„Já už mám zase ráda muže,“ prohlásila moje kamarádka poté, co jsem ji konečně přesvědčila, aby si pustila Spalující rivalitu. Většina žen v mém okolí seriál v posledním měsíci viděla a zamilovala si ho — a je to znát. Mluvíme o hlavních postavách v práci, cvičíme podle workout rutiny herců, posloucháme soundtrack pořád dokola a koukáme na seriál znovu a znovu.

Jak je ale možné, že kanadský seriál natočený za měsíc a za zlomek běžných rozpočtů úspěšných seriálů, se stal davovou senzací a katapultoval herce, kteří ještě na podzim pracovali jako číšníci, až na pódium Zlatých glóbů? A proč fanouškovskou základnu téhle queer romance o dvou hokejistech tvoří z většiny ženy?

Od subkultury k hlavnímu proudu

Spalující rivalita vypráví příběh o dvou hokejových hvězdách — Rusovi Iljovi Rozanovovi a Kanaďanovi Shanu Hollanderovi, kteří jsou v očích médií a hokejových fanoušků rivalové, ale v soukromí roky vedou sexuální a postupně i romantický vztah. Televizní seriál kanadské streamingové platformy Crave je adaptací knižní série od autorky Rachel Reidové, a od začátku tudíž měl jasnou fanouškovskou základnu mezi čtenářstvem knih.

Po pár týdnech popularity na subkulturních fórech a v queer kruzích se ovšem stalo něco, co nepředpokládali ani tvůrci seriálu: seriál explodoval na sociálních sítích a den po premiéře na HBO Max se z něj stal druhý nejsledovanější titul platformy.

Kromě očekávané cílové skupiny queer mužů a stávajících fanynek knižní série seriálu dopomohlo k nepředstavitelné slávě ženské publikum; HBO Max hlásil, že dvě třetiny sledujících seriálu byly právě ženy.

Jak tomu u médií, které jsou tvořeny ženami, pro ženy nebo jsou součástí stereotypicky ženských žánrů, často bývá, i Spalující rivalita se nejprve dočkala smíšené recepce a bagatelizace. Seriál byl označovaný za „soft porno“ a jeho popularita vysvětlovaná tím, že se na něj ženy koukají kvůli sexuálním scénám a atraktivním hercům.

Jistě, i tohle za popularitu seriálu zčásti může. Pokud se však podíváme pod povrch, zjistíme, že oproti romantickým příběhům, které vidíme v mainstreamové televizní produkci, Spalující rivalita vyniká něčím jiným.

Souhlas není jen kolonka k zaškrtnutí

„V televizi dnes není moc sexu, a když už tam je, často jde o znásilnění. Sex bez souhlasu vidíme jako zápletku nepřetržitě,“ řekl v rozhovoru tvůrce seriálu Jacob Tierney. Romantické vztahy, které vyobrazují komerční a mainstreamové seriály a filmy, k sexu téměř vždy směřují. Málokdy je ale vidět autentická a respektující reprezentace sexuálních interakcí, ve které není souhlas zaškrtávací políčko, ale integrální aspekt respektujícího vztahování se a sexu, který si obě strany užijí.

Ve Spalující rivalitě je sex podle Tierneyho „jazykem komunikace“. Hned v první sexuální scéně vidíme, že odměřený a arogantní Ilya je při tělesné intimitě pečující. Ptá se Shanea na preference, sleduje reakce a okamžitě zastavuje, když cítí partnerův diskomfort.

Druhá sexuální scéna se nese v jiném duchu. Ilja Shaneovi přikáže, ať si klekne na kolena a Shane nadšeně poslechne. Tím se ustanoví jejich dominantně-submisivní dynamika, která víceméně zůstává po zbytek seriálu. Klíčový rozdíl je zde v mocenské (ne)rovnosti. V heterosexuálních vztazích v seriálech je dynamika předvídatelná: muž dominuje a žena se nechává vést. Jinými slovy, mocenská dynamika je „daná, ne zvolená“. V seriálu ale Shane dokonce říká, že si užívá být „bottom“, což mu v sexuálních interakcích se ženami chybí.

Jedinečnost Spalující rivality — a v širším smyslu i dalších queer sexuálních vztahů zobrazených v seriálech nebo filmech — tedy spočívá v tom, že sexuální dynamika není určována genderovou identitou postav, ale jejich vzájemnou fantazií a domluvou.

Fantasy bez misogynie