vytvářet nijaké komplexnější myšlenkové stavby. Je to asi tak něco takového jako vyhlásit, že Svatovítská katedrála nakonec není ničím více nežli jenom "hromadou na sobě naskládaných kamenů". (Přičemž Bělohradský by k tomu nejspíše ještě připojil, že "jednotlivý kámen je více nežli celá katedrála".)
Snad se při tomto příměru definitivně vyjasní, v čem spočívá klíčová chyba, když lidskou společnost pojmeme jenom a pouze jako jakousi sumu pouze volně sdružených individuí: při takovémto pohledu se ztrácí všechno, co svou komplexitou přesahuje pouze limitovaný dosah lidské individuality.
Ano, v člověku (a to i lidském jedinci) je něco mnohem více nežli jeho holá individualita; jenže toto "něco navíc" se do tohoto individua nedostává jinak, nežli právě jenom a pouze prostřednictvím jeho interpersonálních, společenských interakcí.
Velmi pregnantně tento vztah (respektive tento rozdíl) vyjádřil kdosi v českém internetu, když se vyjádřil o vztahu našeho já a společnosti: "My přirozeně věříme, že naše vlastní já obsahuje celý náš život. Ale ve skutečnosti je toto já jako houba, která do sebe neustále nasává všechny obsahy kterými žije jeho okolí, společnost jíž je součástí."
To znamená: naše já, ve kterém se domníváme být naprosto soběstačnými, ve skutečnosti není ničím jiným nežli čirým vědomím vlastní identity se sebou samým; zatímco všechno ostatní, co tvoří reálné obsahy našeho vědomí, k nám přichází zvenčí, tedy ze společnosti ve které žijeme. Takže ať si jakkoli namlouváme naši autonomii, ve skutečnosti jsme neustále ovlivňováni, formováni, nezřídka i de-formováni naším okolím, profilujícím charakterem světa ve kterém žijeme. To je holý fakt kterému nijak nelze se vyhnout.
Právě to je ten důvod že - ještě předtím než jsem se pustil do tohoto tématu s komplexitou lidské společnosti - jsem napřed poukázal na to, jakými konkrétními způsoby tato na nás působí, jak nás ovlivňuje. V konkrétním případě nás společnost liberální demokracie ovlivňuje, formuje (respektive deformuje) svým všeprostupujícím individualismem, svou z toho vyplývající vzájemnou mezilidskou lhostejností, svou destrukcí jakékoli vyšší významovosti.
Ostatně, toto vědomí jak nás stávající společenské respektive politické uspořádání hluboce ovlivňuje i v našich zdánlivě privátních životech a osudek, toto vědomí už dávno proniklo i do obecné psychologie. Zrovna nedávno na toto téma poskytla docela zajímavý rozhovor jedna česká psycholožka: https://proboha.cz/magazin/zivot/psychologie/revue-salve/2026/07/krehkost-snehovych-vlocek-zrcadli-i-nas-vlastni-strach/ (Pokud by tento rozhovor někomu přišel příliš dlouhý, pak jedna z klíčových výpovědí ohledně našeho témata je pod mezititulkem "Co tím přesně myslíš?" asi tak v jedné třetině daného textu.)
Sdělení této české psycholožky je celkem jasné a jednoznačné: nikdy nemůžeme reálně oddělit život jednotlivce od způsobu života celé společnosti. Když je tato společnost ve svém způsobu existence deformovaná, pak se to nevyhnutelně odrazí i na životech lidí kteří v ní žijí. Jinak řečeno: pokud chceme účinně zlepšit, napravit život lidí - pak napřed musíme napravit, vyléčit celou společnost.
Ještě jednou tedy: lidská společnost není pouze jakýmsi mechanickým součtem lidských individuí kteří ji vytvářejí. Nýbrž naopak tato individua svými neustálými vzájemnými interakcemi vytvářejí síťoví vztahů, významů, hodnot, norem chování, které ve svém celku vytvářejí zcela novou kvalitu. Respektive zcela novou entitu. Vzniká zde prakticky zcela nový subjekt, žijící svou vlastní existenci, řízený svou vlastní vnitřní "black box". Toto společenské těleso je sice vytvářeno jednotlivci; ale zároveň - v příkrém rozporu s tvrzeními V. Bělohradského - tento komplex společenských vztahů vytváří novou skutečnost, která vysoce přesahuje dosah možností, potenciálů pouhého jednotlivého individua. A tento komplex společenských vztahů, tento celek pak vytváří reálné životní prostředí pro lidského jedince, vstupuje do něj svými obsahy, formuje jak jeho vnější jednání, tak i vůbec jeho celý vnitřní život.
Ostatně, právě to je důvod proč Marx svého času člověka definoval jako "soubor společenských vztahů"; Marx totiž na rozdíl od mnohých dnešních filozofů stále ještě dokázal myslet autenticky filozoficky. A to i přesto že byl vyznavač materialismu.
Na předcházející výklad je možno (či snad spíše nutno) hned vzápětí navázat dalším tématem. Oproti mému pojetí společnosti jak pan Profant tak pan Dospiva postavili námitku, že prý dnes už nežijeme v antické polis, která by vytvářela společné podmínky našeho vzájemného žití. Je tato námitka oprávněná?
Tak především: my v ž d y c k y žijeme v polis. Ať si to uvědomujeme či nikoli, ať to připouštíme či popíráme. Jak z předcházejících výkladů naprosto jasně vyplývá: ta společnost do které se rodíme a ve které utváříme své životy, ta je vždy místem kde žije člověk, respektive kde se člověk stává člověkem. A proto tato společnost nevyhnutelně vždy tohoto člověka formuje k obrazu svému.
Jenže: současná společnost liberální demokracie je právě ta polis, která se ztratila sama sobě. Respektive taková která zradila své původní poslání, totiž být místem kde člověk může být domovem. Tato společnost liberální demokracie je pospolitostí atomizovaných, je duchovním místem ze kterého zcela vymizel lidský duch, je světem kultury který zcela rezignoval na jakoukoli kulturu ve vyšším smyslu a místo toho se oddal masovému kýči.
Společnost liberální demokracie tedy je polis a zároveň není; je polis v tom smyslu že vytváří podmínky pro život, respektive vůbec pro socializaci člověka - ale v konkrétním ohledu takové podmínky které přímo odporují původnímu účelu, které lidský život umrtvují, které člověka de-socializují místo aby ho socializovaly.
Samozřejmě že dnes už není možno obnovit antickou polis v její původní podobě, kde víceméně každý znal každého; ale to naprosto neznamená že by nebylo možno obnovit tuto polis v jejím nejvlastnějším významu, tedy jako místo kde člověk může být domovem, kde může nalézt své osobní, lidské, hodnotové ukotvení. Tato revitalizace původní polis ovšem není možná za podmínek liberální demokracie, která naopak žije z destrukce všeho pospolitého, z divergence, ze žárlivě střeženého hypertrofovaného individualismu.
ve svých posledních příspěvcích jste jasně definoval svou pozici. Za deformaci společnosti zkrátka považujete liberální demokracii samotnou, a léčba společnosti proto není podle Vás možná za podmínek liberální demokracie.
V tomto bodě se zcela zásadně rozcházíme. Naprosto rozumím Vaší kritice masového povrchního kýče, nemyslím si ale, že by za něj mohla liberální demokracie (mimochodem tomuto povrchnímu masovému kýči se velmi dařilo i v "reálném socialismu") a že veškerá dnešní kultura rezignovala na cokoli hlubšího, hodnotnějšího. Je třeba totiž hledat v menšinových vodách (a není pravda, že to nikoho nezajímá). A raději snesu pocit prázdnoty v liberální demokracii, než abych dal přednost pocitu smyslu v jakémkoliv jiném politickém uspořádání.
Ne, nežijeme v polis. Pozná se to podle toho, že
-- většina lidí , s nimiž žijeme na stejném území, není zbavena volnosti pohybu a není dvacet čtyři hodin denně k dispozici svému pánovi podle jeho úvážení;
-- další docela velká část dospělých lidí na našem území nemá sice stejný rozsah práv jako my (nemohou volit, potřebují vrchnostenský souhlas k tomu, aby se mohli poctivě živit atd.), ale i oni jsou osobami práva a mohou například při uzavírání smluv, na úřadech a před soudem vystupovat sami za sebe, nemusí se pokoušet najít občana, který je z dobré vůle a náhodile zastoupí.
Povrchní rozdíly, o které nejde a jsou mimo mísu? Nikoli, nezbytné nástroje, jak udržet pohromadě pospolitost občanů polis (koinonia).
Ale když už jsem porušil své prohlášení o odchodu:
Vyjádřil jste tím absurdním a neobhájitelným tvrzením jádro, na kterém se neshodneme. Jan Dospiva Vám odpověděl v rovině hodnotového ukotvení moderního subjektu: "A raději snesu pocit prázdnoty v liberální demokracii, než abych dal přednost pocitu smyslu v jakémkoliv jiném politickém uspořádání."
Já o řeknu jinak: Vy přisuzujete politické sféře způsobilosti a mohoucnosti díky nímž může buď zkurvit nebo spasit společenství. Odtud vaše neprokázatelná domněnka, že by současnou společenskou anomii a osamělost společensky konformního individua způsoboval ten či onen způsob vládnutí. Jenomže to neštymuje už jen historicky:
Situace rozpadu nikoli polis, ta už byla tehdy dávno mrtvá, ale posledních předmoderních společností (totiž těch, ve kterých se lidé navzájem mučili a upalovali, aby udrželi jednotu smyslu postřednictvím jednoty náboženství a dobrých, tradicí daných mravů -- a nikoliv aby prosadili svou ideologii nebo zištně zájmy aktuálně vládnoucí oligarchie, jak to děláme my, moderní lidé), předcházela politická uspořádání moderní demokracii; jistě, hrůzy rozpadu (od náboženských válek po nacismus a stalinský reálný socialismus) jsou dodnes vepsany v naší politické imaginaci -- kolektivní paměť, pokud se popálila, bojí se ohně.
Pane Dospivo, Vy upřednostňujete systém liberální demokracie proto, protože se - jako naprostá většina ostatních - jako hodnotícího kritéria stále držíte pouze bezprostředního srovnání lepší - horší. Jenom buďto dobré, anebo jenom špatné. Jmenovitě u principu liberalismu chcete vidět jenom jeho pozitivní prvky - a nejste schopen či spíše ochoten si připustit, že tento liberalismus má i své negativní stránky. A to sice přesně ty které napohled působí tak pozitivně, tak svobodomyslně, tak přesně ty samé jsou ty, které člověka ochuzují o jeho právo na prvorozenectví. Tedy o jeho právo žít opravdu autenticky lidským, všestranně smysluplným a naplněným životem. Ano, současná liberální demokracie není ještě tak úplně špatná, aby byla bezprostředně nesnesitelná. Jenže - její krizové momenty se množí čím dál tím více, její hodnoty erodují čím dál tím rychleji, její akceptance přinejmenším v částech populace klesá čím dál tím více; to jsou všechno faktory které se mohou stále dále akumulovat, a jednoho krásného dne se celý tento napohled tak krásný a "svobodný" svět může zhroutit, buďto ve víru naprostého chaosu, nebo - v lepším případě - ve zmatcích revoluce.
Bez výjimky všechny režimy tohoto světa co jich kdy v dějinách bylo vždy měly své konzervativní zastánce, kteří až do poslední chvíle tvrdili že právě a jedině toto státní a politické uspořádání je to nejlepší ze všech, respektive jedině možné; a tito obhájci "ancien régime" jsou pak vždy znovu hrozně překvapeni, když se jejich ach tak krásný svět začne náhle hroutit a bortit.
Vy obhajujete svět liberální demokracie, protože nedokážete pohlédnout za jeho okraj. Držíte se toho co tu bezprostředně je, opakujete pasivně všechny ideologické floskule kterými tento režim obhajuje svou existenci. Jenže jak už jsem zmínil opakovaně: bez schopnosti, bez připravenosti k neustálé kritické sebereflexi nakonec vždy dojde ke stagnaci. K úpadku. Ještě nikdy se nikomu nepodařilo staré pořádky zakonzervovat navěky. I když se o to tak mnozí znovu a znovu pokoušeli.
Je to nekonečně naivní představa, že právě teď, na přelomu teprve druhého a třetího tisíciletí novější lidské historie, by se podařilo nalézt definitivně optimální způsob organizace lidské společnosti. Politická forma liberální demokracie naprosto přesně odpovídá dosavadnímu stupni vývoje lidské společnosti, tedy v prvé řadě současnému kapitalismu - s jeho bezprostřední individuální svobodou, ale zároveň s připoutáním lidské bytosti k přízemním, materiálním formám její existence. Člověk této společnosti, tohoto kapitalismu vzývá svou svobodu jako posvátný fetiš - aniž by se jakkoli jenom trochu více do hloubky zamýšlel nad tím, v čem vlastně spočívá autentická lidská svoboda, a co je jenom jejím falešným zrcadlovým odrazem.
Pan Profant je tedy přece jenom opět zde; to je nesporně pozitivní moment, a to sice z jednoho zcela konkrétního důvodu. Jako jeden z klíčových bodů běžící diskuse jsem totiž měl v úmyslu reagovat na jeden z jeho dříve vznesených argumentů. Místo toho tedy abych odpovídal na jeho poslední vstup (což by nás jenom dále zapletlo do houštin vzájemného nepochopení) projednám raději tuto záležitost. Tím spíše - jak jsem při opětovné četbě této pasáže z vývodů pana Profanta k mému vlastnímu nemalému překvapení zjistil - mezi námi v dané oblasti existuje namnoze nečekaná blízkost názorů.
Tak tedy k věci. Jak naznačuje už titulek tohoto komentáře, jedná se o vztah evoluce a individualismu, a tedy i politického liberalismu. Ocitujme si napřed příslušný výrok pana Profanta:
"Víte, ten individualismus si nevymyslel liberalismus, to už ta svině evoluce; člověk má individuální pud sebezáchovy a uspokojování potřeb, v tomto ohledu je oproti autenticky pospolitým mravencům dosti nedokonalý. A jde o to, aby to byl zespolečenštělý odpovědný individualismus, nikoliv o odstranění individualismu jako takového. Nicméně podmínky pro něj nikdy nedokáže vytvořit jen způsob vládnutí (režim) -- ten je ponechán sam sobě (anebo, když si jako ve stalinských časech a vašich projektech přivlastňuje nárok na harmonizaci všech sfér společnosti) spolehlivě dokáže jen zkurvit."
Tak tedy první pozitivní moment: pan Profant tímto v zásadě uznává platnost téze kterou jsem já sám vyslovil už na počátku této diskuse: že není možné napřed postulovat nějaké politické uspořádání (demokracii), a poté pro něj teprve hledat příhodného člověka, nýbrž že je nutno vyjít z holé reality lidského žití, tak jak tohoto člověka stvořila samotná evoluce.
Pozitivní moment druhý: "jde o to, aby to byl zespolečenštělý odpovědný individualismus, nikoliv o odstranění individualismu jako takového" - pane Profante, nikdy jsem netvrdil nic jiného. Nikdy jsem netvrdil že má být cílem zcela eliminovat lidskou individualitu (já sám jsem svým způsobem vyhraněný individualista); nýbrž to jediné o co se jedná je postavit hráz hypertrofovanému individualismu současné liberální éry, či spíše současného liberálního kapitalismu. Jinak řečeno, o co se jedná je přesně to co Vy píšete: přirozený lidský individualismus "zespolečenštit", to jest uvést ho do souladu, do vyváženého poměru s postulátem společenskosti, s potřebami a zájmy celku. (Respektive se zájmem pravé humanity. To není sice zcela totéž, ale v praxi se to dost překrývá.)
A do třetice: "Nicméně podmínky pro něj (tj. pro takto zespolečenštěný individualismus, JP) nikdy nedokáže vytvořit jen způsob vládnutí (režim)" - ale pane Profante, vždyť to je naprosto přesně to co tady celou tu dobu tvrdím já! Tedy že toto evoluční individuum, vždy přinejmenším latentně egoisticky motivované, není možno v míře postačující socializovat jenom a pouze tím že se zavede politický režim liberální demokracie! Nýbrž že zapotřebí je změnit zčásti samotného člověka, v hloubce jeho hodnotového nastavení; zčásti jeho reálné životní podmínky, kterým se tento člověk (právě jako evolučně podmíněný tvor) většinou velice rychle přizpůsobí.
V tuto chvíli vlastně není možno nic jiného nežli pouze údivem potřásat hlavou, o čem a proč se zde vlastně celou tu dobu tak usilovně přeme, když nakonec ve zcela zásadních otázkách sdílíme víceméně zcela shodné náhledy.
------------------------------------
Nicméně - při bližším pohledu se ukáže, že z těchto víceméně shodných výchozích náhledů obě strany přece jenom docházejí k poněkud odlišným strategiím onoho "zespolečenštění individualismu". Totiž - ona ta samotná evoluce je ještě mnohem složitější, nežli kolik je obsaženo v tomto pouze lineárně načrtnutém schématu vztahu evoluce - individualismus - socializace.
Celá věc je tedy ještě mnohem složitější; ale v tuto chvíli se omezím přece jenom víceméně na právě uvedenou linii. S tím ovšem, že si ji rozebereme poněkud více do hloubky.
V té formě jak ji zde podal pan Profant totiž celá věc vyhlíží zcela jednoduše takto: ano, lidé jsou od přírody individualističtí, mají takto sklon k egoistickému jednání - proto my tedy (u vědomí této skutečnosti) musíme podniknout protiopatření, musíme ve společnosti respektive státě posilovat vztahy, struktury, instituty posilující vztahy společenské odpovědnosti, mezilidské vzájemnosti a solidarity.
Ano, to všechno je ovšem možno konat, a bezpochyby i s určitým úspěchem; základní potíž je ale v tom, že tento úspěch se dostaví jenom po určitou hranici. A dál už to pak nejde. A to sice právě proto že zde stále je a působí to základní individualistické nastavení člověka. Zkrátka, je to něco velmi podobného jako znovu a znovu valit do kopce onen proslulý Sisyfův kámen: kdykoli se domníváme že už ho konečně dopravíme až na samotný vrchol, on se vždy znovu a znovu svalí zpět, a je nutno začínat znovu od počátku.
V čem je tu základní vada? Totiž jak celou situaci vylíčil pan Profant pak je její obraz takový, jako by zde byli na jedné straně "ti lidé" (které je nutno socializovat) - a na straně druhé my, ti vědoucí, osvícení, kteří uvědoměle usilují o to rozvíjet a množit tyto akty a procesy socializace.
Jednou větou, o co se jedná: tyto snahy o socializaci budou (za uvedenou mez) vždy marné, dokud oni s a m i nebudou chtít. Dokud oni sami ve svém nejhlubším nitru nenahlédnou svou vlastní bytostnou limitovanost, dokud sami nenahlédnou jak je jejich (hypertrofovaný) individualismus ochuzuje o celý skrytý potenciál jejich univerzální lidskosti.
Tento akt vnitřního prohlédnutí ale vyžaduje, předpokládá akt hluboké niterné sebereflexe; ale právě tady leží základní kámen úrazu. Už jsem to zmínil několikrát: za podmínek liberální demokracie zde není dáno naprosto nic, co by běžného člověka k tomuto aktu katarze, vnitřní sebereflexe mohlo motivovat, respektive donutit.
Liberální demokracie totiž svého člověka pojímá, a tedy i oslovuje naprosto opačným způsobem: jako někoho kdo je v zásadě naprosto dokonalou, autonomní bytostí, dovršeným občanem, po kterém nikdo nijakým způsobem nemůže žádat vlastní sebereflexi, tedy zásadní přehodnocení jeho životního, hodnotového nastavení.
Ještě jednou tedy: ano, nakonec se nejedná o nic jiného nežli o to jak dostatečně socializovat evolučně vzniklé lidské individuum; jenže za podmínek liberální demokracie (respektive liberalismu) pro tento proces socializace nemáme, a nikdy nebudeme mít k dispozici dostatečně účinné nástroje.
pořád jsme se nedozvěděli, jak konkrétně si představujete to pozitivní překonání liberální demokracie, které by zároveň nemělo nějaké totalitní rysy. Pořád něco neurčitě naznačujete o jakýchsi nástrojích, které by někoho k něčemu donutily, ale co by to mělo prakticky být, říct nechcete. A neuhýbejte, prosím, od odpovědi tím, že je napřed třeba začít u sebe, potom ve skupině, pak ve společnosti a teprve nakonec ve státním zřízení. Copak sám neříkáte, že zdrojem deformace je liberální demokracie sama a že změna není možná za podmínek liberální demokracie? Tak jakápak změna u sebe či ve společnosti za těchto podmínek? Pokud o liberální demokracii vyslovujete takto silné soudy, tak uznejte, že dotaz na konkrétní podobu její alternativy je naprosto logickým a legitimním požadavkem.
Nevím, jak se panu Poláčkovi podařilo objevit, že rozlišuji lidi na osvícenou menšinu socializátorů a masu (zřejmě tupých) socializovaných. Možná jsem něco špatně vysvětlil, ale podmínku účasti pokud možno všech obyvatel nějakého státu ( v nejhorším alespoň všech občanů toho státu) jsem tuším opakoval několikrát.
Snad jsem příliš samozřejmě předpokládal porozumění té "účasti" jako účasti, kdy je každý hlas slyšet – protože každý nabízí určitou jedinečnou životní zkušenost a perspektivu a zveřejňuje očekávání a zájmy, které s touto perspektivou souvisejí. To by pak onu skupinu socializátorů stavělo do podobné pozice, jako dnes bojovníky a bojovnice za veganskou stravu ve školních jídelnách -- tedy pozice ze zdvořilosti jen mírně vysmívané potrhlé skupiny, kterou nepodezíráme z jiné než dobré vůle.
Podmínka, bez níž by nebylo lidského individualismu, je fakt, že člověk se vyskytuje pouze jako jedinec s tělem, které vnímá. A je vybaven pudem sebezáchovy.
V tom se neliší od velkého množství živočichů. Proto tato podmínka zjevně není postačující k tomu, aby se rozvinul seběvědomý individualismus kulturní bytosti. Nemá smysl procházet velké pokusy o historickou rekonstrukci vývoje takového individualismu – ostatně vždy nutně diskutabilní. S jistotou můžeme jen ukázat, že v religiózní formě se rozvinul nejpozději s velkými náboženstvími osové doby a v občanské ho již s plnou samozřejmostí vyjádřil Sokrates ("raději budu v souladu sám se sebou než ...").
Tento reflektovaný (kulturní) individualismus se neobejde bez forem intersubjektivity, které vznikaly zdlouhavým a nelineárním historickým učením se lidí -- počínaje řeči a práci a dělbou práce jako možnostmi zpředmětnění světa (a tedy možnosti o něm uvažovat v komunikaci s druhými, vytvářet o něm "vzdělané" výpovědi)", přes vytváření společenství, se kterými se jednotlivec vědomě (nejen pudově) sjednocuje a bez nichž by nebyl ve svém životě "doma" (rodina, vesnická pospolitost s vírami a rituály apod.) Můžete tomu říkat kulturní evoluce.
Paradox spočívá v tom, že čím bohatší jsou intersubjektivní formy, které se lidem nabízejí, tím větší může být odstup individua od bezprostředních vazeb na pospolitost (ve prospěch abstraktní společenskosti) – a tím větší je možnost jejich deformace anebo ztracení souvislosti.
Pokud někdo po té, co přinejmenším morálně zavinil vážnou dopravní nehodu, popíše situaci slovy: "Já jsem tomu pánovi zachránil život. "(Protože jsem poté, co jsem ho uvedl do smrtelného nebezpečí jsem podle svého přesvědčení reagoval tak, že jsem snížil riziko smrtelného úrazu"), pak se kupodivu nejedná o projev sebevědomého individualismu, ale kolektivní stádnosti -- Filip Turek pronáši tu nehoráznost zjevně s vědomím její společenské nepřijatelnosti, ale potlesku pospolitosti, ve které se cítí doma (pospolitosti jeho nohsledů nebo jak se správně překládá slovo follower).
A právě invaze podobné stádnosti je to, před čím dnes musí socialisté stejně jako liberálové hájit demokracii, abych se vrátil k východisku této diskuse, tedy mému článku.
Napřed tedy odpověď panu Dospivovi. Který mě žádá, abych - když už zde natolik zásadově kritizuji politický model liberální demokracie - abych sám předložil svůj vlastní alternativní model.
Tento požadavek by bylo možno celkem snadno odrazit poukazem na svého času známý výrok Hegelův, že "nemusím být ševcem abych poznal že mě tlačí bota". To jest: naprosto není nutno mít sám v ruce hotový model alternativní, abychom nicméně byli oprávněni podrobit kritické analýze vady a disproporce modelu stávajícího.
Nicméně - stav věcí je ten, že já jsem právě takovýto projekt prezentování mého vlastního, alternativního modelu měl už v zásadě připravený. Bylo to na Britských listech, kde se na chvíli otevřela možnost abych tam publikoval mé vlastní texty.
Započal jsem tedy tento projekt, a to sice kritikou stávajících politických partají. A to sice především jejich partikulárního charakteru. Protože se stále v zásadě počítám k táboře levice, začal jsem kritikou stran levicových; neboť napřed je zapotřebí uklidit ve svém vlastním domě. V mém prvním textu jsem tedy kriticky rozebral počínání stran radikální levice; v textu druhém pak levice středové, mainstreamové. Poté jsem navázal analýzou pozic stran pravice - jenže vzápětí jsem tvrdě narazil na redakční cenzuru. Zkrátka, tento text nebyl uveřejněn, bez jakéhokoli vysvětlení. Tím byl ovšem přetržen celý argumentační řetězec, ve kterém pak už nebylo možno dále pokračovat. Takže celý tento projekt byl úspěšně zlikvidován hned v samotném počátku.
To je tedy celá historie. Nicméně v dané souvislosti je zapotřebí zdůraznit: věc se opravdu nemá tak, že by bylo možno prostě předložit, položit na stůl jakýsi hotový konstrukční plán nějakého alternativního modelu společenského a politického uspořádání, nežli je to stávající.
Připomínám znovu: to co tomuto stávajícímu uspořádání liberální demokracie vytýkám v obecné rovině nejvíce, to je jeho myšlenková chudost a plochost, kdy se nesmírně složité síťoví společenských vztahů redukuje prakticky na jedno jediné laciné ideologické heslo údajné "svobody". Proti takto triviálnímu pojetí komplexní skutečnosti nelze bojovat tím, že proti němu postavíme nějaké jiné, stejně tak zjednodušené heslo. Nějaký jediný izolovaný princip. Nýbrž tento obraz budoucí, progresivnější společnosti je nutno rozpracovat podrobně, krok za krokem, aby se nakonec vynořily obrysy celé - předpokládané - stavby pokročilejšího společenského uspořádání.
Pane Profante, pokud jsme vyšli z holého faktu evoluční podmíněnosti člověka, která ho preformuje jakožto primárně individuálně, ve smyslu sebevztažně, jsoucí a konající bytost, a jestliže byla řeč o tom že smysl lidské společnosti (a jmenovitě demokracie) by měl spočívat v tom proti tomuto vrozenému individualismu působit ve smyslu socializace (zespolečenštění, solidárnosti) člověka, pak takovýto model respektive záměr nevyhnutelně implikuje, že zde musí být určitá skupina těch, kdo prohlédli tuto past evoluce, a vědomě se proti ní snaží postavit protiváhu.
Nyní je klíčovou otázka: můžeme vycházet z toho, že tuto past vyhraněného individualismu aktem kritické sebereflexe prohlédnou všichni členové, všichni občané dané společnosti? Ano, přesně tento stav je ten cíl ke kterému se snažím nasměřovat veškerou pozornost; nicméně otázka stojí, jak tohoto stavu všeobecného prohlédnutí, všeobecné kritické (sebe)reflexe je možno dosáhnout za podmínek liberální demokracie - když tento liberalismus je přesně naopak postaven na výlučném individualismu! Na nepodmíněné autonomii nikomu neodpovědného individua! Jak je pak od takovéhoto člověka, který je takto vyhraněně individualizován hned dvakrát, jednou evolucí a podruhé ideologií a životní praxí liberalismu - jak je od takovéhoto člověka vůbec možno závažně očekávat socializaci pravou, tedy překonání onoho omezeného individualistického postoje ke světu, k ostatním lidem, k celému lidskému společenství?...
Ostatně, zaměňujete opakovaně dva velmi rozdílné pojmy: individualismus na straně jedné, a individualitu na straně druhé. To opravdu ani zdaleka není totéž.
Individualismus je stav, kdy dotyčný jedinec své domněle exkluzivní já staví nade vše ostatní; zatímco pravá individualita, to je v prvé řadě osobní zralost, která si je sice vědoma jedinečnosti svého vlastního já, ale na straně druhé případné eskapády tohoto já, tohoto ega dokáže ukrotit, dokáže ho vždy udržet v rovnováze s celým světem jeho spolubližních.
A tak i Váš poukaz na Sokrata má pouze poloviční platnost; Sokrates se sice vždy znovu uvádí jako příklad občanské individuality, nepoddajnosti; jenže druhá stránka věci je ta, že Sokrates se nakonec sám dobrovolně podřídil veškeré tíži zákona, jakožto reprezentanta zájmů celku, ačkoli daný zákon v jeho konkrétní podobě považoval (dozajista právem) za špatný.
Ale vraťme se zpátky k otázce individuality. Vy tvrdíte že smyslem demokracie je co největší participace lidského individua na rozhodování státu. Jenže - pokud toto individuum zůstane jenom oním evolučně podmíněným individualistou, pak všechna tato "participace" nepovede k ničemu lepšímu, k ničemu hodnotnějšímu nežli opět jenom ke kolektivnímu individualismu! To jest k individualismu který nakonec intoxikuje myšlení a jednání celé společnosti.
Havel - ten to byl kdo chtěl obnovit onen původní, autentický stav občanské individuality; proto měl takový despekt k politickým partajím. Toto Havlovo usilování bylo v zásadě naprosto legitimní; bohužel v jeho podání se tyto pokusy zvrhly v nasládlý, nestravitelný morální kýč.
Nicméně Havel měl naprostou pravdu v tom, že jsou to právy tyto "demokratické" politické partaje, které ve skutečnosti znamenají nikoli autentickou občanskou individualitu, nýbrž zcela naopak - bezduchou stádnost.
V těchto politických partajích (a to bylo víceméně i obsahem mého zmíněného projektu) se sdružují nikoli svébytně uvažující individuality - nýbrž shlukují se zde stádečka stejně smýšlejících. A protože smýšlejí všichni stejně, pak tím odpadá jakákoli výzva, jakákoli motivace, jakákoli nutnost myslet někam dále za společně sdílenou ideologii těchto stádeček.
Ostatně, pane Profante, vzpomínal jsem zde na mé první dojmy ze západní "demokratické" společnosti. Kromě už těch uvedených to byl ještě jeden obecný rys západního člověka: na jedné straně mě překvapilo sebevědomí, tedy individuální sebejistota člověka Západu (na rozdíl od nás z Východu, kteří jsme byli denně ubíjeni tlakem totalitní moci); ale poté jsem zjistil, že odvrácenou stránkou tohoto sebevědomého individualismu je víceméně naprostá uniformita, stejnost těchto obyvatel "svobodného" světa! A znovu z toho samého důvodu: v jejich výsostném individualismu není obsaženo nic, co by je nějakým způsobem nutilo respektive motivovalo rozvíjet jejich individualitu v obsahovém, niterném smyslu. A tak paradoxně jsme to nakonec byli my z Východu, kdo - a to právě v důsledku tlaku poměrů - jsme tuto niternou individualitu měli daleko více rozvinutou. Když by už ničím jiným tak právě tím, že každý musel zaujmout nějaký niterný postoj k totalitní moci; musel tedy takovým či onakým způsobem demonstrovat, osvědčit svůj charakter. Zatímco člověk liberálního Západu si vystačil se svou chladnou zdvořilostí vůči ostatním příslušníkům jeho světa - aniž by cítil jakoukoli potřebu nějak hlouběji se vypořádat jak s jejich osobními kvalitami, tak s charakterem vlastním. Jenže právě tohle vypořádávání se je to, co zakládá autentickou individualitu.
Takže tedy pane Profante chci tvrdit, že liberální demokracie svým jednostranným důrazem na práva jednotlivce na jedné straně generuje a cementuje lidský individualismus - ale že na straně druhé tento abstraktní, bezobsažný individualismus vede ke stádnosti, k uniformitě, k absenci pravé lidské individuality.
podle mě se mýlíte v základním východisku, totiž že příčinou deformace společnosti je sama liberální demokracie. Přitom liberální demokracie je jen institucionálním rámcem a průvodním jevem kapitalismu hypertrofujícího do všech oblastí života, nadto jevem v mnoha směrech pozitivním a nesamozřejmým; i bez něj je vrcholný kapitalismus možný, jak vidíme třeba v Číně. Příčinou té hypertrofie není to, že jsme si zvolili státoprávní uspořádání ve formě liberální demokracie, ale širši společenské a ekonomické pohyby.
Kladete logicky znějící otázku - jak můžeme překonat v této společnosti individualismus, když sama konstrukce liberální demokracie je od základu individualistická?
Jan Sokol, kterého rozhodně nelze podezírat z nedemokratických tendencí, se před lety zamýšlel, zda by Listina základních práv a svobod neměla být doplněna o katalog základních lidských povinností. Osobně si však myslím, že tudy cesta nevede. Individualismus je přirozeným lidským sklonem a vždycky to bude boj, ať už se do ústavy napíše cokoli. Pokud se kdy lidské společnosti podaří překonat vypjatý individualismus, pak takový katalog bude už jen deklarací toho, co společnost přijme za své sama.
Jistě lze, že taková deklarace má silný symbolický, normativní a zpětně na společnost působící význam, promítající se do všech institucí a do právní sféry. Ano, do jisté míry má, ale moc bych to nepřeceňoval.
Jistě lze poukázat... (vypadlo mi slovo)
Inu pokud by šlo o to vyloučit ta individualistická rozhodnutí člověka, která poškozují kolektivní společenský celek, musí na ně být vidět.
V podstatě to znamená, že život veřejný každého člověka by měl být naprosto odhalený, nesoukromý, kdykoliv možný přezkoumání.
A nová etika, platná pro každého, bude říkat, co se smí a co ne.
Výhoda života v liberální demokracii je, že můžete tvrdit, co chcete; třeba i to, že ta liberální demokracie to či ono "cementuje". Pokud ovšem chcete dosáhnout uznání takového tvrzení ve svobodné diskusi, potřebujete je zdůvodnit argumenty, které mohou uznat i ostatní diskutující.
Navíc ano, liberální demokracie opravdu – jako každý jiný režim – konzervuje stávající stav. A zároveň právě díky tomu, co jí vyčítáte jako "individualismus", vytváří pravděpodobně ze všech dosud známých režimů největší veřejně moderovanou poptávku po změně tohoto stavu.
Rosa Luxemburgová kdysi v ruské revoluci vyjádřila vztah sociální demokracie k liberální demokracii (ona psala "buržoazní", což je obecně přesnější, ale dnes už nepříliš srozumitelné) způsobem, který po více než sto letech nevyžaduje revizi: nejde o to, zrušit politická a občanská práva a svobody, ale o to, rozšířit je a prohloubit. K prohloubení je toho moc, potřebujeme demokratizovat dělbu práce, odstranit strach, který omezuje naše využití těchto práv a svobod (z vylučující chudoby, starobince, nedostupnosti zdravotní péče, z toho, že naše děti a vnoučata nebudou moci studovat podle svého nadání atd.), redefinovat společenskou odpovědnost vlastníků (třeba za zdraví vlastněného lesa nebo péči o vlastněnou památku a dnes ovšem hlavně odpovědnost za využívání majetku s ohledem na stávající katastrofu klimatické změny) a ještě mnohé další.
Lze toho dosáhnout bez revoluční změny a násilí? Rosa přinejmenším přesvědčivě argumentovala pro "NE", nicméně všechny potracené revoluce dvacátého století dodaly ironický historický komentář, se kterým by ostatně ze všech tehdejších socialistů souhlasili nejdůrazněji právě Luxemburgová a Jean Jaurés : "A ještě méně toho lze dosáhnout pouhou násilnou revolucí."
Ty vymoženosti omezeného dosahu, které je kdesi v diskusi odmávl jako bagatelní, představovaly tehdy a podle mého přesvědčení představují i dnes největší šanci, aby lidé získali kompetence k něčemu, co liberální demokracii rozvine až k jejímu vlastnímu překonání – zda se sám zlom odehraje evolučně nebo revolučně, to nemaje křišťálovou kouli, nevím.
Takže napřed k panu Dospivovi. Je to věčná víra, že demokracie je něco o sobě jsoucího, od jiného lidského konání nezávislého, co se jako duch nad vodami vznáší nad reálným světem. Ano, je to víra obecně rozšířená - ale proto není o nic méně mylná. Reálný stav je totiž přesně opačný. Svým způsobem velmi přesně na to poukázal pan Profant, když napsal že místo "liberální" by se vlastně mělo užívat označení "buržoazní". Protože tento predikát mnohem přesněji vystihuje to o co se vlastně jedná. Jenže tento přídomek "buržoazní" byl jeho excesivním (a ideologickým) užíváním (respektive zneužíváním) komunistickou propagandou natolik s odpuštěním zparchantělý, že už ho prakticky nelze seriózně užívat. (Ovšem například v Německu se zcela běžně stále užívá domácí název "bürgerlich" občanský, který znamená v zásadě totéž.)
Kde se skrývá jádro tohoto omylu? Svým způsobem už v tvrzení, že lidé si "vybrali" liberální demokracii. Ve skutečnosti by bylo možno daleko spíše říci, že ona si vybrala je. A to sice právě proto, že tato forma demokracie je pupeční šňůrou nerozlučně spojena s nástupem novodobého kapitalismu.
Samozřejmě: v ryzí teorii je státní formu demokracie možno analyzovat i samu pro sebe, tedy neodvisle od jiných, konkrétních společensko-ekonomických rámcových podmínek. Nakonec demokratické vládní systémy existovaly i před nástupem novodobého kapitalismu.
Ale to nic nemění na tom, že v nové době je to právě tento kapitalismus, který sám ze sebe rodí, generuje tento způsob demokracie. Ona totiž naprosto přesně odpovídá jeho vlastní podstatě, jeho potřebám.
Bylo už opakovaně řečeno, že tato forma demokracie je ryze individualistická. Jejím nositelem je jedinec - údajně zcela autonomní, autarkní, nezávislý na ostatních lidech, nezávislý na celé společnosti, nezávislý na státě.
Ponechme teď stát tuto představu; a podívejme se na to co chce, co vyžaduje, co potřebuje kapitalismus. Kapitalismus - na rozdíl od historicky předcházející formace, tedy feudalismu - nepotřebuje osobně nesvobodného, znevolněného člověka-pracovníka. "Tekutý" kapitalismus naopak potřebuje pracovníka osobně svobodného, který může být nasazen dnes tu a zítra jinde, podle toho kam se právě přelévá produkční kapitál. (Co znamenalo toto "osvobození" pracovníka je možno si názorně připomenout na procesu anglického ohrazování, kdy se statisíce, a snad miliony náhle bezprizorných včerejších farmářů jako volná pracovní síla valily anglickými silnicemi do měst, alespoň za určitou nadějí na zaměstnání v nově vznikajicích fabrikách.
Takže tedy: kapitalismus potřebuje pracovníka osobně svobodného, mobilního, s přibývajícím časem dokonce stále vzdělanějšího; jenže na straně druhé ten samý kapitalismus potřebuje člověka který se pasivně a bezmyšlenkovitě přizpůsobí celému světu kapitalismu: tedy světu nekonečně se rozrůstající produkce a hypertrofovaného konzumu. Jinak řečeno: tento kapitalismus potřebuje člověka napohled svobodného, který je ale ve skutečnosti pevně připoután ke světu kapitálu..
A přesně tohle všechno může dodat politický model liberální demokracie. Ano, tato demokracie člověku dává tuto individuální svobodu; ale zároveň mu tato demokracie slavnostně sděluje: můžeš teď sám usilovat o své vlastní štěstí. Jenže - v reálné praxi toto "usilování o vlastní štěstí" není ničím jiným nežli naprostým připoutáním tohoto "osvobozeného" individua k slepému, tupému konzumu. A takto pevně s kapitalismem svázaný člověk-občan je pak připuštěn k volební urně, aby "svobodně" určil v jaké formě kapitalismu chce pro příštích několik let žít: zda v kapitalismu "bez přívlastků", tedy tvrdém neoliberalismu, anebo v kapitalismu "s přívlastkem", tedy poněkud sociálněji praktikovaném; o kterým je však už předem jisté že s největší pravděpodobností už v příštích volbách bude zase vystřídán kapitalismem pravicovým, protože ten sociálně orientovaný svými sociálními opatřeními přivede státní kasu na buben.
-----------------------------------
Ještě jednou tedy: lidé si namlouvají že si sami volí to či ono; ve skutečnosti ale svými rozhodnutími, svými volbami pouze nevědomky realizují intence dějinných procesů, které leží hluboko pod dosahem jejich individuálního vědomí. Projevuje se zde plně svého času proslulá Hegelova "lest rozumu", kdy lidé sledují své vlastní ryze privátní zájmy, ale ve skutečnosti tím jenom naplňují skrytý plán vývoje lidské společnosti k její finální, dovršené formě. Dnes už ovšem sotva kdo bude věřit v nějaký metafyzický "rozum" který by řídil náš svět; bylo by tu tedy daleko případnější hovořit prostě o "lsti evoluce", která nechá člověka věřit v jeho svobodu, aby jeho prostřednictvím uskutečňovala své vlastní procesy, své vlastní intence.
Byl to ostatně právě Hegel (pokud snad pomineme Platóna, pro kterého demokracie byla pouze zdegenerovaná forma oligarchie, tedy kapitalismu) - byl to tedy Hegel který zřejmě jako první konstatoval tuto konjunkci mezi kapitalismem, liberalismem - a mezi ztrátou odpovědnosti jedince vůči zájmům, potřebám celku.
Ještě jednou tedy: bylo by možno shledat jen velmi málo přesvědčivých důvodů pro uvedené tvrzení, že lidé si "zvolili" demokracii; a daleko spíše se jeví pravděpodobnějším, že realitou byl naprostý opak, že to byly samotné dějiny, a jmenovitě novodobý kapitalismus, který si sám vytvořil svou vlastní politickou formu. Se vší její ambivalencí, jak zde byla popsána.
Tak pan Morbicer je přece jenom přítomen; už jsem se obával že jste se nám někam zatoulal.
Z Vašeho výstupu je v každém případě možno plně přisvědčit tomu, že "by byla" zapotřebí nová etika. Ano, to skutečně v každém případě. Pokud se má tento svět pohnout někam dále, k vyšším progresivnějším formám své existence, pak je bezpodmínečně zapotřebí jiná etika, nežli je tak kterou vyznává liberální individualista pachtící se jenom za svým vlastním soukromým prospěchem, bez ohledu na všechny ostatní.
Píšete že v takovém případě by ale bylo nutno na každého člověka "vidět"; máte tedy zřejmě obavy z totální kontroly.
Tato obava ovšem není zcela bezpodstatná; nicméně připomenu v dané souvislosti tři výroky, které stojí za bližší pozornost.
Tak tedy výrok první: byli to už staří Řekové, kteří formulovali maximu, že "i to co nezakazuje zákon, to zakazuje slušnost".
Výrok druhý: nevzpomenu si teď kdo byl jeho autorem, ale tento muž prohlásil, že "i kdyby neexistovali bohové, museli bychom si je vymyslet, aby na nás dohlíželi tehdy když jsme sami a myslíme si, že nás nikdo nevidí".
A do třetice: po listopadovém převratu řekl Ludvík Vaculík, že "nejdůležitější ze všeho teď je, aby v Čechách byl obnoven pocit studu".
Tak tedy: co má být tímto vším řečeno? - My máme skutečně pouze dvě možnosti, pokud chceme dosáhnout aby se lidé chovali řádně: buďto na ně dohlížet na každém kroku jako ti řečtí (či jiní) bohové; anebo se ale musíme spolehnout na to, že u těchto lidí se natolik dalece rozvine, vyzraje pocit studu, že oni sami budou dostatečným korektivem svého jednání. Jsou to totiž oni sami, tedy každý jednotlivec, který neustále "vidí" své vlastní jednání.
Nicméně: k tomu všemu je nutno doplnit ještě dvojí: za prvé, ono na to jednání lidí v naprosté většině vidět je, tedy i ve společenském měřítku. Co je ze všeho nejhorší je ta nekonečná nestoudnost, s kterou mnozí aktéři (a to i ve vysoké politice) zcela veřejně demonstrují i zcela ničemné stránky své osobnosti.
Právě zde se ale ukazuje klíčový problém společnosti liberální demokracie: v této společnosti není přítomna naprosto žádná obecně přijímaná etika, která by lidi tohoto typu mohla okamžitě poslat do stavu politického respektive společenského vyobcování. A tato etika zde není přítomna právě proto, že tato společnost liberální demokracie je ryze individualistická; že středobodem všeho dění je právě onen naprosto autonomní jedinec, který ze svého konání není odpovědný nikomu a ničemu (pokud zrovna náhodou nepřekročil psaný zákon).
Není zde ale prakticky nic, co by mohlo realizovat onen starý řecký postulát o tom, že "co nezakazuje zákon, to zakazuje slušnost". Respektive není zde nic, co by mohlo naplnit Vaculíkův požadavek o "obnovení studu v Čechách".
Libertinistické individuum nezná stud; neboť to je ze své nejvlastnější definice odpovědné pouze samo sobě.
Panu Profantovi se omlouvám, k odpovědi na jeho poslední vstup se zřejmě dostanu až zítra.
Pokračujme tedy dále v našich úvahách. Napřed bych ale ještě něco doplnil v odpověď panu Dospivovi. On zmínil, že svého času Jan Sokol uvažoval nad tím Listinu lidských práv doplnit ještě katalogem základních lidských povinností. To je v zásadě naprosto správná úvaha; ale i zde je nutno tento krok promýšlet poněkud více do hloubky.
Musím přiznat že tento počin Jana Sokola mi nebyl znám; ale víceméně to samé svého času v jednom rozhovoru požadoval i Milan Knížák. Napřed rozvažoval nad tím že všeobecná "demokratizace" kultury ve svém výsledku vede ke zploštění, a tedy k úpadku pravého umění; a poté řekl, že v současné společnosti kolem sebe vidí jenom samá práva, ale žádné povinnosti. A pak řekl: "Podle mě by Deklarace lidských práv měla být doplněna ještě o Deklaraci lidských povinností!"
Jak už bylo řečeno, úvahy v tomto směru jsou skutečně v zásadě naprosto správné. Ovšem - nejedná se o to aby zde byl veřejně, či snad dokonce úředně zaveden jakýsi nový katechismus občanských povinností. To by byl zcela formální akt, ještě falešnější nežli samotná Deklarace lidských práv. A jak poznamenal sám Dospiva, lidé by se takovýmto nařízením stejně neřídili.
Takže tedy, o co se jedná? - Prostě o to, aby ve společnosti bylo přítomno vůbec nějaké základní povědomí o tom, že mají nejen práva, ale i povinnosti. Či snad ještě spíše - že každé jejich osobní právo musí být doplněno, vyváženo jejich pocitem odpovědnosti vůči ostatním, vůči celku.
Vzpomeňme si jenom, jak tomu bylo, co se stalo když se po listopadovém převratu náhle zavedla "naprostá svoboda". Tento hled po svobodě byl po létech totality do určité míry pochopitelný; ale způsob jejího zavedení byl přinejmenším naprosto nedomyšlený. Co se tedy stalo? Ukázalo se velice rychle, že lidé (přinejmenším velká část z nich) když takto dostali všechny možné svobody ale žádné povinnosti, že se začali chovat jako utržení ze řetězu. Pro mnohé začalo platit heslo "urvi si co můžeš!" Zkrátka, v této naprosté, ničím neomezené svobodě najednou začal být člověk člověku vlkem. Začalo masové rozkrádání státního majetku, podvody ve velkém, ziskuchtiví soukromí majitelé domů začali vyhánět své nájemníky, aby mohli své nemovitosti zpeněžit za tučné peníze komerčním zájemcům. A tak dále a tak dále.
Až při pohledu na tento drastický propad obecných mravů se náhle přišlo na to, že ani svoboda nemůže být bezbřehá. A tak se narychlo této nové svobodě začaly stavět "mantinely".
Jenže - to už právě bylo pozdě. Jakmile se jednou smečka utrhne ze řetězu, jakmile už ucítí krev, pak už není k udržení. Pak už je opravdu jenom možné této lidské bezuzdnosti postavit v určitých směrech nějaké překážky, ony proslulé "mantinely" - jenže ta mentalita vlčí smečky zde už natrvalo zůstane přítomna.
Tohle a právě tohle byl snad ten nejzákladnější omyl, ale zároveň hřích budovatelů nového státu - že pod heslem této "naprosté svobody" zde otevřeli všechna stavidla lidské bezohlednosti, arogance, egoismu, aniž by těmto spádům od samého počátku postavili účinnou protiváhu.
Protiváha - to je klíčové slovo. Stávající demokracie se znovu a znovu odvolává na to, že ona je přece vyvážená, že ve svém politickém ústrojí má zabudován systém "brzd a protivah". Ano, to je sice pravda; jenže tyto "protiváhy" se týkají jenom a pouze čistě politické sféry - ale zcela opomíjejí samotného člověka, jeho základní životní a hodnotové nastavení.
V tomto životním a hodnotovém nastavení je liberální demokracie naopak naprosto nevyvážená, zcela a naprosto zde chybí jakákoli protiváha vůči lidskému individualismu a egomanství. Pan Dospiva píše, že člověk bude individualistou vždycky; o tom jak je člověk vlastně podmíněn evolučně, o tom bude ještě mnoho hovořeno, doposud jsme projednávali jenom tento jeden jediný aspekt lidského individualismu.
Nicméně ať tak či onak - vždycky to bude znamenat zcela zásadní rozdíl, jestli daný typ společnosti, se svou obecně akceptovanou etikou, bude od svého samotného počátku, od své výchozí ideje založen na vyváženosti práv a povinností člověka - anebo zde bude (jak je tomu v případě liberální demokracie) jednostranně založen pouze na lidském individualismu, na soukromém zájmu, bez přítomnosti jakéhokoli hlubšího pocitu odpovědnosti vůči zájmům celku.
Teď tedy odpověď panu Profantovi. Pan Profant píše:
"Výhoda života v liberální demokracii je, že můžete tvrdit, co chcete; třeba i to, že ta liberální demokracie to či ono "cementuje". Pokud ovšem chcete dosáhnout uznání takového tvrzení ve svobodné diskusi, potřebujete je zdůvodnit argumenty, které mohou uznat i ostatní diskutující."
Zní to velice přesvědčivě, není-liž pravda? Dokázat přednést takové argumenty, které mohou uznat i ostatní diskutující.
Jenže, pane Profante, zásadní problém je v tom, že tato rovnice má dvě strany. Na straně jedné stojí schopnost předložit odůvodněné argumenty - ale na straně druhé stojí schopnost (a vůbec ochota) těmto argumentům porozumět, respektive je uznat bez ohledu na vlastní předpojatosti.
V reálném životě je tomu totiž přesně naopak: lidé vůbec nejsou ochotni naslouchat argumentům, které odporují jejich vlastnímu přesvědčení. A i když jsou nějakým způsobem donuceni si je vyslechnout, pak je znovu a znovu odmrští pod nějakými namnoze zcela svévolně užívanými záminkami respektive pseudoargumenty.
Tolik všeobecně, z pohledu obecné lidské psychologie. K tomu všemu ale přistupuje ještě druhá, specifická okolnost. Asi nebude sporu o tom, že když chceme něco zásadně zlepšit, že danou věc napřed musíme dopodrobna poznat. Musíme poznat její základní způsob fungování, její programové nastavení, její "zdrojový kód". Jenže - to všechno vyžaduje opravdu hlubokou znalost dané věci. A čím je daný předmět zájmu složitější, tím méně stačí běžná - dejme tomu uživatelská - zkušenost, a tím více je nutno specifické vědění, které daleko překračuje tuto běžnou zkušenost.
Takže pokud by naším cílem bylo zásadní zlepšení, zhumanizování stávající (kapitalistické) společnosti, pak k takovémuto aktu či procesu budeme v prvé řadě potřebovat zcela specifickou znalost podstaty, nastavení, vývojových tendencí lidské společnosti. Jenže - to je právě ta znalost kterou běžné lidské (respektive občanské) vědomí nedisponuje, a ani disponovat nemůže. Lidské vědomí je nastavené tak, že o sobě komplexní společenské fenomény znovu a znovu převádí, a tedy redukuje pouze na jednání jednotlivých aktérů. Necvičené lidské vědomí vůbec nemá schopnost postihnout hlubší, komplexnější roviny společenského dění.
To pak ale znamená: když toto běžné lidské vědomí narazí na argumenty založené na onom hlubším, systémově-strukturálním pohledu na společenskou skutečnost, pak toto běžné lidské vědomí těmto argumentům neporozumí; a protože nutně odporují jeho přirozené empirické zkušenosti, pak tyto argumenty odvrhne jako neplatné, nepochopitelné, a dokonce zcela nesmyslné.
Pane Profante, zkusme si jenom představit jak by to asi dopadlo, kdyby svého času o platnosti Einsteinovy průlomové teorie relativity měla svým hlasováním rozhodovat "demokratická většina". Je možno prakticky s jistotou předpokládat, že v takovém případě by Einsteinova teorie relativity neplatila dodnes. Respektive že by byla už dávno zapomenuta. A to zcela bez ohledu na to jak dobře odůvodněné by Einstein předkládal argumenty.
Tohle a právě tohle je zcela zásadní limit demokracie, pane Profante: že o klíčových otázkách života společnosti má svým míněním rozhodovat pouhá kvantitativní většina, která nemá sebemenší kompetenci k tomu proniknout do hlubších rovin společenského dění. A jen tak pro zajímavost: byl to svého času právě Einstein, kdo konstatoval že "nejsložitějším útvarem v celém vesmíru je lidská společnost".
A teď tedy o osudech tohoto "nejsložitějšího útvaru v celém vesmíru" má rozhodovat pouhá většinová masa, bez jakéhokoli specifického vzdělání v daném oboru; navíc denně znovu a znovu ohlupovaná reklamou, internetem a komerční televizí.
Tak tohle je pane Profante problém argumentů v liberální demokracii, když o jejich platnosti má rozhodovat čistě kvantitativní většina.
Smysl téhle diskuze se dá zjednodušit na otázku, co si má levice počít s liberální demokracií, jejímž základem je individualismus.
Když jsem psal, že liberální demokracie je jen institucionálním rámcem a průvodním jevem kapitalismu, tak jsem tím samozřejmě nemyslel, že se jedná o na sobě naprosto nezávislé jevy, které se jen potkaly v čase. Jistěže kapitalismus umožnil a zároveň i zčásti naopak potřeboval její prosazení.
Matěj Moravanský píše, že liberalismus (a tím i liberální demokracie) vždy byl a je beranidlem kapitalismu. Jenže liberální demokracie přinesla mnoho emancipačního a pokrokového. Lze jí vyčítat, že pak ustrnula v půli cesty, že již jen konzervuje dosažený (neuspokojivý) status quo, že jejím cílem či úkolem je navždy zabetonovat individualistický kapitalismus a že bezradně přešlapuje na místě tváří v tvář nástupu nových autoritářů za potlesku davů.
Dostali jsme se ale do fáze, kdy liberální demokracie začíná být spíše překážkou další expanze kapitalismu. Za vše hovoří obdiv různých multimiliardářů k čínskému modelu.
Proto kdo říká, že i dnes je liberální demokracie "beranidlem kapitalismu", ten buď zaspal dobu, nebo liberální demokracii z nějakého důvodu prostě nechce. Odstrašujícím příkladem budiž v diskuzi taktéž zmíněný Petr Drulák, který tak dlouho odmítal toto údajné beranidlo, až logicky skončil tam, kde je dnes.
Autentické levici by proto nemělo jít o úplné opuštění liberálních aspektů demokracie, ale o prohloubení aspektů sociálních, ano, o onu protiváhu. Demokracie nemá být menší hodnota než dosažení jakéhosi levicového, prý humanističtějšího uspořádání. Skutečný humanismus má úctu k člověku v jeho svobodě i důstojnosti. Bez důstojnosti není svobody (což liberalismus často opomíjí), ale ani bez svobody není důstojnosti.
Výrok "liberalismus jako beranidlo kapitalismu" je takto paušálně bezpochyby poněkud přehnaný. Ovšem - také ne zcela bezdůvodný.
Připomeňme si a opakujme to znovu a znovu: nic v našem lidském světě není pouze a jenom dobré, vše má i svou odvrácenou stránku. A jmenovitě princip liberalismu je krajně ambivalentní. Ano, je nesporné že liberalismus má i své pozitivní stránky, které v žádném případě není možno vzdát. Nicméně - stejně tak je faktem že je to ten samý liberalismus, který svým až přímo hypertrofovaným důrazem na autonomii individua připravuje duchovní, teoretickou, emocionální i institucionální půdu pro docela syrový kapitalismus. Takže v této linii jeho působnosti jak řečeno není nakonec nijak nelegitimní ani výrok toho druhu, že "liberalismus je beranidlo kapitalismu". Kdyby zde takto jednostranně pojatý liberalismu nepreparoval, neindoktrinoval veřejné mínění, veřejné smýšlení, pak by to tento kapitalismus měl v každém případě daleko těžší; a musel by si od samého počátku osvojit alespoň poněkud sociálnější formy své působnosti. Alespoň tak jak tomu bylo za "švédského socialismu", respektive obecně v severských zemích.
(Nicméně pro pořádek je nutno dodat i to, že právě ve Švédsku se ukázalo že ani při nejlepší vůli nelze tento kapitalismus trvale spoutat. Je to stále málo známá věc, ale z toho svého času proslulého "švédského socialismu" bylo postupem doby už mnoho odbouráno, ve prospěch kapitálu.)
A to je v zásadě právě to o co se zde jedná. Pane Dospivo, máte samozřejmě v mnohém pravdu; jmenovitě v tom že je zapotřebí dále prohlubovat obecný proces humanizace lidského života.
Nicméně, nemohu si pomoci ale pokud hovoříte o "prohlubování" v souvislosti s demokracií respektive liberalismem, tati dikce mi nemálo připomíná svého času výzvy o "prohlubování socialistické demokracie". Přičemž autoři těchto výzev to snad ani sami nemysleli nijak zle; jenomže oni si nedokázali připustit, že když je vadný, deformovaný celý systém tzv. "socialismu", pak zde není nic co by bylo možno nějakým způsobem smysluplně prohlubovat.
Stále se zde totiž sugeruje dojem, jako by demokracie a liberalismus byly něco o sobě naprosto dobrého, co je jenom nějak dočasně kontaminováno dotykem s kapitalismem. A co tedy postačí pouze nějak "prohloubit", aby tato demokracie a tento liberalismus svým humanistickým étosem začaly překračovat omezený horizont kapitalismu.
Totiž, ono to tak v jistém smyslu dokonce může souhlasit, samozřejmě je vždycky pozitivním počinem ukazovat na to, že demokracie za podmínek kapitalismu není a nemůže být pravou demokracií, a že princip liberalismu za podmínek kapitalismu nikdy nemůže naplnit své humanistické cíle.
Nicméně stejně tak je nutno vidět i to, že demokracie sama je velmi limitované zřízení; neboť jakmile se "vláda věcí tvých" svěří do rukou pouhé - nahodile vzniklé - většiny, pak se zde vždy automaticky otevře prostor pro populismus, pro manipulaci, pro zkorumpování lidových mas. A liberalismus? - O tom zde už byla mnohokrát řeč, ten svou posedlostí autonomií individua nikdy nedokáže překročit svůj stín, a tak jeho pojetí humanismu nakonec vždy zůstane pouze formalistické, omezené jenom a pouze na práva a svobody tohoto (vždy přinejmenším latentně sebestředného, ne-li přímo egoistického) jedince.
Vraťme se ještě jednou k oněm zmíněným "mantinelům". Právě tady se totiž nejpregnantněji může ukázat inherentní omezenost, až přímo zvrácenost liberalistického pojetí svobody.
Pro vyostření tohoto obrazu toto liberalistické pojetí musíme konfrontovat s pojetím Marxe. Jestliže totiž pro Marxe člověk svou pravou svobodu může dosáhnout, realizovat až teprve v pospolité součinnosti s ostatními, s druhým člověkem, pak pro liberalisticky koncipovanou "svobodu" se naopak druhý člověk jeví být omezením, překážkou; tedy oním "mantinelem".
Proč tomu tak je? - Právě proto že liberalismus nedokáže člověka, a tedy ani jeho svobodu pochopit jinak nežli jako bezpodmínečnou vůli izolovaného jednotlivce. Jako stav kdy "mohu dělat co se mi zlíbí, a nikdo mi do toho nesmí mluvit". Když pak tento libertinistický jedinec se svou takto pojatou svévolí narazí na druhého (stejně tak jenom do sebe a do svých práv uzavřeného, zapouzdřeného) jednotlivce, pak je jen zákonité že ho chápe jako překážku, jako omezení své svobody.
Jako první a základní krok při úvahách o autenticky svobodné společnosti by tedy bylo vždy nutno napřed vyřešit, nebo přinejmenším alespoň položit tuto klíčovou otázku: má pravá svoboda člověka spočívat v jeho vymezení se vůči všem ostatním lidem, v jeho osobní izolovanosti - anebo naopak v činném a navzájem vstřícném spolužití se všemi ostatními členy vlastní pospolitosti?
Právě tohle je ale otázka, kterou liberální demokracie nikdy nestaví, nýbrž ji systematicky obchází. Ona místo této otázky hned na počátku s velkým halasem začne vytrubovat svou demagogii "naprosté svobody"; takže prakticky už nikdo nepřijde na kritické přezkoumání toho, jaký tato údajně naprostá svoboda má vlastně konkrétní charakter, jaké jsou její limity, její prázdná místa.
Nevím, jak by dopadla teorie relativity, kdyby o ní rozhodovala "demokratická většina". Odhadoval bych, že lépe, než kdyby o ní rozhodovala nevelká komunita zainteresovaných vědců. Ti věděli, jaký má teorie převratný význam, a měli proto důvod ji s podezřením odmítnout (velmi kvalitní matematická obec v Maďarsku ji odmítala ještě v šedesátých letech 20. století). Zatímco většině občanů kteréhokoli státu byla TR zcela lhostejná a tudíž by ji možná lhostejně uznali.
Nicméně ta Vaše zábavná představa lidového hlasování o vědecké teorii jaksi nesouvisí s imperativem rozumné diskuse – uvádět argumenty, které mohou uznat i ostatní diskutující.
Nejde o rozhodování o něčem – což je jediné, co lze činit prostřednictvím hlasování.
Neuznatelnost argumentu ostatními není nic nepochopitelného: pokud např. prohlásím, že v neděli mají být obchody zavřené, protože to chce Bůh, pak vím, že toto "protože" nemůže uznat žádný ateista ani žádný věřící jiného než křesťanského vyznání jako argument. A i tehdy, pokud ten ateista nebo jinak věřící bude přesvědčen, že obchody by měly být alespoň jeden den v týdnu zavřené kvůli odpočinku jak prodávajících, tak nakupujících, a že by to měl být pro všechny obchody týž den (s ohledem na rodinný a pospolitý život) a že by se k tomu ve střední Evropě nejlépe hodila neděle, protože to odpovídá zdejším zvyklostem.
Tím použitím "protože to Bůh chce" prostě jasně říkám: Nechci diskutovat o přijetí zákona o zákazu prodeje v neděli s takovými, kteří nevěří v Boha, nebo v něj věří jinak než já. Tedy znemožňuji diskusi.
Pane Profante, opět jednou se snažíte strhnout diskusi na vedlejší pole, když Vám došly argumenty ve věci samé.
Takže ještě jednou: jedná se o to že v demokracii současného typu o krajně složitých, myšlenkově náročných otázkách života společnosti rozhodují masy voličů, kteří v těchto otázkách nemají naprosto žádnou kompetenci. A kteří se tedy rozhodují zčásti na základě vlastních rozumem nijak nereflektovaných instinktů, žádostivostí a předpojatostí; zčásti na základě manipulací kterým jsou neustále vystavováni ze strany konvenční politiky a konvenčních (majoritních) politických stran.
Co to všechno má mít společného s jakým Bohem?...
Tento text jsem hodlal napsat už někdy v počátku této diskuse; ale poté jsem ho musel stále znovu a znovu odsouvat v důsledku toho že jsem musel prioritně reagovat na námitky oponentů. Takže tedy až teď. Možná je tomu ale tak i dobře; mezitím jsme si přece jenom něco ujasnili o pravém charakteru současného modelu liberální demokracie.
Proč pubertální? - Vysvětlili jsme si už, že demokracie liberálního typu není jakousi hodnotově neutrální "demokracií vůbec", nýbrž takovou demokracií která je založena na zabsolutizování pozice lidského individua. Autonomie - domněle nezávislého - individua, jeho výsostná vlastní vůle má být tou osou, kolem které se má otáčet život celé společnosti. Vše ostatní, všechny jiné hodnoty mají zde pouze druhotné, bezvýznamnější postavení ve srovnání s touto ikonou liberalistického individualismu.
A puberta? - Ta je fakticky naprosto to samé. V období puberty se dotyčný jedinec taktéž "osvobozuje", to jest odvrhuje dosavadní autoritu především svých rodičů, ale i veškeré autority jiné. V této fázi jeho vývoje pro něj platí jediné: že si o všech věcech bude rozhodovat jenom on sám.
Toto heslo "já sám!" je pro něj v tuto chvíli jedinou hodnotou, ikonou, fetišem; a při službě tomuto fetiši je ochoten jako nepotřebnou veteš odhodit všechny hodnoty kterými žije, které uznává okolní svět.
Pro život lidského jedince je toto období puberty, toto osamostatnění se od slepé poslušnosti vůči autoritám ovšem nepostradatelnou vývojovou fází; nicméně pokud se má jednat o skutečně zdravý vývoj, pak na toto období chaosu, kdy jedinou hodnotou je odvržení všech hodnot, musí následovat proces vnitřního zrání, kdy tento jedinec si - pro tentokrát už vědomě a s rozmyslem - osvojuje hodnoty vlastní. (Aby mnohdy s úžasem zjistil, že tyto se nakonec nijak příliš neliší od těch, které on sám ještě včera tak radikálně zavrhoval.)
Takže tedy: jak lidská puberta tak životní forma liberální demokracie jsou založeny na absolutizaci tohoto prostého "já sám!". Jestliže ale u lidského jedince se jedná pouze o fázi přechodnou, která je posléze vystřídána, překonána zmíněnou fází osobního a rozumového zrání, kdy fáze živelného odporu vůči všem autoritám je vystřídána vědomím odpovědnosti vůči životu vlastnímu i pospolitému, pak systém liberální demokracie nikdy nepřekročí toto stadium pubertálního vzdoru.
Nemůže ho překročit, právě proto že toto pubertální "já sám!" je jeho ústředním heslem, je jeho jedinou existenční základnou. Tento liberalismus se nikdy nedokáže vnitřně osvobodit od této pubertální posedlosti vlastním egomanstvím; a proto tato demokracie nikdy nedokáže postoupit dále, totiž do fáze zrání, do stadia převzetí pravé odpovědnosti za stav tohoto světa.
Tato liberalistická demokracie jako onen puberťák žije prakticky pouze ze dne na den, časový horizont její schopnosti odpovědného jednání nesahá dále nežli nanejvýš k příštím volbám; tedy k nejbližšímu aktu o moc, o prosazení se vlastního já.
Je tedy možno konstatovat, že liberální demokracie sice - stejně jako lidská puberta - představovala z objektivního hlediska nutné vývojové stadium lidské společnosti; na straně druhé ale ona v tomto stadiu zamrzla natrvalo, není schopna vlastní sebereflexe, ve které by si uvědomila svou omezenost, a proto ani není schopna dalšího vývoje, dalšího zrání.
O liberální demokracii je tedy možno právem říci, že se jedná o "zamrzlou pubertu", ve které jsou natrvalo zablokovány všechny cesty k společenskému, intelektuálnímu, emocionálnímu i institucionálnímu zrání.
Pomunu skutěčnost, že pravidla veřené diskuse a odmítání argumentačních postupů, které z ní vylučují část občanů, je meritorní otázka současné demokracie, opravdu mne přestáváte bavit:
Napsal jsem něco, dobře nebo špatně, a Vy jste to nějak pochopil. Popravdě, dost absurdně ve vztahu k interpretovanému textu. Nicméně — právě pro presumci upřímnosti — jsem s ohledem na vaše "pochopení" a na rozsáhlý příspěvek, který jste na něm postavil (tudíž jste zřejmě předpokládal, že to bylo k věci) své vysvětlení rozvedl. A ejhle – dozvěděl jsem se od Vás, že jsem se pokusil strhnout diskusi na vedlejší pole.
Takže – součástí slušné diskuse také je, že si jeden agresivní účastník neosobuje pravomoc určovat, že relevantní k meritu diskuse je jen to, co říká on. Je to sprosté, ale hlavně to tu diskusi znemožňuje.
Napsal jsem několikrát asi příliš slušně, takže teď po lopatě: takové manýry si strčte za klobouk a sbohem.
Dobrá, pane Profante, takže pro tentokrát na rovinu: alespoň podle mého soudu jste to Vy sám, kdo ve vzájemných diskusích znovu a znovu vystupuje velmi arogantním způsobem. Znovu a znovu se snažíte sugerovat dojem jak nekonečně vysoko stojíte nad svým oponentem, takže s ním můžete jednat s jakýmsi blahosklonným nadhledem. A znovu a znovu těmito manýrami utíkáte z věcné diskuse.
A ostatně, konstatovat úhybné manýry protistrany, to patří k základním právům každého účastníka diskuse.
V každém případě, pokud budete mít propříště zájem na věcných diskusích s mou osobou, bylo by opravdu záhodno abyste si napřed osvojil umění ke svému oponentu přistupovat s respektem vůči jeho osobě. Můžete si cokoli kázat o "zásadách demokratické rozpravy"; ale když pak tato pravidla sám soustavně porušujete, pak se jedná pouze o prázdné fráze.
Pokračujme tedy dále v našich úvahách o tom, jaké jsou možnosti současného člověka racionálně a odpovědně spravovat jeho svět. Uvedli jsme si (a podle všeho byla tato téze postupem času většinou účastníků víceméně akceptována), že je to evoluce sama, která člověka vytvořila jako principiálně individualisticky nastavenou, tedy přinejmenším latentně egoistickou bytost. Tím by se celá záležitost mohla zdát uzavřena; jenže já jsem už tehdy zmínil, že toto je pouze jedna část evolučního působení, evoluční determinace člověka. A že toto evoluční formování člověka má ještě celou řadu dalších momentů, dalších faktorů kterým ještě bude zapotřebí se blíže věnovat. (A které svým způsobem mají ještě fatálnější dopad nežli zmíněný individualismus.)
Takže tedy vraťme se k oné otázce individualismu. Ten zde jako evolučně podmíněný faktor skutečně bezpochyby je přítomen; nicméně evoluce není tak slepá, tak triviálně jednodimenzionální, aby zůstala stát jenom u tohoto jednoho jediného momentu. Totiž - když se podíváme už na společenský život opičích tlup (ale fakticky stejně tak jakýchkoli jiných ve společenstvích žijících živočichů), pak se zde zcela pravidelně víceméně naprosto rovnovážně objevují dva - navzájem protikladné - faktory: vedle individualismu stejně tak i pospolitost, vedle egoistického usilování o vlastní prosazení se stejně tak vztahy vzájemné podpory a solidarity. Zkrátka, vedle vztahů hierarchicky-vertikálních zde stejně tak existují rozvinuté vztahy plošně-horizontální.
Tento zdánlivý protiklad má zcela pragmatické evoluční důvodu. Na jedné straně je totiž sice výhodné když si schopný (respektive silný, agresivní) jedinec vybojuje privilegované postavení v příslušné tlupě respektive komunitě; může pak požívat všech výhod z této jeho exkluzivní pozice vyplývající. Jenže - odvrácená stránka tohoto privilegovaného postavení je, že tento jedinec musí neustále vést trvalé boje o udržení své pozice. A tyto boje - ty ho stojí velmi mnoho sil a energie. Což je ovšem evolučně velmi nevýhodný stav.
Oproti tomu ten, kdo rezignuje (ať už z jakýchkoli důvodů) na tyto věčné zápasy o dominantní postavení, ten tím sice ztrácí přístup k výhodám z této vůdčí pozice vyplývající - ale na straně druhé se nemusí vysilovat neustálými boji o moc. A jestliže například onen vůdčí alfa samec v případě nouze zůstane ve svém boji odkázán sám na sebe, pak tento druhý, mírnější jedinec se může spoléhat na síťoví vzájemné podpory a solidarity, které si časem vybudoval se stejně smýšlejícími.
Vidíme tedy naprosto jednoznačně: evoluce nám do naší genetické výbavy implantovala nejen agresivní egoistický individualismus, nýbrž stejně tak i schopnost vzájemné podpory a solidarity. (Ostatně nejedná se pouze o nastavení čistě evolučně-genetické; i v každodenní životní praxi příslušníka dnešní civilizace je to stejně tak každodenní zkušeností, že zde vedle sebe paralelně existují obě tyto životní strategie. Z nichž jedna je výhodnější pro jedince určitého typu; zatímco pro jiné je opět výhodnější ta druhá.)
Co tato skutečnost tohoto podvojného evolučního nastavení lidského jednání znamená pro naše úvahy? Tedy pro úvahy o tom, jak zkultivovat, zhumanizovat náš svět? A konkrétně, jak ho vysvobodit z jednostranné orientace na individualistickou stránku člověka, tak jak ji produkuje princip liberalismu, a tedy celého politického modelu liberální demokracie?
Totiž, kdyby si lidé vůbec jenom dokázali v plné míře uvědomit, zvnitřnit tento podvojný charakter naší evoluční podmíněnosti, pak už jenom toto poznání by pro život občanské společnosti muselo mít dalekosáhlé, až přímo dramatické důsledky. V tom případě by totiž:
1. Radikální levice musela jednou provždy jako nesplnitelnou utopii pohřbít všechny své představy o tom, jak se jí jednou podaří vytvořit veskrze solidární, pospolitý svět "pracujícího lidu". Ty dva protichůdné evoluční faktory jsou totiž víceméně rovnoměrně rozloženy napříč populací (ovšem u různých jedinců v nestejné míře); a když už je jednou někdo geneticky naprogramovaný jako vyhraněný individualista, nestane se z něj jenom proto že pracuje v námezdním poměru náhle vyznavač kolektivní pospolitosti. On bude stále usilovat, stále toužit po svém vlastním sebeprosazení se.
2. Ale i tábor levice umírněné by se při pohledu na tuto realitu evoluce musel vzdát svých snů. Svých blahých představ o tom, že jednou se přece musí podařit vytvořit dokonalý stát sociální péče, sociální odpovědnosti, kde výstřelky všech egoistů respektive egomanských oligarchů budou definitivně spoutány železným poutem zákona, a kde nastane trvalá éra solidárního přerozdělování. Tato umírněná levice by si takto musela uvědomit a přiznat, že tento evoluční individualismus nikdy nelze spoutat, ukrotit natrvalo; a že zde vždy budou - a to nikoli pouze jedinci, nýbrž v zásadě celá polovina populace - takoví kteří svou životní strategii postaví na vlastní síle, na své vlastní schopnosti sebeprosazení se ve všeobecné konkurenci o limitované výhody a požitky. A navíc: i tato umírněná levice by si musela uvědomit a přiznat, že tito individualističtí, na svůj vlastní prospěch hledící jedinci jsou dokonce z celospolečenského hlediska potřební a nezastupitelní - neboť právě oni jsou většinou aktéři agilní, energičtí, podnikaví, kteří svými potenciály jmenovitě v sektoru produkce nejvíce táhnou společnost vpřed.
3. Ovšem, i samotná pravice by musela při pohledu na toto evoluční nastavení člověka zásadně revidovat nemálo ze svých dosavadních přesvědčení a postojů. V prvé řadě by musela uznat a doznat, že princip a postoje vzájemné solidarity, vzájemné podpory není pouze něco co si svévolně vymyslely nějaké "socky", něco co je výrazem osobní slabosti, životního selhání; nýbrž že je to naopak jedna ze dvou základní životních strategií samotné evoluce, a že tato strategie jako taková nakonec vykazuje naprosto stejný úspěch, a tedy naprosto stejný silový potenciál jako strategie individuálního sebeprosazení se.
Jak pravice, tak i levice by tedy musely zásadním způsobem ustoupit od svého niterného přesvědčení, že jenom a právě jejich vlastní životní idea, životní strategie je ta jedině pravá; a musely by nahlédnout a uznat, že i protistrana má nemalý kus pravdy. A to sice pravdy evolučně, tedy objektivně dané, a takto nijakým způsobem neoddiskutovatelné.
Toto poznání by pak pro život společnosti mělo zcela dramatické důsledky. Znamenalo by totiž ve svých důsledcích prakticky kulturní revoluci; ale spolu s tím i revoluci občanskou a politickou.
Jestliže totiž současný stav je takový, že tábory pravice a levice na sebe navzájem v nekonečných bojích narážejí jako beraní hlavy, kde se jedná pouze o to porazit, zatlačit ideového respektive politického protivníka - jakmile by došlo k tomuto uznání že i tento protivník, tento odpůrce má na své straně část pravdy, už by tyto boje nikdy nemohly pokračovat takovým zaslepeným, nenávistným způsobem jako doposud.
Totiž - nelze se ovšem domnívat (a ani by to vůbec nebylo žádoucí), aby tyto vzájemné půtky ustaly vůbec. Tento - jak řečeno evolučně podmíněný - protiklad zde zůstane zachován natrvalo, dokud lidstvo zůstane lidstvem (tj. dokud bude spočívat na své biologické, tedy evolučně vzniklé základně). Ale - přesto by zde nutně vznikl prostor pro alespoň určité základní vzájemné porozumění.
Z hlediska levice by se napřed mohlo zdát, že uznání evoluční podmíněnosti lidského individualismu by mohlo neúměrně posílit ideové pozice pravice. Ale ve skutečnosti by tomu bylo přesně naopak: tím že by se pravici přiznala určitá základní legitimita jejího usilování o osobní prosazení se, na základě vlastní schopnosti, tím by se jí zároveň vyrazila z rukou její nejsilnější zbraň. Pak by se totiž vůči pravici mohlo vystupovat tímto způsobem: "Ano, můžete beze všeho pěstovat své individuální potenciály - ale jenom takovými způsoby, takovými formami které budou v souladu s druhým principem evoluce, tedy s požadavkem obecného blaha, vzájemné solidarity!"
Čím více se totiž na ideové pozice pravice útočí frontálně, čím více se zpochybňují a zavrhují paušálně, tím tvrdošíjněji se tato pravice zapouzdřuje ve svém individualistickém postoji, který se následně stává cementuje v zatvrzelý dogmatismus. A naopak toto - dílčí - uznání legitimity určitých životních principů pravice by spíše vedlo k uvolnění, k změknutí jejích pozic, k její větší ochotě být stejně tak vstřícná vůči životním projektům levice, tedy vůči principům mezilidské podpory a solidarity.
Zde tedy můžeme uzavřít tuto část našich úvah o vztahu evoluce a stavu naší současné civilizace, respektive její politické formy liberální demokracie. Tato demokracie v daném ohledu trpí jedním zásadním, neodstranitelným deficitem: totiž že není schopna pozitivním způsobem uchopit onen jmenovaný evoluční protiklad. Tato demokracie i se svým proslaveným a vynášeným "demokratickým pluralismem" nikdy nedojde dále, nežli že se tábory pravice a levice neustále navzájem tupě srážejí, jako beraní hlavy. A tato demokracie nemá ve svém ideovém arzenálu k dispozici nic, co by tento ideologický a politický protiklad mohlo pozitivně překonat, přetavit v model vzájemného (alespoň základního) pochopení, a tedy vzájemné spolupráce k blahu celé společnosti.
Nicméně tímto naše úvahy o evoluci a naší současnosti ještě zdaleka nekončí; už bylo zmíněno že zde působí ještě faktory další, dost možná pro kulturu a kvalitu našeho žití ještě fatálnější. K tomu ale zase až příště.
Pokračujme dále v našich úvahách o tom, jak se dědictví evoluce odráží na našem současném světě, konkrétně pak na politickém uspořádání liberální demokracie. Ale připomeňme si napřed ještě, proč je toto - dozajista neobvyklé - vnesení faktoru evoluce do analýz zdánlivě ryze politických natolik zásadní a neopominutelné.
Jedná se o to: v našem běžném, každodenním životě se samozřejmě nezdržujeme nějakými složitými úvahami o naší podmíněnosti, rodové respektive evoluční. My jednáme v konkrétních situacích tak jak je před nás staví život (včetně života politického). Nicméně - toto bezprostřední konání, tento přirozený náhled mají své limity tam, kde je nutno získat nadhled, osvobodit se od této pouhé bezprostřednosti našeho konání; tam kde je nutno si rozmyslet co se vlastně vůbec s našimi životy děje, jaké je směřování našeho světa a jaké je naše místo a naše poslání v něm.
A v těchto úvahách onoho druhého stupně nelze jinak, nežli vzít v úvahu chod a směřování celých dějin; a ty je opět nutno zasadit do rámce samotné evoluce. (Proč tomu tak je, bylo v konkrétních ohledech doufejme dostatečně přesvědčivě dokumentováno minule.)
Je to asi tak něco jako kometa a její ohon: my sami v našem bezprostředním jednání jsme jako hlava této komety - ale přitom se zároveň za námi při každém aktu našeho jednání jako ohon komety táhne celá naše minulost, naše podmíněnost genetická, rodová, a tedy i podmíněnost evoluční. Jinak řečeno celou věc je možno vidět takto: v každém našem individuálním aktu se nakonec odráží celá evoluce. Ať si toho jsme či nejsme vědomi. Proto je natolik důležité uvědomit si ty klíčové faktory, kterými tato evoluce stále znovu působí na naše jednání, jak individuální tak i kolektivní.
------------------------------------------------
Tolik tedy všeobecně. Nyní k vlastnímu tématu. V průběhu běžících diskusí jsem už několikrát vyslovil myšlenku, že tím momentem který snad nejvíce, nejfatálněji společnost liberální demokracie strhává směrem dolů, je fakt že se v ní fakticky přestalo myslet. Totiž - myslet doopravdy. Co tím má být řečeno?
Dost možná to zní paradoxně, respektive nevěrohodně: vždyť se přece demokratické revoluce prováděly právě proto, aby bylo lidské myšlení osvobozeno od pout staré feudální společnosti a jejích dogmat; respektive od diktátu těch či oněch novodobých ideologií. Jak je tedy vůbec možno této demokracii právem činit výtku, že se v ní "přestalo myslet"?...
Napřed opět jedna osobní vzpomínka. Už jsem zde zmínil mé dojmy z bezprostředního přechodu ze světa totality do světa západní demokracie při mé emigraci do (západního) Německa. Vylíčil jsem některá zklamání, které mi svým reálným charakterem tento "svět svobody" připravil. Ale - jedno z nejtíživějších poznání bylo zjištění, že v prostředí liberální demokracie se sice samozřejmě myslí - ale jenom velmi povrchním způsobem. Že zde téměř vůbec není přítomna snaha proniknout hlouběji k jádru věcí. My z východní Evropy jsme byli uvyklí tomu že myslet nesmíme; ale právě tento zákaz nás (alespoň některé) o to více motivoval hledat hlubší, skryté pravdy našeho žití. Ale "svobodný" člověk Západu?... Ten tuto potřebu náročnějšího myšlení necítil, a tak ho také nijak nepraktikoval. A to dokonce ani na univerzitách, kde by lidský duch měl mít své vlastní sídlo - i zde bylo nutno konstatovat ustrnutí ducha, mechanické přemílání myšlenek velkých myslitelů dávné minulosti. Bez jakékoli vlastní novátorské kreativity.
Čím je tento tristní stav ducha v prostředí liberální demokracie způsoben? - Nedá se nic dělat, ale opět je zde rozhodujícím způsobem ve hře samotná evoluce.
V těch původních předpokladech o osvobození myšlení v podmínkách demokracie byla totiž obsažena jedna zcela klíčová vada: člověk nemyslí, pokud nemusí.
To není pouhý bonmot. Je tomu docela nedávno, kdy bylo definitivně vědecky zjištěno a prokázáno, že člověk se skutečně vyhýbá náročnému myšlení kde jen může. Problém je v tom: myšlení je činnost energeticky extrémně náročná. Většinu naší životní energie spotřebuje náš mozek. Evoluce musela tuto okolnost nějakým způsobem reflektovat; a proto nás ohledně naší kognitivní činnosti vybavila podvojným, navzájem protichůdným nastavením. Na jedné straně nás evoluce samozřejmě motivuje k myšlení; neboť právě to je ten náš specifický potenciál kterým vynikáme nad všechny ostatní přírodní druhy, kterým můžeme vědomě plánovat a měnit náš svět. Potud tedy dobře; jenže ta samá evoluce nám hluboce do naší genetické výbavy vtiskla ponaučení: "Nemysli ani o trochu více, nežli kolik bezpodmínečně potřebuješ!"
Právě zde se ukazuje fatální ambivalence evoluce ohledně našeho myšlení: ano, my máme myslet - ale jenom tak aby to nebylo příliš namáhavé, aby to příliš "nebolelo". To pak v praxi znamená: lidé myslí převážně v technickém, utilitaristickém sektoru. Zmíněná studie dospěla ke zjištění: lidé myslí - ale jenom tehdy když jim za to kyne odpovídající odměna. To je opět zcela zřejmý evoluční záměr: nemyslet za hranici, kde by vynaložená energie převýšila (materiální) zisk.
Lidé tedy myslí - ale jenom tak napůl. Myslí - ale jenom tolik kolik je bezpodmínečně zapotřebí. Myslí jenom tolik, aby mohli bezprostředně ovládat svůj aktuálně přítomný svět, ve svůj prospěch; ale sami od sebe, ze svého vlastního popudu se nikdy nepouštějí do nějakých složitějších, náročnějších úvah o naší skutečnosti. Tento fakt platí stejnou měrou dokonce i pro ty pro něž je myšlení vlastně jejich profesí: tedy pro příslušníky akademické sféry.
A zde tedy máme dáno čistě evoluční vysvětlení toho faktu, že za podmínek zdánlivé naprosté svobody v prostředí liberální demokracie dochází ke všeobecnému úpadku myšlení ve veřejném prostoru. Ne že by zde lidé nemysleli vůbec; ale protože zde není přítomno nic co by je nutilo, co by je motivovalo k myšlení náročnějších forem, k hledání skrytých procesů a zákonitostí našeho světa, pak tito lidé zůstanou stát u víceméně prvotních dojmů, pouze bezprostřední reflexe jsoucího světa. V konkrétní podobě se pak jedná především o naprosté vytlačení filozofického myšlení analýzami pouze politologického rázu. A to platí v naprosté většině i tehdy, když je autorem té či oné analýzy někdo kdo je svou profesí filozof: i tyto jeho úvahy jsou fakticky pouze politické, nikoli filozofické.
Už jsme si v průběhu našich úvah zmínili, že jedině taková společnost která dokázala poznat samu sebe, svou vlastní podstatu, své vlastní začlenění v průběhu dějin a v běhu evoluce, že jedině taková společnost může být schopna vědomě a cíleně řídit své vlastní osudy, svou budoucnost. Ale společnost která si takto náročný akt vlastního poznání, vlastní sebereflexe chce ušetřit - ta je i ve své domnělé "naprosté svobodě" fakticky slepě vláčena okolnostmi, skrytými faktory o jejichž existenci ve své nevědomosti nemá ani ponětí. Takováto společnost není schopna vzít svůj osud do svých vlastních rukou, a pouze se zmateně potácí od jedné kolize k té další.
Závěrem je tedy možno shrnout: demokracie nijak nezaručuje, nijak nepřináší skutečný rozkvět lidského ducha. Naopak, tato demokracie svou zdánlivě naprostou svobodou přímo vybízí svého průměrného občánka k tomu, aby ustrnul na nižších, nenáročných, pohodlnějších formách myšlení, aby se nenamáhal ani s hledáním vyšších pravd svého žití a bytí, ani vůbec s rozvojem vyšší kultury vůbec.
Aby bylo možno nastolit takovýto rozvoj lidského ducha, lidské kultury, k tomu by bylo do života společnosti zavést nějaký faktor, který by člověka motivoval překonat evolučně podmíněnou nechuť k energeticky náročnému myšlení. Ale takovýto faktor by sám dalece přesahoval úzké hranice systému liberální demokracie.
Bylo zde tedy mnoho hovořeno o charakteru a okolnostech lidského myšlení. Bylo řečeno že člověk, lidský rod mohou jenom a pouze tehdy vědomě, cíleně, a tedy svobodně řídit své vlastní osudy, pokud jsou schopni plně využít lidských kognitivních potenciálů. Bylo v této souvislosti konstatováno, že v tomto plném využití jeho duševních schopností člověku klade zásadní překážku sama evoluce; kterýžto trend je pak ještě mohutně zesilován systémovým nastavením liberální demokracie, která člověka fixuje na jeho nejužší individuální životní okruh, a tím ho zbavuje jakékoli motivace myslet někam dále a výše, uvědomovat si komplexnější souvislosti života člověka i společnosti.
Ve zjednodušené formě je tento problém, tuto omezenost současného světa liberální demokracie vyjádřit takto: víceméně stejně jako svého času za Gorbačova by bylo zapotřebí vyhlásit projekt "nového myšlení". Tedy takového myšlení které by dokázala překonat zkostnatělá schémata dosavadních forem myšlení, které by dokázalo pohlédnout na skutečnost našeho žití zcela novým způsobem. Jenže - právě tady se skrývá zásadní problém.
Už ve zmíněné éře Gorbačova jeho poradce Vladimír Falin, rozvážný a rozmyslný muž, v jednom rozhovoru ze západní televizí o problémech perestrojky, o obtížích jejího prosazování proti odporu starých konzervativců, pronesl nečekanou myšlenku: "Snad jsme všichni konzervativní!" Všichni - to znamená i včetně tvůrců perestrojky samotných!
Snad si v tu chvíli ani Falin sám neuvědomil, jak závažnou pronesl větu. Která má svou platnost prakticky pro všechny časy, a pro všechny situace kdy nové bojuje proti starému.
I v tuto chvíli se nacházíme v době kdy se stává čím dál tím zřejmějším, že dochází, respektive musí dojít k nějakému zásadnímu zlomu. Starý svět liberální demokracie evidentně zažívá rozklad svých dosavadních hodnot, není schopen vyvést tento svět z jeho narůstajících krizí. Ano, jsou zde i kritici tohoto stavu, někteří dokonce žádají zcela radikální změny - ale ve skutečnosti i oni stále setrvávají v oněch schématech starého myšlení.
Pokud se na danou záležitost podíváme optikou klasického dělení na pravici a levici, pak od pravice samozřejmě nějaké "nové myšlení" není možno v žádném případě očekávat. Pravice se jako klíště drží svého fundamentalistického individualismu, který jí poskytuje model liberální demokracie; a toto své dogma nikdy nevzdá, i kdyby proto měl zahynout celý svět.
Měla by to tedy být levice, která by mohla zlomit tyto okovy starého světa, starého myšlení, a přijít s novými myšlenkami, s novými impulsy. Jenže co dělá současná levice? - Stejně tak křečovitě se drží starých, už dávno zastaralých modelů myšlení a jednání. Současná levice je v krizi, o tom není pochyb. Ale jako "řešení" této krize tato levice nenabízí, nenavrhuje nic jiného nežli pouze intenzifikaci přesně těch starých metod, které ji do této krize uvrhly!
A tak od současné levice nepřichází v zásadě nic jiného nežli výzvy k akčnímu sjednocení se (když se ovšem spojí dva trpaslíci, nevznikne proto ještě obr); volá po nástupu nových, charizmatických osobností (které opravdu výrazné osobnosti by se nechaly nalákat na tyto staré programy?...). Volá se po zintenzivnění sociální práce levice; jako by levice celá desetiletí, a vlastně už staletí dělala něco jiného nežli právě jenom a pouze sociální agendu.
Levice tedy volá po změně světa; ale to poslední co by byla ochotna změnit je ona sama, její vlastní dogmata. To případné "nové myšlení" má totiž jeden velmi problematický moment: ono vyžaduje v prvé řadě dokázat překročit svůj vlastní stín. Zpochybnit svá stará dogmata, zpochybnit staré, zavedené, pohodlné způsoby myšlení. Jenže to všechno je spojeno s velkou námahou, vyžaduje vysokou míru sebereflexe, sebekritičnosti; jenže jak jsme si vysvětlili minule, je to nakonec sama evoluce která člověku našeptává, aby si tuto (napohled zbytečnou) námahu ušetřil.
A tak se sice navenek hlásá změna, ale ve skutečnosti se stále jede po staru. V Sovětském svazu byl tento rozpor nakonec vyřešen atakem konzervativců, a následným rozpadem celé říše. Ve světě liberální demokracie, jak to vypadá, by nakonec mohlo dojít k vývoji velmi podobnému.
Obávám se, pane Poláčku, že zde selhala „presumpce upřímnosti, která byla bez předchozího pečlivého zvážení odlišné zkušenosti a zájmů zredukována na zlou vůli a hloupost“.