Ve Spojených státech rozvířil veřejnou debatu rozhovor televizní stanice CNBC se šéfem Amazonu Jeffem Bezosem. Více než hodinový rozhovor s majitelem jedné z největších světových korporací se dotkl celé řady témat, nejzajímavější však byla ta, která se týkají ekonomiky.

Bezos vystoupil v době, kdy se ve Spojených státech stále silněji ozývají hlasy volající po zdanění superbohatých. K nim samozřejmě s majetkem okolo 280 miliard dolarů patří i on sám. Právě proto jeho výroky vyvolaly takový rozruch.

Falešné dojetí

Když moderátor položil otázku týkající se „třídy miliardářů“, použil připravený Bezos jednu i u nás dobře známou fintu. Nic totiž nepůsobí tak silně jako miliardář, který se dojímá nad osudem těžce pracujícího člověka.

Bezos začal svou debatu o ekonomických otázkách příběhem o zdravotní sestře z Queensu, která vydělává 6 250 dolarů měsíčně a z toho více než 1 000 dolarů odvede na daních. Proč by si tyto peníze nemohla nechat a utratit je za nájem nebo jídlo, ptal se v duchu argumentů pravicového populismu.

Místo toho, aby se věnoval kritice extrémní majetkové nerovnosti nebo mizivému zdanění miliardářů, jako je on sám, obrátil pozornost k návrhům na snížení daní pro obyčejné pracující. Na tom by samo o sobě nebylo nic špatného — z dlouhodobého hlediska dává smysl více danit kapitál a majetek než práci. Tímto směrem však Bezosova argumentace nesměřovala.

Zdanění miliardářů podle něj navíc není řešením, protože jich je „příliš málo“. Člověk by se skoro ustrnul.

Čísla ovšem mluví jasně. Na jedné straně se stále prohlubuje zadlužení státu, aniž by to vedlo k adekvátnímu rozvoji průmyslu, služeb či sociálního zabezpečení. Na straně druhé se od sedmdesátých let snižují daně, přičemž nejvyšší federální sazba daně z příjmu v USA činí 37 procent. Kapitálové zisky z prodeje akcií jsou u dlouhodobých investic zdaněny sazbou kolem 23,8 procenta, tedy výrazně méně než běžná práce. Daň z majetku na federální úrovni neexistuje.

Dědická daň také v posledních padesáti letech výrazně klesla (ze 70 procent na zhruba 40 procent a zároveň se zvýšil limit, od kterého se dědictví daní). Nejvýznamnější změnou však bylo rozšíření svěřenských fondů — nástroje, který hojně využívají nejen američtí miliardáři, ale například i Andrej Babiš. Tyto fondy umožňují převádět majetek mezi generacemi bez nutnosti platit dědickou daň.

Výraznější zdanění miliardářů je více než namístě a dává smysl nejen z hlediska státních příjmů, ale i kvůli tomu, že množství reálně dostupných zdrojů je omezené. Pokud konzervativně odhadneme, že z Bezosových 280 miliard dolarů činí roční výnos pět procent, dostáváme se ke zhruba čtyřiceti milionům dolarů denně.

Co s takovým příjmem dělat? Můžete samozřejmě žít ten nejluxusnější život, jaký si dovedete představit, ale jistě vám ještě potom zbydou prostředky na nákup dalších nemovitostí a pozemků, čímž jejich cenu dál ženete nahoru a vyděláváte více. A to mluvíme jen o osobním majetku, nikoli o firmách, které ovládá a které samy generují další růst kapitálu. Běžný pracující v této soutěži samozřejmě nemá šanci.

Neschopný stát

Na Bezosův populistický trik o nulovém zdanění nízko- a středněpříjmových reagoval moderátor logickou otázkou: proč tedy neřešit výpadek příjmů vyšším zdaněním superbohatých?

Odpověď opět nepřekvapila — podle Bezose by to nic neřešilo, protože stát je neefektivní a prostředky by stejně špatně utratil. Opět nic, co bychom neznali i od našich politiků či takzvaných ekonomických expertů, kteří jsou zpravidla bývalými či současnými zaměstnanci bank.

Tento pohled stojí na představě státu jako těžkopádného mechanismu, který většinu prostředků spotřebuje sám na sebe. Pokud se podíváme na český stát, při přibližně 480 000 státních zaměstnancích, vydá na jejich platy okolo 250 miliard korun ročně, další zhruba 60 miliard tvoří náklady na provoz státních budov. Při celkových státních výdajích kolem 2,3 bilionu korun jde přibližně o 13,5 procenta.

Například skupina Agrofert by při obdobné metodice (podle dostupných dat za rok 2023) vykazovala náklady na vlastní chod kolem 14,2 procenta, přestože jde o organizaci zaměřenou čistě na tvorbu zisku.

Ztráta paměti

Problém tedy není primárně ve výdajích, ale v příjmech. Představa „státního molochu“ je do značné míry historicky podmíněná naší zkušeností před rokem 1989, kdy byl stát dominantním vlastníkem výrobních prostředků. V západních zemích však v posledních padesáti letech nebyl žádný stát takřka výlučným vlastníkem výrobních prostředků.

Až do nástupu politiků jako Margaret Thatcherová v Británii a Ronald Reagan v USA, kteří začali prosazovat představu „prokapávání“ bohatství, fungoval systém masivního zdanění majetku i příjmů, které v některých případech dosahovalo až 95 procent. Vybrané prostředky se pak investovaly například do výstavby veřejného bydlení nebo rozvoje školství.

Bylo by něco takového nepředstavitelné i dnes? Pokud bychom aplikovali pětadevadesátiprocentní sazbu na Bezosův teoretický denní příjem čtyřiceti milionů dolarů (tedy zhruba 1,2 miliardy dolarů měsíčně), klesl by na přibližně šedesát milionů dolarů měsíčně. To by sice znamenalo výraznou změnu životního stylu, ale stále jde o částky, se kterými lze žít více než komfortně.

Debata to není čistě teoretická. V Kalifornii se na podzim chystá referendum o zavedení jednorázové pětiprocentní daně z globálního majetku superbohatých, kteří měli k 1. lednu tohoto roku sídlo v tomto americkém státě. Podle odhadů by mohla přinést až sto miliard dolarů. Tyto prostředky by měly směřovat především do zdravotní péče pro středně- a nízkopříjmové obyvatele a částečně také do školství a školního stravování zdarma.

Starosta New Yorku Zohran Mamdani zase prosazuje zdanění luxusních nemovitostí. Daň cílí na ultrabohaté nerezidenty a globální elity vlastnící nemovitosti ve městě, v nichž ale reálně nebydlí a využívají je spíše jako bezpečné uložení peněz.

Kalifornský zákon i Mamdaniho politika jsou zatím velmi opatrné pokusy, ale naznačují pozitivní posun. Po téměř patnácti letech od hnutí Occupy Wall Street, které začalo v září 2011, se jeho heslo „My jsme 99 %“ začíná postupně proměňovat v konkrétní politická opatření.

A pokud superboháč jako Bezos cítí potřebu vystupovat v televizi a obhajovat své postavení, možná to skutečně znamená, že se časy začínají měnit.