Na začátku března jsem napsala text O incelech s empatií. A to obzvlášť o těch slovanských, v němž jsem kritizovala nedostatek zájmu o příčiny, kvůli nimž se z některých zakřiknutých šikanovaných chlapců stávají v dospělosti incelové. Jelikož se mi s českými či slovenskými incely nedařilo spojit na internetu, připojila jsem pod text výzvu, ať se mi lidé, kteří se identifikují jako incelové, ozvou.

Ozvalo se mi deset mužů, kteří jsou dlouhodobě v nedobrovolném celibátu, drtivá většina z nich celoživotně. S osmi z nich jsem se setkala osobně, s jedním si téměř dva měsíce píši po emailu, poslední na moje emaily přestal reagovat.

Žádný z mužů, kteří se mi ozvali, nenavštěvuje pravidelně incelská fóra. Všichni zdůrazňují, že se rozhodně necítí být „mužem, který nenávidí ženy“. A každý z nich svým nedobrovolným celibátem trpí: někdo více, někdo méně.

Jde o různorodé osobnosti s různorodými příběhy a postoji. Setkala jsem se s třicetiletým mužem, jehož sociální izolace a na ni navázané „incelství“, které se mu nedávno podařilo prolomit, vyvěrá z traumatu sexuálního zneužívání v dětství. Se zcestovalým sedmačtyřicetiletým gayem se silným ADHD, který si stěžoval na normalizaci promiskuity a nezávazných vztahů. Nebo s podobně starým antisystémovým levičákem se slabostí pro ženská chodidla, kterému postupem času začalo stačit nějaké ženě jednou za čas namasírovat nohy.

Většina z nich má nicméně několik věcí společných. Trpí nízkým sebevědomím, chabými vztahovými a emočními schopnostmi a pocitem vyloučení ze společnosti. Až na jednu výjimku u sebe všichni pozorují symptomy ADHD či autismu, někteří z nich mají oficiální diagnózu. Většina z nich zároveň poukazovala, že jejich plachý nesoutěživý charakter neodpovídá ideálům tradičního patriarchálního mužství.

Část z nich zároveň hovořila o nedostatku lásky a vřelosti v dětství. „Vztahové a emoční dovednosti jsou privilegium, jehož se dostává pouze jedincům, kteří se narodí emočně zralým rodičům,“ prohlásil jeden z nich. To platí zvláště o mužích, které patriarchální společnost na rozdíl od žen do emočních a vztahových dovedností nevychovává, ale naopak je nabádá k soběstačnosti.

Tento text stavím z většiny na výpovědi tří respondentů, jejichž zkušenosti mají k fenoménu incelství nejblíže. Skutečnost, že se mi ozvalo tolik mužů, nicméně považuji za důkaz, že jde o palčivý problém, o němž se debatuje způsobem, který dotčené muže zraňuje.

Je mi třicet osm a není možné mě milovat

„I v levicově orientovaných skupinách, s nimiž se názorově shodnu, se výraz incel používá jako nadávka. Ve facebookové skupině Everyday Patriarchy Bullshit jsem se setkal s názory, že muž, který nemá sex, si za to může sám, protože zřejmě vyznává toxické názory. S nálepkou incel se neztotožňuju, nemám rád škatulkování lidí, ale jakožto člověka v nedobrovolném celibátu mě rozčiluje, jak se s tímto označením v diskusích a v médiích zachází,“ poukazuje v úvodu našeho rozhovoru Tomáš.

Tomáš mi napsal ještě v týž večer, kdy můj článek vyšel. Scházíme se v kavárně v krajském městě nad konvicí zeleného čaje. Po většinu rozhovoru klopí zrak na své dlaně, složené před sebou na desce stolu.

Jak moc sebou Tomáš opovrhuje, bylo patrné už z emailu, v němž jsme se domlouvali na schůzce: „Budu pochopitelně ten nejméně sexy člověk v budově, měřím skoro dva metry a vážím sto padesát kilo, nosím brýle. Těžko si mě splést, vážně.“ Když jej pak na úvod našeho rozhovoru žádám, aby mi o sobě něco prozradil, odpovídá: „Jmenuju se Tomáš, je mi třicet osm a není možné mě milovat.“

Tomáš již odmalička nesl těžce jakoukoliv nespravedlnost: stačilo, aby se někdo dopustil křivdy na hrdinovi pohádky. Tak jako značná část populace vyrůstající krátce po sametové revoluci uvažoval v pubertě jako pravicový liberál. Po nástupu nechvalně proslulého Jaromíra Drábka do funkce ministerstva školství však začal vyznávat progresivně levicové ideje.

V Brně vystudoval dva společenskovědní obory, pracoval převážně v administrativních pozicích. Nyní je dlouhodobě bez práce z důvodu chronických depresí. Sebevražedné myšlenky se mu vtírají do hlavy od čtrnácti let.

Veškeré jeho pokusy o vztah dopadly nezdarem a zvláště v pozdější fázi života se do nich prý propisoval takzvaný syndrom hodného kluka. „Spřátelil jsem s ženou, bavili jsme se, smáli jsme se. Snažil jsem se co nejvíc soustředit na ni, upozadit sám sebe, být pro ni užitečný, co nejvíc ji podpořit, vyslechnout. A v duchu jsem si od toho začal slibovat něco víc, myslel jsem si, že mám nárok na vzájemnost. Což samozřejmě není pravda. Ale to neznamená, že to tak neprožívám,“ vysvětluje.

Jakmile dal svou náklonnost najevo, vyslechl si, že ho má dotyčná strašně ráda — jako kamaráda. Nato se Tomáš zpravidla stáhl z jejího života.

„Sex je něco, co spojuje lidi. Sdílená zkušenost, k níž se většina lidí dokáže vztáhnout, ale k níž já nemám přístup. Byly a jsou okamžiky, kdy o sobě uvažuju jako o někom, kdo je z lidstva úplně vyřazený, kdo je jenom věc, protože si nezasloužím lásku, protože jsem za to nikdy nikomu nestál,“ líčí svým hlubokým hlasem.

Single ženy jsou šťastnější než single muži

Tomáše překvapilo, kolik mužů se mi ozvalo — nikoho jiného v nedobrovolném celibátu prý nezná. Data nicméně prokazují, že jde o čím dál častější fenomén. Dle Českého statistického úřadu nikdy nemělo sex asi šest procent žen a devět procent mužů v České republice. Ve věkové kategorii mezi osmnácti a pětadvaceti lety totéž platí o téměř čtvrtině žen a o více než třetině mužů.

Podobně roste podíl single lidí, kteří tvoří přibližně pětinu populace. A jak potvrzuje čerstvě zveřejněný výzkum Masarykovy univerzity, single ženy jsou v porovnání s muži šťastnější. Ženy své „singlovství“ častěji vnímají jako vědomou volbu, kterou mnohdy učinily v důsledku špatných zkušeností z předchozích vztahů. Zato single muži zpravidla po milostném vztahu baží — nedaří se jim jej však navázat či udržet.

V diskusích na incelském fóru incels.is jsem se opakovaně setkala s mylnou interpretací tohoto jevu. Spokojenost nezadaných žen neprokazuje, že jsou ženy chladnými mrchami, kterým na vztazích nezáleží. Naopak: v důsledku výchovy k péči, laskavosti a projevování emocí mají ženy častěji hluboká přátelství s ostatními ženami, v rámci nichž si vzájemně plní své emoční potřeby — a to mnohdy účinněji než v milostných vztazích s muži. V důsledku je tak osamělost ohrožuje méně.

Naopak muži mají blízkých přátel méně než dřív a zároveň častěji pracují na dálku za obrazovkou počítače. Uspokojení emočních potřeb mužů tak čím dál víc závisí výhradně na jejich milostných vztazích s ženami.

Jako muž nemáš kde získat emocionální podporu

„Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že mi nemůže chybět něco, co jsem nikdy nezažil a v podstatě ani neviděl zblízka — všichni v mé rodině jsou taky sami. Jenže jako muž nemáš kde získat emocionální podporu. Vždycky mi chybělo, že nemám s kým mluvit o věcech, o kterých se s muži mluvit nedá, možnost být s někým, s kým mám hodně společného,“ píše mi Peter.

Peterovi je přes třicet let, žije s matkou na vesnici na Slovensku a jeho příběh zřetelně ukazuje, že vztahové a emoční schopnosti lze vskutku chápat jako privilegium. Když jsme spolu debatovali o odlišných emočních schopnostech mužů a žen, napsal mi: „Během života mi nikdo lásku nedal. Je proto pravděpodobné, že ani já bych ji neuměl projevit. I kdybych to chtěl změnit, těžko se to léčí, když je člověk sám.“

Na škole Petera přes deset let šikanovali: „Celé dětství jsem vyrůstal v tom, že ostatní jsou nebezpeční. Tak jsem si od lidí držel odstup a snažil se být neviditelný — což teď rozhodně jsem. Neumím komunikovat, reagovat, ve skupinách jsem vždycky potichu. A když jsem tohle všechno přežil a snažil se zapadnout mezi lidi, tak jsem si vyslechl, že nejsem dostatečně sebevědomý a ať na sobě víc pracuju.“

Osobní setkání Peter odmítl, lidem zkrátka nevěří. Za poslední dva měsíce jsme si nicméně vyměnili mnoho přemýšlivých emailů. Žádné jiné ženě toho prý neřekl tolik, co mně. Zato už od útlého věku od dívek na vesnici poslouchal, že chlap jako on si ženu nikdy nenajde, protože je moc slušný a citlivý. Postupem času se přestal pokoušet s ženami byť prohodit slovo, smířen se skutečností, že jim nemá co nabídnout.

Nudný trapný ubožák a věčný panic

Pětadvacetiletý Lukáš naopak v dětství poslouchal optimistické poučky „pro každého se někdo najde“ nebo „hlavně buď hodný a sám sebou, záleží na tom, jaký jsi uvnitř“, a to zvlášť od svých babiček, které ho pro pracovní vytíženost rodičů vychovávaly.

„S prominutím sluníčkovský s*ačky! Nebo třeba ‚moudřejší ustoupí, buď hodný, neper se‘. To je jedna z nejtoxičtějších rad, kterou může mladý kluk dostat!“ durdí se Lukáš. Sedíme v rohu prázdné prostorné restaurace v krajském městě. Kdykoliv kolem nás prochází obsluha, Lukáš ztichne a rychle se napije ledového čaje s příchutí lesního ovoce.

Stejně jako Peter a většina mužů identifikujících se jako incelové má za sebou Lukáš mnoho let šikany. Když po čtyřech letech šikany na základní škole nastupoval na střední zdravotnickou školu, věřil, že dívčí kolektiv bude přívětivější: „Ani ho*no! Další čtyři roky ústrků. Dozvěděl jsem se o sobě, že jsem nudný trapný ubožák a věčný panic. A po tomhle všem mi někdo řekne, že zkrátka musím být víc sebevědomý? To je na facku!“

V dvaadvaceti letech se Lukáš začal sbližovat s kamarádkou z vysoké školy, která však nakonec začala chodit s někým jiným. Lukáše to psychicky rozervalo, načež začal intenzivněji pátrat po odpovědích na to, co je s ním špatně.

Svou vysněnou veterinární školu Lukáš dostudovat nezvládl a dnes jakožto pětadvacetiletý pokračuje ve vzdělání na vysoké škole pro zdravotní sestry. „Takže mám ve studiu zpoždění a můj nástupní plat nebude vysoký. A přirozenost žen je vždycky poohlížet se po muži, který je výše postavený než ony. Na škole neustále poslouchám, jaké jsou zdravotní sestry hrdinky. Zato na můj nástup tam reagovali větou: ‚A nemáte být doktor?‘“

Dnes nikdo neví, co se od mužů očekává

Všichni muži, s nimiž jsem hovořila, vinili ze svého nedobrovolného celibátu především sebe. „Jsem zkrátka kopyto,“ pousměje se Lukáš konečně. Poukazuje na své příznaky autismu, zkušenosti s šikanou, ale třeba i na „víc hmatatelné aspekty“: „Když má někdo dva metry nebo BMW, zaujme snáz než já. Není to rozhodující faktor, ale žena se vždycky bude bavit spíš s někým, kdo vystoupí z řady: vzhledem, majetkem, vtipem nebo charismatem. A nic z toho já nemám.“

Řečičkami o tom, že stačí být svůj a hodný, se Lukáš cítí podvedený. Lituje, že mu někdo v patnácti letech neřekl, že má začít chodit do posilovny, nebo že nedostal příležitost naučit se v mužském kolektivu zacházet s nářadím. Po svém prvním velkém milostném zklamání krátkodobě hltal poučky red pill hnutí, dle nějž jsou muži v současném světě utiskováni, pročež volají po návratu k tradičním genderovým rolím.

Dnes už prý red pill poučkám nevěří. Přesto se domnívá, že návrat k tradičním genderovým rolím by lidem jako on pomohl: „Ať už si o tradičním rozdělení rolí myslíme cokoliv, jde o systém s pravidly. Zato dnes nikdo neví, co se od mužů očekává. Z jedné strany člověk poslouchá ‚chci citlivého muže, chci zrušit genderové role‘, z druhé strany ‚dneska už chlapi neumí být chlapi‘. To je zvlášť pro lidi, kteří podobně jako já mají problém pochopit pravidla společenské hry, dost matoucí,“ vysvětluje.

Ptám se jej, zda by nebylo lepší žít ve společnosti, kde bychom všichni byli vskutku přijímání takoví, jací jsme. „No to by bylo krásný! A kdy se to stane? Během mého života rozhodně ne!“ vyhrkne.

Podobně argumentoval jiný můj respondent s diagnostikovaným ADHD: „Kdyby byla společnost víc strukturovaná a bylo by jasnější, co se ode mě očekává, snadněji bych zvládal naplňovat svou roli. Myslím si že, pro společnost jako takovou je svoboda a nepsaná pravidla lepší než odsuzování. Já sám ale ve svobodě voleb tápu.“

Lukášova víra v tradiční genderový řád se nám může jevit pomýlená vzhledem ke skutečnosti, že on sám ideálu patriarchálního muže neodpovídá. Jeho zkušenost nicméně ilustruje, že ačkoliv jsou dnes genderové role nastaveny a vymáhány volněji než dřív, v praxi se nadále dostává největšího úspěchu a uznání dominantním mužům, zatímco zakřiknutí plaší muži zůstávají vysmívaní v koutě. Platí to zvlášť mimo velkoměstská centra — a chlapci na spektru to často pochopí později než ostatní.

Jako nedominantní muž jsi do počtu

„Pokud jsi dominantní ambiciózní žena, v dnešní společnosti si své místo vybojuješ. Pokud dominantní a ambiciózní nejsi, jako ženě se ti bude žít asi snáz — většinou máš možnost najít si muže, který se o tebe postará. Jako nedominantní a neambiciózní muž jsi ale většinou jen do počtu: v minulosti v armádě, dnes ve fabrice,“ poukazuje Peter.

Na incelské fórum prý Peter vlezl jednou a kvůli koncentraci zloby a nenávisti už se tam nikdy nevrátil. Jako hlavní příčinu své mizérie prý vždy vnímal svou osobnost. Rozumí však, proč se incelové na společnost tolik hněvají.

„Od malička ve školách platí, že pokud jsi kluk a nepodvádíš, nikomu neubližuješ, nenadáváš a později nepiješ, tak se nezařadíš a nezískáš sociální dovednosti. Potrestají tě za to, že jsi nedělal nic zlého, zatímco ti, co se to naučili, jsou většinou nejoblíbenější a jdou do života bez traumat. Nejvíc jsou pak odměňováni právě ženami — když jsem chodil na základku nebo na střední, ti největší grázlové měli nezřídka i víc než jednu holku, zatímco ti nejslušnější neměli nikoho,“ popisuje Peter výchovu chlapců do patriarchátu.

V odpovědi na otázku, co by se muselo změnit, aby se lidem jako on žilo líp, kritizuje individualistickou a soutěživou podstatu pozdního kapitalismu. „Začíná to učiteli, kteří ti říkají, že abys v životě uspěl, musíš mít ‚ostré lokty‘, nebo ‚čím dřív pochopíš, že život je nespravedlivý, tím líp pro tebe‘. Ideální by bylo děti naučit vzájemně si pomáhat a pochopit, že každý má své silné stránky. Nyní se prosazuje, aby byl každý co nejsamostatnější a lepší než ten druhý, a tak se pak lidé po celý život srážejí a předhánějí.“

Na otázku, co si myslí o feminismu, zase reaguje citátem Bell Hooksové, který má prý uložený v počítači: „Prvním aktem násilí, který patriarchát po mužích vyžaduje, není násilí páchané na ženách. Namísto toho patriarchát od všech mužů žádá, aby se dopouštěli psychického sebemrzačení — aby v sobě zabili své emocionální stránky.“

Nejsem dost a lidé mají svobodu mě nechtít

Tomáš jako mladší cítil v důsledku svých milostných neúspěchů vztek. „Vztek na ženy, který jsem nikdy nepřitahoval. Vztek na společnost, která je nastavená tak, abych do ní nepatřil. Na společnost, v níž jsou považovaní za atraktivní lidé, kteří sportují a jsou extrémně výkonní a které já mnohdy považuju za idioty,“ vysvětluje Tomáš s tím, že vzhledem k jeho vrozené vadě srdeční chlopně zkrátka sporty nikdy dělat nemohl.

Postupem času nicméně Tomáš vztek obrátil proti sobě: „Zkrátka po mě není poptávka. Nejsem dost dobrej, hezkej, vtipnej ani úspěšnej. Narodil jsem se s porouchaným srdcem a s porouchaným mozkem, je na mě vidět, jak jsem zoufalej a jak moc si nevěřím. Vím, že ostatní lidé mají také svoje problémy, že také čelí překážkám a že je třeba dokázali překonat. A já svoje překážky překonat nedokázal.“

Připouští, že progresivnímu smýšlení navzdory jeho milostné neúspěchy částečně ústí v toxické vzorce myšlení: „Nedokážu neúspěšný pokus o vztah interpretovat jinak než jako prohru. Pokud je ve hře jiný potenciální partner, beru to tak, že mě dotyčný porazil. Lze to vnímat jako formu dehumanizace: muž je soupeř, žena je objekt, jejíž potřeby a myšlení jsou upozaděny. Vím, že to není fér.“

Incelským fórům se Tomáš vyhýbá, protože moc dobře ví, jak snadné by bylo pod vlivem jejich obsahu začít ze svého neštěstí vinit společnost. „Čím víc bych se takovým názorům vystavoval, tím víc bych zapomínal na to, že tím někomu křivdím. Mám svoje hodnoty rovnosti a solidarity. Ano, i toto je typ nerovnosti, ale ta nerovnost je daná individuálními potřebami lidí. Lidé mají svobodu mě nechtít,“ vysvětluje.

Když pohled na odhalenou kůži bolí

Všichni tři naděje na budoucí lásku víceméně vzdali. Lehce se jim s tím nežije. „Mám pocit, že mi něco utíká, že některé věci nezažiju už nikdy. Jakoby mi chyběl kus života. Skutečnost, že nemám žádné zkušenosti, moje šance do budoucnosti snižuje. Můžu zkoušet zlepšovat svůj vzhled, hledat koníčky, abych zlepšoval svoje sociální schopnosti,“ povzdychne si Lukáš, zatímco si nervózně škrábe předloktí.

„Ale i kdybych někoho přeci jen sbalil, byl bych strašně nejistý a v důsledku bych to buď překompenzoval a dotyčnou odradil, nebo bych se to naopak snažil tak moc nepřehnat a choval bych se odmítavě. A při prvním problému bych si pomyslel: ‚Věděl jsem, že to dopadne takhle!‘“ uzavírá Lukáš. Se svou situací se vyrovnává především pomocí svých koníčků, konkrétně historického šermu a ohnivé show, občas se anonymně svěří Redditu. „A štípání dříví, to taky pomáhá!“ směje se.

Tomáš tráví většinu času doma s počítačovými hrami a béčkovou literaturou, které mu slouží jako únik z dnešní „extrémně sexualizované společnosti“. Nedobrovolný celibát se nicméně propisuje do veškerých oblastí jeho života.

„Prakticky se nedívám na filmy nebo seriály. A pokud ano, nejprve zkontroluju na rodičovských fórech, kolik je v nich sexu, erotiky, romantiky. Pokud se procházím v turistické destinaci a prohlížím si něco, co mě fakt zajímá, stejně si z toho zapamatuju především to, že vedle mě stáli lidi, kteří jsou spolu — a naprosto přesně si zapamatuju, jak vypadala ta holka. A co mě mrzí nejvíc: víceméně jsem přestal číst dobré knížky,“ líčí Tomáš.

Jeho základní obranný mechanismus je sociální izolace: „Postupem času mě totiž do deprese začalo posílat čím dál víc spouštěčů. Dřív mě zraňoval pohled na lidi, kteří se dotýkají, líbají se. Teď stačí potkat holku, která se mi líbí. Nebo pohled na spoře oděné lidi. Léto je pro mě každý rok nejpekelnější období. Stačí mi podívat se na kousek odhalené kůže a začnu se mučit myšlenkou, jaké by bylo si na ni sáhnout, i když bych to samozřejmě neudělal.“

Cestu sociální izolace zvolil i Peter, který opouští dům jen dvakrát nebo třikrát do roka. Pečuje o matku a o zahrádku a pokouší se porozumět lidskému světu skrze samostudium psychologie. Chybějící lásku mu částečně vynahrazuje hraní vizuálních romantických novel, tedy interaktivních příběhů zaměřených na vztahy. Na otázku, co je pro něj nejtěžší, odpovídá „radovat se“. Neví, zda se někdy v životě cítil aspoň na chvíli šťastný.

Při troše včasné lásky a péče

Incelové jsou zpravidla vykreslováni jako zamindrákovaní šovinisté a zároveň jako tikající bezpečnostní hrozba. Ve Francii se po loňském zadržení osmnáctiletého muže, který se hlásil k incelskému hnutí a který plánoval útok na ženy, debatovalo o tom, zda jde dokonce o hrozbu teroristickou. Před nárůstem fyzického násilí ze strany incelů varuje i Europol.

Lidé hlásící se k incelskému hnutí za posledních dvanáct let spáchali na světě čtyři teroristické útoky a někteří uživatelé incelských fór tyto činy opěvují. Aniž bych chtěla vzývání a páchání násilí kýmkoliv obhajovat či zlehčovat, platí však zároveň, že fyzické násilí schvaluje naprostá menšina incelů a že pro ženy nadále představují největší fyzickou hrozbu jejich vlastní partneři či příbuzní.

Redukovat muže v nedobrovolném celibátu na násilné misogynní ubožáky je krátkozraké o to víc, že bolest těchto opuštěných a ze společnosti vyloučených mužů zůstává pro většinovou společnost neviditelná — veřejná pozornost se k nim upře až v momentě, kdy spáchají násilný čin nebo kdy začnou do světa vytrubovat misogynní nenávist. Přitom by z těchto mužů mohli být při troše včasné lásky a péče naši spojenci v boji proti útlaku všech, kdo svůj život nepodřizují diktátu tradičních genderových rolí.

Jména všech respondentů byla na jejich přání změněna.