Pokud bychom posuzovali memorandum o příměří, které vyjednal americký prezident Donald Trump s iránským režimem, jen podle reakcí světových politiků, je to zdánlivě úspěch. Jak lídři skupiny G7, které Trump o podpisu memoranda informoval během summitu skupiny ve francouzském Evianu, tak lídři dalších zemí, přivítali, že se na základě memoranda otevře Hormuzský průliv, a snad se tak konečně podaří obnovit vývoz ropy a dalších surovin z Perského zálivu.

Jenže vše ostatní, co uzavřená dohoda obsahuje, je riskantní a nejisté. Příměří má platit šedesát dnů, přičemž během nich má být dojednán způsob, jakým se Irán vzdá vývoje jaderných zbraní. Pokud to Irán udělá, má získat přistup nejen k desítkám miliard dolarů, které jsou zmrazeny v západních bankách, ale také k fondu ve výši až 300 miliard dolarů, z něhož má být financována rekonstrukce a rozvoj Iránu. Součástí dohody je i ukončení izraelských vojenských akcí v jižním Libanonu.

Pokud budeme dohodu hodnotit podle toho, kdo je vítězem a kdo je poraženým, vychází z ní jednoznačně jako poražený Trump. Na Irán zaútočil spolu s Izraelem nepromyšleně 28. února. A ačkoliv se v prvních dnech útoku zdálo, že Irán nemůže dlouho odolávat ničení svých vojenských zařízení a zabíjení členů svého vedení, rychle se ukázalo, že má v ruce účinnou protizbraň: uzavření Hormuzského průlivu.

USA nebyly schopné uzavření průlivu zabránit bez toho, že by se Trump rozhodl pro masivní pozemní vojenskou akci. Nasledně se ukázalo, že Trump, nechce přistoupit ani k ničení iránských ropných zařízení a energetické infrastruktury, protože by to nejen byly válečné zločiny, které by vystavili Iránce ekonomické katastrofě, ale poškodilo by to ještě více světový obchod s ropu a plynem. Jedním z prvních deklarovaných cílů útoku přitom byla pomoc iránskému lidu proti tyranskému režimu.

Deklarované cíle se postupně měnily. Trump se nakonec spokojil s tím, že vítězství bylo prý už dosaženo zničením řady vojenských zařízení a továren na výrobu zbraní, jakož i ochromením iránského jaderného programu. Iránské uzavření Hormuzského průlivu, které začalo působit velké škody světové ekonomice, ho ovšem postavilo do těžko řešitelné pozice: nemohl konflikt ukončit s tím, že ponechá Iránu kontrolu nad veledůležitou obchodní tepnou.

Rychle se také začala projevovat asymetrie v cílech útoku mezi USA a Izraelem. Pro Izrael nebylo a není příměří řešením. Jeho jedním cílem je zničení co největší části iránské vojenské infrastruktury, továren na výrobu zbraní, jakož i zničení iránského jaderného programu. Druhým cílem je pak porážka hnutí Hizballáh v Libanonu, což je skoro nemožné bez okupace jižního Libanonu a útoků na centra Hizballáhu v Bejrútu.

Trump nakonec hájil uzavření dohody o příměří především ekonomickými argumenty. Pokračování konfliktu by prý mohlo vést ke globální ekonomické katastrofě. V tom má jistě pravdu, jenže tohoto rizika si měli být on i jeho poradci vědomi, když útok spustili.

Hlavním důvodem pro uzavření dohody — i za cenu roztržky s Izraelem — ale byla domácí situace v USA. Rostoucí ceny pohonných hmot a rostoucí inflace, způsobené konfliktem, začaly vážně ohrožovat šance Trumpových republikánů alespoň zmírnit skoro jistou porážku v podzimních volbách do Kongresu. Vítězství demokratů v obou komorách Kongresu by skoro jistě vyústilo do vážných problémů pro Trumpův Bílý dům, včetně impeachmentu Trumpa.

Iránský režim jako vítěz

Irán sice utrpěl v konfliktu nemalé materiální škody, ale režim, s nímž USA a Izrael začaly válčit, nepadl. Dohoda o příměří byla podepsána s představiteli stejného režimu, který na začátku tohoto roku zmasakroval desetitisíce demonstrantů a léta odmítal transparentní kontrolu iránského jaderného programu. Ajatolláhové a revoluční gardy zůstávají u moci i po podepsání dohody. O „osvobození“ iránského lidu od ohavné diktatury už nikdo nemluví.

Podle různých zpráv má Irán po amerických a izraelských náletech k dispozici zhruba sedmdesát procent balistických raket, které měl před útokem a má i rozsáhlé zásoby dronů. Nijak se nezmenšila jeho schopnost kdykoliv znovu uzavřít Horzmuzský průliv.

Při jednáních o jaderném programu i dalších bodech dohody o příměří bude mít iránský režim jasně navrch. Jeho představitelé už vědí, že Trump nechce spustit masivní útok na iránská energetická zařízení, a že dokážou světu, i konkrétně USA, způsobit v podobě blokády Hormuzského průlivu větší ekonomické škody než ty, které působí americká blokáda průlivu jim.

Irán si zatím podržel svoje zásoby obohaceného uranu, který evidentně nemá v úmyslu vydat. Pokud přistoupí na nějaké monitorování údajného ukončení svého jaderného programu, bude těžké — stejně jako v minulosti — kontrolovat skutečné plnění jeho závazků.

Jelikož Trump chce ukázat americké veřejnosti, že uzavření dohody je smysluplné, není jisté, jak striktně bude úplné ukončení iránského jaderného programu požadovat. Bude-li přitom po 60 dnech podepsána nějaká dohoda, Iránu se otevře přístup až k 300 miliardám dolarů, které režim bude zcela jistě využívat nejen k rekonstrukci, ale i novému vyzbrojování a financování teroristických skupin v regionu.

Irán bude přitom mít Trumpa před nadcházejícími volbami v USA takříkajíc na lopatkách. Jakékoliv nové uzavření Hormuzského průlivu po jeho ohlášeném triumfálním otevření by Trumpa doma vážně poškodilo. Irán tak bude v silnější vyjednávací pozici.

Rizika

Trump uzavřel dohodu přes hlavu svého spojence, izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Ten americké vyjednávání s Iránem bez izraelské účasti těžce nesl, a byl za něj kritizován krajně pravicovou částí své vlády i opozicí. Od Trumpa si během telefonních rozhovorů musel dokonce vyslechnout urážky.

Ačkoliv Irán požadoval stažení Izraele z Libanonu, Netanjahu to zatím odmítá. I jeho čekají na podzim volby, a přítěží pro něj bude už jen uzavření americko-iránské dohody.

Političtí oponenti mu budou po právu vyčítat, že sázkou na vykreslování Trumpa jako největšího přítele Izraele v dějinách sice dosáhl toho, že USA spolu s Izraelem zaútočily na Irán, ale že spojenectví s Trumpovými USA evidentně nebylo tak pevné, aby vydrželo případné neúspěchy spojené s válkou. Izrael tedy bude mít motivaci dohodu USA s Iránem sabotovat. Pokud by pokračoval v rozsáhlých vojenských akcích proti Hizballáhu navzdory tomu, že Trump „přes hlavu“ Netanjahua vyjednal jejich ukončení, bude pro Irán těžké takové akce tolerovat.

Další rizika pro úspěšné naplnění dohody souvisejí s domácí situací v USA. Trumpa už nyní kritizují demokraté, a dokonce i někteří republikáni za to, že v konfliktu s Iránem v podstatě kapituloval. Za nepromyšlené vojenské dobrodružství utratil několik desítek miliard dolarů, přičemž zároveň vážně poškodil světovou a americkou ekonomiku.

Přetřásají se také podivné obchody jeho rodiny i jeho samého na akciových trzích. Kritici upozorňují, že kombinací vyhlašování blízkého uzavření dohody, a hrozeb, že USA Irán zničí, ba vymažou z povrchu země, mohl Trump vydělat miliardy dolarů. Sám totiž takto režíroval pohyby na akciových trzích.

Pokud průzkumy veřejného mínění ukážou, že americká veřejnost jeho „mírové“ řešení konfliktu s Iránem neoceňuje, Trumpa to domácí může nakonec vyprovokovat ke krokům, které dohodu v podstatě zhatí. Tvrdí ostatně, že USA si ponechávají právo znovu zaútočit, pokud by Irán neplnil podmínky dohody.

Vezmeme-li v úvahu výše zmíněná rizika, dohoda nemusí vydržet ani plánovaných šedesát dní. Otázkou je, co by Trump dělal v takovém případě, protože to, že neví, jak čelit iránské blokádě Hormuzského průlivu a útokům Iránu na infrastrukturu zemí v regionu, si už vyzkoušel. Těžko si lze představit, že by před volbami nařídil plnohodnotný vojenský útok na Irán.

Budeme tedy spíše svědky „kličkování“, kdy Trump bude vykládat dílčí neúspěchy a akce Iránu i Izraele jen jako jakási zaškobrtnutí, která nemohou dohodu vykolejit. Jeho zájmem je, aby mohl po uplynutí šedesáti dnů na konci léta — tedy jen dva měsíce před volbami do Kongresu — ohlásit, že dosáhl „historické“ dohody s Iránem, o které si Barack Obama, architekt té předešlé, mohl nechat jen zdát.

Pokud by se ale naplňování memoranda zcela očividně zhroutilo, nedá se vyloučit, že Trump zatlačený do kouta, nařídí novou vojenskou akci. Izrael přitom udělá vše, aby ho k tomu dotlačil.