„Já už mám zase ráda muže,“ prohlásila moje kamarádka poté, co jsem ji konečně přesvědčila, aby si pustila Spalující rivalitu. Většina žen v mém okolí seriál v posledním měsíci viděla a zamilovala si ho — a je to znát. Mluvíme o hlavních postavách v práci, cvičíme podle workout rutiny herců, posloucháme soundtrack pořád dokola a koukáme na seriál znovu a znovu.

Jak je ale možné, že kanadský seriál natočený za měsíc a za zlomek běžných rozpočtů úspěšných seriálů, se stal davovou senzací a katapultoval herce, kteří ještě na podzim pracovali jako číšníci, až na pódium Zlatých glóbů? A proč fanouškovskou základnu téhle queer romance o dvou hokejistech tvoří z většiny ženy?

Od subkultury k hlavnímu proudu

Spalující rivalita vypráví příběh o dvou hokejových hvězdách — Rusovi Iljovi Rozanovovi a Kanaďanovi Shanu Hollanderovi, kteří jsou v očích médií a hokejových fanoušků rivalové, ale v soukromí roky vedou sexuální a postupně i romantický vztah. Televizní seriál kanadské streamingové platformy Crave je adaptací knižní série od autorky Rachel Reidové, a od začátku tudíž měl jasnou fanouškovskou základnu mezi čtenářstvem knih.

Po pár týdnech popularity na subkulturních fórech a v queer kruzích se ovšem stalo něco, co nepředpokládali ani tvůrci seriálu: seriál explodoval na sociálních sítích a den po premiéře na HBO Max se z něj stal druhý nejsledovanější titul platformy.

Kromě očekávané cílové skupiny queer mužů a stávajících fanynek knižní série seriálu dopomohlo k nepředstavitelné slávě ženské publikum; HBO Max hlásil, že dvě třetiny sledujících seriálu byly právě ženy.

Jak tomu u médií, které jsou tvořeny ženami, pro ženy nebo jsou součástí stereotypicky ženských žánrů, často bývá, i Spalující rivalita se nejprve dočkala smíšené recepce a bagatelizace. Seriál byl označovaný za „soft porno“ a jeho popularita vysvětlovaná tím, že se na něj ženy koukají kvůli sexuálním scénám a atraktivním hercům.

Jistě, i tohle za popularitu seriálu zčásti může. Pokud se však podíváme pod povrch, zjistíme, že oproti romantickým příběhům, které vidíme v mainstreamové televizní produkci, Spalující rivalita vyniká něčím jiným.

Souhlas není jen kolonka k zaškrtnutí

„V televizi dnes není moc sexu, a když už tam je, často jde o znásilnění. Sex bez souhlasu vidíme jako zápletku nepřetržitě,“ řekl v rozhovoru tvůrce seriálu Jacob Tierney. Romantické vztahy, které vyobrazují komerční a mainstreamové seriály a filmy, k sexu téměř vždy směřují. Málokdy je ale vidět autentická a respektující reprezentace sexuálních interakcí, ve které není souhlas zaškrtávací políčko, ale integrální aspekt respektujícího vztahování se a sexu, který si obě strany užijí.

Ve Spalující rivalitě je sex podle Tierneyho „jazykem komunikace“. Hned v první sexuální scéně vidíme, že odměřený a arogantní Ilya je při tělesné intimitě pečující. Ptá se Shanea na preference, sleduje reakce a okamžitě zastavuje, když cítí partnerův diskomfort.

Druhá sexuální scéna se nese v jiném duchu. Ilja Shaneovi přikáže, ať si klekne na kolena a Shane nadšeně poslechne. Tím se ustanoví jejich dominantně-submisivní dynamika, která víceméně zůstává po zbytek seriálu. Klíčový rozdíl je zde v mocenské (ne)rovnosti. V heterosexuálních vztazích v seriálech je dynamika předvídatelná: muž dominuje a žena se nechává vést. Jinými slovy, mocenská dynamika je „daná, ne zvolená“. V seriálu ale Shane dokonce říká, že si užívá být „bottom“, což mu v sexuálních interakcích se ženami chybí.

Jedinečnost Spalující rivality — a v širším smyslu i dalších queer sexuálních vztahů zobrazených v seriálech nebo filmech — tedy spočívá v tom, že sexuální dynamika není určována genderovou identitou postav, ale jejich vzájemnou fantazií a domluvou.

Fantasy bez misogynie

Úspěch Spalující rivality přišel v momentě, kdy se digitální prostor plní debatami o „epidemii mužské osamělosti“ a hluboké krizi maskulinity. Zatímco na jedné straně sledujeme radikalizaci hnutí incelů a na straně druhé stále častější volání po dobrovolném celibátu žen, seriál nabízí jinou verzi mužství. V době, kdy se zdá, že propast mezi genderovými zkušenostmi nebyla nikdy hlubší, nám Spalující rivalita ukazuje jinou vizi genderových vztahů a mužské zranitelnosti.

I když je romantika stereotypně brána jako ženský žánr, trvale slouží k reprodukci genderové nadřazenosti mužů. Proto není překvapivé, že tolik žen dává v dnešní době přednost seriálům, které zobrazují queer a neheteronormativní dynamiky ve vztazích a při sexu. Umožňuje nám to totiž alespoň na chvíli uniknout právě od patriarchálních představ o romantických a sexuálních vztazích.

Autorka knižní předlohy Rachel Reidová zmiňuje, že se jí mnoho čtenářek přiznalo, že je pro ně těžké si užít erotiku a romance, kde je hlavní hrdinkou žena. Podvědomě se s ní totiž identifikují — a s tím přicházejí i vzpomínky na vlastní negativní zkušenosti s muži, útlakem nebo nerovnováhu sil. Což může snížit jejich schopnost ponořit se do příběhu.

Spalující rivalita ženskému publiku zkrátka nabízí prostor, kde se s hlavní hrdinkou identifikovat nemusí. Místo toho mohou ženy z bezpečné vzdálenosti uniknout do světa, který je pro ně v mnoha ohledech „fantasy“: prostředí profesionálního hokeje vzdálené jejich žité zkušenosti a vztahová dynamika, která není předurčena genderovou nerovností.

Při sledování Spalující rivality se může ženské publikum dívat na sex a romantiku optikou dvou mužů, kteří se učí být zranitelní a upřímní sami k sobě i ostatním. Jak trefně poznamenal The Guardian, skutečná přitažlivost těchto fantasy příběhů pro ženy nespočívá v magických světech, ale v představě sexu a romantiky bez misogynie a genderové hierarchie.

Co si z toho odnést?

Je důležité říct, že ač Spalující rivalita nezobrazuje vztah podmíněný genderovou nerovností, normy ohledně genderu a sexuality do vztahu Ilji a Shanea přesto vstupují zásadně. Mužství je v hokejovém světě seriálu utvářeno homofóbními poznámkami v šatně a na ledě, které znemožňují hráčům přijmout a sdílet svoji identitu.

Zatímco pro ženské publikum tak seriál poskytuje únik od patriarchátem poznamenaných vztahů, gay a queer diváci mluví o tom, jak seriál zachycuje náročnost hledání a přijetí své sexuality a mužství v tak hypermaskulinním sportu, jako je hokej.

Úspěch Spalující rivality je jasným vzkazem filmovému a televiznímu průmyslu: ženy nechtějí vidět jen „víc sexu“. Chtějí vidět vztahy na rovném hracím poli, a romance o mužích to umí líp než patriarchální příběhy heterosexuálních vztahů. Můžeme jen doufat, že se z toho poučí i zbytek průmyslu. V každém případě už s napětím očekáváme druhou sérii.