„Nemá zkušenosti. Stejně bude mít děcko. Nemá žádné pracovní návyky. Museli bychom se o něj starat a vyučit ho.“ To vše dokola zní mladému nezaměstnanému v uších při odchodu z dalšího pohovoru v práci, která by ho nebavila, v oboru, který ho nezajímá. „Škoda, že jsem nechodil na informatiku — tam frčí alespoň ty start-upy,“ povzdechne si a jde na pár hodin dělat skladníka bez pracovní smlouvy.

Mezinárodní organizace práce vydala studii World Employment Social Outlook: Trends for Youth 2016, ve které popisuje současný stav mladých na pracovním trhu.

Nezaměstnanost je tíživý sociální problém, který bude s probíhajícími změnami na trhu práce, rozvojem technologií a digitalizace jen sílit. Současné recepty jsou očividně nefunkční. Česká republika jako chudý příbuzný německého exportního velestroje má v tomto smyslu „výhodu“. Ne každá země si však může dovolit, aby takto výměnou za trvale nižší životní standard získala pracovní místa.

Naše budoucnost nemá budoucnost

Tak třeba v Řecku, které bere hořké pilulky na „léčbu dluhu“, je polovina mladých nezaměstnaných. Obdobný příklad je Španělsko s nezaměstnaností mladých 48 procent. Třetí jsou Italové se 40 procenty.

Nezaměstnanost mladých je nejhorší v zemích, které byly nejvíce zasaženy finanční, hospodářskou a dluhovou krizí, a kterým byly odebrány všechny nástroje jejího řešení. Takže je třeba znovu připomenout: nic jako „kolektivní lenost“ neexistuje.

Tento neúnosný stav má vážné důsledky pro všechny hlavní ekonomické cíle, které v současnosti sledujeme. Z dlouhodobého hlediska to nebude jinak, nezaměstnanost vede ke ztrátě lidského kapitálu. Takzvaný „udržitelný rozvoj“ je při polovině mladých bez práce jen prázdnou floskulí.

Rozvoj vzdělanostní společnosti je pro následující desítky let pozastaven — vzdělání přijde vniveč, současná mladá generace ho na trhu práce zkrátka neuplatní. Jednotlivec zároveň ztrácí motivaci ke studiu, když studovat vede k totožnému cíli jako nestudovat: nezaměstnanosti.

Mladí navíc nežijí ve vzduchoprázdno. Jsou rovněž spoluzodpovědní za celou rodinu — a těch se stále více ocitá na hranici chudoby. Takové rodiny potřebují každou pomocnou ruku, aby splácely bydlení a dluhy. A když není práce, něco na černo se třeba najde…

Kdybych v takovou chvíli řídil stát jako firmu, docela určitě bych neinvestoval do vzdělávání — stejně by se mi to nevrátilo.

Svoboda volby verze 4.0

Až 12,9 procenta mladých zaměstnanců bylo v Evropské unii v roce 2014 ohroženo chudobou. Mladí tak nahradili staré v žebříčku nejohroženější skupiny zaměstnanců. Nejhůře na tom jsou Španělé, Řekové a Rumuni, kde procento ohrožených přesahuje 20 procent. Pokud je jeden z pěti mladých pracujících v ohrožení chudobou, pak chybu nemůžeme hledat na straně jeho motivace, schopností nebo morálky.

Významnou roli hraje problém nekvalitních pracovních úvazků. 29 procent částečných úvazků, respektive 37 procent smluv na dobu určitou, jsou nedobrovolné. Rizika se přesouvají z firem na zaměstnance, kteří se nemohou bránit, protože špatně placená práce je pořád lepší než žádná. Zkrátka svoboda volby verze 4.0…

Česká republika vychází z tohoto trendu dobře jen díky tomu, že u nás částečné úvazky dosud nejsou rozšířené tolik jako v ostatních evropských zemích. S touto formou práce se čeští zaměstnavatelé zkrátka ještě nenaučili pořádně zacházet — částečný úvazek je v našich poměrech tak většinou pouze hůře placeným ekvivalentem plného úvazku.

↗

Nezaměstnanost je tíživý sociální problém, který bude s probíhajícími

změnami na trhu práce, rozvojem technologií a digitalizace jen sílit. Současné recepty jsou očividně nefunkční. Foto sul-azul.blogspot.com

Jméno strašáka, který obchází Evropou, není lenost, nýbrž strukturální nezaměstnanost. Její původ leží z velké části v ekonomické divergenci mezi evropskými zeměmi. První fází je uvědomit si, že máme problém, který se bez jeho řešení bude jenom zhoršovat. Naše politická aktivita musí být natolik „odvážná“, aby nám neujel vlak reality.

Ironie ekonomické migrace

Podle odhadů ve vyspělém světě jeden procentní bod nezaměstnanosti mladých zvyšuje odhodlání migrovat o půl procentního bodu. Když mladí nemají co ztratit ani co získat ve své domovské zemi, jsou ochotni migrovat. To se podle studie týká zvláště vzdělaných mladých lidí, jímž jejich trh práce neumožňuje uplatnit jejich vzdělání.

To platí i pro Českou republiku, kde nízká úroveň mezd a struktura ekonomiky, která neodpovídá schopnostem naší pracovní síly, vybízí k migraci na západ.

Region východní Evropy, kam nás některé trendy ve stále větší míře řadí, zaznamenal nejvyšší nárůst ochoty mladých migrovat za lepším v posledních šesti letech. Po Subsaharské Africe a Latinské Americe patří mládež v našem regionu k nejochotnějším ekonomickým migrantům na světě. Realita umí být krásně ironická…

Loni se věk 51 milionů migrantů pohyboval mezi 15 a 29 lety. Ve stejném roce byla pětina světové mladé populace ochotna se trvale přestěhovat do jiné země. V Evropě to byli především mladí Španělé a Řekové, kteří se stěhovali po statisících za prací na sever. Migrace roste exponenciálně se zvyšující se nezaměstnaností mladých Východoevropanů.

Desetiprocentní zvýšení HDP země s odpovídajícím růstem příjmů má podle studie vést k růstu imigrace o 19 procent. Čili rostoucí ekonomický rozdíl mezi evropským jádrem a jižním křídlem se bude jen kumulovat a evropská divergence životní úrovně bude jenom sílit.

Jak najít ztracenou generaci?

Pokusem o zvýhodnění mladých na trhu práce je například snížení daní na zaměstnaného mladého člověka. Pokud soukromý sektor neumí plnit veřejný zájem, který si do něho promítáme (třeba zaměstnávat lidi), veřejný sektor je v problematické pozici. Stát nemůže přímo financovat pracovní místa, protože na to nemá peníze. Proto pouze odpouští daně, čímž nepřímo dotuje soukromé firmy (a často jen ty velké) a vytváří tak další budoucí díry v rozpočtu.

Severské země se vydaly cestou intenzivní aktivní politiky zaměstnanosti. Individuální přístup k nezaměstnaným je další část komplexního řešení, jak prostřednictvím doposud podfinancovaných úřadů práce řešit strukturální problémy v regionech.

Většina evropských zemí nabízí také podporu pro zakládání „start-upů“. To je bohulibý nástroj, kterým lze však podpořit především ambice mladých s lepší startovní čárou. Bez širokých garancí, záchranné sítě a inkluzivních programů takové programy zůstanou jen kratochvílí před nástupem do tátovy firmy.

„Mladí jsou naše budoucnost! Mladí jsou naše priorita!“ zní napříč Evropou. Všechna velká slova ale troskotají na faktech. The Economist vypočítal, že všechny slíbené evropské programy pro mladé na příští dva roky počítají s 850 eury na jednoho mladého nezaměstnaného. Taková almužna především prostřednictvím programu Youth Guarantee, který má zajistit každému mladému Evropanovi práci, stáž nebo vzdělávací program, není jenom nedostatečná. I její praktické provedení často vede k degradaci na méně kvalifikovanou práci, jen aby člověk „něco dělal“, a tím zdaleka neplní svou funkci.

V této souvislosti je „Youth Guarantee“ jen prázdným názvem pro celoevropskou záchrannou síť. Společná podpora v nezaměstnanosti spolu se společnou aktivní politikou zaměstnanosti jen potřebují podobný libozvučný název, pod kterým si Evropani nebudou představovat karikaturu další verzi „zlého nezaměstnaného“.

Mladí budou potřebovat „garantovat“ daleko víc.